Reklama
Banner

Ukázka z knihy Soumrak v říši slevových karet

Email Tisk

200litSpisovatel David Hájek po novele Cestou do pekla chci potkat anděla vydává druhou knihu s názvem Soumrak v říši slevových karet, která začíná v okamžiku, kdy se hlavní hrdina, Dan Morávek, stěhuje se svou přítelkyní Mirkou a jejím malým synem Davidem z Prahy do Plzně, aby začali nový život. Zde si můžete přečíst malou ukázku a dole najdete pozvánku na křest.

 


Mirka nikdy osudové zprávy neříkala přímo, ale přes někoho. S tím stěhováním do Plzně to bylo zrovna tak. Počkala si, až budeme pořádat večírek k jejím narozeninám. Zatímco věšela na lustr pestrobarevné konfety a malý Davídek jí u toho odříkával básničku, zazvonil zvonek u dveří.
„Moje zlatá mámo,“ kvílel Davídek, „chci být jako ty! Z lásky, z práce, z dobroty...“
„Dane, můžeš otevřít, prosím tě?“
Zvedl jsem se z gauče.
„...ty má zlatá mámo!“
Zvonek se ozval znovu.
„Už jdu!“ zahulákal jsem.
Za dveřma stála naše sousedka Eva se Romanem, svým současným přítelem. Teď už vypadal celkem k světu, ale ještě před rokem z něho byla vyklepaná troska, temný důsledek jeho válečného pobytu v Afghanistánu. Eva měla jako zdravotní sestřička spasitelský komplex a neustále ji něco nutilo druhé zachraňovat. Ne vždycky se jí to povedlo.
„Objevil jsem se zrovna včas,“ rád zdůrazňoval Roman, „zrovna ve chvíli, kdy to její bejvalej napral schválně autem do zdi, aniž by předtím komukoliv něco řek. Vytáhnul jsem Evinu z nejhoršího, víte.“
Těžko říct. Když jsem byl jednou u Evy na návštěvě, přistihnul jsem Romana, jak bezmyšlenkovitě vráží opakovanými pohyby do boku skříně kudlu. Když mě uviděl, zasmál se a řekl, že „je to výborný na odreagování.“
Teď měl v ruce místo nože kytku a Eva držela něco malého, opentličkovaného a zabaleného v kýčovitém papíru.
„Pojďte dál,“ ukázal jsem do předsíně. „Mirka se vám hned bude věnovat.“
Davídek chválabohu dorecitoval, Mirka slezla ze židle, pohladila ho, pak si dala ruce v bok a znalecky koukala na tu křiklavou spoušť, která visela z lustru.
„Ahoj Mirko,“ pozdravila ji Eva. „Máš to moc hezký,“ dodala nepřesvědčivě.
„Čau,“ řekl Roman. „No pane jo. Tohle vidět kluci z Talibánu, tak to podpálej a tobě useknou hlavu.“
„To je to tak hnusný?“ chtěla vědět Mirka.
„Ne. Tak pestrý. Tady máš kytku. Omlouvám se, že jsou v ní jen růže jedné barvy. Všechno nejlepší,“ a dal jí pusu. Všem se ulevilo, protože Roman je občas nevyzpytatelný a každý z nás si pamatoval jeho gratulaci k Davídkovým jarním narozeninám: „Tak ještě jednou šest!“

„Děkuju moc,“ řekla Mirka. „Ještě přijdou na řadu balónky, pokud mi je pomůžete nafukovat.“

„Já ne, mě by u toho natahovalo,“ řekla Eva a podávala jí balíček. „Všechno nejlepší, blázne.“
„Ještě můj dárek, ještě můj dárek!“ chytil Davídek amok a metelil k sobě do pokojíku. Když se o pár vteřin později o překot vracel, pyšně držel igelitku z Lídlu, ve které něco šplouchalo.
Zaražená Mirka z ní vytáhla malou zavařovačku, která byla do půlky naplněná technickým lihem, ve kterém se macerovala chcíplá konvalinka. Na boku byl izolepou přilepený papírek se srdíčkem a nápisem „ŠANEL“.
„A kurva,“ podotkl Roman znalecky.
„To je TAK krásný,“ prohlásila Mirka zničeně.
„Můžu si čuchnout?“ zeptal se Roman. Mirka mu dárek beze slova podala, on odšrouboval víčko a opatrně si přivoněl.
„No teda,“ obrátil se k Davídkovi. „Zítra tě vezmu za svým velitelem. Hlavně nikomu neprozrazuj složení. Bude to vojenský tajemství.“
„To mi pomáhala vyrobit teta Jitka ve školce,“ hlásil Davídek hrdě.
„Ta škodolibá svině,“ mumlala si Eva pro sebe.
„Musíš se tím navonět, maminko,“ radil Davídek značně rozpačité Mirce, která si k zavařovačce přičichla taky a já si všiml, že jí na předloktí vyrazila husí kůže.
„Jak se tento parfém používá?“ chtěl vědět Roman. „Vyleje se na hlavu?“
Davídek ho utřel pohledem, bleskurychle omočil v zavařovačce prsty a máznul vyjevenou Mirku po tváři a krku.
„Moji kámoši v Sýrii z toho budou štěstím bez sebe,“ mínil Roman a šel otevřít okno. „Na něco takovýho čekáme už od dob války v Zálivu. Jestli to hoří stejně pronikavě, jako to smrdí, můžeme vyhlásit válku Číně.“
Mirka se utekla do koupelny opláchnou a když se vrátila, sedla si na gauč a začala rozbalovat balíček od Evy. Roman se posadil taky a okamžitě si zapálil. Eva nad nima zůstala stát a já jsem se přisedl k ostatním.
„Ještě by měl dorazit Moučka,“ prohodila Mirka, popotahovala nosem a zápolila se stužkou.
„To snad ne, ty jsi pozvala toho cvoka?“ zděsila se Eva. Pan Moučka byl náš společný soused, kterému bylo přes šedesát a před rokem mu skočila manželka pod vlak. Když se měsíc potom zabil Evin bývalý přítel Marek v autě, Mirka si začala o všechny nájemníky dělat starosti, protože „ti říkám, Dane, že tohle místo je prokletý. Předseda družstva na nás seslal vúdú, když se provalilo, že je defraudant.“
Moučkovi se zlověstná vúdú teorie nezamlouvala, raději si k sobě nakvartýroval Romana, který v té době neměl kde bydlet, a poté, co se Roman dal dohromady s Evou, poskytl Moučka svůj byt šesti toulavým kočkám. Občas dostal na hlídání svého vnoučka a čas od času nás nebo Evu s Romanem navštívil, ale byl čím dál víc uzavřený do sebe a moc toho nenamluvil.
„S ním zase bude zábava,“ řekl Roman kysele.
„Ale no tak, nechte toho,“ řekla Mirka. „Víte dobře, že nikam moc nechodí.“
„Nikam nechodí, protože se mu nechce,“ pokračoval Roman. „A když už se mu chce, tak zase zdeptá svý vokolí. Popularita jeho litanií už překročila hranice baráku. I holič se křižuje, když ho vidí vcházet a preventivně zamyká do stolku břitvu. Sám jsem to viděl. Navíc má IQ chcacího žlábku.“
„Před rokem ti byl dobrej,“ řekl jsem. „Nehledě na to, že tobě se nikdo a nic nezavděčí. Když jsme byli v kině na Schindlerově seznamu, byl jsi z nás čtyř jedinej, komu chyběly při závěrečnejch titulcích veselý sestřihy zkaženejch záběrů. Sám seš divnej!“
„Já že jsem divnej? Koukni se laskavě na svý nehty a pak kritizuj ostatní!“
„Říkal jsem ti, že to vypadá přiteplale,“ otočil jsem se k Mirce, ale ta mě nevnímala.
„Jůůůůů,“ volala, „jůůů! Takovej krásnej hrníček! Ten se mi bude hodit do novýho bytu!“
Nastalo ticho.
„Nechci dělat unáhlený závěry,“ řekl jsem pak. „Ale skoro to vypadá, jako bys přemejšlela o stěhování?“
„Přesně,“ řekla Mirka. „Mojí tetě v Plzni vrátili v restituci barák. Někde na Slovanech. V přízemí je volnej obchod a ve druhém patře byt. Domluvila jsem se s ní, že by nebylo od věci udělat z toho krámu vzorkovou prodejnu koupelnovýho vybavení. A v tom bytě bych mohla bydlet. I s tebou, samozřejmě,“ dodala.
„V Plzni,“ nevěřícně jsem opakoval.
Zase zazvonil zvonek.
„Davídku, běž otevřít,“ řekla Eva.
Pan Moučka vešel do bytu, pozdravil a předal Mirce kytku růží.
„Nepopletl jste si příjemce?“ ozval se Roman, když viděl, že jich je šest. „Sudej počet je odjakživa určenej pro...“ Eva do něj pod stolem kopla a Roman zmlkl.
„Jste nějací zaražení,“ konstatoval pan Moučka.
„Mirka nám sdělila zajímavý novinky,“ řekl jsem. „Budeme se stěhovat. Do Plzně. K tetě.“
„Ale to je výborné,“ ožil pan Moučka. „Víte, že v šedesátých letech jsem chvíli v Plzni žil? Studoval jsem tam na místní univerzitě. To byly časy! Tam jsem byl poprvé v bordelu. Samozřejmě ilegálním, v té době.“
„Davídku, zajdi s košem,“ řekla Mirka rychle.
„Proč, mami?“
„Nekecej a plav.“
Davídek neochotně popadl kýbl se smetím a odešel.
„Dodneška bych tu holčinu poznal,“ zasnil se Moučka.
„I po všech těch letech?“ divil se Roman.
„No jasně. Měla přes půl obličeje takovej lišej.“
„Tu skleničku, co z ní pijete, si můžete pak vzít s sebou domů,“ řekla Mirka srdečně.
„A co budu v tý Plzni dělat já?“ chtěl jsem vědět. „A co bude se všema věcma? Jenom těch knížek, co tady máme. Dvě knihovny!“
„Je pro tebe takovej problém najít si práci kdekoliv?“ zeptala se mě Mirka. „Jako optometristu tě vezmou všude.“
„U nás na poliklinice jsem zvyklej na kolektiv,“ protestoval jsem.
„Máš mě rád, nebo ne?“ dorážela Mirka.
„Mám. A právě proto ti říkám, že se mi tenhle k záhubě odsouzenej projekt nelíbí. Nový město, nová práce, novej byt. Davídkova škola.“
„Právě že Davča půjde do první třídy. Nebude si muset složitě zvykat na nový kamarády. Nechápu, proč by měl tenhle plán skončit fiaskem, jak naznačuješ. A co se týče knížek, mám je přečtený a nehodlám se k nim nostalgicky vracet. Něco rozdám kamarádům a zbytek půjde do antíku.“
Pan Moučka se zvedl a šel si pročíst hřbety knih.
Roman se nespokojeně mračil. V uplynulém roce mu vyšla kupodivu celkem úspěšná kniha válečných vzpomínek „Všechny Pouštní bouře světa, i ta má“ a tantiémy z ní mu byly momentálně taky jediným zdrojem příjmů. Není divu, že antikvariát pro něj bylo sprosté slovo.
„Rozmyslela sis to dobře?“ zeptala se Eva Mirky. „Přece jenom, je to životní rozhodnutí, nemyslíš?“
„Helemese, Anna Kareninová,“ ozval se pan Moučka od knihovny. „Tuhle klasiku jsem si vždycky chtěl přečíst. Ostuda, že nevím, o čem to je. Můžu?“
„To by se vám nelíbilo, pane Moučko,“ řekla Mirka rychle. „To fakt není knížka pro vás. Najděte si něco oddechovějšího.“ Obrátila se k Evě. „Rozmyslela jsem si to dobře. Pořád mám pocit, asi jako každej, že v životě už přece něco musí přijít, že se objeví nějakej zlom, bod, od kterýho se odrazíš a změníš od základů všechno. Tak chci tý změně vyjít trochu vstříc.“
„Všechno,“ opakoval jsem ozvěnou. „Hezký vyhlídky pro mě.“
„Ty se zatím neboj,“ ozval se Roman. „To ještě nic neznamená. Zpozornět bys měl, až když si Mirka pořídí novej, dramaticky změněnej účes. Neklamnou známku toho, že máš v revíru škodnou.“

lit1

„Ty se nějak vyznáš,“ poznamenala Eva.
„Je to tak. U partnerky si vždycky všímej dvou věcí: když ti v posteli uspořádá Kámasútru a když ti místo dlouhovlasý blondýny přijde domů brunetka s účesem jak kápo z Valdic. To jsou klíčový momenty, který signalizujou, že je zle.“
„Casanova – Paměti,“ povzdechl nostalgicky Moučka směrem od knihovny. „Tomu říkám plně prožitý život. Taky jsem mockrát uvažoval o tom, že sepíšu svoje vzpomínky. Ale obávám se, že by to bylo velice nudné čtení, i když vezmu v úvahu ten románek s tou plzeňskou holkou.“
„Ta vám nějak nejde z hlavy,“ řekla Mirka.
„Byla fakt šikovná a svého času ji měl v Plzni skoro každej chlap nad osmnáct. Uměla hotové divy. Člověk pak ani nevnímal tu zoo, co měla v rozkroku. Mimochodem, vonělo to u ní podobně, jako dneska u vás. Čím jste si to tady vystříkali?“
Eva mu štítivě podala Davídkův dryák, u kterého nějaký militarista mezitím pozměnil nápis „Šanel“ na „Šrapnel“.
„Jo, to je ono,“ culil se Moučka blaženě. „Jsem zase zpátky v tom laciném bordelu.“
„Ještě pořád se ti tak strašně chce do Plzně?“ zeptal jsem se Mirky.
Než stačila odpovědět, bouchly dveře a Davídek byl zase mezi námi, takže debata nabrala jiný směr.
„Už jsem se rozhodla a basta,“ nabrala Mirka z krabice několik nafukovacích balonků a začala nám je rozdávat. „V Praze mě nic nedrží, Dana taky ne a kdyby na nás náhodou padl stesk, jsme tady za hodinu. Nafukujte je opatrně, ať neprasknou.“

Křest knihy spojený s autogramiádou proběhne 2.12 2013 od 19.30 v kavárně Už jsme doma, Uralská 6, Praha 6.
S akustickým setem vystoupili držitelé ceny Anděl Republic of Two.

soumrak


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

ROBERT ROHÁL

redaktor K21

Pokud máte rádi český popík a potrpíte si třeba zrovna na osmdesátá a devadesátá léta minulého století, pak by vám mohlo konvenovat debutové album zpívajícího textaře, jehož jméno zní Vlady Gryc. CD dostalo název podle jedné z dvanácti písní - Já svý sny mám - a představuje nejen příjemné melodické písničky, ale i nový svěží hlas protagonisty, který je zároveň autorem všech textů. Témat má Vlady Gryc patrně na rozdávání, protože co píseň, to jiný příběh. Vůbec, texty jsou v případě Grycova debutu silnou stránkou, mají hloubku, jiskru i vtip. Patrně za to může i inspirativní hudební složka, což spadá na vrub hitmakera Hellmuta Sickela. Ti dříve narození si ho zcela jistě pamatují jako někdejšího manžela zpěvačky Heleny Vondráčkové, pro kterou napsal a zaranžoval hlavně v osmdesátých letech celou řadu hitů. Však se také všechny písničky opírají o vybroušený melodický styl již zmíněných osmdesátek a ozvěn let devadesátých, to vše s aranžérskými fígly současných hudebních trendů. Výsledkem jsou chytlavé písničky zabíhající hned do několika hudebních žánrů, až už jde o blues, rokenrol, šanson či latinu, s čímž ovšem zpěvák nemá problém. Pokud bych měl jmenovat alespoň pár titulů, které mě chytly na první poslech, pak je to určitě vyloženě letní hit Te Quero nebo titulní hitovka Já svý sny mám. Stejně tak se mi ale líbí autobiograficky laděný šanson Můj život, crazy písnička Tchýně (která se dočkala ve formě filmové minigrotesky originálního videoklipu) nebo óda na slavnou filmovou hvězdu - Marilyn... Další pozoruhodností debutového alba ostravského rodáka je účast slavných hostů, třeba rockové zpěvačky Tanji... Ale ocenil jsem i vyloženě vymazlený booklet plný zajímavých fotek a navíc se všemi texty, což není v této době zcela běžné. I to je další důvod, proč albu, které si nehraje na velké umění, ale přesto se po všech stránkách povedlo, přeji dobrý start a ještě lepší prodej.

Banner

Hledat

Mimísek 19

Partneři

Z archivu...

Čtěte také...

Ukázka z knihy Celý den se nic nestane od nakladatelství HOST

200souPřinášíme Vám ukázku z knihy Biancy Bellové "Celý den se nic nestane". Přečíst si ji můžete v tomto článku.

...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Trumfne román Do vody Dívku ve vlaku?
dovody perV červnu vyšla v nakladatelství Ikar v Edici světový bestseller novinka britské autorky Pauly Hawkinsové. Jedná se o dlouho očekávaný počin spisovatelky, která vylétla na výsluní románem Dívka ve vlaku. Dokáže Hawkinsová nalákat čtenáře a vyvol...

Divadlo

Rocková opera Klíč králů má po premiéře

klic kralu vojtekPražské Divadlo Brodway má za sebou premiéru rockové opery Klíč králů, za kterou stojí autorská dvojice Daniel a Miriam Landovi doplněná Oldřichem Lichtenbergem. V hlavní...

Film

Ekonomika Hollywoodu

epstein Ekonomika hollywoodu200Americkým filmovým průmyslem protékají neuvěřitelné sumy, mnohonásobně převyšující český rozpočet - a mezi přední badatele, kteří se mnohasměrnými toky peněz zabývají, patří také Edward Jay Epstein<...