Podle anotace na záložce je internát prostorem, který člověka změní. Toto tvrzení jsem do přečtení knihy Ladislava Karpianuse nemohla plně posoudit, protože sama jsem na internátu ani na koleji nikdy nebydlela. Teď však mohu směle prohlásit, že tomu tak je. Intr mne skutečně změnil. Vrátil mi vzpomínky na dobu studentskou, připomenul, že některé příběhy se dějí neustále dokola, jsou zacyklené bez ohledu na místo a čas. Proto román doporučuji nejen těm, pro které byl psán – náctiletým. Měli by si ho přečíst i ti, kdo už jsou ze školy nějaký ten čas venku. Vzpomínky totiž rozjasňují mysl a díky nim se na případné těžkosti doby současné nahlíží s příhodným odstupem.

V této knize, která má spoustu postav, je nejdůležitější prostor, ve kterém se příběhy odehrávají. Prostor, ve kterém se potkávali, potkávají a potkávat budou mladí lidé, kteří přicházejí z různých koutů kraje, republiky za studiem. Tady konfrontují své dosavadní zkušenosti se zkušenostmi jiných, tady mění své postoje, snaží se chovat dospěle. Hájí si za každou cenu svou svobodu a nezávislost. V jejich přespřílišné samostatnosti je brzdí vychovatelé – více či méně úspěšně. A tak při čtení jednotlivých kapitol, které jsou vlastně povídkami, jež v konečném celku tvoří román, se vám do mysli vsouvá otazník: může se tento prostor stát skutečným druhým domovem? Autor, který sám strávil čtyři roky v podobném zařízení, mne utvrdil, že ano. Zároveň mne přesvědčil, že takový prostor má v sobě moc měnit a formovat charaktery – jak, to už závisí na jednotlivci.

Pro svou knihu zvolil Ladislav Karpianus působivý styl a neotřelou formu. Jednotlivé kapitoly-povídky na sebe navazují, sledují aktéry z různých pohledů, odhalují změny jejich chování i jednání, ukazují na neměnnost zavedených praktik ze stran vychovatelů. Příběhy nepostupují chronologicky za sebou, přesto vytvářejí určitou časovou osu čtyř let s jednou odbočkou do doby minulé. Autor se tak mohl vracet k různým momentům v osudech jednotlivců, sledovat a nahlížet vývoj vztahů mezi nimi. Jednotlivé příběhy tvoří kamínky jakési mozaiky, která představuje barvitý a vrstevnatý příběh jednoho domova mládeže. Příběh, který se nemění, který je setrvalý, zakonzervovaný. Jako kdyby, nehledě na letopočet, se pořád dokola odehrával jeden divadelní kus, jen se střídají mladí herci a ti staří, hrající vychovatele, stárli. Vztahy mezi mládím a dospělostí jsou však v tomto prostoru konstantní, zacyklené, stereotypní…

Otec jen tiše zaúpí. Honza si vybere levou postel a deklarativně na ni hodí bágl, jako by zabíral vlajkou nové území. Svlékne si mikinu, pod kterou má černé tričko s bílým nápisem „HERO“. Pak si sedne na postel a prohlíží si prázdnou místnost. Do nastalého ticha jen jemně hvízdá vzduch skrz chatrná okna, která vzdorují tvrdým nárazům větru.
„Paráda, už nemáte kovový postele. A konečně vám udělali plastový okna! Za mých časů jsme měli ještě kovový, profukovalo z nich tak, že nám v zimě málem zamrzly rybičky v akvárku,“ směje se otec.
„Nevím, na jakém patře jste bydlel, pane, ale zvířata na pokojích tu byla odjakživa zakázaná.“
Otec jen posměšně zakroutí hlavou, ale urážku, která mu automaticky přišla na jazyk, si nechá pro sebe.
„No, doufám, že si tu budeš pěkně uklízet,“ pokárá Honzu máma.
„To bude muset! Bodujeme za úklid!“ pyšní se vychovatelka.
„Bodujete?“ ujišťuje se zděšeně Honza. Vysněný život plný svobody a volného času se v tu chvíli začal pomalu zvrtávat jen v nudný nátlak k samostatnosti. (strana 10)

Intr je zvláštní knížka – vedle skvěle zvolené formy povídkového románu se skví i grafická úprava. Netradiční, mladistvá, obohacující. Ladislav Karpianus se totiž rozhodl, že čtenářům „odtajní“ autorskou práci s textem. Do sazby vepsal své poznámky tak, jak se vpisují při korektuře pro sazeče, aby opravil, na co se v rukopise zapomnělo, co se přehlédlo. Ručně psané červené poznámky pak doplňují fotografie skutečného domova mládeže, ve kterém autor strávil čtyři roky nezapomenutelného života, kopie dokumentů a dalších zajímavostí. A vše vrcholí poslední rukou psanou kapitolou. Kapitolou, která je skvělou katarzí celého příběhu.

Ladislav Karpianus se narodil roku 1985 v Plzni. Ve třech letech se přestěhoval do Mariánských Lázní, aby se zpátky do rodného města vrátil po necelých dvanácti letech. V tamějším intru na Slovanech prožil nezapomenutelné čtyři roky života, které ho inspirovaly k sepsání této knihy. Nyní žije v Praze a živí se jako dramaturg, scenárista (Ulice, Comeback, Studio Kamarád), spisovatel (Kryštofův Vzdušný zámek) a dramatik (Let č. 321, Duende).

Ladislav Karpianus: Intr
CooBoo 2013

Zdroj foto: www.albatrosmedia.cz a Irena Šormová (portrét autora)