Paní Hemingwayová – jakmile jsem spatřila upoutávku na knihu, jež brzy vyjde v nakladatelství Metafora, okamžitě mi naskočilo: která? Vždyť jich bylo víc. O které tedy píše Naomi Woodová? A bude to fabulace, životopis…? Mé myšlenky se otazníky jen hemžily, tak nezbývalo, než nahlédnout (díky nakladatelství s předstihem) do stránek a začíst se.
Brzy bylo jasno. Autorka se na základě pečlivé znalosti životopisných dat rozhodla vytvořit fiktivní obraz čtyř manželek Ernesta Hemingwaye, ukázat, jak ta či ona nahradila tu předchozí, jak však všechny byly po celou dobu součástí spisovatelova života. Vlastně ho ani jedna nikdy doopravdy neopustila. On také v podstatě žádnou neopustil, chtěl je mít a tak nějak měl všechny, se všemi se po rozchodu stýkal, všechny zůstávaly tak nějak jeho. Nikdy nechtěl být sám, každou, kterou uznal za manželství hodnou, si okamžitě vzal po rozvodu s předchozí. Každá byla jiná, každou potřeboval – asi by byl nejšťastnější, kdyby byly všechny čtyři kolem něho, takový spisovatelský harém. Jedna vedla domácnost, druhá redigovala texty a připravovala je do tisku, třetí jako novinářka dodávala podněty a náměty a čtvrtá ho rozmazlovala a podporovala v chuti ke psaní. Ostatně, to dohromady skutečně všechny dělaly téměř do jeho tragické smrti.
Ovšem takové možnosti neměl, nemohl se obklopit čtyřmi ženami - možná by to šlo, jenže kdoví, jak by reagovalo okolí. Pro čtenářku-ženu je autorčina fikce, která představuje hlubokou sondu do života a především uvažování žen dvacátých až čtyřicátých let minulého století víc než poučná. Nad každou řádkou vás napadne: je to skutečně fikce? Naomi Woodová je ve svém vyprávění víc než přesvědčivá. Zdá se, jako by u Hemingwayových žila a vše sledovala přímo z první řady. Jako kdyby se jí jednotlivé dámy, jak přicházela do spisovatelova života jedna po druhé, svěřovaly se svými trápeními i chvílemi štěstí.
Autorka román rozčlenila do čtyř částí. V každé poznáme aktuální spisovatelovu manželku, kterak se loučí se svým výsostným postavením a dává prostor své nástupkyni. Poznáváme je právě ve chvíli, kdy už je jasné, že dál už cesty není, že je třeba vyprovokovat Ernesta kk volbě: ona nebo já. K těžké volbě, poslední a vlastně se zřejmým koncem, tedy pro Hemingwayovu ženu.
Hadley, Ernestova opora v dobách pařížských ve dvacátých letech minulého století, je odhodlána pro záchranu manželství učinit cokoli, dokonce stráví se svou přítelkyní Pauline, které nikdo neřekne jinak než Fife, a současnou milenkou vlastního muže léto v Antibes. Právě tam pochopí, že tento způsob soužití možný není. Fife vyhrává – je vzdělanější, bohatší a hlavně rozhodnutá jít za svým cílem s razancí, co nemá obdoby.
O dvanáct let později na Floridě prožívá Pauline něco podobného. Ovšem v opačném ranku. Jenže díky své povaze a závislosti na Ernestovi, ji odloučení od milovaného muže bude stát víc sil než první ženu. Bojuje odhodlaně, bojuje o každou píď vztahu. Přitom je jí jasné, že prohrála už dávno, že tak, jako Hadley před dvanácti lety i ona musí uvolnit místo své nástupkyni.
Přichází válečná korespondentka Martha. Hemingway teď nechce klid, pohodlný rodinný život, chce napětí, chce psát o zjitřelé Evropě, musí do Španělska, musí psát o přicházející válce, která následuje tu hroznou, předchozí po pár letech. Po boku mu stojí odvážné děvče, odhodlaná publicistka, ta, která ho dokáže milovat právě jen za zvuků polnice. Díky tomu je jejich svazek výbušný a chřestící zbraněmi. Martha je naprosto odlišná od předchozích manželek. Miluje svého reportéra, nemiluje poklidný rodinný život. Proto se zdá, že nová žena po boku jejího muže jí tolik nevadí. Jenže to, že jsme něco ztratili, nám dochází právě až v okamžiku oné ztráty. Takže rozchod ačkoli vypadá vlastně důstojně a umírněně, zanechává na patře pachuť smutku.
Konec druhé světové války přináší konec třetího manželství. Hemingway má po boku tu, kterou už jiná nenahradí. Mary. Ta však brzy zjistí, že není a nikdy nebude jedinou v jeho životě. Nedílnou součástí rodiny totiž jsou i předchozí manželky, se kterými se telefonuje, které se navštěvují a s kterými je nezbytné vycházet. Mary má pochopení, je dobrý taktik a ví si rady, díky tomu prožije po boku stárnoucího a depresemi stíhaného spisovatele řadu let. Jen kdyby ten jeho odchod nebyl tak děsuplný: ne, tohle si nezasloužila. Proto po spisovatelově smrti odmítá tvrzení, že šlo o sebevraždu. Ne, to by přece své Mary Ernest neudělal, musela to být nešťastná náhoda…
Citlivý román Naomi Woodové má nápaditou strukturu, skvěle propracovanou psychologii jednotlivých postav, výtečně zvládnuté popisy prostředí a myšlenkové pochody jednotlivých aktérů, a přestože se dotýká tří manželských krizí, je ve svém jádru plný naděje a víry v druhého člověka. Současně rozkrývá přes prožitky jednotlivých manželek soužití s depresemi zmítaným mužem, náladovým pijanem a geniálním spisovatelem v jedné osobě. Pro tak složitou osobnost bylo třeba více žen – jedna by totiž jeho nálady skutečně unést nemohla. K této myšlence mne dovedl nový román, prý fabulovaný, s prostým názvem Paní Hemingwayová.
Název: Paní Hemingwayová
Autor: Naomi Woodová
Překladatel: Eva Fuxová
Vydáno: 2014
Stran: 278
Vydalo nakladatelství: Metafora
Hodnocení: 99 %
Zdroj foto: www.metafora.cz
( 0 hlasů )
| < Předchozí | Další > |
|---|