Demonstrace SPD, na níž vystoupili lídři evropské nacionalistické scény Marine Le Pen, Greet Wilders nebo na dálku Matteo Salvini, se setkala se silnou nenásilnou protireakcí. Pískot a hra na hudební nástroje přehlušila hlásání nenávisti a obchod se strachem. Jedině dobře! Svoboda jednoho totiž končí tam, kde začíná svoboda druhého, a když xenofobní nacionalisté útočí na skupiny lidí, je třeba zastat se těch napadených. Nelze zároveň hájit napadaného i "právo na názor" agresora. Slovo může ublížit nebo vyhecovat fanatiky, kteří pak jen u slov nezůstanou.

O pár dnů později se konal Národní pochod pro život, pořádaný Hnutím pro život. Na jedné straně balónky a barvy, na druhé rigidita a bigotnost. Průvod v čele s kardinálem Dominikem Dukou, jehož účastníci by rádi zasahovali ženám do nejintimnějších záležitostí. Mají plnou pusu dětí a řivota, tvaří se mírumilovně, zároveň odmítají práva lidí LGBT, a kdyby se jim narodilo homosexuální nebo transgender dítě, mnozí mu svou bigotností znemožní učinit coming out, donutí ho žít ve lži, v krajním případě dotlačí svými bigotními představami k sebevraždě, protože mu vnuknou pocit, ze dělá něco špatně... Takže to není tak balónkové, jak se může zdát.

O dva dny později se konala demonstrace Milionu chvilek pro demokracii za nezávislou justici, reagující na avizované jmenování Marie Benešové ministryní spravedlnosti. Poté, co byla jmenovaná, daly její výroky za pravdu ostražitosti. Po slibech, že nic měnit nebude, náhle řekla, že zvažuje zrušení Vrchního státního zastupitelství a vrchních soudů, což by byl zásah do moci soudní, třetího pilíře (vedle zákonodárné a výkonné moci) demokracie. Ať se nám to líbí, nebo ne, vedle sociálních otázek, které určují, zda budeme důstojně žít, je důležité i to, aby právo někam "neuhlo". Bývá to plíživé, člověk to za pochodu mnohdy nepozná a pak zírá. Na současném příkladu Brazílie, Maďarska či Polska vidíme, jak najednou bývá pozdě...

Foto: Roman Šebek