Dne 18.4.2013 pokřtili MUDr. Jan Cimický, Martina Kociánová, Karel Voříšek spolu s Kamilou Moučkovou pátou knihu Richarda Pachmana KDOKOLIV. Ne náhodou byl jedním z kmotrů MUDr. Jan Cimický. I jeho pomoc vyhledal autor románu v období, kdy byl dlouhé měsíce pod dohledem svého stalkera a kdy psal beletristický román s autobiografickými prvky.

 

“Stalking, noční můra, naplněná nejistotou a úzkostí. Traumatizující pocit, že se člověku někdo vlámal do soukromí, že zná jeho telefonní číslo či mailovou adresu. Obava, že mu kdykoliv může vstoupit do života neznámý vetřelec, bezohledný a zlomyslný. Možná anonym. Možná někdo blízký. Stalking je horor, který pronásleduje, znepříjemňuje a děsí, který může vést až k výbuchu bezmocného obranného zoufalství. Moderní zločinné konání… zlomyslnost, posedlost či jen zlý a zvrácený úmysl?” uvádí k problematice stalkingu MUDr. Jan Cimický.

Pronásledování, útoky, výhrůžky smrtí, ztráta hesel k e-mailovým schránkách a webovým profilům a soukromí, policie, vyšetřování, podezírání, bezmoc, strach... To je obsahem páté knihy, autobiograficky laděného románu Richarda Pachmana KDOKOLIV, který právě vychází v nakladatelství Knihovnice.cz. I když termín vydání byl naplánován před mnoha měsíci, souhra náhod chtěla tomu, že vyšla krátce po soudu s osobou, jejíž protiprávní a trestné jednání se stalo námětem knihy.

Policie případ uzavřela a dne 8. dubna 2013 proběhlo u Krajského soudu v Ostravě líčení odhalující stalkera, který poslední čtyři roky Pachmana pronásledoval, sledoval téměř každý jeho pohyb na cestách, vyhrožoval mu smrtí, přál trvalou invaliditu členům jeho rodiny, vyhrožoval zabitím jeho psů i útokem na některý z hudebníkových koncertů, které se pak uskutečnily pod dozorem policie.

Richard Pachman, spisovatel, skladatel, zpěvák, malíř, autor historických románů Útes a Notre Dame, autobiografických knih Jak chutná bolest a Jak chutná život, bezmála třiceti autorských CD a stovek olejomaleb přichází s románem KDOKOLIV, ve kterém na příběhu populárního hudebníka Michaela Mana poukazuje na alarmující rysy současné společnosti i na to, jak může být nezdravá láska nebezpečná a do jaké míry jsou v době počítačů a mobilních telefonů hranice našeho soukromí křehké a lehce prolomitelné.

Kdokoliv je napínavý příběh o každodenním vyrovnávání se se strachem ze stalkera, o vyšetřování policie. Je to román s detektivními prvky, jehož pokračování inspirované zkušenostmi autora po dokončení knihy mohou čtenáři od tohoto týdne sledovat na www.kdokoliv-kniha.cz.

„S vydavatelem knihy KDOKOLIV jsme se rozhodli vytvořit web www.kdokoliv-kniha.cz, na kterém nejen, že bude příběh hlavního hrdiny pokračovat, ale v diskuzi budou moci lidé sdílet i své vlastní zkušenosti se stalkingem. Tento web jsme zaměřili tak, aby byl nápomocen těm, kteří se s podobným problémem stalkingu rovněž setkali. Tím, že se s ním svěří a zveřejní ho, mohou pomoci sobě, ale i dalším, kteří se o svém problému bojí hovořit se svým okolím nebo se bojí ohlásit ho na policii. Já sám jsem tři roky doufal, že to ustane a nikoho jsem o tom, že jsem pronásledován, neinformoval. Po dohodě s Bílým kruhem bezpečí, jejichž informace pro mne byly velmi cenné v řešení mého problému, chceme ty, kteří se s námi prostřednictvím nového webu spojí, inspirovat ke krokům, které mohou napomoci v řešení jejich nesnadné životní situace,“ podotýká Richard Pachman.

Ukázka z pokračování románu na www.kdokoliv-kniha.cz, z kapitoly Koncert:

Auto ti vybouchne a zmrd zkurvenej pujde do kytek. Chcipnes MANE!!!!!!!!!! Na ceste zdechnes!!!!!!!!!

Tupě jsem zíral na slova v krátkém mailu. Odesílací adresa složená ze tří čísel, IP adresa skrytá. Byl jsem v šoku. Kdo zase? Ta samá osoba? Jak mám reagovat? Kontaktovat policii? Nebudu si připadat zase jako vystrašený a mírně hysterický umělec? Po té dlouhé době plné sprostých mailů a výhrůžných sms mám asi právo být vystrašený...

Vzal jsem do ruky mobil a vytočil Kristýnino číslo.
„Copak, Míšo?“ ozvalo se mile na druhé straně.
„Jsi u počítače, Kristy?“
„Můžu být za minutku. Proč?“
„Něco ti přepošlu...“
„Něco? Zníš divně!“
„Náš kdokoliv nemá dost...“
„A dopr... Juknu na to a zavolám. Zatím pa!“

Těch několik minut trvalo celou věčnost. Měl jsem v ten den tolik povinností, stovky telefonátů k vyřízení a já najednou jakobych zamrznul. Nebyl jsem schopen se pohnout. Nevím, proč nás lidi někdy přitahuje negativno a hnus. A tak zcela proti všem pravidlům, co mi kdy řekli vyšetřovatelé, psychiatři a terapeuti, tedy abych ty zprávy nečetl, jsem ty dva řádky zkoumal očima znovu a znovu. Auto... Na cestě... Pozítří mám další koncert adventního turné. Píše o tomhle koncertě? Může psát o tomhle koncertě! Proč by mi mělo vybouchnout auto? Dá mi do něj bombu? Kdy by mi ji tam ta osoba dala? Bombu? O čem to sakra přemýšlím? Proč by mi měl někdo dávat bombu do auta? Ale proč by mi to vůbec někdo psal? To toho ještě ta osoba nemá dost? To ještě neukojila všechnu zlobu, co má v srdci? To mě tak nenávidí, že mi chce zničit život, auto, koncerty? Panebože, proč? Je tohle normální?

Tok mých černých myšlenek přerušilo zvonění telefonu. Naštěstí...

„Tak co ty na to?“ zamumlal jsem.

Kristýna vydala zvuk, který se jí podivně zlomil v hrdle. Odkašlala si. Velmi vážným a hlubokým hlasem řekla: „Zavolej policii. Tohle je zoufalý výkřik blázna. Nevíš, co chorý mozek dokáže vymyslet! Nechci o tebe přijít!“
...

Zdroj foto: Josef Louda.

< Předchozí		Další >