JUNIOR NA CESTÁCH/ Monika Petrlová - literární soutěž K21

Kultura21.cz

JUNIOR NA CESTÁCH/ Monika Petrlová - literární soutěž K21

Email Tisk

Letní literární soutěž Kultury21 Všechny vůně a chutě světa dospěla do další fáze. O Ceně poroty je již rozhodnuto a nyní je řada na vás, čtenářích, kterou z povídek vyberete jako vítěznou. Ta pak bude taktéž oceněna. Navíc všichni hlasující budou zařazení do slosování o knihu plnou dobrodružství a zážitků z cest "Narozena pod toulavou hvězdou".

 

 

Ve čtyřech po sobě následujících dnech zde, v rubrice Ostatní, zveřejníme příspěvky, které vybrala porota. Hlasy pro autora, jehož příspěvek vás nejvíce osloví, nám posílejte na mail Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript a připojte své jméno a adresu . Do předmětu mailu napište Literárka2014.

Uzávěrka hlasování: 16.11.2014

Hlasy rozdělíme, sečteme a zveřejníme jméno autora s názvem vítězného příspěvku. Z hlasujících vylosujeme jednoho výherce, kterému poté zašleme knihu Narozena pod toulavou hvězdou, jméno zveřejníme na FB. Neúplné a duplicitní odpovědi budou ze soutěže vyřazeny.

Junior na cestách
   
     Péťa schválně srkal a mlaskal a na truc si cinkal lžičkou o zuby, kdykoliv to šlo. S rajskou, kterou měl položenou na stole, dělal všemožné lumpárny jen ne to, co by se při stolování slušelo. Momentálně se snažil vyříznout si z houskového knedlíku iniciály svého jména, tak jak to občas dělával s klukama ve školní jídelně. P celkem šlo, když se ale pustil do Š, hladina omáčky se nebezpečně rozvlnila. Lusk plněné papriky zamířil k okraji talířku. Balancoval na hraně, a že nakonec zůstal uvnitř, bylo zásluhou především Petrovy matky, která svým přísným pohledem zámotek mletého masa zhypnotizovala. Červené noty Péťova gastronomického protest-songu se mezitím pozvolna vpíjely do trička osmiletého kluka. Jeho máma se tvářila dost naštvaně a vypadlo to, že mu každou chvíli jednu natáhne.  
     „Tak si běž klidně za tatínkem, ať si tě nakrmí on,“ neodpustila si jízlivou poznámku, jakých měla vždycky, když se Péťa vrátil z víkendu u táty, plno. Péťovi bylo fuk, jestli skončí rajská v jeho žaludku, na tričku, na podlaze nebo zda mu ji matka naservíruje k večeři znovu. Rajskou přece jedl včera a předevčírem u táty, kdyby to ale mámě řekl, určitě by se zase rozčílila a byla by ještě nesnesitelnější. Tahle rajská byla jakási divná a navíc se z mámina knedlíku obtížně vykrajovaly složitější tvary, jako třeba písmena.
     „Proč mě tam posíláš, když mám být tady?“ zarazil se Péťa. „Ty nechceš, abych tady byl?“ Nerozuměl, proč ho máma posílá zase za tátou. Vždyť tam teď byl. Když tu ještě bydleli všichni tři, tak se na něj nikdo nezlobil, že nechce jíst. Rozhodně teda ne tolik, jako dnes máma.
     „Neposílám tě tam. Jen ti, Petříku, říkám, že jestli ti tady nechutná, že tu příště jíst nemusíš.“
     Péťa se nad tou větou snažil přemýšlet, ale příliš jí nerozuměl. Má příště držet hladovku? Má si sám vařit? Co když bez jídla umře? Přežije, pokud bude jíst jen sušenky a čokoládu? Objektivně vzato, ta věta žádnou nosnou myšlenku neobsahovala.
     Malý Petr, který měl jméno po velkém Petrovi, mlčel.
     „Já nevím, Peťko,“ uvědomila si konečně, že zřejmě přestřelila. „Takhle ti přece ta rajská vždycky chutnala,“ olízla lžíci, aby sebe samu znovu přesvědčila, že uvařila něco nadpozemsky dobrého.
     „Mami, ale…,“ málem přiznal, že je to jeho třetí rajská za dva dny.
     „Víš ty co? Tak to tady nechej a dojíš si to na svačinu.“
     Po tomhle jejím konstatování Péťa věděl, že má na půl vyhráno. Šance, že se stejná situace bude za pár hodin opakovat a že tu bude znova nešťastně sedět nad porcí rajské omáčky, byla minimální. „A můžu si jít teda hrát?“ zajímalo toho osmiletého prcka.
     „Můžeš, ale nejdřív si vybal tašku. Máš tam nějakou špínu?“
     „Kalhoty mám špinavý, aji tričko s Tomášem… jako s mašinkou, myslím,“ přiznal opatrně.
     „A to ti to ta šťětka nemohla vyprat?“
     „Co?“ nerozuměl, co tím myslí, a taky se mu vůbec nelíbil výraz jejího obličeje.
     „Nic,“ odpověděla frustrovaně, „prosím tě, přines to, a pak si dělej, co chceš. Klidně se třeba stavěj na hlavu, pokud z toho budeš mít radost.“
     Péťa se pomalu šoural do pokojíčku a přemýšlel, co znamená zase tohle. Schválně by ho zajímalo, co by řekla na to, kdyby opravdu udělal stojku o zeď. I s botama. Jak by se tvářila. Člověk si přece nemůže říkat, co ho napadne. Jen tak. Nebo jo? Když překročil práh pokoje, nedalo mu to, a vrátil se zpět. Nejdřív se na tu stojku chtěl zeptat, ale nakonec celkem rozumně usoudil, že si v těchto cirkusových disciplínách není úplně jistý v kramflecích. Jeho dotaz byl nakonec o něco přízemnější: „A zapneš mi pak počítač?“
     „Pokud budeš mít vybalenou tašku, tak ano,“ slíbila mu.
     „Budu,“ sklopil oči, odcházel a chtělo se mu brečet. Věděl, že se mamka zlobí a že je smutná, ale nerozuměl tomu, proč se zlobí na něj, vždyť on za to nemohl. Jediný, co udělal, bylo, že nesnědl rajskou. A vlastně ještě to tričko. Každý dítě ale mívá špinavý tričko, když si hraje, ne? Kdyby tak měl aspoň nějakýho bráchu nebo ségru, se kterým by si mohl povídat, když s ním máma nemluvila, pomyslel si. Pak otevřel sportovní tašku, kterou měl u taťky, a začal si z ní pomalu vyndávat věci. Kolem bylo hrobové ticho.

***

     Velkej Petr vnímal, jak byl malej Péťa na konci víkendu zase zaraženej a trápilo ho to. Když se to vzalo kolem a kolem, bylo to vlastně dost krutý, že musel jeho syn každý týden pendlovat s taškou plnou věcí. Včera večer se k němu před usnutím přitulil a pošeptal mu, že by chtěl být pořád už jen u něj. Taky fňukal, že si z něj děti ze školy dělají legraci, protože je zrzek a protože má pihy v obličeji. Tak už je to tady, blesklo hlavou tátovi Petrovi – sám si totiž něčím podobným v dětství taky prošel, rozdíl byl akorát v tom, že dnešní šikana byla o něco drsnější. Červenovlasých lidí je prý v celé populaci něco kolem dvou procent, což v běžném denním životě znamená Péťa versus zbytek třídy. V tomhle věku ze statistiky navíc nepřímo vyplývá, že vás zpravidla osmadevadesát procent dětí šikanuje. Petra mrzelo, že mu nebude nablízku vždycky, když ho bude něco nebo někdo trápit, a že mu nebude jako první moci pokaždé připomenout, jaká je to hloupost být smutný kvůli malichernostem.
     „Nad čím přemýšlíš?“ pohladila ho zezadu po rameni Anička. Petr se otočil a zlehka ji políbil na hřbet ruky. Ještě že ji měl, s Aničkou bylo všechno snazší. Seděl na verandě a mlčky se díval na les. Bylo paradoxní, že i v tak krásné venkovské krajině může mít člověk splín.
     „Včera večer, když jsem uspával Péťu, se ke mně přitočil a řekl mi, že by chtěl bydlet tady. Četl jsem mu Robinsona Crusoa, chvilku jsme ještě mluvili o trosečnících a o tom, jak může člověk sám přežít v divočině – vyptával se, jako by se zítra chystal nastoupit ke skautům. No, a pak mi prostě z ničeho nic skočil do řeči a řekl, že by tady chtěl bydlet se mnou, že bychom spolu přečetli celou dědečkovu knihovnu,“ zopakoval to nejdůležitější, co včera zaznělo, velký Petr. Anička se nadechla a chtěla mu na to něco odpovědět, ale Petr ji nenechal. „Taky říkal,“ rozesmál se, když si vzpomněl, co z toho malýho rozumbrady zase vypadlo, „taky říkal, že ta tvoje rajská voní tak, že si určitě přijde paní medvědová pro recept…“
     „Paní medvědová?“
     „Od medvěda. Samice. Aby prý mohli mít stejnou dobrotu všichni v lese. Všechna zvířata.“
     „Víš co? A mě se zase při vaření ptal, čí v těch bobkových listech byly bobky. Jestli moje nebo tvoje.
     Petr vyprsknul smíchy: „To by mě zajímalo, cos mu na to řekla.“
     „Že tvoje,“ odpověděla bez otálení. „Ne, dělám si srandu. Samozřejmě že jsem mu vysvětlila, že to je název koření. Kdybys ho viděl, jak se tvářil, chudáček, zmateně… Dokonce se mě ještě stačil zeptat, jestli se tam ty bobky musí dávat vždycky…“
     „To je trdlin,“ usmál se křečovitě a znovu se zachmuřil jako před chvílí. „Ach jo.“
     „Co ach jo?“
     „Mě prostě příšerně štve, že jsme z něj společně s jeho matkou udělali cestovatele. V osmi letech. On ví moc dobře, že to má těžší než ostatní děti. Než spolužáci. Doba, kdy se mu dalo namluvit, že mít dva pokojíčky je vlastně děsně fajn, je dávno pryč. On si uvědomuje, jak je to celý na pytel, a má pravdu… To mu nikdo z nás dospěláků nemůže zazlívat…,“ spustil Petr svůj monolog. „Jen mě prostě mrzí, že to odnáší tímhle způsobem. Navíc ty zrzavý vlasy. Když slyším Renátu, jak s ním mluví, nejraději bych jí jednu natáhnul. Copak takhle se mluví s dítětem? To je nějaká výchova? Mně prostě hlava nebere, že lidem, jako je Renáta, naše soudy svěří dítě do péče, vždyť ona je, Aničko, zralá na psychiatra! Kluk má týden horečky a ona mu šplíchá do krku aloe a modlí se přitom k bohu. Když ji dnes vidím, divím se, že Péťu neporodila někde v lese. Sama dobře víš…“ Rychle se nadechl a hned pokračoval: „Navíc její matka, ta stará čaramůra, si nenechá ujít jedinou příležitost pošpinit mě. Před mým vlastním synem, chápeš to? To jen, abych vysvětlil, to svý ach jo…“
     Anička mu během monologu, kdy intenzita Petrova hlasu nabírala na obrátkách, na několik řečnických otázek odpověděla, že rozumí. Petr byl ale tak rozčílenej, že to neslyšel.   
***
     Za domácí úkol měly děti z 3. A tentokrát namalovat přání, o kterém vědí, že sice nejde splnit, ale že kdyby splnit šlo, že by je udělalo šťastnější. Vedle malůvky měl každý napsat legendu k obrázku, paní učitelka říkala, že deset vět stačí. Péťa cestou ze školy dumal, co nakreslí. Měl dva nápady. Vlastně možná tři. Když přemýšlel, který bude nejlepší, přestal se na chvíli soustředit, kam šlape, a svalil se z obrubníku, po němž si to štrádoval jako provazochodec, na silnici. Jeho nečekaný parakotoul uviděla paní družinářka, která kráčela jen pár metrů za ním. Jídlonosič s večeří pro manžela i kabelu s nákupem odhodila na chodník, vrhla se k Péťovi a začala ho oprašovat.
     „Péťo, to je teda boule, kam ses, prosím tě, díval? Ukaž mi to,“ utřela mu kapesníkem špínu z odřeniny na čele. „Bolí to?“ snažila se mu palcem zatlačit hrb nad okem.
     „Moc ne,“ odpověděl statečně a opatrně prsty zkoumal útvar na hlavě.
     „Jak to máš ještě daleko domů? Nemám tě doprovodit?“
     „Zabočím tam za stromem, pak rovně kolem sámošky, přes parkoviště, a pak ještě kus,“ popsal jí zbytek cesty domů.
     „A telefon máš?“
     „Mobil?“
     „Ano.“
     „Měl jsem, od táty, ale máma říkala, že jsem na mobil ještě malej a vzala mi ho, že ho dostanu až ve čtvrté třídě,“ hladil si pořád vyboulenou odřeninu na čele.  
     „Víš, co? Tak já tě kousek doprovodím, třeba k tomu parkovišti, jak jsi říkal, abych měla jistotu, že se ti třeba nezatočí hlava,“ nabídla mu starostlivě. Dohled nad dětmi byl koneckonců hlavní náplní její práce. „Musím akorát zkontrolovat tu roštěnou tadyhle, jestli se mi náhodou nevylila,“ nahlídla do tašky s večeří pro svého muže.
     „Nevytekla?“ zajímalo Péťu.  
     „Ne, ale voňavá je tak, že jsem si skoro myslela, že jo.“
     „A on váš manžel… jako… zlobil?“ zeptal se opatrně Petr.
     „Proč myslíš?“ usmála se družinářka.
     „Že dostane jídlo ze školní jídelny. Jako potrestání?“
     „Copak tobě, Péťo, obědy ve škole nechutnají?“
     „Ani ne,“ odpověděl bez delšího otálení. „Mám rád jenom kuře a řízek. A nenávidím koprovku, ta mi úplně ježí chlupy,“ přiznal. „Tu já vždycky vrátím. Nebo teda, když jsou knedlíky, tak z nich vykrájím nejdřív nějaký tvary, ale pak to odnesu hned do zbytků.“
     „To bys ale neměl, maminku ty obědy stojí moc peněz a neměla by radost, kdyby věděla, že je nejíš.“
     „Máma to neplatí. To taťka. Mamka tomu stejně říká žrádlo, že mi taťka platí žrádlo a že její peníze to nejsou,“ zopakoval Péťa šokované družinářce, co slyšel doma. „Jí je jedno, jestli to jím nebo nejím. Zlobí se jen, když nechci jíst její jídlo,“ dodal bezelstně, aniž by tušil, jaké na svou matku vrhne světlo.
     Paní Jarotkové, družinářce, tím úplně vyrazil dech.      
     „Já si myslím, že bude naštvaná i proto, že jsem se odřel,“ povídal dál, když šlapal vedle družinářky. „Že se bude zlobit, že jsem takovej nešika. A taky za to, že mi říkala, že z toho rantlu na kraji chodníku jednou spadnu… a já jsem vážně spadl,“ svraštil nos, jako by chtěl začít natahovat. „Je to na mě vidět, paní družinářko?“ zastavil se a odkryl si vlasy z čela.
    „Je to vidět,“ nechtěla mu lhát, „ale maminka se za to na tebe určitě zlobit nebude. Vždyť je to jen boule a takových ještě bude…
     „Kdybych měl ten telefon, co nemám, zavolal bych tátovi, on by se stoprocentně nezlobil,“ přemýšlel nahlas. „Tutově.“ Jeho obavy nad tím, co bude následovat, byly nakonec větší než bolest samotná. Taky si uvědomil, že není vůbec těžký být na lidi hodnej – paní družinářka byla hodná a vůbec se nezdálo, že by to byla nějaká ohromná dřina. Kubíkova mamka byla taky hodná a Péťa ji Kubíkovi trošku záviděl. I Adámkovi. Tak proč ta jeho nebyla? Proč furt mluvila o taťkovi, kterej byl aspoň dvoumilionkrát lepší a zábavnější než ona, ošklivě? Příště si už opravdu zacpe uši, jestli bude zase něco říkat, věděl už dopředu. A taky se mezitím rozhodl, že jí nepřizná, odkud tu bouli má, aby nekřičela, ale že jí řekne, že ji prostě na tom čele takhle chce mít. Basta fidli.   

***
     A je to tady, měl jasno táta Petr: zmydlili ho kvůli vlasům a on se to bojí přiznat, vzteky bouchl do stolu. Když se Péti ptal, co se stalo, že má rozbitou hlavu, tvrdil mu, že cestou ze školy zakopl a upadl. Táta Petr ale nebyl včerejší, aby mu to zbaštil.
     „Co je?“ zvedl Péťa oči od krabice s pohlednicemi. Tu krabici, ve které byly pohledy snad ze všech měst ČR, mu věnoval dědeček (překvapivě taky Petr) už loni. Péťa junior se v ní občas přehraboval, když byl na víkend u táty. Ty pohlednice pro něj dnes byly mnohem zábavnější, než když mu je děda tenkrát věnoval, tehdy totiž Péťa ještě moc neuměl číst. Dnes už jo, takže to pro něj nebyly jen obrázky, ale obrázky s příběhem.
     „Moucha tady otravovala jakási. Potvora,“ odpověděl na jeho dotaz otec vyhýbavě.
     Péťovi na odpovědi nepřišlo nic podezřelého a pokračoval v abecedním řazení míst, ze kterých pisatelé tyhle dopisy odeslali.  
     „Taťko? Až dočteme Robinsona, budeme číst Gulliverovy cesty? Nám pouštěla paní učitelka dvě kapitoly z gramofonu ve výtvarce a bylo to vážně hezký. On pořád někam jezdil. Každej den. Třeba k obrům nebo k liliputánům. To by se mi taky líbilo,“ měl plán, co si budou s tátou dál číst, už pět kapitol před koncem Robinsona.
     „Hele, a co kdybys, kamaráde, další knížku četl ty mně?“
     „Tak to nevím, jestli by byl úplně dobrej nápad,“ nebyl si jistý: „To já bych se pak nemohl soustředit na to, co se tam děje. To je hrozně těžký číst a zároveň poslouchat.“
     „Péťo?“
     „No?“
     „Opravdu sis tu bouli na čele udělal sám? Nepopral ses někde?“
     „Úplně sám. Jsem nedával pozor, ale neříkej to, prosím, mámě. Já jsem jí řekl, že tam tu bouli takto chci mít, ale ne kde se tam vzala, a ona mi zakázala počítač. Že jsem na ni prý drzej a že tak se s rodiči nemluví,“ pokrčil Péťa rameny. „Můžeš se zeptat paní družinářky, ona to viděla, jak mi uklouzla noha. Málem přitom vylila roštěnec, nebo co.“
     „Já ti věřím, jsme přece féroví chlapi, ne?“ natáhl ruku, aby si s Péťou mohl plácnout, a pak ho poslal do pokoje nachystat si pyžamo. Byl nejvyšší čas přesunout se do koupelny.
***
       Zatímco levou ruku měla Renáta nacpanou v peci na gelové nehty, pravou si dolívala do skleničky veltlínské zelené. Kdyby měla tři ruce, určitě by přitom stihla ještě projet na netu aktuální nabídku oblíbených butiků. Při všech těch starostech s Péťou si za poslední týden ani jednou nestačila udělat radost nákupem nějakého luxusního doplňku, i proto byla dnes trošku rozmrzelá. Když pícka na nehty třikrát zapípala stejným zvukem, jakým hlásí splněný úkol kdejaká laminovačka, vyměnila Renáta apaticky levou ruku za pravou. Na dokončení manikúry jí zbývalo asi třicet minut – pak byla domluvená s kamarádkou, že se staví na víno, s jehož degustací už Renáta začala. O tom, že neumí být hostitelka dostatečně sebekritická, nebylo pochyb, jinak by si totiž jako vrbu na večer nepřizvala kamarádku, které před časem umřel přítel na leukémii. Ano – Péťově matce nebylo ani trošku hanba dělat ze sebe chudinku před člověkem, který si v minulých měsících prošel peklem. Bylo opravdu bizarní, že se o své pocity v podnapilém stavu dělila ta, která vědomě rozpůlila rodinu, s bezdětnou vdovou. Mohly si ty dvě vůbec notovat?
***
     Zatímco Anička chystala Péťovi v kuchyni kakao, Petr šel do pokojíčku pořádně vyvětrat, aby se tomu malému rošťákovi u nich lépe usínalo. Když viděl, jakým způsobem si vyndal z cestovní tašky pyžamo (a zrušil tím veškerý řád v zavazadle), rozhodl se, že mu oblečení, které čouhalo z tašky, raději vybalí a uloží ho do skříně. Na dně se válely taky dvě učebnice a několik sešitů s pořádně oslíma rohama – klasickej folklór prvního stupně. Když se Petr snažil v poloprázdné tašce urovnat i je, vypadl mu z Péťova pracovního sešitu výkres. Na první pohled vypadal docela depresivně, protože nebyl moc barevnej. Vlastně skoro vůbec. Převažovala černá a šedá. Nalevo byly nakreslené dvě postavy s klackem v ruce a napravo několik dalších postav. Celé to připomínalo ostrov. Nad spodním okrajem výkresu byl připsaný řádek tužkou, který uprostřed třetí věty končil a pokračoval na zadní straně papíru. Přál bych si mít dlouhé černé vlasy jako Robinson, ale ne moc, aby se mi nekudlaly. Taky bych se chtěl nebát kopanců. Přál bych si víc… (tady byla věta přerušená) … síly a taky svaly na rukách. Kdyby byl Robinson můj kamarád, nikdo by si na mě nedovoloval. Všichni by se nás báli. Hlavně kluci ze třídy.
     Velkému Petrovi ztuhl úsměv na rtech, hned ho totiž začaly napadat nejčernější scénáře. Už ani trošku nepochyboval, že Péťu ve škole šikanují. Vztek měl ale především na sebe, že nezasáhl dřív. Na co jako čekal? Až mu jeho syna zmydlí banda sígrů? Držel v ruce obrázek, který pro něj byl tak trošku nápověda, a měl jasno: v pondělí vyrazí k Péťovi do školy.  
     Péťa si mezitím ve vaně četl komiks, který mu odpoledne koupila Anička. Nejvíc ho zaujal příběh o bandě domorodců, co se rozhodli, že si z bambusu postaví vesmírnou raketu. Péťovi ty obrázky připadaly geniální a hlavně mu připomněly, že nesmí zapomenout na úkol do výtvarky, který musí mít do úterka hotový. Verze číslo jedna – pokus namalovat Robinsona Crusoe jako svého osobního strážce, se mu moc nepovedl. Problém byl hlavně v tom, že měli všechny barevné fixy půjčené spolužáci z družiny a bez barev to jaksi nebylo ono. Teď už ale věděl, jak na to, a navíc měl inspiraci. Taky měl tátu, o kterým byl přesvědčenej, že ho nikdy nenechá na holičkách. Vytáhnul špunt a opatrně vylízal z vany. Byl rozhodnutej, že ten starej obrázek vyhodí a že to namaluje znovu. Hezčí a lepší.


Autor: Monika Petrlová
Věk: 29

( 8 hlasů )


 




Přihlášení



Anketa

  • Bastard.cz
    Pro vás, naše čtenáře, jsme připravili 10% slevu na veškerou nabídku e-shopu Bastard.cz Navštivte jejich e-shop ZDE: e-shop Bastard Nezapomeňte...
  • Výstava Otomara Klodnera
    Srdečně vás zveme na výstavu kresleného humoru Otomara Klodnera, která proběhne v Praze od 2. – 30.12. 2018  v kavárně „U božích...
  • Výstava Milana Kocmánka
    Srdečně vás zveme na výstavu Milana Kocmánka, jehož tvorbu znáte nejen z časopisu Tapír. Více v plakátu:

Rozhovor

ROZHOVOR: Eva Hölzelová: V Arině jsem vytušila zvířecí duši do mytologického příběhu

eva200Jako by to téma tajemných mýtických příběhů autorku přitahovalo jako magnet. A proč ne, když to umí! Eva Hölzelová je už autorkou knihy motivované řeckými bájemi a pověstmi Hvězdná obloha a její nová kniha Arina je čistá fantazie? Nevíme, zeptáme se, ale ...

Hledat

Chaty s osobností

Příběhy Elišky, Vítka a Čenišky (12)

Čtěte také...

David Frej: Zánět – skrytý zabiják

zanet200Takže, zcela stručně a jasně – je to jedna z těch knih, kde opravdu můžete díky ní vzít zdraví do vlastních rukou a přitom jsou to změny, které v podstatě ulehčují život. Neuvěřitelné! Autor v této své publikaci uvádí mnoho logických souvislostí mezi c...


Literatura

Co by se lidé mohli a měli naučit o umírání a o smrti

o smrti a umirani200Dnes jsem nezvolila zrovna radostné téma, nicméně stále více lidí cítí potřebu umět si poradit v situaci, kdy se v jejich blízkém okolí nebo přímo u nich objeví závažná nemoc, navíc v terminálním stádiu. Na tuto situaci nejsme ni...

Divadlo

Zamilovaný Shakespeare je působivý a plný nápadů

zamilovany shakespeare 200Už v minulé sezóně se zlínské divadlo pustilo do jevištní adaptace známého a oceňovaného filmu Zamilovaný Shakespeare. Jedná se o romanci, kde září Joseph Fiennes a Gwyneth Paltrow, kterou mají na starosti scenáristé...

Film

Ledové Království je o dvou princeznách

Frozen perexLedové Království (2013) je zvláštní směs nejoblíbenějších a nejpozitivnějších žánrů. Animovaná pohádka je zároveň muzikál, komedie i dobrodružná akce, plná nebezpečí a nečekaných zvratů. Předlohu pro pohádku napsal Hans Christ...