Italský estetik, literární vědec a spisovatel Umberto Eco patří u nás nejznámějším osobnostem, většina jeho knih, zvláště pak románů, vyšla v českém překladu - naposledy Pražský hřbitov. Nejnověji v nakladatelství Argo vyšla kniha Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty, poskládaná z přednášek, které v posledních letech proslovil při nejrůznějších diskusních příležitostech.

 

Jsou to chytrá, přemýšlivá zamyšlení, která prozrazují jak autorův mimořádný rozhled, tak jeho schopnost vyjadřovat se zacíleně, vtipně, prostě s nadhledem a se smyslem pro vyhmátnutí výmluvného detailu, který rázem osvětlí celek.
Jednotlivé příspěvky, z nichž jasně prosvítá radost z bádání, se vztahují k rozličným tématům, zabývá se dějinami i teorií literatury, obhlíží náboženství, zkoumá vývin nejrůznějších předsudků od antiky po dnešek.

Opakovaně se vrací k manipulačním postupům, které mají čtenáře (nebo diváka) přesvědčit o oprávněnosti a všeobecné platnosti hájených názorů. Eco, jenž některé texty autobiograficky vystavěl i na vlastní zkušenosti a poznatcích z toho či onoho literárního hnutí, upozorňuje na důležitost obezřetného uvažování, navrhuje prověřovat vše, co na nás útočí. Když se třeba věnuje potratům, zjišťuje ve stanoviscích dávných církevních myslitelů postoje, které lze vykládat přinejmenším dvojznačně.

Hned v úvodní kapitole věnované titulovému vytváření nepřítele si můžeme přečíst docela provokující větu: "Jen se podívejme, co se stalo se Spojenými státy, když Říše zla zmizela a velký sovětský nepřítel se rozplynul. Hrozil jim krach vlastní identity, dokud Bin Ládin z vděku za podporu, jíž se mu dostalo v dobách boje proti Sovětskému svazu, nevložil na Spojené státy svou slitovnou ruku a neposkytl Bushovi příležitost vytvořit si nové nepřátele, a upevnit tak pocit národní identity a také svou moc."

Procházku minulostí na toto téma vede přes široký vějíř podezírání: antický historik Tacitus napsal, že pro Židy je bezbožné všem, co je pro nás posvátné; jeho kolega Plinius sice křesťany ze žádných nepřístojnosti neobviňuje, ale protože odmítají obětovat císaři, zaslouží si zemřít; první americké vydání Encyclopaedia Britannica z konce 18. století připisuje černochům odsouzeníhodné neřesti. Nakonec i žena, schopná se zaslíbit se ďáblu, se ocitá v podezření.

Eco vypočítává příznačné rysy nepřítele, třeba to, že vždycky smrdí - to lze přisoudit kdekomu. Neboť nepřítel, zejména pak ten odjinud, tedy "cizí", nemůže být hezký ani přitažlivý, nemůže vzbuzovat libé pocity. A své zamyšlení dovádí k literárnímu zpodobnění, k Orwellovu podobenství 1984 a Sartrově hře S vyloučením veřejnosti. Ostatně početné citáty z nejrůznějších pojednání, jichž se Eco dovolává, rozhodně nejsou pouhou ornamentální ozdobou.

V dalších statích probírá rozličné jevy, například plamen, v němž nachází až magickou sílu: "A já si povšiml, že když v krbu hoří oheň, nedožaduji se televize." A zmiňuje měnící se pojetí ohně - oheň jako Boží živel; jas ohně jako by prosvětloval pestrobarevnost středověku, který nebyl tak potemnělý, jak sugerují současné filmy; zář plamenu prostupuje i vidění dávných mystiků. Ale také může být oheň spojen s peklem a utrpením, s pálením knih, s praktikami alchymistů.

V jiné kapitole probírá klenotnice, rozuměno ty, které ukrývají ostatky svatých. V další zase řeší otázku vzrušující středověké církevní autority, kdy je do lidského plodu v matčině lůně vkládána duše, dokonce dovozuje, že starozákonní Genesis stvrzuje darwinovský princip evoluce, protože tvrdí, že stvoření probíhalo ve fázích od méně složitého ke složitějšímu, od nerostu k rostlině, od zvířete k člověku.

Velice čtivá je rovněž kapitola nazvaná Imaginární astronomie, která shrnuje leckdy bizarní představy o tvaru naší planety i vesmíru. Zohledňuje třeba koncepty kulatosti či placatosti Země, o podobě map, které dovolovaly jen přibližně vytyčit si trasu plánované cesty.

Ukazuje, jak se šířila myšlenka, že středověk považoval Zemi za plochý kotouč (viz připojenou mapu), za jehož okrajem by se cestovatel propadl do bezedné vesmírné propasti - což se doslova přihodilo vzbouřeným finančním mořeplavcům v úvodní povídce z montypythonovské parodie Smysl života.

Eco vysvětluje, jak se církevní autority zdráhaly uznat, že Země není středem vesmíru, jak je děsila hypotéza, že by ve vesmíru existoval bezpočet obyvatelných světů. A připomene, že ještě v minulém století měla své zastánce - zejména mezi německými nacisty - bizarní teorie o duté, na vnitřní straně obývané Zemi.

Poslední Ecův zde otištěný článek – autor jej sestavil z textů zveřejněných v prosinci 2010 - shrnuje veskrze aktuální problém, a sice aféru WikiLeaks, související s prozrazením utajovaných diplomatických zpráv. Vznáší dotaz, jak v budoucnu udržovat důvěrné kontakty, které by takovými i zůstaly. Zpochybňuje spásonosný rozmach techniky, která v některých případech leze jako rak, tedy pozpátku.

Osvětluje to na příkladu videokazet (VHS), které filmovým vědcům umožňovaly zkoumání filmů krok za krokem, jelikož si je mohli přehrávat dopředu i nazpět a odhalit tak veškerá tajemství jejich střihu, zatímco nynější DVD umožňuje přeskakovat pouze po kapitolách.

Nejen tady Eco prozrazuje, že mimo jiné se věnoval i filmu. A když už nakladatelství Argo zamýšlí vydat další Ecova díla, i ta dávnějšího data (například jeho první celosvětově proslulý spis Otevřené dílo), domnívám se, že pozornost by si zasloužila i rozsáhlá, pronikavá, byť neprávem upozaděná studie věnovaná bondovkám. Roku 1966 ji otisklo osmé číslo časopisu Communications, záhy vyšla též v knize The Bond Affair. Dočkáme se jí někdy v češtině?

Umberto Eco: Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty.
Přeložily Kateřina Vinšová a Zora Obstová.
Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2013, 248 stran.
Hodnocení: 90%

Foto: kniha

< Předchozí		Další >