Nedávno vyšla kniha Lichožrouti navždy, třetí pokračování mimořádně úspěšného příběhu sepsaného Pavlem Šrutem a ilustrovaného Galinou Miklínovou. Kdo to jsou lichožrouti? Přece tvorové, kteří žerou ponožky – takže jejich majiteli pokaždé chybí nějaká do páru. První zmínka o nich se objevila v knížce Příšerky a příšeři – už tady se oba autoři sešli. Po nějaké době vznikla knížka kompletně se věnující pouze jim; má název Lichožrouti. Seznámili jsme se tu s hlavním lichožroutím hrdinou Hihlíkem, co žije i se svým dědečkem u jistého pana Vavřince.

 

Pak jsou tu ještě Hihlíkovi bratranci, dvojčata Ramík a Tulík, kteří tu mají roli napůl záporných a napůl kladných postav. Pak tu je Kudla Dederon a jeho parta, která by se dala přirovnat k něčemu jako mafie. Pak je tu také důležitá zmínka, a to ta, že Hihlíkovi rodiče jsou v Africe. Mezi hlavní lidské postavy patří nadšený vědec, profesor René Kadeříbek, který se už léta zabývá výzkumem lichožroutů. V průběhu vyprávění se dočkáme založení něčeho, co by se nechalo nazvat Domovem pro lichožrouty bez domova. Druhý díl, který nese název Lichožrouti se vracejí, pojednává o tom, jak se už dospělejší Hihlík vydá hledat své rodiče až do daleké Afriky, kde bude muset překonávat nesčetné překážky.

A nyní se budu věnovat třetí části nazvané Lichožrouti navždy. Hrdinové se vracejí do Prahy a musí se tu vypořádat s mnoha problémy. Pro některé je to domov, avšak pro jiné naprosto cizí město, v němž se lze snadno ztratit. Tímto dílem by tato trilogie měla skončit. Co se týče celého příběhu… začátek mě trochu nudil. Většinou se to pořádně rozjede až někde v polovině, takže zbývá jen to vydržet a dojít k tomu. Tak to je u hodně příběhů.
Co se týče sazby knihy, tak je na hrubším a tvrdším papíru. To, co se mi na téhle knížce hodně líbí, je humor a dalo by se říct "české fantasy" téma, také ilustrace jsou hezké.

Každá lichožroutí postava je naprosto odlišná povahou, a každá postava má něco do sebe. Hihlík je takový hodný, slušný, poctivý, věrný… a dalo by se říct, že i citlivý. Nedalo by se říct, že své nepřátele nenávidí. Co se týče vzhledu, tak ten všichni mají takový… stejný. Jsou maličcí, mají šedou barvu a protáhlé obličeje zakončené kulatou tlamičkou, kterou požírají ponožky. Vyzdobují se šátky nebo pracovními svorkami, které používají jako náušnice. A o panu profesoru Kadeřábkovi, jenž je lichožrouty posedlý, si lidé myslí, že má psychickou vadu, jelikož vidí "bytosti, co neexistují".

Když knížku otevřete, máte tam vypsané a vykreslené postavy, a na konci knížky je zase mapa prostředí, kde se příběh odehrává. Na každé stránce je taková zelená podkolenka, na začátku celá a postupně jí ubývá, až je na konci skoro sežraná. V názvu každé kapitoly je na začátku iniciála, u které jsou většinou nakreslené i postavy, co jsou v kapitole prostě klíčové.

Na první pohled by se mohlo zdát, že je tahle knížka pro malé děti. Není to JEN pro malé děti. Spíš si myslím, že malé děti by tomu až tak zase neporozuměly. Různé boje, hádky, nenávist zde taky nechybí. Ale na rozdíl od většiny příběhů v tomto smyslu zde nejsou úmrtí, krev ani nic jiného. Avšak případní zájemci by měli číst lichožroutí příběhy úplně od začátku, od prvního dílu, jinak jim bude scházet dějová návaznost a nebudou všemu rozumět.

Napsala Marie Jarošová, 13 let

Pavel Šrut: Lichožrouti navždy
Ilustrovala: Galina Miklínová
Vydalo nakladatelství Paseka, Praha 2013. Počet stran: 232
Hodnocení: 80 %

Foto: Paseka

< Předchozí		Další >