Zámek ve Stráži nad Nežárkou evokuje osud Emy Destinnové
Banner

Zámek ve Stráži nad Nežárkou evokuje osud Emy Destinnové

ema 200Stačí jeden výlet do zámku ve Stráži nad Nežárkou na jihu Čech a v tu ránu víte vše podstatné o Emě Destinnové. Proslulá operní pěvkyně žila v tomto romantickém sídle bezmála dvacet let, a proto je dobře, že tam současní majitelé vybudovali nejucelenější muzejní expozici, která je procházkou celým jejím životem. Rozsáhlá expozice nabídne vaším očím nejen divadelní kostýmy (Libuše, Šárka...) a další předměty a artefakty připomínající její kariéru, ale také získaný původní nábytek někdejší majitelky zámku. Obdivovat  můžeme nejen Modrý salon, v němž slavná pěvkyně přijala T. G. Masaryka, ale také její pracovnu s psacím stolem, kde psala dopisy i knihy, nebo ložnici, kde jste upozorněni na tajný východ...

Ema Destinnová byla na rozhraní 19. a 20. století světovou hvězdou první velikosti, avšak poslední roky života třela bídu s nouzí. Její zářivou kariéru přervala nejen první světová válka, ale posléze i malost českých poměrů. Díky tomu nedostala "královna zpěvu", jak ji v dobách její největší slávy přezdívali, ani v nových poměrech - což bylo po skončení první světové války -  šanci uplatnit své umění a dožila, téměř zapomenuta, na svém sídle ve Stráži nad Nežárkou.


Umělecké počátky jedné z nejslavnějších světových sopranistek všech dob Emy Destinnové, od jejíhož narození uplynulo letos v únoru 137 let, se v mnohém podobají osudům současných mladých talentů. I ona si musela nejprve vydobýt slávu v zahraničí, aby si jí teprve všimli doma. Přesto ji později málem přehlíželi. Byla to jen závist či něčí žárlivost, anebo ji chtěl někdo jednoduše dostat na kolena a zlikvidovat?

ema1


Mladičká Emilie Pavlína Kittlová, jak znělo tenkrát její dívčí jméno, musela spolknout vůbec hned na začátku svého uměleckého snažení nejednu hořkou pilulku. Když se ucházela ve svých devatenácti letech – psal se rok 1897 - na místo sboristky Národního divadla, tehdejší ředitel F. A. Šubert jí chladně odmítl. Dokonce jí do očí řekl, že nemá hlas a že by si měla dávat ledové sprchy, protože se prý během zpívání rozčiluje. To sice mohlo být i na školenou zpěvačkou, která vedle studia zpěvu docházela i na lekce herectví, trochu silná káva, jenomže tehdy se z toho nezhroutila. Už jenom proto, že věřila jak svým schopnostem, tak své „mamá“, po níž svůj mimořádný hudební talent zdědila.


Paní matka totiž v mládí studovala zpěv v Miláně a kdyby se nevdala a nemusela věnovat rodině, tak by zřejmě svůj talent rozvíjela. Každopádně jej dala do vínku jedné ze svých dcer, která přišla na svět přesně o půlnoci 26. února roku 187á.


Emanuel Kittl svou Emilku nejen přímo zbožňoval, ale také ji náležitě rozmazloval. Bylo ovšem jeho zásluhou, že z temperamentního děvčete a později poněkud výstřední slečny vyrostla světově proslulá pěvkyně. Nešetřil totiž prostředky, aby talent své dcery rozvinul. Nejprve ji svěřil vysloužilému kapelníkovi Rudolfu  Nechvílemu, který ji zasvěcoval do tajů hudby a učil ji hře na housle.

Co tě nezabije, to tě posílí...

Jako osmiletou ji otec poprvé předvedl na veřejném vystoupení a byl na její úspěch neskonale hrdý, proto ji nechal studovat  na konzervatoři u profesora Lachnera. Těšil se, že z ní vyroste houslová virtuoska. Naštěstí však dr. Procházka ocenil její hlas stejně jako pěvecké nadání a doporučil otci, aby ji dal učit zpěvu. A tak ji Emanuel Kittl od roku 1892 platil hodiny u proslulých učitelů bel canta – manželů Loewe-Destinnových, kteří ji po pět let připravovali pro dráhu operní pěvkyně.

ema2


Z neúspěchu v Národním divadle se nesesypala a v duchu proklamace "co tě nezabije, to tě posílí" zkoušela své pěvecké štěstí už mimo Prahu. Se svými ambicemi a dobrodružnou povahou zamířila přímo do Drážďan. Tam byla sice angažována k Dvorní opeře, ale nakonec se dozvěděla, že není muzikální. Její další cesta vedla do Berlína, kde se ucházela o angažmá v Theater des Westens, ale i tam narazila. Tentokrát jí bylo řečeno, že na dráhu operní pěvkyně není dost krásná.


Obrat k lepšímu na sebe ale nedal dlouho čekat. Dvorní opera v Berlíně ji přijala s otevřenou náručí a dvacetiletá pěvkyně se stává - řečeno dnešní terminologií - hvězdou této scény. Zasloužil se o to záskok v představení opery Sedlák kavalírem, kdy bez zkoušky excelovala v roli Santuzzy. To byl také čas, kdy přijala své umělecké jméno - Emmy Destinn. Zvolila si je po manželech Loewe-Destinnových, kteří byli jejími učiteli hudby a kteří ji „odhadli“ už jako čtrnáctiletou. Památná je ostatně i věta, kdy mistr Loewe-Destinn odpověděl na starostlivý dotaz panu otci Kittllovi: „Nestane-li se z ní světová veličina, dovolím vám, abyste mi přede všemi řekl, že jsem osel!“


V berlínské Dvorní opeře působila jako primadona deset let a už v té době odolávala řadě nabídek z dalších světových operních domů – Metropolitní operu v New Yorku nevyjímaje.  Po Santuze přišly další velké příležitosti, celkem padesát rolí. Získala si však nejen přízeň publika, ale i velkou oblibu u dvora. Byla žádaná, společenská a inteligentní. Udivovala svým vtipem a vůbec smyslem pro humor. Vládla několika jazyky – německy, anglicky, francouzsky a italsky. V němčině dokonce vydala několik básnických sbírek a začala psát autobiograficky laděný a nikdy nedokončený román Dr. Cassanova.


Její nádherný hlas miloval i samotný císař Vilém II., kterému musela jeden čas denně zpívat jeho oblíbenou árii z Figarovy svatby. Sklízela však úspěchy i na dalších scénách, kde hostovala. Jako hvězda zavítala po Berlíně a Paříži do Prahy, kde měla sérii vyprodaných koncertů a pohostinských představení v Národním divadle.

S Enricem Carusem

„Táhne mě to domů. V Berlíně mě sice milují a rozmazlují, ale já toužím po něčem jiném. Ještě, že mám na Prahu a Čechy čas alespoň o prázdninách,“ postěžovala si v jednom dopise své sestře umělkyně, která na své cestě ke slávě okouzlila i londýnské publikum. Stalo se tak v roce 1904 na scéně Covent Garden v Leoncavallových Komediantech, kde měla za partnera Enrica Carusa. Byla z toho nakonec taková senzace, že v následujících deseti letech předvedla v Londýně všechny velké role svého repertoáru – Madam Butterfly, Carmen, Salome či Aidu nevyjímaje.

ema4


Zdařilý londýnský debut vynesl Destinnové pozvání i pro příští rok. Zpívala znovu Aidu, která se stala jednou z nejproslulejších postav celé její operní dráhy. Anglický tisk (The Daily Graphis) v červenci 1905 označil Aidu Emy Destinnové za jednu z nejlepších, „jakou jsme kdy slyšeli“, a uvedl, že umělkyně zpívá i nejobtížnější místa s neobyčejným půvabem výrazu. Že její výkon rostl v partnerství s Carusem, o tom jistě není pochyb.


V dalších představeních své druhé londýnské sezony se znovu uvedla jako Anna, zpívala Valentinu v Hugenotech a konečně Madam Butterfly. Tato proslulá Pucciniho opera měla 10. července 1905 svou londýnskou premiéru a Destinnová byla vybrána, aby vytvořila titulní postavu a společně s Pinkertonem Enrica Carusa vynikající pěveckou dvojici. Londýnský tisk hýřil chvalozpěvy. Připomněl loňský úspěch a připojil další superlativy. Vítězství Destinnové označil za dokonalé a plně zasloužené, neboť umělkyně je nejen vysoce nadanou umělkyní, ale i geniální herečkou!
Bylo jí třicet, když byla jmenována nejen čestnou členkou Národního divadla v Praze a dekorována titulem „pruské dvorní komorní pěvkyně“. Tehdy také poprvé stanula na prknech newyorské Metropolitní opery. To byl začátek konce jejího desetiletého angažmá v Berlíně a bombastický začátek její závratné kariéry v Americe.


V New Yorku debutovala jako Aida ve stejnojmenné Verdiho opeře a už premiérové představení bylo velkým triumfem tria Destinnová-Caruso-Toscani. Superlativy hýřilo jak publikum, tak tisk. Když pak o rok později uvedla Metropolitní opera Prodanou nevěstu, kterou dirigoval Gustav Mahler, zaplesalo i u nás nejedno vlastenecké srdce. Postupně byla Smetanova opera uvedena v několika dalších amerických městech. Že to byla zásluha Emy Destinnové, která si zapívala Mařenku, nemůže být sporu. Ocenil to i recenzent New York Tribune, když napsal: „Učinila zde Smetanu slavným. Kdo z nás ještě před týdnem znal jeho jméno?“


Z českých rolí však Ema Destinnová prý milovala Miladu ze Smetanova Dalibora. „Vidím ji v jakémsi posvátném modru,“ říkávala s takřka až posvátnou úctou.
Zprávy z dobového tisku dokládají, že účin jejího podání jakékoli role se ve všech ohledech vymykal srovnání.


„Cíl pěvecké dokonalosti jí nebyl omezením, ale samozřejmým základem pro výběr pouze takových postav, s kterými mohla bezvýhradně souznít, z nichž mohla vytěžit pronikavé psychologické studie a sugestivní herecké výkony. Na scéně dosahovala dokonalého převtělení. Vždy ze sebe vydávala vše. Kritikové shodně konstatovali, že k jindy nevídaným výkonům dokázala strhnout i své partnery,“ napsal o umění Emy Destinnové erudovaný operní znalec Jan Králík.

Šampióni jejího srdce

První opětovanou láskou Emy Destinnové byl prokazatelně mladý cyklistický závodník Jindřich Vodílek. Poznala ho, když jí bylo sedmnáct. O dva roky starší mladík vyhrál několik závodů, za což ho budoucí primadona neskonale obdivovala. Byl to její hrdina. Dokonce s ním jezdila na tandemu a protože začínala psát divadelní hry, věnovala mu jednu ze svých jednoaktovek, jejíž název zní U cíle. Přesto tato možná dětská láska syna školníka karlínské reálky a začínající umělkyně skončila málem tragicky. „Šampionovi“ zřejmě došlo, že by o ni díky „uměleckým sférám“ stejně přišel a tak navrhl rozchod. A Emilka? Nebýt rodinného přítele, který ji v poslední vteřině zachytil za copy, skočila by z okna.

ema3


I když prošla několika vztahy, které možná naznačila ve své literární prvotině Dr. Casanova,  z lásky ke sportovci Vodílkovi se dávala dohromady dlouho. Většina milenců se vyskytovala v jejím životě jen krátkodobě. Mnohé rovněž odmítla – třeba zrovna Giacoma Pucciniho nebo Enrica Carusa.  


„Vdávat se? To mě ani nenapadne. A kdyby se tak mělo někdy stát, po mém boku musí být Čech,“ prohlašovala často s úsměvem.


Bouřlivý vztah, o kterém se dlouho klevetilo, byl její takřka desetiletý poměr s barytonistou, který pocházel z francouzského Alžírska - Dinhem Gillim. Poznala ho v Metropolitní opeře, kde ji na zkoušce Pucciniho opery Děvče za Zlatého Západu zachytil při jejím pádu z koně. Kdyby neskončila v jeho náruči, tak by se asi přinejmenším zmrzačila. Tak jako tak z toho byla láska jako trám.
Dinh Gilly s ní jezdíval i do Čech a dokonce s ní v roce 1913 účinkoval i na scéně Národního divadla v Praze, kde v představení Libuše vystoupil jako Přemysl. A třebaže byl tento exotický muž ženatý, jeho manželka žijící v Paříži milenecké dvojici problémy nedělala. Zato mravokárných řečí - ať už v Americe nebo v Čechách - přibývalo. Na ty pádně zareagoval jeden z Eminých bratrů, když s nadhledem pronesl: „Sestra nedělá nic horšího než mnohé jiné ženy. Jenomže u ní je všechno velkorysé a má to fazónu.“


Když se Ema Destinnová zamilovala do Dinha Gillyho, nebrala ohledy na nikoho a na nic na světě. Byla připravena obětovat i svůj vztah k sestře, bytostí jí – po smrti otce – nejbližší. Jetty, zpočátku soužití obou umělců odsuzovala, ale nezbylo jí než se s danou situací smířit, i když dala nejednou najevo, že by byla raději, kdyby uzavřeli sňatek.


„Gilly dosud rozveden není,“ informovala ji Ema v květnu 1912 a po necelém roce jí napsala: „Na svatbu nespěchejte, všecko se srovná, jak se to srovná a není v kněžském obligatu vždycky to, co pán Bůh chce. Ať se lidé pozastavují – žádný mi do manželství nic nepřidá…“


Pěvkyně to ovšem neměla lehké. Věděla, že Gilly má prudkou povahu a že je tvrdohlavý a neústupný. Sama však nebyla jiná. A tak není divu, že to v jejich vztahu jiskřilo.


„Gilly je hodný hoch,“ hodnotila Ema s nadhledem situaci v jednom z dopisů své sestře, „ale jak ho to chytne, je horší nežli primadona. Pak trýzní svoje okolí zbytečně a hádá se až do krve, aby jen ubližoval.“


Přesto k temperamentnímu milenci vzhlížela s obdivem a hrdostí, například když v Baltimore v jedné šarvátce uhájil svou čest dobře mířenou ranou pěstí. Měla obrovskou radost z každého jeho pěveckého úspěchu, na němž ovšem měla nemalou zásluhu, neboť Gillymu nevěnovala jen své srdce, ale rovněž své umění pedagogické. Oba pěvci žili jako manželé. Nepříliš praktická Ema svěřila Dinhovi své finanční záležitosti, také divadelní prázdniny trávili spolu. V létě 1911 poznal Gilly Čechy, začal se také učit česky a dokonce s Destinnovou nazpíval na desky několik českých písní a pod jejím vedením nastudoval i roli Přemysla ve Smetanově Libuši. Ema prožívala v té době nejšťastnější období svého života.


Když se na podzim roku 1912 vrátila s mužem svého srdce do New Yorku a necítila se ve své kůži, prozradila sestře v dopise: „Myslím, že mne náš drahý Dinh o ty prázdniny přece jen příliš proháněl a postarám se napřesrok, aby mi to nějaký doktor na oko zakázal, není v tom líbání žádný rozum a taky se při tom ani nehubne.“


Byl to Dinh Gilly, který s Emou Destinnovou pobýval i v zámečku ve Stráži nad Nežárkou, jehož majitelkou se pěvkyně stala v roce 1914. Tehdy dala zámek, k němuž přiléhal rozsáhlý devítihektarový anglický park svažující se k řece Nežárce, velkým nákladem opravit. Na patnáct stěhovacích vozů svezlo všechny její poklady z dosavadních bytů – drahocenný nábytek, vzácné umělecké předměty, sbírky porcelánu, hudebních nástrojů a rozsáhlou knihovnu.

ema5

Zázračný hlas

Na otázku, co bylo nejvíce charakteristické na její hlase, Marie Martínková odpověděla: "Předně to byla úžasná čistota tónů, potom ovládání hlasu, jak s ním lehounce a bez námahy zacházela, nejvyšší dokonalost. Její hlas byl kulatý, sametový, citový, přímo hladil. Kritici o ní psávali: Nic dokonalejšího si nelze představit, a proto ji nikdo nikdy nepřekročí. I kdyby se jí časem někdo někdy přiblížil, překonat ji nikdy nikdo nemůže - byl to zázračný hlas. - Zpívala velmi lehce, nebyla hlasově nikdy unavená. Zpívala velmi těžké opery, a nikdy jsem ji neviděla unavenou ze zpěvu. Ve světě byla královnou zpěvu, a u nás se stále na ní hledaly chyby. Chyby na ní nehledal národ, ten ne, ten ji miloval, ale byli zde určití jedinci, kteří ji buď záviděli, nebo to byla jejich uražená ješitnost. U Destinnové zpívala její duše. Vždy ses úplně vtělila do role, kterou zpívala, a její zpěv, to bylo něco nadpozemského. Já jsem ji slýchala často, hlavně když zpívali s Carusem. Byli to takoví dva pěvci, kteří se snad již ani nevyskytnou. Stávala jsem mezi kulisami, když zpívali, viděla jsem do tváří posluchačů, ti byli úplně omámení, to jsem  neviděla při žádném jiném představení. A potom vypukly nevídané obrovské ovace."


Ale ani Dinh Gilly se nakonec nestal jejím životním partnerem. Idylu, kterou si slibovali vždy v létě ve Stráži, jim silně nabourala první světová válka. Gilly se rázem jako francouzský státní příslušník a voják ocitl v roli nepřítele a byl na zámku ve Stráži internován. Zatímco slavná sopranistka odjížděla po dvě sezony s těžkým srdcem do Ameriky, její milenec musel zůstal ve Stráži, kam mu Ema posílala srdceryvné dopisy. I svou sestru přesvědčovala: „Já od mého zlata  neupustím. Na světě je On a zase jen On!“


Že se angažovala v odboji, ji spočítali v momentě, když se v roce 1916 vracela domů. Ukončila sezonu v Metropolitní opeře a nedala na varování („Už se sem nevrátíte. Rakousko  vám ve válečné době nedá výjezd. Nemají k vám důvěru. Zničíte si kariéru!“).


Ještě těsně před odjezdem do Čech byla varována přítelem Dr. Jaroslavem Salabou-Vojanem, že ji Rakousko zpět do Ameriky již nepustí, ona mu však odepsala: "Marnost nad marnost, já tu zůstat nemohu. Vyhlídka na život dle vlastní volby a chuti mne příliš vábí. Ryby, hříbky, zahradnictví - to vše úplně mne zaujalo ve svá pouta a zoufala bych si tady bez toho všeho já - člověk zvyku, jako svobodný pták, uzavřený ve zlatou klec... Ta solidní základna našeho venkovského bytí mi tady hrozně schází. A mé starožitnosti, obrazy, knihy stále doplňované - celý můj život! A proto musím jet!"


Už na hranicích byla podrobena prohlídce a byly u ní nalezeny dokumenty určené Mafii. Jako politicky podezřelé osobě, která je obviněna ze špionáže, jí byl zabaven pas a stanoven policejní dozor. Uchýlila se na svůj zámek ve Stráži nad Nežárkou a chvíli doufala, že se vše změní. Nezměnilo.


Když odmítla účast na koncertě podporující rakouský Červený kříž, padlo jak vycestování a návrat do Ameriky, tak veškeré smlouvy na zaručující horentní honoráře. Měla prý na rok 1917 dosud nejrozsáhlejší kontrakty – 76 večerů pro Metropolitní operu a pro Newyorskou filharmonii.  

Zámek jako vězení

Ve svém bezútěšném čekání na svobodu protestovala proti Rakousku alespoň umělecky tím, že zpívala na velkých národních koncertech, obvykle s červenobílou stuhou na šatech a s policejním dozorem v zádech. Satisfakcí v atmosféře rozpadu Rakouska-Uherska bylo čtyřiadvacet vyprodaných večerů v Národním divadle. Už v roce 1919 se vrátila do Ameriky, kde podnikla ještě v roce 1921 koncertní turné, ale na svou někdejší slávu se jí nepodařilo navázat. Čas oponou trhnul a zpřetrhané kontakty vykonaly své. Nastoupil kult filmových hvězd a mnohým učaroval jazz.

ema6


Ale vraťme se ještě na chvíli do období konce druhé světové války. Umělkyni tehdy deprimovala nucená internace v jejím vlastním domě, cítila se tak nevyužitá, tak marná Zato podstatné změny doznal její milostný život, i když v tomto případě spíš šlo o touhu.


Když se na jaře 1917 objevil na scéně lesní inženýr Vilém Kunstovný, v němž navíc pěvkyně objevila talentovaného tenoristu, bylo rozhodnuto o tom, komu věnuje svou přízeň. Zámecká paní vzplála láskou jako pochodeň a Dinh Gilly přesídlil do tábora pro cizince v Raabsu.


Pravdou je, že o deset let mladší pan inženýr zpěvaččinu lásku neopětoval, ona mu však přesto dávala hodiny zpěvu. S výsledkem svého snažení mohla být spokojená, i když jenom profesně. Švarného a navíc muzikálního lesníka, který přijal umělecké jméno Mario Roman, dostala v roce 1918 až na jeviště Národního divadla. Neopětováním citů ovšem Destinnová trpěla a začala na Romana žárlit.


Romantické poblouznění pak prožila s nadporučíkem letectva Josefem Halsbachem, který ji poprvé navštívil na jejím zámku někdy v roce 1922. Tenkrát ji přinesl ukázat letecké fotografie Stráže – a Ema Destinnová kouzlu mladého muže, který byl v civilu drogista, podlehla. Do roka mu řekla své „ano“, ale její manželství s mužem, který byl o dvacet let mladší, nebylo šťastné.
Říkala mu Joe, ale brzo prokoukla jeho vypočítavost a svůj životní omyl, aby se s konečnou platností uzavřela do sebe. Zatímco zůstávala na svém zámku stále častěji sama, Joe vedle rozmařilý život. Nestalo se tedy to, v co pěvkyně doufala – že se manžel zabrání rozpadu strážského hospodářství. Místo toho nastal ještě další propad.


Halsbach si užíval života plnými doušky někde jinde, čímž dělal své ženě další starosti a dluhy. Zašel dokonce až tak dalece, že tajně rozprodával její vzácné starožitnosti. I když jejich láskyplný vztah skončil záhy v troskách, Ema svého rozmařilého a záletného manžela před okolím omlouvala a vlastně nedala nikdy najevo, jak ji toto nenaplněné, plané a léta už jen formální partnerství ničilo.

Ve stínu modré růže

Doma sice stále platila za uznávanou umělkyni, ale nabídek měla žalostně málo. Jako by se od ní všichni odvrátili. Nějak rychle zapomněli na její opravdovost, mimořádné lidské i umělecké kvality a vlastenecké zásady. Její příjmy se tenčily, zatímco dluhy narůstaly, a udržet zámek, jakkoliv šla cena zařízení a cenných sbírek do milionů, byl  problém, který ji ničil. Postupně se přidávaly zdravotní neduhy.


Nevyšlo ani její tajné přání stát se profesorkou zpěvu na pražské konzervatoři, což by možná krizi vyřešilo. Proto utíkala do přírody, kde se věnovala rybolovu a zahradničení, režírovala ochotníky. Zaháněla tím smutek, který provázel poslední roky jejího života.

ema7


"Umění naše je leskem padajících meteorů, věčnost mu není dáno," přiznala si hořce sama Destinnová, jejíž nálada byla v posledních letech jejího života proměnlivá jako počasí. Přestala věřit lidem a neměla je ráda, jak často tvrdila, ale přitom bez nich nemohla existovat. Denně psala dopisy a vyhledávala společnost. A když se znovu zklamala, neměla daleko k tomu, aby každého zatratila, i toho, kdo jí byl oddán.


 „Oč lepší je voda a slunce, stromy a zvířata,“ psala Ema Destinnová ve svých poznámkách. „Hodiny vydržím bez hnutí v zátoce nad Nežárkou, týdny jsem truchlila nad stromy v parku, jež mne vyvrátila smršť. I ta nejžhavější náruč jednou zchladne, i to nejvěrnější srdce jednou zradí, nejsladší vzpomínka zhořkne a nezbude nic, jen věčně neukojená touha a žal… nevěřte lidem, stulte se v náruč přírody…“


Ve Stráži ostatně napsala i svůj rozsáhlý historický román Ve stínu modré růže, který byl nakonec oceněn i literární kritikou. Čtyřsvazkový "román zašlých vášní", v němž se autorka zabývá osudy majitelů zámku, vydal naposledy - v roce 2002 -  Evropský literární klub. Kniha, kterou umělkyně psala v letech 1924 až 1929, se tak dočkala už svého čtvrtého vydání.


Jejího ocenění se však Ema Destinnová už nedožila. Zemřela tiše a náhle 28. ledna 1930. V jejích dvaapadesáti letech to bylo v dané situaci vysvobození. Ten den byl povolán na zámek do Stráže MUDr. Slavík, protož stav Destinnové se prudce zhoršil. Krevní tlak se prudce zvedl a zrak byl porušen. Lékař doporučil urychlené převezení nemocné k odbornému vyšetření do Českých Budějovic. Josef Halsbach odvezl svou ženu k očnímu lékaři MUDr. Klauberovi, u něhož se léčila. MUDr. Klauber po prohlídce doporučil ji ihned převézt k primáři Michlovi na interní oddělení nemocnice. Tam byla přijata v 16.30 hodin ve velmi vážném zdravotním stavu, nebyla již zcela při vědomí. Zemřela na mrtvici okolo 22. hodiny. Na její poslední cestě na hřbitov českých velikánů na Vyšehradě se s ní přišlo rozloučit velké množství lidí.


Pravda ovšem je, že její hvězda nepohasla ani po víc než osmdesáti letech. Zeptáte-li se mladých lidí, jestli vědí, kdo to byla Ema Destinnová, zaručeně vám odpoví. A pokud po nich budete chtít, ať jmenují alespoň jednu slavnou českou umělkyni, která prorazila v zahraničí, tak opět vysloví její jméno.


"Vyzařující síla její osobnosti se vymkla ze svého času." píše Jiří Králík. "Ema Destinnová se stala skutečně všeobecně známým pojmem, vzorem opravdovosti a mistrovské kvality, aby postupem času vrostla do všeobecného povědomí jako stále živoucí příklad vrcholných uměleckých úspěchů, ale i nároků, vlasteneckých zásad a ryzího charakteru." -  Odlesk toho všeho postřehnou ti pozorní právě v "jejím" zámku ve Stráži nad Nežárkou na jihu Čech...

Foto: Robert Rohál (Stráž nad Nežárkou) a archiv

www.zamekstraz.cz


 

Přihlášení



Louskáček na ledě

Banner

Tapír

  • Tapír 6-2019 na listopad a prosinec
    Od 30. října vychází další číslo našeho humoristického časopisu TAPÍR. Můžete se těšit na: – Rozhovor s Jiřím Werichem Petráškem – Tapír v pivovaru...
  • Tapír č. 5 září – říjen
    Od 30. srpna vychází další číslo našeho humoristického časopisu TAPÍR. Můžete se těšit na: – Rozhovor s Ivo Šmoldasem – Tapír na houbách...
  • Tapíří letní dárek
    Máte již poslední číslo Tapíra přečtené a nechce se vám čekat na nové, které vyjde 30. srpna? Připravili jsme pro...

Rozhovor

Tanečník Štěpán Pechar: „Nežli sen tančit určité role, je mým větším snem je vymýšlet.“

pechar stepan 200Čas na odpovědi pro náš web magazín si v denním shonu našel mladý Štěpan Pechar, stálý člen souboru Laterny Magiky. Momentálně tancuje hlavně v nastudování Havlových kreslených básní Antikódy<...

Hledat

Chaty s osobností

Čtěte také...

Unikátní výstava, která v Česku nemá obdoby: Zajeďte se podívat na šaty z marcipánu!

200ostPokud přemýšlíte, kam o víkendu vzít své děti, máme pro Vás tip: zajeďte s nimi do Muzea čokolády a marcipánu v Táboře. V těchto dnech tam probíhá výstava marcipánové módy, která zaručeně nadchne všechny členy rodiny.

...

Z archivu...


Literatura

Nutnost pro každého metalistu – autobiografie Maxe Cavalery! V češtině!

Cavalera 200Dokud jsem knihu nedržela v rukou, neodvažovala jsem se tomu uvěřit. Ale je to tak – nakladatelství 65. Pole myslelo na metalisty a vydalo autobiografii Maxe Cavalery. Ta v originále vyšla tento rok, o to je radost větší. D...

Divadlo

Jak vypadá Prostřeno po zlínsku?

laska prochazi zaludkem 200Divadlo Malá scéna Zlín se v současnosti zaměřuje na vlastní autorskou tvorbu, a pokud by všechna představení byla taková, jako Láska prochází žaludkem, je velká škoda, že toho nehrají více. Druhá repríza této komed...

Film

Začne 22. ročník Festivalu francouzského filmu

FFF perexMezi 20. listopadem a 1. prosincem 2019 se uskuteční v pořadí již 22. FESTIVAL FRANCOUZSKÉHO FILMU. Kromě Prahy zavítá do dalších českých a moravských měst – do Brna, Českých Budějovic, Hradce Králové a Ostravy. Opět nabídne bohatý p...