Balijský deník: „Bílý chrám“ v Lempuyangu

Bali den2 perex Chcete vědět, jak pokračuje Bářin pobyt na Bali, jaké jsou její nové zážitky a poznatky? Začtěte se do dalších řádků, které nám z dovolené v exotické krajině tato mladá autorka zasílá, nasajte vůni ovoce a květin linoucí se z nadšeného vyprávění. Nechte se pozvat na výlet k Bílému chrámu v Lempuyangu.

23. 2. 2015. Zápis pokračuje. Vlastně bych si nikdy neodpustila, kdybych dnešek nezvěčnila alespoň písmem. Z úvodní věty by mohl leckdo hádat, že se teď květnatě rozepíšu o dnešních zážitcích… A přesně to a nic jiného hodlám udělat.

Na dnešek byl tedy naplánovaný výlet. Čekal nás „Bílý chrám“ v Lempuyang sestávající po celá staletí z několika modliteben stoupajících postupně do výšky několika set metrů.

Ráno hned po snídani, tedy okolo osmé hodiny ranní, jsme se sešli s řidičem malého transitu. Dnes se nám poštěstil mladý Balijčan, který celkem slušně ovládal angličtinu, a proto pro něj nebyl problém konverzovat, narozdíl od jeho předchůdce, který pokaždé vycenil všechny zuby a přitakal jediným anglickým slovem „yes!“

Abych se však dostala k tomu hlavnímu...

„Bílý chrám“ v Lempuyangu.
Pro návštěvu této duchovní hinduistické památky jsme všichni potřebovali sarong, což je obyčejný obřadní šátek, který si uvážete kolem pasu. Jak jsem se později dozvěděla, není to z důvodu pohoršování zbožných obyvatel, ale působí jako ochrana před zlými démony. Musím říct, že je to jeden z nejpohodlnějších kusů oblečení, jaké jsem kdy měla na sobě. Jistě si dokážete představit dlouhou vzdušnou letní sukni, která propouští tak akorát vánek, abyste se neupekli při místní teplotě okolo třiceti stupňů.

Začali jsme zdolávat první z tisíce sedmi set schodů a za necelou hodinku jsme byli u prvního chrámu, který byl jedním slovem velkolepý. Propracovaná „stavba nestavba“ s neuvěřitelnými architektonickými prvky a s velkou meditační plošinou na samém vrcholu, kde odpočívalo několik Balijců. Na další patra vedlo ještě několik schodů, a tak jsme se kochali, nechávali si vštípit zážitek hluboko do paměti a vstřebávali vůni čerstvého ovoce, které bylo rozloženo všude kolem.

Bali 7

Jak jsem se zmínila dříve, měli jsme štěstí na řidiče/průvodce, který celou cestu absolvoval s námi, ochotně se se mnou bavil a odpovídal na všechny mé otázky ohledně hinduismu a Bali. Dnes jsem poprvé před Balijcem napočítala do deseti (pochopitelně balijsky) a byla jsem ráda za svou akčnost před odletem, kdy jsem si v rychlosti do letadla vytiskla několik stránek nejpoužívanějších překladů. Jsem si téměř jistá, že to už nikdy nebudu potřebovat, ale co… Myslím, že je dobře, že projevuji trochu ambic, což se vůbec nedá říct o mé další složce, kterou jsem si přivezla přes půl světa a která obsahuje všechen učební materiál, ofocené sešity a poznámky z biologie. Nebudeš se přeci teď stresovat!

Náš průvodce mi dále vyprávěl o tom, jak se na Bali pojmenovávají děti. Vlastně jde o čtyři základní jména, která jednoduše označují pořadí, kdy se narodily. Tedy První (Wajan), Druhý (Made), Třetí (Nyoman) a Čtvrtý (Ketut). Tento postřeh už známe z knihy E. Gilbert, proto už bych se s ním dále nezabývala, jen nikdy nepřestanu myslet na to, jestli je to krásné, podivné, ještě více krásné, nebo ještě více podivné.

Kousek za první stanicí byla malá komunita, mohu-li to tak nazvat, protože šlo o několik místních, posedávajících pod dřevěnou budkou, a stály tam dva stánky s občerstvením pro turisty. Jak jsme měli později zjistit, ti místní byli vlastně pomocná síla se skútry, kterými dopravovala cestující asi kilometr po strmé silnici k další zastávce. Shrnu to tak, že jsem myslela pouze na to, jak je krásné cestovat a být vděčná za tento okamžik, ale zároveň jsem se děsila, že buď skútr vyletí šílenou rychlostí kamsi, nebo že to s námi sekne někde na banánových listech všude kolem.

V každém případě, ocitli jsme se u další stanice, ze které se stoupalo po dalších stech schodů k dalšímu místu. Co nás překvapilo, bylo, že jsme za celou tu dobu byli jedinými návštěvníky (a rozhodně nám to nevadilo). Zde byl vzduch prosycen vůní jasmínu a sem tam se naskýtal neskutečný výhled na sopku Agung nebo na malebná rýžová políčka odrážející nebe v částech zatopených ploch.

Bali 5

Konečně jsme dorazili na místo, kam se nikdo nikdy jen tak nedostane, a zrovna končila bohoslužba. Pokorně jsme si proto stoupli pod schody a počkali jsme, až budeme vyzváni. Na meditačních plošinách ještě sedělo několik mnichů. Vystoupali jsme tedy do nejvyšší části, kde končil obřad, a dva šamani posvěcovali toto místo. Bylo nám řečeno, že dál než za ten vstup nesmíme, takže jsme se několik minut jen zasněně dívali do dálky do zeleně a pak jsme udělali několik fotek. Teď ovšem přichází má oblíbená část vyprávění, a sice že jsem měla hroznou potřebu se těm dvěma mužům v bílém tradičním hábitu přiblížit. Proto jsem šla za jedním mužem a tiše se ho zeptala, jestli by nebylo přeci jen možné se s nimi vyfotit. Překvapila mě ta milost, když se člověk zkrátka chová pokorně, vyjde se mu vstříc.

Za pár sekund jsem stála na obřadním místě stále plném kouřících obětinek a potřásala si rukou s jedním z oněch posvěcenců. A tak vznikla i fotka, která pro mě bude mít nevyčíslitelnou hodnotu, a bude mi připomínat, jak jsem dostala možnost zvěčnit tento mystický okamžik. Okamžitě jsem si všimla, že oba dva mají na krku své „Džapa maly“. Jde o náhrdelník složený ze 108 posvátných korálků, který vyjadřuje symbol absolutní vyrovnanosti, balance. Číslo 108 je totiž dělitelné devíti, devítka jsou tři trojky a číslo tři se vyznačuje onou dokonalou rovnováhou. Byla jsem unešená… Byly to první Džapa maly, které jsem kdy naživo spatřila. Moje mysl začala okamžitě zpracovávat okolnosti a nakonec jsem se krkolomně pomocí rukou, nohou, angličtiny (která mi byla celkem k ničemu, protože místní ji moc neovládají) a ještě více bezvýznamné znalosti pár balijských slov včetně napočítání od jedné do deseti dozvěděla, kde bych takovou mohla zakoupit. Ano, za necelé dvě hodiny ve Vodním paláci se mi již na krku houpala má vlastní složka vyrovnanosti. Abych byla úplně upřimná, docela jsem doufala, že se stane něco jako ve filmu a ty kouzelné korálky získám přímo od těch mnichů žijících v horách. Kdyby ale takhle rozdávali každému, kdo se tam vyškrábe… Pitomost! Nemohla jsem se však ubránit pocitu, že ta chvíle byla mimořádně magická.

Bali 6

O tomto zážitku bych opravdu mohla napsat desítky stran a pořád bych měla co dodávat. Je mi však jasné, že vy, kdo se mi snažíte porozumět alespoň přes monitor, uvítáte stručnější informace, koneckonců jde o formu cestopisu.

Tak, a teď mě to začalo bavit! Poprvé ve své dosavadní zkušenosti s psaním promlouvám ke čtenářům! Chcete nějaké moudro? Rady? Ach, to se mi opravdu zamlouvá… Vzpomínám, jak jsem vnímala určité propojení při četbě Danteho Božské komedie s naším drahým Alighierim. Vždy napsal „A teď pozor čtenáři…“. Ale na to se ještě necítím.

Užijte si života a vydejte se na Bali! :)