Dlouho jsem přemýšlela, jak začít svůj článek o velmi výrazném románu ruského autora, až jsem při opětovném listování knihou narazila na tento odstavec: Mnohem později jsem pochopil záměr člověka, který napsal tyto stránky: příběh, který vyprávěl, připomínal bažinu. Stačilo do ní vstoupit – přičemž vůbec nebylo nutné číst knihu od začátku – a nebylo možné přestat, dokud zbývaly nějaké nepřečtené stránky. Autor jakoby záměrně kladl uprostřed stránek pasti a lákal neopatrného čtenáře přísliby budoucích tajemství, naznačoval výjimečnost prožitků a současně s tím nedovoloval ani na okamžik zapochybovat o tom, že popisované události jsou skutečné.(strany 19/20)

Ano, výstižněji bych autorův styl popsat nedokázala. Přesně taktové pocity mnou cloumaly, když jsem četla a četla a četla, protože jsem potřebovala co nejdříve dojít na samý konec. Dozvědět se, jak to dopadlo s překladatelem, kolem kterého se začaly dít podivné věci, i s výpravou španělských conquistadorů v šestnáctém století, jejichž zprávu právě překládal ze španělštiny do ruštiny.

Román má dvě vrstvy, dva příběhy, které měly běžet rovnoběžně vedle sebe, jenže ony se propojily, zkřížily, změnily směr. A tak jde překladateli, který přijal starý překlad jako zakázku, najednou o život. Stejně jako jde o životy oněch Španělů, kteří se v šestnáctém století v Mexiku prodírali džunglí a hledali dávné texty, možná i zlato. Stejně jako se kdysi probouzeli démoni chránící tajemství starých Mayů, probouzí se i démoni na konci roku 2012 v prosincové Moskvě.

Odložil jsem listy stranou a promnul si spánky. Pozvolna jsem přivykal myšlence, že mezi událostmi popsanými v deníku a mým životem existuje tajuplné spojení, zvláštní synchronizace, která očividně pořád sílila. Byl jsem ochoten předpokládat, že děsivý výkřik, který jsem slyšel na domovním dvoře, nebyl ničím jiným než ozvěnou oněch duchů deštného pralesa, které conquistadoři vytrhli z věčného spánku.

Jaguár v Moskvě? Na mém dvoře? Asi bych měl prolistovat bulvární tisk za poslední týden – třeba tam narazím na zprávu o šelmě na útěku. Pokud kniha, jak jsem se domníval, se opravdu může pochlubit magickými vlastnostmi, pomocí nichž dokáže narušovat realitu a promítat do ní vlastní události, neovlivnila nějakého hlídače zvířat tak, aby zapomněl zajistit mříž u některé klece v zoo u stanice Krasnopresněnskaja.

Moje dobrodružné teorie by nejspíš pochopili jen moskevští psychiatři, ale to mi bylo srdečně jedno. Rozhodl jsem se, že si své úvahy zatím ponechám pro sebe, protože mi bylo naprosto jasné, že ať zasvětím do svého tajemství kohokoli – přítele nebo policistu – každý mi určitě poradí jen to, abych démony zaháněl pravidelnými dávkami psychofarmak – a kdybych měl smůlu, mohli by mě dokonce strčit na kliniku.
(strana 168)

Překladatel Dmitrij Alexejevič prostě prožívá cosi neuvěřitelného, fatálního. Horečnatě pokračuje v překladu, jako kdyby čas přestal být jeho pánem, jako kdyby se blížil konec světa, který jenom on může zachránit tím, že získá celý text dávného spisku a že mu porozumí…

Velmi dobře vystavěný sci-fi román nenechává čtenáře na chvíli v klidu. Autor si pohrává s jednotlivými pasážemi, proplétá je, stupňuje napětí, aby na chvíli nechal oddychnout u šálku čaje. V rychlém tempu popostrkuje svého nemastného neslaného hrdinu k splnění jeho mise – zachránit svět, který stojí na samém kraji propasti. Dmitry Glukhovsky umí velmi přesně střídat v pravidelných dávkách spalující napětí s chvilkami odpočinku, v nichž nechává svou hlavní postavu filosofovat nad současným světem, obnažovat lidstvo jako celek i chování jednotlivců. Tyto pasáže však nezneužívá ve velkém, vždy v přesný okamžik udeří novou vlnou adrenalinu, takže si čtenář brzy připadá jako na lochnesce, která ho veze ve střídavém rytmu zběsile k velikému, nečekanému finále.

Jde o opravdu velmi zdařilý román, který byl inspirován zprávami o konci mayského kalendáře a který velmi umně odpovídá na romány Dana Browna v ruském všeobjímajícím stylu. Kvalitě knihy přispěl velmi dobrý překlad Rudolfa Řežábka.

Dmitry Glukhovsky (Dmitrij Gluchovskij) se narodil v roce 1979 v Moskvě, základní vzdělání získal v moskevské škole V. D. Polenova s rozšířenou výukou francouzského jazyka. Čtyři a půl roku žil v Jeruzalémě, kde vystudoval mezinárodní vztahy. Pracoval jako televizní a rozhlasový reportér v Německu a ve Francii. Působil coby válečný korespondent v Izraeli a Abcházii, pracoval pro Rádio Rusko a stanici Deutsche Welle, na kanálech Euronews a Russia Today, byl činný jako korespondent kremelské skupiny, která osvětluje činnost prezidenta Ruské federace. Od roku 2008 je ředitelem stanice Maják. Hovoří pěti jazyky.

Debutoval na internetu se sci-fi románem Metro 2033, jehož části publikoval na stránkách www.m-e-t-r-o.ru. Tímto způsobem získal široký okruh čtenářů. Za tuto knihu obdržel prestižní evropskou cenu ESFS Awards Eurocon jako nejlepší literární debut roku. Román se stal předlohou k úspěšné počítačové hře. Dmitry Glukhovsky je dnes považován za jednoho z nejlepších mladých evropských spisovatelů. Žije v Moskvě.

Dmitry Glukhovsky: Soumrak

Autor bestselleru Metro 2033
Překlad: Rudolf Řežábek
Vydal Knižní klub, 2013
Hodnocení: 90 %

Zdroj foto: wikipedie.cz a bux.cz

< Předchozí		Další >