Ukázka z knihy Dům číslo 6

Ukázka z knihy Dům číslo 6

Email Tisk

200 dumV půl šesté se dostal zpátky do kanceláře. Tak rád by zajel domů k Markétě a dal si horkou koupel a teplý čaj, zapnul zprávy a u nich pěkně usnul na pohovce. Takhle může leda tak do noci čučet do spisu na výpovědi Kieczka a jeho „ta ví hovno“, než bude pořádně unavený, aby i na proleženém gauči dokázal usnout.

O knihu můžete soutěžit ZDE.

Vytočil Markétino číslo, ale nebrala to. Nechá ho ještě pěkně podusit a po pár dnech si to snad rozmyslí. Nebylo by to poprvé, akorát ty krabice, ty mu zatím nikdy nesbalila. Nechápal, co jí na něm tak vadilo? Mohla si dělat, co chtěla, nikdy nežárlil, dával jí docela dost peněz a na rozdíl třeba od Kieczka jí nosil i tašky s nákupem. Ten svou blondýnu s překrásnýma nohama teda rozhodně nerozmazloval.

Čas od času taky vzal Markétu někam na víkend nebo šli do restaurace, když se jim zrovna nechtělo vařit. Nevadily mu její více či méně potrhlé kamarádky ani její rodiče, kteří na jejich společný život starostlivě dohlíželi. Nechával, ať se ona i její rodina samy starají, jako by se ho nic ani netýkalo. Měla svůj prostor k rozletu, v ničem ji nikdy neomezoval a neříkal jí, co by měla či neměla dělat. Totéž vyžadoval i od ní a docela to klapalo, až na občasné výkyvy, když se zrovna nezachoval tak, jak ona očekávala. To, že se zdržel malinko déle v práci a že to bylo v jejích očích důvodem k tak radikálnímu rozchodu, mu přišlo banální.

Po těch nic neřešících úvahách se raději posadil k počítači a trochu zapátral ve spisu. Našel mapy a výpisy z katastru a taky několik starých fotografií, snad ještě ze šedesátých let, když dům postavili. Ty černobílé obrázky mu byly tak vzdálené, jevily se stejně depresivní jako dnešní zkušenost. Na prolézačkách se houpaly jakési děti v teplákových soupravách, visely hlavou dolů a za nimi stál dům U Trati nový a čistý, se záclonami v každém okně, přesto ale na něj obrázek působil tísnivě, tím, jak byl šedivý a strohý, pořízený v době, kdy bylo šedé úplně všechno, stromy holé a lidé vypadali jako z nějaké jiné, vzdálené země.

Otočil fotografii a na zadní straně četl nápis: Architekt Slezák navrhl dům v progresivním bruselském stylu. Pak tam bylo uvedeno Architektura v socialistickém Československu a datum 5. 8. 1966. Vejnar zašlou fotku otočil několikrát a vrátil ji mezi ostatní, žádná už ale nebyla publikovaná v časopise Architekt jako tahle. Prchal jich podle všeho dohledal několik desítek, včetně mnoha článků.

dum

Prohlížel si jednu po druhé a na několika z nich uviděl stát vedle sebe víc stejných domů, jako byl ten U Trati, tak, že tvořily celý komplex. Prchal nashromáždil neobyčejné množství nejrůznějších dokumentů, protože navzdory všem sousedům se snažil o záchranu nevzhledného paneláku v jeho původní podobě a zapsání v památkovém ústavu jako posledního dokladu bruselského stylu ve vítkovickém areálu.

Vejnar architektuře dvakrát nerozuměl. Znal sice restauraci z Letné, o které věděl, že je navržena v onom záhadném bruselském stylu, ale nikdy by jej ani ve snu nenapadlo, že ohyzdný rozpadající se paneláček uprostřed mrtvé zóny je taková perla architektury, aby stálo za to vynaložit pro něj množství úsilí a energie. Podivoval se Prchalovi, že pro něco tak odpudivého ztratil tolik času, který mohl věnovat sportu nebo ženské nebo čemukoliv, co běžně lidé jeho věku dělají.

Musel napsat stovky dopisů a oběhnout desítky úřadů, než si jeho snažení úředníci vůbec všimli. Jak to tak ale vypadá, jeho boj s větrnými mlýny byl stejně marný, protože podle katastrálního úřadu byly bytové jednotky nabídnuty k odprodeji nájemníkům, a jelikož o ně nikdo kromě zmizelého Prchala neprojevil zájem, dům brzy zbourají. Lhůta pro privatizaci už dávno uplynula a v domě se neprodal jediný byt. Staré ustoupí novému a na jeho místě vyroste nákupní centrum, hotel a multifunkční bytový dům s terasou na střeše.

Jediný malý bezvýznamný dům v bruselském stylu jim zatím stojí v cestě, ale vlastně už ne tak docela. Město jej nenabídlo ani realitní kanceláři, takže tím definitivně zpečetilo jeho neradostný osud. Celou parcelu kolem už dávno vlastní holandská developerská firma s roztomilým názvem White rabbit a ta městu předložila líbivý projekt. Všechno se mohlo výrazně urychlit, kdyby jim Prchal nestál v cestě se svou urputnou snahou o záchranu jedné barabizny.

Vejnar si spojil ruce na temeni hlavy a na okamžik se zasnil. Představil si chlápka z developerské společnosti převlečeného za králíka s velkou mrkví v tlapě, kterou ohrožuje Prchala jako nožem. Ten výjev mu vyloudil úsměv na tváři a trochu ho rozptýlil při nudném čtení. Tak jednoduché to ale asi nebude. Nechce podceňovat inteligenci svých kolegů a přeceňovat seriózní holandskou firmu, která má za sebou řadu úspěšných projektů bez potřeby vraždit odpůrce a potížisty Prchalova typu. Prchal se s neskrývaným entuziasmem zkrátka snažil zachránit chátrající památku a zjevně ho marné úsilí nějak naplňovalo, nicméně bez jakéhokoliv kladného výsledku.

Na chodbě zaslechl kroky. Přemýšlel, který z kolegů se v tuto hodinu ještě vrací do práce. „Nazdar. Vidím, že pilně studuješ,“ ve dveřích se objevil obličej Ousteckého s úšklebkem, který naznačoval, že se Vejnarovi tak trochu vysmívá za jeho iniciativu. Ještě pár let u policie a taky ho ta přehnaná aktivita přejde… „Šéf mi dal ten případ,“ vysvětlil zcela zbytečně. „Hm. Vidím, že spíš pořád na hanbě,“ mrkl Oustecký na gauč. „A jak jsi s tím Prchalem vlastně daleko?“ zeptal se jakoby mimochodem. Mezi policisty občas vládla rivalita a Vejnar dobře věděl, že jestli se mu podaří případ vyřešit, Ousteckého tím trochu naštve. „Nic moc,“ řekl po pravdě. „Dívám se, že lustruješ Kieczka. Ten v tom asi prsty nemá. Možná si na něj pamatuješ, hrával kdysi fotbal, první ligu, dokud se nezranil. Byl docela dobrý.“ „Nezajímám se o fotbal.“ „To je škoda, bys věděl, že je to slušný rapl.“ „Podle tebe v tom ale nejede…“ Oustecký ledabyle listoval spisem, který z velké části nashromáždil. „Asi ne. Má jiné starosti. Dluží, kam se podívá, a jen o vlásek unikl exekuci.“ „Peníze by mohly být přece slušný motiv pro vraždu.“ „To sice ano, ale určitě ne pro vraždu studenta, který má velké kulové. Kieczko si založil malou firmu, pronajímá pár výherních automatů a s odřenýma ušima se mu ty dluhy daří splácet. Takže si myslím, že má svých starostí dost a do ničeho se už raději moc nemíchá.“ „Neříkej mi, že mu automaty vynáší víc než fotbal…“ „To sotva. Měl fakt smůlu. Je to tak tři roky, co se zranil a s fotbalem musel skončit. Nějakou dobu se ještě snažil hrát druhou ligu, ale víc času strávil v nemocnici než na hřišti, tak to zabalil. Pak měl chvíli podíl v sázkové kanceláři, ale trochu ho vypekli společníci. Hodili na něj ty dluhy.“ „Asi smolař, co?“ „Ani ne tak smolař jako spíš idiot. Viděl jsi tu jeho kočku? To mi řekni, proč s ním taková ženská je?“ Vejnar se zasmál. „Asi má vysokou pojistku. Nevím proč, ale tak nějak by mi do profilu vraha zapadal.“ „Nesmíš dát na první dojem a za nesympatický ksicht ho zatknout nemůžeš,“ zasmál se starší kolega a ukázal křivé zuby. Ze stolu si vzal zapomenutý mobil a zmizel. Kancelář se znovu ponořila do ticha. Vejnar ještě chvíli listoval spisem, než se natáhl na nenáviděný gauč. Před spaním zhltl rozdrobenou bábovku paní Prchalové, a ještě než usnul, zavzpomínal na Kieczkovu přítelkyni s dlouhatánskýma nohama a přitažlivě opálenou pletí.

Dlouho se převaloval na rozvrzaném gauči, než se mu podařilo usnout. V noci se několikrát vzbudil, v kanceláři bylo hrobové ticho a mnohem víc neútulno než za dne. Zběžně zkontroloval mobil, který vedle času nesděloval nic. Žádný vzkaz od Markéty. Tohle vypadalo vážně. Chvíli se díval z okna na prázdné ulice, aby zaplašil dotěrné myšlenky na Markétu. Doma by se napil mléka, chvilku si poseděl jen tak na záchodě a prošel by se po bytě. Naproti z okna míval výhled přes dvůr do zahrady, ale tady v kanclu? Výhled na šedivé domy lemující široké ulice, kudy projel za tu dobu jenom taxík. V oknech naproti byla černočerná tma, aby ne, když to byla banka.

Po ránu měl chuť pořádně provětrat motorku a při jízdě si protřídit myšlenky. Hlavou mu vrtal ten prázdný byt. Se šéfovou pomocí by se do něj mohl poměrně rychle nastěhovat, a než dům zbourají, měl by nejen kde bydlet, ale za ten čas by si taky mohl dát trochu dohromady vlastní život. Nájem by platil minimální a v klidu by si hledal něco normálního mimo periferii v blízkosti parku a řeky. Teď zkrátka potřebuje najít nějaké bydlení co nejrychleji, aby zkrátil na minimum dobu, kdy bude muset poslouchat ustavičné dotěrné poznámky svých naprosto dokonalých rodičů s dokonalým životem, který si ve své dokonalosti dokázali společně zařídit, ale žel zplodili o něco méně dokonalého syna.

Na druhou stranu jej ten dům jaksi nepochopitelně přitahoval. Zajímalo jej, jak lidé mohou dlouhodobě žít v depresivním prostředí, aniž to nějak trvale poznamená jejich osobnost. Jako na laboratorních krysách by mohl zkoumat patologické změny chování svých sousedů, mezi nimiž se může skrývat, nebo se dokonce skrývá vrah.


 
Banner

Rozhovor

Fotograf Jiří Šubrt: „I modelky a modelové jsou lidé a chovají se jako lidé“

200rozMísto celebrit jsme tentokrát vyzpovídali jiného umělce, a totiž fotografa Jiřího Šubrta. Zaměřuje se na různé typy fotografií a na vše má jasný názor. Přečtěte si o modelkách, křivkách a lásce k fotografování…

...

Hledat

Chaty s osobností

Z archivu...

Čtěte také...

Jonáš spěchá domů, ale potřebuje podporu. Spisovatelka Marka Míková a výtvarník Radoslav Valeš chystají knihu, poslední částku shánějí přes Katalyzátor.cz

Jonas 200Projekt Jonáš spěchá domů vznikl na základě spolupráce dvou autorů, výtvarníka Radoslava Valeše a spisovatelky Marky Míkové. Radoslav Valeš (jeho Děti duhového hada byly Nejkrásnější knihou roku 2000) nejprve vymyslel příběh o putování plyšového me...


Literatura

Uloví upíři svou uprchlou Kořist?

korist perexNakladatelství Fragment přináší mladým čtenářům pokračování dystopie Hon, jejíž hrdinové přežívají ve světě, v němž vládnou upíři, kteří sami sebe nazývají lidmi, a hrstka přeživších glupanů (lidí) pro ně př...

Divadlo

Rocková opera Klíč králů má po premiéře

klic kralu vojtekPražské Divadlo Brodway má za sebou premiéru rockové opery Klíč králů, za kterou stojí autorská dvojice Daniel a Miriam Landovi doplněná Oldřichem Lichtenbergem. V hlavní...

Film

Smrt jí sluší: přehlídka hollywoodských hvězd

smrt ji slusiČerná komedie Smrt jí sluší (1992) je přehlídkou tří hvězd tehdejšího filmu. Bruce Willis, Meryl Streep a Goldie Hawn předvádějí excelentní taškařici o tom, jak může honba za krásou a kari...