Ukázka z knihy Nonstop knihkupectví pana Penumbry vydané nakladatelstvím Host

Ukázka z knihy Nonstop knihkupectví pana Penumbry vydané nakladatelstvím Host

Email Tisk

200knihaKdyž jsem tady začal pracovat, předpokládal jsem, že to jsou samé malonákladové tituly. Malé amišské tisky s nechutí k digitálním záznamům. Také jsem si říkal, že je možná někdo vydal vlastním nákladem — celá sbírka ručně vázaných jedinečných výtisků, které se nedostaly do Kongresové knihovny ani nikam jinam. Možná pan Penumbra provozuje něco na způsob knižního sirotčince...

 

 

Ale teď, asi po měsíci v tomto zaměstnání, si začínám myslet, že je to všechno mnohem komplikovanější. Tento druhý obchod má totiž jinou skupinu zákazníků. Je to malá komunita lidí, kteří kolem obchodu obíhají jako nějaké podivné planetky. Ani trochu se nepodobají North Face. Jsou starší. Přicházejí s algoritmickou přesností. Nikdy jen tak nechodí po obchodě a nerozhlížejí se. Chodí sem úplně bdělí, naprosto střízliví a chvějí se vzrušením. Například:
Zvonek nade dveřmi zacinká, a ještě než dozní, zadýchaný pan Tyndall vykřikne: „Kingslakea! Potřebuju Kingslakea!“ Ruce, kterýma si držel hlavu, spustí dolů (opravdu utíkal ulicí s rukama na hlavě?) a opře se jimi o pult. Opakuje tutéž větu takovým tónem, jako by mi znovu říkal, že mi hoří košile a jak je možné, že okamžitě něco neudělám: „Kingslakea! Rychle!“
Databáze na Mac Plusu obsahuje normální knížky i zadní inventář. Ty druhé nejsou v policích řazené podle názvu ani tématu (mají vůbec nějaké téma?), takže pomoc počítače je nezbytná. Naťukám do něj K-I-N-G-S-L-A-K-E a Mac pomalu zavrčí — Tyndall se neklidně pohupuje na patách — a potom Mac zazvoní a ukáže záhadnou odpověď. Není to oddíl ŽIVOTOPISY, ani HISTORIE, ani SCI-FI A FANTASY, ale 3-13. To znamená zadní inventář, oddělení tři, police třináct, což je asi tři metry nad zemí.
„Díkybohu, děkuju vám, ano, díkybohu,“ říká Tyndall vzrušeně. „Tady je knížka,“ — odkudsi, nejspíš z kalhot, vytáhne velikou knihu, tu bude vracet výměnou za KINGSLAKEA — „a tady je průkazka.“ Po stole mi pošoupne jednoduchou laminovanou kartičku, kde je tentýž symbol, který zdobí výlohu. Do tvrdého papíru je na ní vyražený tajemný kód, který musím zaznamenat. Tyndall má, jako vždy, šťastné číslo 6WNJHY. Při zapisování to napíšu dvakrát po sobě špatně.
Po opičím výkonu na žebříku zabalím KINGSLAKEA do hnědého papíru. Snažím se přitom zdvořile konverzovat: „Jak se vám dnes večer daří, pane Tyndalle?“
„Velmi dobře, teď mnohem líp,“ vydechne a třesoucíma se rukama popadne balíček. „Posouvám se kupředu, pomalu, plynule a jistě! Festina lente, děkuji, děkuji!!“ Potom se zvonek znovu rozcinká a pan Tyndall odchvátá zpátky na ulici. Jsou tři hodiny ráno.

Je to nějaký knižní klub? Jak se do něj přihlašuje? Platí se něco?
Na to se ptám sám sebe, když tu sedím sám poté, co pan Tyndall nebo paní Lapinová nebo pan Fedorov odešli. Tyndall je z nich pravděpodobně nejpodivnější, ale podivíni jsou to všichni: všichni jsou prošedivělí, soustředění, vypadají, jako by je sem přivezli z jiné doby nebo jiného místa. Žádné iPhony. Žádné zmínky o populární kultuře nebo čemkoliv jiném, opravdu nic jiného než knihy. Rozhodně mi připadají jako členové klubu, i když nemám žádný důkaz o tom, že by se vzájemně znali. Každý z nich sem přichází sám a nikdy neřekne ani slovo o ničem jiném než o svém současném objektu horečné fascinace.
Nevím, co v těch knihách je — a nic o tom nevědět je součástí mé práce. Ten den, kdy mě pan Penumbra přijal, se po mé zkoušce v lezení na žebřík postavil za pult, podíval se na mě zářivě modrýma očima a řekl:
„Toto zaměstnání má tři pravidla, všechna velmi přísná. Nepřistupuj k nim lehkovážně. Zaměstnanci tohoto obchodu dodržují tato pravidla už skoro celé století a já nedopustím, aby se teď porušila. Zaprvé: musíš tady vždycky být přesně od desíti večer do šesti do rána. Nesmíš přijít pozdě. Nesmíš odejít dříve. Zadruhé: nesmíš tyto svazky prolistovávat, číst nebo je jakkoliv jinak zkoumat. Jsou vyhrazeny pouze členům. To je všechno.“
Vím, na co myslíte: desítky nocí o samotě a nikdy ses tomu nesnažil přijít na kloub? Ne, nepokusil jsem se o to. Jsem si jistý, že pan Penumbra tu někde má kameru. Kdybych do některé knihy jen kradmo nakoukl, přišel by na to a vyhodil by mě. Spousta mých kamarádů letěla z práce, ani nemrkli. Celé podniky, celé části země končí a zavírají. Nechci bydlet ve stanu. Já tuhle práci potřebuju.
Navíc je tu třetí pravidlo, které kompenzuje to druhé:
„Musíš vést pečlivé záznamy o všech transakcích. Čas. Vzhled zákazníka. Jeho rozpoložení. Jak o knihu požádal. Jak ji přijal. Jestli vypadá, že má nějaké zranění. Jestli má za kloboukem snítku rozmarýny. A tak dále.“
Za normálních okolností by takový požadavek na zaměstnance asi zněl hodně děsivě. Ale za těchto okolností — půjčování prapodivných knih prapodivným učencům uprostřed noci — se to zdá být zcela přiměřené. Takže místo toho, abych trávil čas zíráním na zakázané regály, věnuju se zápiskům o zákaznících.
Během mé první noci v práci mi pan Penumbra ukázal nízkou přihrádku pod prodejním pultem, kde byla vyrovnaná řádka obrovských, v kůži vázaných bichlí, naprosto stejných až na zářivou římskou číslici na hřbetě. „Naše deníky,“ prohlásil a přejel po nich prsty. „Vedeme zápisy už skoro sto let.“ Vytáhl knihu, která byla úplně vpravo, a s těžkým žuchnutím ji položil na pult. „Teď je budeš pomáhat psát i ty.“ Na obalu deníku se skvěl hluboce vyražený nápis NARRATIO a symbol — tentýž jako na výloze. Dvě ruce otevřené jako kniha.
„Otevři ho,“ vyzval mě pan Penumbra.
Stránky byly široké a zašedlé, popsané tmavým písmem. Byly tam i kresby: miniaturní náčrty vousatých mužů, sevřené geometrické čmáranice. Pan Penumbra knihu nadzvedl a otevřel ji asi v půlce, na místě označeném slonovinovou záložkou, kde zápisy končily. „Budeš poznamenávat jména, časy a názvy titulů,“ řekl a zapíchl prst do textu na stránce, „ale také, jak jsem ti vysvětlil, chování a vzhled příchozích. Píšeme záznamy o všech členech i o všech zákaznících, kteří by se členy mohli stát, abychom mohli sledovat jejich práci.“ Odmlčel se a potom dodal: „Někteří pracují vskutku pilně.“
„Co dělají?“
„Chlapče!“ odpověděl se zdviženým obočím, jako by nebylo nic jasnějšího: „Přece čtou.“
A tak se na stránkách deníku s označením NARRATIO a číslem IX snažím vést přehledné a přesné záznamy toho, co se během mé směny událo, jen příležitostně je trochu literárně opentlím. Asi by se dalo říct, že pravidlo číslo dvě neplatí zcela absolutně. Jedné zvláštní knihy v knihkupectví pana Penumbry se dotknout smím. Té, kterou píšu.

Když se ráno s panem Penumbrou potkám, v případě, že v noci přišel zákazník, se mě na něj vyptá. Přečtu mu kousek deníku a on u mých poznámek přikyvuje. Potom ale začne pátrat víc do hloubky: „Obdivuhodné vylíčení pana Tyndalla,“ poznamená. „Pověz mi ale, vzpomínáš si, jestli měl na kabátě perleťové knoflíky? Nebo byly z rohoviny? Z nějakého kovu? Měděné?“
Ano, dobře: vypadá to zvláštně, že si pan Penumbra vede tyhle záznamy. Nedokážu si představit, jaký to má smysl, dokonce ani kdyby to mělo sloužit nějakým kriminálním účelům. Jenže když lidé dosáhnou určitého věku, jaksi vám to brání vyptávat se jich, proč to či ono dělají. Je to trochu nebezpečné. Co kdybych se zeptal: „Takže, pane Penumbro, proč vás zajímají knoflíky na kabátě pana Tyndalla?“ a on by se zarazil, poškrábal by se na bradě, pak by zavládlo nepříjemné ticho — a oba bychom si uvědomili, že si nemůže vzpomenout?
Nebo co kdyby mě na místě vyrazil?
Pan Penumbra si ten důvod nechává pro sebe a poselství je jasné: Dělej svou práci a nevyptávej se. Mého kamaráda Aarona zrovna minulý týden vyhodili z práce a teď se bude muset přestěhovat zpátky k rodičům do Sacramenta. V tomhle ekonomickém klimatu raději nebudu pokoušet, co pan Penumbra vydrží. Tenhle flek potřebuju.
Knoflíky na kabátě pana Tyndalla byly nefritové.

O knihu můžete na našich stránkách soutěžit zde:  http://kultura21.cz/souteze/7685-soutez-nonstop-knihkupectvi-host


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

Anketa


Partneři

Hledat

Z archivu...

Čtěte také...

Pomalý konec Transmetropolitanu?

transmetropolitan 200Hubatý Spider Jerusalem spolu s krásnými „ohavnými asistentkami“ Shannon a Yelenou jdou stále proti zkorumpovanému americkému prezidentovi Garymu Callahanovi v osmé části série s podtitulem Žalozpěv, který je ...

Nové komentáře


Literatura

Deset let Ladislava Špačka s Václavem Havlem

spacek havel perexLadislav Špaček napsal řadu populárních knížek o etiketě. Nyní však změnil styl a napsal knížku vzpomínek na bývalého prezidenta Václava Havla a na různé významné i bezvýznamné události, které se jim společně přihodily v době jeho půs...

Divadlo

Citové vzplanutí a herecký koncert Hany Maciuchové v Branickém divadle


maciuch 200Zamilovat se lze v jakémkoli věku. A láska může být opětovaná! To je asi největší poselství monodramatu francouzské autorky Noelle Chatelet Žena Vlčí mák. Představení, které uvedlo Branické divadlo, je hereckým koncertem Hany Maciuchové.

Film

Brutální cesta ke splacení Dluhu

Napínavé drama Dluh se odehrává na dvou časových rovinách: v roce 1965, kdy trojice mladých agentů z Izraele má za úkol v Berlíně najít a zajmout válečného nacistického zločince, a o třicet let později, kdy na povrch vyplouvá nehezké tajemství, které může kompletně zničit životy této trojice.

...