Ukázka z knihy: Slepá mapa od nakladatelství Host
Banner

Ukázka z knihy: Slepá mapa od nakladatelství Host

Email Tisk

200 lit1Přinášíme vám ukázku z knihy Slepá mapa spisovatelky Aleny Mornštajnové. Recenzi na knihu si můžete přečíst zde: http://www.kultura21.cz/literatura/7445-mornstajnova-slepy-host

 

 

 

Ukázka:

Život v poválečných letech plynul v pohraničním městečku poklidným tempem. Někomu se vedlo lépe, jinému hůř, lidé se rodili a umírali, milovali i nenáviděli, zůstávali či odcházeli za štěstím. Někteří se vraceli zpátky domů, a druzí se už nikdy nevrátili a vytráceli se z paměti sousedů i přátel.
Všichni se pomalu vzpamatovávali z těžkých let, prožívali neopodstatněnou hrdost nad nabytou samostatností svého malého národa, který se po staletí musel podřizovat vůli mocnějších, měli pocit, že to je jejich zásluha, a věřili, že budou volní už napořád. Česky a německy mluvící rodiny žily vedle sebe tak jako dlouhá léta předtím.
Děti sice chodily do jiných škol, ale odpoledne si společně hrály na ulicích a v parku, takže Alžběta i oba její sourozenci, o necelý rok mladší Boženka a o dva a půl roku mladší Ctibor, mluvili německy skoro stejně dobře jako česky. Na rozdíl od jiných dětí se jim doma dostávalo neobvyklé volnosti. Alžbětina maminka musela v dětství doma hodně pracovat a vždycky chtěla, aby její ratolesti měly opravdové mládí.
Někdy byla její výchova tak volná, že hraničila s lehkomyslností, ale to obvykle zasáhl nemluvný Antonín, který se o děti úzkostlivě bál a nejraději by je nespouštěl z dohledu. Za každým rohem viděl číhající nebezpečí a při obyčejném kýchnutí děti zaháněl do postele a hrozil zápalem plic. Tatínek byl ale většinou v práci, a tak děti trávily dny po svém.
V jedné věci byli rodiče k nelibosti svých potomků vzácně zajedno. Nejenže trvali na tom, že musí chodit do školy a mít dobré známky, ale dokonce chtěli, aby studovali. To děti svorně považovaly za nesmysl a doufaly, že se stane něco, co je od nešťastného osudu ochrání. Když se potom to něco opravdu přihodilo a sourozenci se se školou museli rozloučit, za štěstí to nepovažovali a Alžběta se zařekla, že už si nikdy, ale opravdu nikdy nebude nic přát.

lit1

Sklárny, v nichž pracovala většina místních mužů, dostávaly zakázky ze zahraničí a prosperovaly, a Alžbětin tatínek patřil k nejlepším foukačům skla, které továrna kdy měla. Kdykoli Alžběta na svého otce po letech vzpomínala, měla ho před očima tak, jak ho znávala, když mu jako malá občas nosívala do práce oběd.
Viděla, jak v horku sklářských pecí nabírá na dlouhou tyč rozžhavenou sklovinu, svým dechem ji nafukuje a formou a kleštěmi vytváří svítidla nejrůznějších tvarů. Pak se zhluboka napil, hřbetem ruky si otřel ústa tak, jako pivaři stírají bílou pivní pěnu, a zhluboka si povzdechl.
Ve džbánku měl ale jenom vodu, protože byl zapřísáhlý abstinent a piva ani žádného alkoholu se nikdy nedotkl. „Už mám tolik neřestí, že k nim nechci přidávat další,“ říkával se smíchem, ale ve skutečnosti se bál toho, co alkohol může s člověkem udělat.
Živě si pamatoval strach, který jako dítě prožíval den co den s blížícím se večerem. Vybavoval si úzkost a matčino znepokojené přecházení po kuchyni, které začalo před pátou hodinou, kdy se měl otec vrátit z práce domů. Pokud přišel, všechno bylo v pořádku a rodina prožila klidný večer.
Většinou se ale malá ručička přehoupla přes šestou a v kuchyni začalo narůstat napětí. Když nebyl otec doma ani po osmé, což se stávalo tak pětkrát do týdne, maminka navyklými pohyby sklidila do bezpečí za dřevěná dvířka kredence všechno, čím se dalo házet, oblékla mladší děti a poslala Antonína, aby je dovedl do vedlejší ulice k Janince.
Ta je s povzdechem uložila všechny tři do jedné postele, zeptala se Antonína, jestli chce taky zůstat, i když věděla, že odmítne, a s dalším povzdechem za ním zavřela dveře. Antonín se rozběhl zpátky za matkou. „Měl jsi zůstat s dětmi,“ řekla pokaždé, když vstoupil do dveří, a on věděl, že má pravdu. Nemohl zabránit ničemu z toho, co se mělo stát.
Pokud se hlava rodiny nevrátila do deseti hodin, mohli jít spát, protože věděli, že otcova opilost dosáhne takového stupně, že se oblečený svalí na postel a okamžitě usne. Dřívější příchod znamenal řvaní, výčitky, lamentace, opilecké blábolení a bolest. Otec mlátil do všeho a vším, co mu přišlo pod ruku.
Lomcoval zamčenými dvířky kredence, bouchal do nich pěstí, pak popadl maminku za šaty a třásl s ní, jako kdyby byla jen hadrová panenka. Neplakala, ještě ne. Nechala sebou strkat a třást a tiše doufala, že se manžel, kdysi tak milovaný a zbožňovaný, brzy unaví. Pak ji odstrčil na zem, opileckými kroky odvrávoral do ložnice a usnul.
Někdy mu ale ještě zbylo dost sil, aby do ležící ženy kopl, a když se konečně rozplakala, jeho zuřivost se ještě vystupňovala: „Ty, ty budeš brečet! Ty, která mi visíš na krku i s těmi parchanty? Vstaň! Co se tady válíš?! Vstaň!“ Kopanci a ranami ji poháněl k rychlejšímu tempu a mladý Antonín se strachy choulil na kuchyňském gauči, toužil matce pomoci, ale strach byl silnější, a tak se jen snažil být neviditelný a brečel víc než matka.
K tak zoufalým výstupům docházelo jednou, dvakrát do měsíce, ale ani v ostatních zdánlivě klidnějších dnech nebyla s otcem řeč. Děti ani žena jako kdyby nebyly. Jako kdyby nebyl vůbec nikdo, jenom démoni v jeho hlavě, které dokázal uklidnit pouze alkohol. Jen ten mu uměl dát štěstí, dovést ho k pomyslnému nebi uvolnění, aby ho znovu skopl do hlubin beznaděje, z níž ho zas dokázala vyvést až další sklenička. Proč to bylo tak těžké pochopit?
O Janince mluvila Antonínova maminka vždycky jako o té, které se poštěstilo. Za svobodna spolu sloužily a pak se obě vdaly. Antonínova maminka za ramenatého kočího s jiskrným pohledem a, jak se později ukázalo, s láskou k popíjení, po němž Antonín naštěstí zdědil jen výšku a černé husté vlasy.
Janinčin povozník byl sice taky ramenatý, ale nevelkého vzrůstu, a ke všemu se tři roky po svatbě nechal zavalit fůrou dřeva, a tak udělal z Janinky bezdětnou, zaopatřenou vdovu. Antonín chápal, že z maminčina úhlu pohledu se Janinčina situace dala pokládat za šťastnou.
Ve třinácti letech si všiml, že Janinka je žena, ve čtrnácti zaznamenal její dmoucí se ňadra a v patnácti o ní začal každý večer před usnutím snít a v duchu s ní provádět všechny ty věci, o kterých si s kamarády vyprávěli a o kterých někteří z nich tvrdili, že je zažili. Antonínova zkušenost se zatím omezila na tajný nácvik pod peřinou, který ke své nespokojenosti nemohl provádět tak často, jak by si přál, protože sdílel ložnici s rodiči a všemi mladšími sourozenci.
Tou dobou už otec nepracoval, ale stejně každé ráno odcházel z domu a nikdo neměl odvahu se zeptat, kam jde ani kde bere peníze na pití. Antonín už přispíval do rodinného rozpočtu nevelkým platem pomocného dělníka ve sklárně. Děti přespávaly u Janinky skoro každou noc a Antonín si všiml, že pokaždé, když odchází, jsou Janinčiny povzdechy jaksi jinačí a delší než dřív.
Kromě smutku z nich zaznívala zklamaná naděje a cestou domů pak Antonín přemýšlel, jestli se plete, nebo Janinka opravdu chce, aby zůstal, a nabízí mu svými pohledy něco víc než jen klidný spánek. Co by se stalo, kdyby zůstal? Zažil by to, o čem zatím jenom sní?
„Měl jsi zůstat s dětmi,“ řekla mu zase maminka, když vstoupil do dveří, a Antonína poprvé napadlo, že to snad jednou udělá. Té noci otec domů vůbec nepřišel a Antonín strávil dlouhý čas sněním, co by se stalo, kdyby…
Jednoho večera ale do Janinčiných dveří vstoupil, a nejen do těch od její ložnice. „Zůstaň tady taky,“ řekla jako pokaždé Janinka a Antonín tentokrát přikývl a mlčky vešel do předsíně. Pokud byla Janinka překvapená, nedala to na sobě znát. Usadila ho ke kuchyňskému stolu, postavila před něj hrnek s bílou kávou a vydala se uložit děti. „Dneska budete spát v salonu, v ložnici je zima,“ řekla dětem a usmála se na mladíka sedícího za stolem. Antonín nevěděl, kam s očima.
Janinka se za chvíli vrátila a posadila se vedle něj. „Našel už otec nějakou práci?“ zahájila rozhovor.
Antonín zavrtěl hlavou: „Ne.“ Nenapadlo ho nic chytrého, co by mohl dodat. Nenapadalo ho vlastně vůbec nic a litoval, že se nevrátil domů jako vždycky. Najednou bylo všechno úplně jiné, než si představoval.
Janinka se znovu usmála, vzala ho za ruku a pokračovala: „A ty jsi v práci spokojený?“
„Docela,“ vysoukal ze sebe a připadal si jako naprostý idiot. Konverzace sice nebyla jeho silnou stránkou, ale poskládat větu a navázat jednoduchou otázkou přece není nic těžkého. Teď měl však pocit, že má v hlavě místo mozku kaši.
Janinka se jakoby bezmyšlenkovitě zadívala do jeho dlaně, kterou si přitáhla na klín, a lehce mu po ní přejížděla prsty. „Moc mě mrzí, že tak hodná ženská jako tvoje máma má v životě tolik smůly. Pamatuju si, jak bývávala veselá a povídavá. Povídala si dokonce i se zvířaty a ty na ní visely pohledem, jako kdyby jí chtěly odpovědět. Teď je těžké dostat z ní větu. Ještěže má tebe. Přeju ti, abys měl víc štěstí.“
Naklonila se k němu a oběma rukama ho objala a přitiskla k ňadrům, o nichž Antonín tak často snil. Teď si ale nebyl jistý, jestli ho objímá jako starostlivá přítelkyně jeho matky, nebo žena, která také potřebuje utěšit, a tak se o ni jen nejistě opíral s rukama svěšenýma podél těla. „Moc ráda bych ti toho štěstí trochu dopřála,“ zašeptala mu do vlasů a přitiskla rty za ucho.


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

Anketa


Partneři

Hledat

Z archivu...

Čtěte také...

Zpátky v devadesátkách

svobodna a divoka perexDnešní doba miluje retro. Prvky evokující různé epochy 20. století se znovu objevují v módě, designu, umění... a v neposlední řadě se s nimi setkáváme na knižních pultech. Většinou se jedná o časosběrné ...

Nové komentáře


Literatura

Týden knihoven 2017

tyden knihoven200Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČT vyhlašuje 21. ročník kampaně na podporu čtenářství a propagace služeb knihoven Týden knihoven 2017. Do celostátní akce, se zapojí ve dnech 2. – 8. října 2017 veřejné knihovny v celé České re...

Divadlo

Divadelní zpracování slavného večerníčku Krkonošské pohádky

KRAKONOS PEREXSpisovatelka Božena Šimková pochází z Podkrkonoší. Je autorkou televizních, rozhlasových a divadelních pohádek, z nichž nejznámější je Krkonošská pohádka – večerníček, kniha. Liberecké Šaldo...

Film

Doba ledová 4 potěší malé i velké diváky

altKdyž před třemi lety Doba ledová 3 vydělala celosvětově téměř 900 miliónů dolarů, nikdo jistě nepochyboval, že do pár let vznikne další pokračování. 28. června tedy vstoupilo do našich biografů nejnovější dobrodružství podivné smečky tvořené...