Banner

V českém překladu vychází americký bestseller Jonathana Safrana Foera JÍST ZVÍŘATA, který z tisíců čtenářů udělal vegetariány. Bude mít Foerova kniha stejný vliv i u nás?

Email Tisk

jist200Populární americký romanopisec Jonathan S. Foer začal po narození syna pátrat, jak to chodí v masném průmyslu, aby se mohl zodpovědně rozhodnout, čím bude své dítě krmit. V rámci rodičovského snažení narazil na skutečnosti, které jako občan nemohl ignorovat a jako spisovatel si je nemohl nechat pro sebe. Na konci jeho výzkumu se zrodila kniha JÍST ZVÍŘATA, v níž poutavě vylíčil své zkušenosti.  

 


Dosud jediný autorův nebeletristický počin vydává nakladatelství Dokořán.   
Křest knihy se koná ve čtvrtek 18. června od 18 hodin
ve veganské a raw restauraci Plevel, v Krymské 2, Praha 10.
Jste srdečně zváni!

Nový začátek

Od střední školy se budoucí spisovatel Jonathan S. Foer pokusil stát vegetariánem tolikrát, že už to ani nedokáže spočítat. Většinou to bylo proto,
že si chtěl vybudovat nějakou vlastní identitu ve světě plném lidí, kteří ji měli tak nějak samo sebou. Pak zase maso jedl. Spoustu masa všeho druhu. Proč? Protože mu chutnalo.
Jenže pak mu osud přihrál do cesty jeho budoucí ženu (spisovatelku Nicole Kraussovou, pozn. red.). A než se stihl vzpamatovat z první schůzky, už spolu řešili dvě nečekané záležitosti: svatbu a vegetariánství:
„Lidé vstupují do manželství z různých důvodů a my se rozhodli vzít v naději, že náš svatební den bude zároveň prvním dnem našeho nového života. Ostatně i židovský obřad a symbolika podporují představu o tlusté čáře za minulostí – asi nejznámějším příkladem je závěrečné rozdupávání sklenice. Co bylo, bylo, ale teď to bude jinak. Všechno bude lepší. My budeme lepší. A tak jsme se během jednoho týdne zasnoubili a stali vegetariány.“
Přes všechno odhodlání si manželé tu a tam dopřávali hamburgery, kuřecí polévku, uzeného lososa nebo steak z tuňáka: „Myslel jsem, že máme vyhráno
a že bychom u tohohle důsledně nedůsledného stravování mohli zůstat. Proč by se mělo jídlo od všech ostatních morálních oblastí našeho života nějak lišit? Byli jsme čestní lidé, kteří čas od času lhali, pozorní přátelé, kteří se občas zachovali bezohledně, a vegetariáni, kteří sem tam jedli maso.“
Jenže pak se Foerovi narodil syn.
„Nakrmit vlastní dítě není totéž jako najíst se sám: je to mnohem důležitější. Na stravě záleží (na zdraví mého syna i na jeho radosti z jídla) a záleží také na příbězích, které spolu s jídlem servírujeme, protože stmelují rodinu a spojují nás s dalšími lidmi. Příběhy o jídle vypovídají o nás samotných – o naší minulosti a hodnotách.“
Foer se rozhodl zjistit – sám pro sebe a svou rodinu – co to vlastně maso je. Chtěl se o něm dozvědět co nejvíc. Odkud se bere? Jak se vyrábí? Jak se se zvířaty zachází a do jaké míry je to důležité?  V rámci svého rodičovského snažení narazil na skutečnosti, které jako občan nemohl ignorovat a jako spisovatel si je nemohl nechat pro sebe. A tak se zrodila jeho kniha JÍST ZVÍŘATA.  

jist2

 

Jíst zvířata

99 % všech suchozemských zvířat, která se v USA konzumují nebo využívají k produkci mléka či vajec, pochází z „průmyslových velkochovů“.  Foerovým prvním překvapením bylo, jak těžko se do těchto provozů dostával. Když se mu to – často ilegálně – podařilo, pochopil hned, proč je toto průmyslové odvětví tajnůstkářské: aby se systém rentoval, jsou zvířata jen tak tak držená naživu: „To, že různě zdeformovaná, vystresovaná kuřata nadopovaná léky, která jsou na sebe namačkaná ve špinavé místnosti pokryté výkaly, nejsou moc zdravá, je asi jasné. Kromě tělesných vad jsou běžnými a dlouhodobými problémy velkochovů také poškození očí, slepota, bakteriální infekce kostí, posun bederního obratle vůči sousednímu, ochrnutí, vnitřní krvácení, anémie, anatomická deformace končetin (perosis), vyvrácené dolní končetiny a krk, onemocnění dýchacího ústrojí a oslabený imunitní systém…  Zabitá kuřata se běžně omývají chlórem, aby se zbavila slizu, zápachu a bakterií…. Spotřebitelé by si samozřejmě mohli všimnout, že kuřata chutnají poněkud divně – jak by taky kuře nadopované léky, prolezlé nemocemi a otrávené výkaly mohlo chutnat? Proto jsou napíchaná (nebo jinak naplněná) „bujonem“ a solnými roztoky, aby nezapáchala a vypadala a chutnala tak, jak jsme na to zvyklí.“

Autor osvětluje problém masového chovu zvířat z různých úhlů: nejde pouze o nedůstojné nakládání se zvířaty, ale také o vliv masového chovu na životní prostředí a na lidské zdraví. „Spojitost mezi velkochovy a pandemiemi je dnes naprosto jasná. Původní předchůdce nedávné prasečí chřipky vznikl ve velkochovu prasat v Severní Karolíně – ve státě, který je v USA na chov prasat nejbohatší – a rychle se rozšířil po celém kontinentu. Právě v těchto velkochovech vědci poprvé objevili viry, v nichž se sloučil genetický materiál ptačích, prasečích a lidských virů. Vědcům z Kolumbijské a Princetonské univerzity se dokonce podařilo zjistit, že stopy šesti z osmi genetických součástí (momentálně) nejobávanějšího viru na světě vedou rovnou k americkým velkochovům.“

Foerova kniha patří v této oblasti k zásadním za posledních deset let. Jeho přístup k této problematice je osobitý. Neagituje, místo argumentování výhodami bezmasého stravování předkládá čtenáři fakta, se kterými se každý musí vypořádat sám. Shromažďované údaje prokládá svými úvahami, příběhy a reportážemi, autentickými výpověďmi velko- i malochovatelů a pracovníků na jatkách. Třebaže on sám vsadil na vegetariánské stravování, ukazuje, že volba nemusí být mezi „jíst a nejíst maso“. Variantou pro „masožravce“ může být podpora rodinných farem, které vsadily na humánnější chov zvířat. Bohužel v USA zatím produkují méně než jedno procento masa v zemi.

První vydání v českém jazyce
Z anglického originálu Eating Animals (2009) přeložila Lucie Menclíková
Počet stran 292, MOC 298 Kč
Vydalo nakladatelství Dokořán, s. r. o., roku 2015
www.dokoran.cz

Americký spisovatel Jonathan Safran Foer (* 1977) vystudoval filozofii
na Princetonské univerzitě. Svou diplomovou práci vydal o několik let později knižně jako autobiografický román Everything Is Illuminated (2002, Naprosto osvětleno), jehož název je inspirován citací z Nesnesitelné lehkosti bytí Milana Kundery. Následovaly knihy Extremely Loud and Incredibly Close (2005, Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně blízko) a Tree of Codes (2010, Strom šifer). Aktuálně připravuje k vydání prózu s pracovním názvem Escape From Children´s Hospital (Útěk z dětské nemocnice). Předkládaná kniha Jíst zvířata vyšla poprvé roku 2009 a je autorovým zatím jediným nebeletristickým počinem. Podle Foerových knih vznikly také stejnojmenné filmové adaptace: Naprosto osvětleno (2005) s Eliahem Woodem v hlavní roli nebo Neuvěřitelně hlasitě a nesmírně blízko (2011)  s Tomem Hanksem a Sandrou Bullock v režii Stephena Daldryho. Jonathan Safran Foer v současnosti vyučuje na Newyorské univerzitě tvůrčí psaní a žije v Brooklynu. S prozaičkou Nicole Kraussovou má dva syny.

jist3

Ukázka z knihy Jíst zvířata, str. 27

 

PROČ BYCHOM MĚLI JÍST PSY
 
Ačkoli je to ve čtyřiačtyřiceti státech USA naprosto legální, jíst „nejlepšího přítele člověka“ je stejně tak společensky nepřípustné jako jíst své nejlepší přátele. Ani ti nejzarytější masožravci psy nejedí. Když se televizní hvězda a občasný kuchař Gordon Ramsay snaží prodat některý ze svých produktů, dokáže se zvířaty zachá- zet dost nevybíravým způsobem. Nikdy mu ale z žádného hrnce nevykukuje štěně. A ačkoli jednou pronesl, že kdyby se jeho děti staly vegetariány, nechal by je uškvařit se na elektrickém plotu6 , zajímalo by mě, jak by reagoval, kdyby mu zhltnuly jeho hafana.
   Psi jsou báječná zvířata, v mnoha ohledech jedinečná. Je však pozoruhodné, že na jejich intelektuálních schopnostech a duševním světě nic pozoruhodného není. Prasata jsou úplně stejně tak inteligentní a citlivá, v každém správném smyslu toho slova. Neumějí sice hupsnout do kufru auta, ale umějí aportovat, běhat a hrát si, dělat blbiny a taky opětovat lásku. Proč je tedy nenecháme stočit se do klubíčka ke krbu a ohřát se u ohně? Proč je na tom ohni aspoň nemůžeme přestat opékat?
   To, že jíst psy je velkým tabu, vypovídá něco o psech a taky dost o nás samotných.
   Francouzi zbožňují psy a občas jedí koně.
   Španělé zbožňují koně a občas jedí krávy.
   Indiáni zbožňují krávy a občas jedí psy.
   I když kontext je poněkud jiný, platí zde slova George Orwella (z Farmy zvířat): „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“ To, že některé druhy zvířat chráníme, nemá nic společného se zákony přírody, ale mohou za to příběhy, které o přírodě vyprávíme.
   Kdo má tedy pravdu? Proč bychom měli vyloučit psí maso z našeho jídelníčku? Masožrouti navrhují:
   Zvířata-společníci se nejedí. Ne všude se ale psi chovají jako společníci. A co třeba naši sousedé, kteří žádná zvířata nemají? Měli bychom právo něco namítat, kdyby měli k večeři psa?
   No dobře, tak:
   Zvířata s pozoruhodnou mentální kapacitou se nejedí. Pokud „pozoruhodnou mentální kapacitou“ myslíme to, čím disponují psi, pak jedině dobře pro ně. Ale taková definice by zahrnovala také prasata, krávy, kuřata a spoustu mořských živočichů. Naopak by vylučovala vážně postižené lidi.
   Pak tedy:
   To, že věčná tabu – šťourat se ve vlastních výkalech, líbat svou sestru nebo jíst své společníky – jsou tabu, má jistě svůj důvod. Z vývojového hlediska jsou pro nás tyhle věci špatné. Ale na pojídání psů nic špatného není a leckde to nikdy tabu nebylo. Správně připravené psí maso pro nás nepředstavuje větší riziko než kterékoli jiné maso a ani naše sobecké geny proti tomuto výživnému jídlu nic moc nenamítají.
   Pojídání psů se navíc může pyšnit dlouhou tradicí. Již v hrobkách ze 4. století jsou vyobrazeni psi, kteří jsou poráženi spolu s ostatními zvířaty určenými na jídlo. A jednalo se o natolik důležitý zvyk, že pronikl až do samotného jazyka: sinokorejský znak pro „odpovídající“ (yeon) znamená doslova „tak jako je lahodné psí maso“. Hippokrates velebil psí maso jako zdroj síly. Římané jedli „dosud neodstavená“ štěňata. Siouxové si pochutnávali na psích játrech. A není to ještě tak dávno, co se na Havaji konzumoval psí mozek a krev. Hlavní druh zvířete, které jedli Aztékové, byl mexický naháč. Kapitán James Cook jedl psy. Také Roald Amundsen, jak je dobře známo, neváhal sníst své tažné psy. (No dobře, ten byl opravdu hladový.) A psí maso stále jedí na Filipínách, protože věří, že je ochrání před smůlou, v Číně a Koreji, protože věří, že je léčivé, v Nigérii, protože věří, že zvyšuje libido, a na mnoha dalších místech ve všech koutech světa, protože dobře chutná. Číňané už stovky let chovají speciální plemena psů na maso, jako je třeba pes s modročerným jazykem čau-čau, a v mnoha evropských zemích pořád existují předpisy týkající se záznamů o pitvách psů určených pro lidskou spotřebu.
   Že se něco dělo skoro všude a skoro vždycky, samozřejmě není důvodem pro to, aby se to dělo i teď. Ale na rozdíl od veškerého masa z chovů, na které je potřeba produkovat zvířata a starat se o ně, psi prakticky škemrají o to, abychom je jedli. V USA se ročně utratí tři až čtyři miliony psů a koček. To znamená, že každý rok jen tak vyhodíme miliony kilogramů masa. A už jen zbavit se těchto utracených psů představuje obrovský ekologický a hospodářský problém. Brát domácí zvířata z jejich domovů by bylo šílené, jasně. Ale jíst všechny ty psy, co se zaběhli nebo utekli, ty, co nejsou dost roztomilí na to, aby si je někdo vzal, nebo se nechovají dost dobře na to, aby si je někdo nechal, by znamenalo zabít jednou ranou celé hejno much a ještě se jimi nakrmit…

Jonathan Safran Foer: JÍST ZVÍŘATA (oficiální anotace nakladatelství)
Jonathan Safran Foer velkou část svého života neustále kolísal
mezi vegetariánstvím a konzumací masa. Zlomové pro něj bylo období
po narození syna. Tehdy se snažil vypátrat co nejvíce informací o tom, jak to chodí v masném průmyslu, aby se mohl zodpovědně rozhodnout, čím bude své dítě živit. V knize Jíst zvířata autor objektivně popisuje, co během svého čtyřletého výzkumu zjistil, viděl a zažil. Neagituje, předkládá fakta, se kterými se každý čtenář musí vypořádat sám.
Pečlivě shromažďované údaje prokládá svými úvahami, poutavými vyprávěními a reportážemi, autentickými výpověďmi velko- i malochovatelů a pracovníků na jatkách. Foerovi se podařilo napsat strhující příběh a zároveň toto vážné téma zpracovat citlivě a s nadhledem. Chvílemi budete trnout hrůzou, chvílemi se nahlas smát – a také budete moci po celou dobu obdivovat autorův osobitý smysl pro humor a napjatě čekat, co přijde dál?


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

  • Vánoce jsou tady!
    Pravda, na Vánoce si ještě chvíli počkáme, ale prosincové vydání Tapíra je plné sněhu, Mikulášů a Vánoc, takže ano! Vánoce...
  • Tapír listopadový
    Ten čas ale letí, co? Ani jsme se nenadáli a už tady máme listopad. A ačkoliv zima už netrpělivě klepe...
  • Říjnový Tapír se hlásí o slovo
    A je to opět tady! Měsíc se sešel s měsícem a je zde opět čas na nové, už dvacáté číslo...

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

LENKA KLESTILOVÁ

ředitelka terénní pečovatelské služby Kvalitní podzim života, z.ú

Film:


PHAR LAP

Nejsem ani fotbalista a ani hokej mě nebaví. Vlastně žádný sport mě nenadchl natolik, abych ho sledovala natož, abych se mu věnovala, ale nasel se jeden hrdina, který mě vážně inspiroval. Emotivní příběh z doby třicátých let, kdy v Austrálii řádila ekonomická krize, je plný nadějí a odhodlání vyhrát, ale i pádů. Krásně ukazuje, jak zkažená umí být lidská povaha. Moc, bohatství a závist, které světem vládnou. Australský film z roku 1983 mi přinesl mého sportovního hrdinu - Phar Lapa. Tenhle anglický plnokrevník byl osobnost. Přestože byl o 10 cm větší a o 150 kg těžší než jeho vrstevníci a prohrával závod za závodem, jeho trenér věřil v jeho dobrý rodokmen a trénoval ho až do úmoru. Jednoho dne se ryzák, od kterého už nikdo nic nečekal, najednou začal posouvat dopředu, až na konec zaujal první pozici. Od té doby byl jasným vítězem ve všech dostizích, ve kterých startoval. Pro sázkaře byl jistotou, ale Austrálii rozdělil na dvě části. Jednou byl milován, druhou nenáviděn. A to natolik, že jednoho dne zemřel. Hypotéz o příčině jeho smrti je mnoho, avšak ta pravá nebyla nikdy objasněna. Ať už za smrt toho koně může kdokoliv, jedno je jisté, můžou za to lidi a jejich hamižnost po penězích. Viník bohužel nikdy nebyl potrestán. Stále ho můžeme vidět v Melbournském muzeu. Snad se mi někdy povede se tam zajet podívat. Díky filmu se mi opravdu vryl do srdce!

Banner

Anketa


Partneři

Čtěte také...

Proč jsem vzala na milost romány pro ženy

RomanyČtu ráda a hodně, (nejenom proto, že to souvisí přímo s mým povoláním), dokonce tolik, že jsem se při nedávné statistice, která čtenáře rozdělovala do skupin podle počtu přečtených knih za rok, dostala do poslední skupiny označené jako Vášnivý čtenář. Posle...

Nové komentáře

Facebook

Google+

Twitter


Literatura

Jak pan Spejbl prášil: Proleťme se na kouli jako Baron Prášil

jak pan spejbl prasilNově vydaná kniha „Jak pan Spejbl Prášil“, kterou vydalo Nakladatelství Fragment, je dílem Mikiho Kirschnera a Heleny Štáchové. Kniha vznikla na základě ste...

Divadlo

Představení Národního divadla věnované lince důvěry pro seniory. Poznejte ty, kteří se bez nároku na odměnu věnují starým lidem!

benefice200Život 90 pořádá u příležitosti Mezinárodního dne seniorů, který připadá na 1. října, benefiční představení swingového muzikálu Ondřeje Havelky V Rytmu swingu buší srdce mé. Díky spolupráci s Národním divadlem, kde se představení 5. října v 18:30 ho...

Film

Jarní programová nabídka rozkvete v České televizi již začátkem ledna

CT perexPočasí je natolik nevyzpytatelným jevem, že i přes snahy všech možných odborníků a specializovaných přístrojů, nelze nikdy dopředu odhadnout jeho rozmary. Letošní rok je toho příkladem. Vánoce se překvapivě nezahalily do sněhového hávu, a místo pozorová...