Před několika lety jste si při návštěvě kavárny pražského hotelu Imperial mohli za 1 934 korun objednat u číšníka mísu koblih a bez bázně a hany jimi zaútočit na ostatní hosty. Kavárna tím vyšla vstříc fanouškům legendárního humoristického románu Zdeňka Jirotky Saturnin, ve kterém postava doktora Vlacha ve své teorii rozlišuje, podle reakcí na mísu s koblihami, tři různé typy lidí. V roce 2007 prošel interiér zmíněné kavárny rekonstrukcí a koblihovým přestřelkám byla, patrně navždy, učiněna přítrž.

O něco méně výstřední poctou slavnému románu, od jehož prvního vydání v edici Lidových novin uplyne letos již 70 let, je jeho převedení do mluvené verze. Čte jej Oldřich Vízner, který mimochodem ve filmu Jiřího Věrčáka z roku 1994, natočeném na motivy knižní předlohy, ztvárnil právě postavu nekonvenčního sluhy Saturnina. Mimoděk se v něm také ukázalo, že kavárenský způsob vypravování, úvahy, glosy a historky, svědčící o autorově sloupkařské zkušenosti, prostě fungují pouze a jen na papíře. Jirotka, inspirovaný dílem anglických humoristů, používá noblesní jazyk, neutrální výrazy, do vyprávění zařazuje pasáže komentující aktuální počasí, a když jednu z kapitol nečekaně otevře lyrickým popisem západu slunce zhuštěným do jedné košaté věty, ukončí ji zcela prozaicky slovy „a bylo to moc hezké“. Uměřený a korektní je vypravěč (v knize bezejmenný) i ve vztahu k ostatním postavám, které jsou neustále něčím dotčeny, něco si vyprošují nebo o někom nemají valného mínění, případně se osmělují něco podotknout. Kultivované a uhlazené vyjadřování pak vyniká například ve světle vypravěčova tvrzení, že není obhájcem společenských frází, ačkoli je celkem jasné, že jich při rozhovorech s ostatními lidmi používá téměř neustále.

V postavě Saturnina se pak kontrast mezi noblesním vystupováním a neotesanou tvořivostí dovádí ad absurdum. Saturnin je postavou, která revoltuje proti šedivé každodennosti: nechce být bezprostřední, pokaždé přichází s originálním řešením situace a kromě toho vždycky touží, aby mu někdo dával rozkazy neobvyklého druhu. Status sluhy mu nijak nebrání v tom, aby byl hlavním hybatelem událostí a v každé věci převzal iniciativu.

Doktor Vlach považuje Saturnina za třetí typ lidí, kteří podle něho neváhají zahnat nudu nedělního dopoledne v kavárně uvedením proslulého experimentu s mísou koblih do praxe. Podle vypravěče s doktorem Vlachem není možné debatovat, ačkoli my máme pocit, že kdybychom se s tímto mistrem salónních konverzací někdy setkali, vydrželi bychom jej poslouchat celé hodiny a nechali se krmit jeho neortodoxními názory na jinak spíše nezajímavá témata všedního dne. Z jeho postojů se například dozvídáme, že jde o ryzího optimistu, podle něhož by lidé neměli zapomínat radovat se ze života.

Spíše karikaturními postavami jsou v románu teta Kateřina, která je pověstná nadužíváním přísloví a její chování je afektované, podlézavé, plné gest a bez smyslu pro humor, a Milouš, syn tety Kateřiny a vypravěčův bratranec, který má předepsanou roli rozmazleného a spíše letargického teenagera, protože jej každou chvíli něco nebaví nebo je to pro něj strašná votrava. Vypravěčova averze vůči Miloušovi a tetě Kateřině je často rozptylována idealistickým popisem další z postav, slečny Barbory, jejíž okouzlující přítomnost ve skoro pánské společnosti vypravěč nezřídka opěvuje. Na druhou stranu jsou tyto chvalozpěvy částečně jakýmsi dokladem a zdůrazněním toho, jak moc postava vypravěče usiluje o její sympatie, takže máme důvod pochybovat, že slečna Barbora ve skutečnosti oslňuje takovým světlem, v jakém je vykreslována.

Všechny zmíněné postavy tráví dovolenou na venkově u vypravěčova dědečka, pozoruhodného starého pána, který je otevřen novým nápadům, má problémy s podlézavostí tety Kateřiny (která si brousí zuby na jeho pozůstalost) a k jehož notoricky opakujícím se činnostem patří vyprávění o tom, jak sloužil jako voják v Itálii a zamilovala se tam do něho krásná hraběnka.

Oldřich Vízner nakonec knižní předlohu obohacuje díky svým intonačním dovednostem, i když se tím trochu odcizuje původnímu vyznění díla, v němž dominuje právě onen převzatý suchý anglický humor. Díky audioverzi Saturnina jsem si ale po letech znovu připomněl Jirotkův talent pro vymýšlení zábavných a groteskních situací, ačkoli jsem byl ochuzen o několik mnou oblíbených pasáží, jež na nahrávce chybí. Původní Jirotkův text je zkrácen například o úvahu doktora Vlacha na téma ženských románů, na kterou navazuje vyprávěním historky o svém pacientovi, jehož snoubenka si svůj život sestrojila podle zápletky z časopisové love-story na pokračování. Seškrtána je také část, v níž Saturnin pošle Milouše ven sbírat červy, ačkoli posluchač znalý původního textu si jistě vzpomene, že celý vtip spočívá v tom, že Saturnin začne citovat pasáž ze Starého zákona, čímž stručnost svého sdělení roztáhne do absurdní délky. Úplně nejcitelnějším zásahem utrpěl v předposlední kapitole dědečkův dopis, v němž má vysvětlit, proč v posledních dnech dovolené předstíral, že je blázen, a kde konečně naplno odkrývá zištné úmysly tety Kateřiny.

Za klavírního doprovodu uvozující jednotlivé kapitoly dostáváme možnost zakusit atmosféru kavárenské bezstarostnosti a konverzační nenucenosti, jakou lze v současném světě už těžko vzkřísit. Také proto, že domácí sluhové se dnes prakticky nevyskytují, tím méně pak takoví, kteří neopouštějí svoji zálibu ve výstřednostech a nepřestávají šokovat okolí znuděné každodenní rutinou. 

Saturnin
Autor: Zdeněk Jirotka
Interpret: Oldřich Vízner
Žánr: humoristický román
Stopáž: 6 hodin 4 minuty
Vydavatelství: Nakladatelství XYZ
Hodnocení: 80 %

Zdroj foto: Audioteka.cz       
                     

 

< Předchozí		Další >