Konečně jsme se dočkali. V říjnu vyšlo v nakladatelství Host další dílo jednoho z nejoceňovanějších amerických spisovatelů této doby, držitele Pullitzerovy ceny a autora knih Hermafrodit a Hra o manželství, které již v ČR vyšly a měly velký úspěch. Jedná se o příběh pěti sester Lisbonových, jejichž životy byly příliš krátké, ale přesto se vepsaly do myslí několika chlapců ze sousedství, kteří jejich tajemný krátký život rozplétají po dvaceti letech ve vzpomínkách a fotografiích. Příběh je psaný čtivou formou, něžně i s humorem. Román je u nás známý ve filmovém zpracování z roku 1993 od režisérky Sofie Copollové, které mělo nemalý úspěch. I proto bylo tohle dílo tak očekávaným.

 

Děj se odehrává na michiganském předměstí, kde je ještě tráva zelená a vzduch nezamořen dýmem z továrních komínů. Ale jak budou sestry umírat, stejně jako jilmy napadené kůrovcem v celé čtvrti, bude umírat i ulice a sousedství.

Pětice sester Lisbonových je záhadou téměř pro každého. Žijí s matkou a otcem. V jejich domě nikdy nebyl na návštěvě chlapec a v jejich okolí nenajdete ani žádné kamarádky. Matka je známa svou přísně puritánskou výchovou, otec se živí jako učitel na místní střední škole, kam hlavní hrdinky docházejí. Společenský život sester je takřka nulový a působí jako semknutá skupina, do které je velmi obtížné proniknout.

Jako první se o sebevraždu pokusí nejmladší, podivuhodná Cecílie, která jakoby ani do sesterského klanu nezapadala. Po prvním Cecíliiném nezdařeném pokusu se rodiče rozhodnou na popud psychiatra uspořádat dívkám večírek přímo u nich v domě a pod dohledem. Pro Cecílie bude tenhle večírek prvním a posledním. Po téhle události věci v domě dostanou spád. Dívky zažijí první a v jejich životě také poslední rande mimo domov, bez dohledu rodičů a ve společnosti vrstevníků.

Příběh je psán velmi zajímavých způsobem, který vypráví chlapci okouzlení dívkami. Vrací se k detailům sesterských životů, popisují své nezdařené pokusy se s dívkami seznámit a také zdůrazňují zamilovanost, kterou sestrám věnovali, aniž by to ony věděly.

Kniha celkově poukazuje na problematiku sebevražd mladistvých, ale je psána velmi něžně. To čtenáře ještě více vtáhne do děje. Ukazuje na komplikovanost mládí a celkově dospívání, v čemž se najde téměř každý. Vypravěčem není pouze jeden chlapec, ale je psána v množném čísle, pohledy na sestry se tedy různí.

Nechte se vtáhnout do děje tajemné rodiny, sester a vlastně i celého předměstí. Okouzlí vás kniha stejně jako mne?

Úryvek z knihy:

„První novináře přilákalo postupující chátrání. Pan Baubee, šéfredaktor místního plátku, nepřestával hájit své rozhodnutí nepsat o takových osobních tragédiích, jako je sebevražda. Místo toho začal rozplétat podstatu sporu o nové bezpečnostní zábradlí, které bránilo výhledu na jezero, a rozebíral patovou situaci ve vyjednávání se zaměstnanci hřbitova, kteří stávkovali už pátý měsíc (těla byla přepravována do okolních regionů v mrazicích boxech). V rubrice „Vítejte, sousede" se i nadále objevovaly medailonky nově příchozích, které si naše město získalo svou zelení, klidem a úchvatnými verandami – bratranec Winstona Churchilla ve svém domě na bulváru Windmill Pointe, paní Shed Turnerová, první běloška, jež pronikla do džungle na území státu Papua-Nová Guinea a která držela na klíně něco, co vypadalo jako scvrklá hlava, ačkoli popisek pod fotografií tvrdil, že je to její „jorkšír Vilém Dobyvatel".
V létě se místní noviny Ceciliinou sebevraždou nezabývaly, protože na ní nebylo nic zvláštního. Vzhledem k masovému propouštění v automobilce stěží uběhl den, kdy by nějakou zoufalou duši nestáhl hospodářský pokles až na dno: muži si sedli do auta v garáži a pustili motor nebo se ještě v montérkách věšeli ve sprchách. Do novin se dostaly pouze sebevraždy, jimž předcházela vražda, a i tak se ocitaly až na třetí nebo čtvrté straně: tu otec postřílel celou rodinu a potom obrátil hlaveň proti sobě, jindy muž zabarikádoval dveře a zapálil vlastní dům. Pan Larkin, vydavatel nejčtenějších novin ve městě, bydlel sotva kilometr od Lisbonových a nemohlo mu uniknout, co se u nich událo. Joe Hill Conley, který občas laškoval s Missy Larkinovou (byla do něj zblázněná celý rok, přestože se co chvíli pořezal při holení), nám dosvědčil, že když si Missy o Ceciliině sebevraždě povídala s matkou, pan Larkin je musel slyšet, ale neprojevil o to sebemenší zájem a dál se vystavoval slunci na lehátku s mokrým hadrem přes oči. Nicméně patnáctého října, s víc než tříměsíčním zpožděním, vyšel v novinách v rubrice věnované čtenářským ohlasům dopis, který v co možná nejhrubších obrysech popisoval okolnosti sebevraždy a vyzýval školy, aby se začaly zabývat „přílišnou úzkostlivostí dnešní mládeže". Na konci dopisu stálo P. O. Řádná, což byl zjevný pseudonym. Jisté detaily ovšem naznačovaly, že šlo o někoho z naší ulice – už proto, že jinde ve městě se na Ceciliinu sebevraždu dávno zapomnělo, kdežto nám ji neustále připomínal pokračující rozklad domu Lisbonových. Po letech, kdy už nebyly naživu žádné dcery, které by bylo možné zachránit, se k autorství dopisu přiznala paní Dentonová. Napsala ho v záchvatu spravedlivého rozhořčení pod sušákem na vlasy a nelitovala toho. „Pokud to jde s vaší čtvrtí z kopce, nemůžete tomu jen tak přihlížet," řekla nám. „Tady bydlí slušní lidé."

Název: Sebevraždy panen
Autor: Jeffrey Eugenides
Překlad: Martina Neradová
Vydáno: 2013
Stran: 248
Nakladatelství: Host

< Předchozí		Další >