Rozmary letošního počasí mění plány nejednoho „dovolenkáře“. Nejprve je zima vyhnala od vody k památkám, pak horko od památek k vodě. Existuje jedno místo v severních Čechách, kam rozmary počasí tolik nezasahují. Tím je prohlídková štola Svatého Martina nedaleko města Krupky.

Je to vždy zvláštní pocit, pokud se dnešní člověk dostane do míst, které pamatují kroky předků. Severní Čechy obklopené hraničními Krušnými horami se staly od nepaměti rájem pro naleziště vzácných kovů. Bylo to zejména stříbro, které se nacházelo v nevelkých hloubkách, na Martinu se však těžil cín, a jeho hlavní žíla dostala jméno Lukáš a se svou délkou 2 km patří mezi nejdelší u nás i ve střední Evropě.  Doložená historie sahá do 14 století, ale předpokládá se, že těžba (spíše kutání) započalo podstatně dříve. Původní štola z roku 1482 nazvaná místně Duršlovka (Duurrholz)  se v tomto roce teprve objevuje v krupském Horním řádu, kdy se zmiňuje o ražbě a udržování hluboké dědičné štoly. Ta slouží dodnes 30 metrů pod štolou Starý Martin, odkud odvádí většinu důlních vod a zajišťuje větrání, ale její průběh je znám jen podle mapy z roku 1704. V roce 1864 koupili krupské doly majitelé Schiller a Lewald a byla započata ražba štoly Martin.  Žíla Lukáš tam byla bohatá, protože předchozí havíři dávali přednost těm sice slabším žilám, ale blíže k povrchu. Z bezpečnostních důvodů nařizoval báňský úřad zřízení druhého vchodu, po smrti i druhého společníka nebyl dokončen. Od roku 1916 byl založen válečný provoz, profil štoly byl zvětšen a byly položeny koleje, v témže roce byla důlní činnost zastavena a důl prodán Škodovým závodům v Plzni. V polovině roku 1919 začala obnova výztuže (zmáhání) jámy Lukáš a Koonig David a za nového majitele Huga Mautnera práce pokračují, jáma Lukáš dosahuje hloubky 70 metrů. V provozu byly tři poruby, na kterých pracovalo 120 horníků. V roce 1922 byl provoz zastaven a provádí se pouze udržovací práce, na které stačilo 8 horníků. V roce 1939 byla štola neschůdná pro závaly a množství vody. V době II. světové války nedostatek surovin byl příčinou pokusu znovu obnovit těžbu a na tuto práci byli využíváni vězni. Razily se chodby až do staré dědičné štoly Duurrholz. Také byl ražen překop pod Komáří vížku jako průzkumné důlní dílo k zjištění cínových zásob. Překop byl dokončen v roce 1956, ale jednoznačný závěr k další těžbě nepřinesl. Těžební společnost prostor opustila, ústí štoly se postupně zabořilo a štola se stala nepřístupnou.

V roce 1998 byl původní historický portál štoly Martin zlikvidován a nahrazen betonovým. V roce 2000 bylo slavnostní otevření prohlídkové štoly Starý Martin v rámci projektu „Příhraniční naučná hornická stezka“. Návštěvníci si tak mohou projít půl kilometru dlouhou trasu, seznámit se s historií dobývání rud a také vidět cínovou žílu Lukáš (její mocnost je 15-20 cm a dosahuje až 100% cínu) s odborným průvodcem. V roce 2001 byla prohlídková trasa rozšířena a byla vytvořena venkovní expozice historické důlní techniky. Prohlídka začíná výdejem ochranných helem a krátkou instruktáží včetně přiblížení historie. Po dřevěných prknech položených v bývalém kolejišti se prochází podzemní štolou, vždy má průvodce připravenou nějakou zajímavost. Ve štole je chladněji než venku (jste 60-80 metrů pod povrchem a počítejte s teplotou 10-15 stupňů C) a také je nutná dobrá obuv nejen kvůli kilometrové vzdálenosti, ale také vlhkosti, místy i vodě. Pokud návštěvníci mají štěstí, uvidí i dva létající netopýry, nebo jim průvodce ukáže, jak spí ve svých štěrbinách (oba mají jméno). Po celé trase je vybudováno elektrické osvětlení, ale průvodce bez svítilny nikdy do prostor nechodí, protože jak říká „čert nikdy nespí“a úplně stačí, když „náhodně“ světlo návštěvníkům sám vypne. Teprve pak si člověk trochu dokáže představit, jak tam horníci s primitivními kahany těžce pracovali. K vidění je tam spousta zajímavostí permoníky začínaje, starými hornickými nástroji a pomůckami konče. Uvidíte i různé helmy, různého stáří i tvaru a dovíte se, proč některé tvarem připomínají basketbalové čepice.   

A co je to vlastně dědičná štola? Je to dlouhé důlní dílo ražené až několik kilometrů, do kterého byly sváděny přítoky vody z důlních děl více vlastníků a po více generací, proto dědičné. Ve starých hornických řádech měly zvláštní zákony. Dnes už se nebudují, výkonné pumpy odvádí vodu bez nich. Strávit jen 45 minut pod zemí a poznat jak se dříve tam pracovalo, stojí za to. Jen děti do 5 let tam nemohou, ale těm to můžete umožnit, až vyrostou, protože jedna návštěva jak sami poznáte, nestačí. A jak se vlastně štola jmenuje? Oficielně se uvádí Starý Martin, ale já věřím spíš označení Svatý Martin, jak ho nazýval náš průvodce v podzemním království.   

Foto: Jaroslava Krejčí