Sci-fi povídka číslo 4: Vodka k Bouillon de bœuf

Sci-fi povídka číslo 4: Vodka k Bouillon de bœuf

Email Tisk

literarni soutez 200

Milí čtenáři, máte rádi sci-fi? Dnešním dnem uveřejňujeme deset povídek, které dorazily do naší literární soutěže na téma Obyvatelé měst v daleké budoucnosti a postoupily do užšího výběru.
Nyní je na vás, která z nich zvítězí v čtenářském hlasování a i vy máte šanci získat zajímavou cenu! Označte povídku, která se vám nejvíce líbí, v anketě a k tomu napište na e-mailovou adresu Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript název vybrané povídky a své jméno a adresu. Do předmětu e-mailu napište „literární soutěž“. Autor povídky, která získá nejvíce hlasů, získá hodnotnou cenu. Navíc z došlých oodpovědí vylosujeme jednoho čtenáře, který rovněž bude odměněn - knihou Vzpoura mozků. Uzávěrka hlasování bude 15.9.2013.

Vodka k Bouillon de bœuf/ Petr Doležal

Zazvonilo mu v uchu. Přijal hovor a pak už jen poslouchal.
Jeho veselý výraz se během minuty změnil na beznadějný. Párkrát přikývl hlavou, pak zmáčkl vypínač implantovaný na levém spánku a sundal si brýle s displejem. Po tváři se mu zkoulela slza a spadla do polévky. Tupě se zadíval do talíře. Pak vzal do ruky skleničku s vínem a na jeden lok jí do sebe hodil. Someliér byl v tu ránu u něj a pokusil se mu dolít.
„Ne! Chci vodku.“ Procedil skrz zuby.
„Vodku k Bouillon de bœuf, pane? Jste si jist?“ zeptal se someliér a rozhlédl, jestli se nejedná o hloupý žert.
„Vodku, říkám! Hned!“ skoro zakřičel.
„Jistě.“ Zasalutoval číšník a dvěma skoky se ocitl u baru, kde vyřídil jeho přání.
„Dvojitou!“ zakřičel na něj muž a několik hostů se po něm ohlédlo.
Číšník změnil objednávku a vzápětí se před hostem ocitla sklenka s alkoholem. Hodil jí do sebe stejně rychle jako víno.
„Další!“ zašeptal. Pak si hrál s projekčními brýlemi a civěl na ně jako na svatý obrázek.
Someliér přišel rychlým, ale důstojným krokem ke stolu a zatímco odklízel použité sklo, letmo se podíval na displej. Zahlédl poslední číslo. 568. Přeměřil si muže ještě jednou a jeho pohrdavý výraz vystřídal soucit. Pak mu proti všem zásadám bontonu položil ruku na rameno.
„Přinesu raději celou lahev.“
„Ne, to ne. Nemám tolik bodů.“
„Nevadí, zvu vás. Chápu, co prožíváte, i mě už takhle volali.“
„Kdo vám volal? Jak můžete vědět, co …“
„To je v pořádku, taky jsem měl mít syna.“
„I já měl ….“ Zajíkl se a sklopil hlavu do dlaní. „Vždyť jsem měl všechna razítka v pořádku.“
Když bral lahev z baru a připsal si její cenu na svůj osobní lístek, letmo si uvědomil, že by s tím měl asi přestat. Trpká pravda o tom, že v čím honosnějším podniku pracuje, tím méně si v něm může koupit, mu byla jasná už dávno. Dokonce dávno předtím, než Renault přišel s první verzí Bongamina – vašeho umělého syna, který nikdy nezklame očekávání.
Tyhle první typy ještě nebyly schopné navrhnout podle genetických zásad dědičnosti plány na sestavení budoucích potomků další generace. Ještě stále šlo o pozoruhodné hračky pro osamělé pány, ale to se za pár desítek let změnilo. Až úplně vytlačili běžný a přirozený způsob rozmnožování prostřednictvím hostitelky. Každý toužil po opravdovém děcku, ale BVZ pečlivě vybírala, kdo je pro zachování lidstva přínosem a kdo ne. Už viděl stovky stejných smolařů a nikdy si nemohl pomoci.
Položil láhev před hosta a nalil mu plnou. Ať už nám říkají cokoli, tohle by roboti prostě nedokázali, prolétlo mu hlavou a došlo mu, že je to jen otázka času, než se jejich funkce zdokonalí natolik, že budou mít navrch a nahradí ho, stejně jako nahradili výčepáky v nálevnách.
Když před lety vyjádřil přání vystudovat hotelovou školu, řekl mu otec, že je to dobrá volba, že lidi budou jíst a pít stále. Byla to ve své podstatě dobrá myšlenka, jen mu tenkrát nedošlo, že to nemusí být nutně jen další lidé, kteří jim budou vařit a dolévat.
I tuhle sklenku do sebe chlápek hodil setinovou rychlostí zvuku. Mocně si říhl a cítil, jak se mu alkohol vydechovaný z úst dostává do nosu. Podivné. Myslel si, že ho to uklidní, ale úleva se nedostavovala.
V uchu mu opět zacinkalo. Propána, textovka. Kdo to dneska používá? Nic podobného se mu nestalo už dobrých deset let. Chvíli si hrál s  brýlemi, než zjistil, jak si ji vyzvednout.
„Rodičovství je věc názoru, nikoli povolení!“ Mírně ho to zarazilo. Vyznělo to trochu jako rouhání. I someliér si jeho poplašeného výrazu všiml a přišel mu dolít.
„Jak to myslíte?“ odepsal s obtížemi starým způsobem na neznámé číslo, jehož předvolba naznačovala, že jde o linku ne tak plně automatizovanou.
Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. „Zachytili jsme váš hovor a nabízíme řešení. Děti jsou budoucnost. Nikdo nemá právo vám říkat, kdy je mít a kdy ne.“
Lekl se a rozhlédl. Kdyby to tak někdo četl. Zahlédl číšníkův stín, který za ním proletěl k vedlejšímu stolu. Raději tu zprávu hned smazal a pak si vzal tabletu antiethanolu. S ní snad vydrží další tři nebo čtyři deci vodky, aniž by se rozplakal. Zapil ji a zase tu byl číšník, aby mu dolil. Usmál se na něj, ale byl to úsměv upřímný? Byla v něm trocha omluvy, něco jako, já takhle normálně nepiju, jsem prostě … prostě normální, ale dnes, vždyť víte sám, jak se to někdy přihodí.
Someliér nepohnul ani brvou.
Přišla mu další zpráva. „Víme o vás a vašich problémech. Musíte věřit. Nejde o provokaci. Víme, jak vaše dítě zachránit. Jsme tajné hnutí proti redukovanému početí (HNUPREP). Stačí vytočit číslo a děti budou vaše.“
„Věřte jim. Sám mám už pět dětí nad schválení.“ Zašeptal mu do ucha someliér a host se vylekal. Ten člověk se pohybuje jako duch.
„Hnuprep, víte, co to je?“ zeptal se ho a dal si ruku před ústa, aby to nezachytily kamery. Stejně tajně dostal i odpověď.
„Věřte nebo ne, mám už šest dětí. Jen jedno mě ale ti hajzlové schválili. Dalších pět je fakt jen a jen zásluha „Hnupáčků“.“ Naklonil se k němu a šeptal.
Host o nich už leccos slyšel. Tak třeba to, že děti narozené u nich na zapřenou jsou používány k pokusům různého zaměření. Tak to nikdy, k nim ne. To si říkal vždy, když v televizi viděl, jak s nimi jejich náhradní rodiče zacházejí.
Možná to byla jen blbá propaganda, ale dát děti někomu cizímu? Slyšel dokonce, že je učí vařit jídlo na ohni a spát v lese. To je přece něco hrozného.
Someliér nepřestával přesvědčovat.
„Je to, jako když sáhnete holou rukou do výhně. Taky vám to nejdřív spálí chlupy. Až poté si uvědomíte, že jde o zkoušku, při níž oheň nehraje roli.“
„Ale co ty následky?“
„Jaké, prosím vás? Chlupy dorostou, popáleniny se zhojí, ale zážitek zůstane. Už vám ho nikdo nevezme. Promiňte, musím jít obsloužit vedlejší stůl, ale přemýšlejte o tom.“
Host zmateně pokýval. Nebyl si jistý, zda oba hovořili o téže věci. Oheň nehraje roli. Nějaká zenová kravina. To má jako znamenat, že se nesmí bát riskovat? Rázem jako by nevěděl, jestli lpí více na své genetické nesmrtelnosti nebo dobrém bidle. Pořád je to riziko, i když ten pingl mumlal něco o šesti dětech.
Šesti. A mě nepovolili ani to jedno. Prý geneticky nevyhovující. Kam jsme se to dostali? Mám přece nárok na děti. Každý ho musí mít. Nechci robota, co mě nikdy nezklame a dá mi nejhodnější vnouče na světě, přesně takové, jako byl on sám. Chci svoje dítě vychovat, trestat a chválit.
Začal si dolívat sám, protože someliér už se mu nevěnoval.
„Smím si přisednout?“ vyrušil hosta z rozjímání známý hlas. Ten muž mu byl povědomí. Ach, ano, vždyť je to ten pingl. Oblečený v civilu, bez paruky, příručníku a debilního nuceného úsměvu.
„Právě mi padla.“ Dodal na vysvětlenou. „Měl jsem pocit, že byste si rád popovídal s nějakou spřízněnou duší. Ale jestli obtěžuji, můžu odejít.“
„Ne, rozhodně neobtěžujete…“ a než dodal, že by i přesto stejně rád zůstal sám, židle naproti němu už byla obsazená. A pár desítek čísel nad deskou stolu na něj zíral ten soucitný pohled.
„Děkuji za upřímnost.“ Zazubil se bývalý číšník a položil na stůl druhou skleničku. Nalil do obou a jako by na omluvu řekl: „Nemějte strach, láhev už je placená. Když dovolíte, napiju se s vámi. Ještě se mi nechce domů, mám dnes nějaký splín.“ Host kývl hlavou, už se nadalo nic dělat. Odmítnout ho za téhle situace mu přišlo velice nezdvořilé.
„Já jsem Petr, ale přátelé mi říkají Rocky.“ Host přijal nabízenou ruku a představil se jako Břéťa. Krátký stisk jakoby protrhl hráz. Someliér Rocky začal mluvit a ne a ne se zastavit.
„Asi si říkáš, kamaráde, jak jsem ke své přezdívce přišel, ale není to nic světoborného. Petr v řečtině prostě znamená skála.“ Břéťu to nezajímalo ani za mák, ale pokusil se o malý úsměv. I navzdory vší té drzosti, která ze someliéra teď, když měl po šichtě, čišela, se neubránil dojmu, že je mu ten člověk sympatický.
„Asi se ti zdám dost vlezlej, co? No, nemám ti to za zlý. Taky bych si to o sobě myslel, ale když jsem tě tu viděl, řek jsem si, tomuhle člověku musíš pomoct, jinak to nejde. Už jsem prostě takovej. Věř, že ti mám co nabídnout. Všimnul jsem si těch zpráv, co ti přišly. A to, co jsem řekl před chvílí, to je čistá pravda. Myslím to o těch dětech. Opravdu jich mám šest. A nemysli si, není to tak, že bych je dal „Hňupáčkům“ a už je nikdy víc neviděl. Pravidelně je navštěvuju a oni moc dobře vědí, že jsem jejich táta. Moje právo na kontakt s nima nikdy nikdo nezpochybnil.“
„Vážně?“ podivil se Břéťa. Jestli je to takhle, jistě by to taky mohl zkusit. Rocky, jako by mu četl myšlenky, se k němu naklonil.
„Měl bys to zkusit. Ta linka není automatická, takže ji nikdo nemůže vysledovat.“ Šeptal a přišoupl mu brýle k ruce. „Nic tím neriskuješ. Buď budeš chtít, nebo ne. Nakonec to záleží na tobě. Kdykoli si to můžeš rozmyslet a skončit to.“
Břéťa byl na rozpacích. Tolik toužil po někom, kdo tu po něm zůstane, ale nechtěl být jen nositelem informace. Chtěl život svého dítěte i ovlivňovat a tenhle člověk mu říká, že všechny jeho sny by se mohly uskutečnit. Někdy během této úvahy se rozhodl. Opravdu, za zkoušku nic nedá.
A Rocky do něj hučel dál. „Já vím, že to není nic hezkého, když ti najednou oznámí, že nesmíš mít děti. Jasně. Jde tady přece o bezpečnost, o budoucnost, o všechno. Každej by si to měl uvědomit. Bla, bla, bla… Znám moc dobře všechny tyhle jejich kecy. Jó, fajn, možná by kleslo procento sebevražd, ale co z toho? Stejně je nás jako sraček. O jednoho víc nebo míň, to je fuk. Aspoň většině. Nemluvím o těch šťourách z BVZ.“
„Jsou to svině.“ Ulevil si Břéťa. „To je jasný. Od počátku světa všichni moji předkové udržují a zachovávají rod. Rozumíš? Vod lidoopů až do dneška nebyl žádnej problém. A najednou už nejsem pro společnost přínosem. Kurva, proč právě já?“
„Máš to asi nějak polepený. To se stává. Razítka nestačej. Dals těm lidem něco?“
„Zadlužil jsem se až po uši. Úplatek dostal snad i vrátnej v nemocnici. Do konce života to budu muset splácet a všechno na hovno.“
„Není jiný vysvětlení, musels je, kamaráde, něčím hodně nasrat.“
„Ale já měl fakticky všechny razítka v pohodě.“
„Ty vole, nejde přece jen vo razítka. Prověřuje se původ až do desátýho kolena.“
„Ale prt, všechno jsem měl v pohodě. Problém asi museli mít s budoucností.“
„Tak to víš sám, že přes tohle vlak nejede.“
„Ale proč? Nemoc nemám, práci mám dobrou, můžu si dovolit vychovat dítě, k čemu budou jen chtít.“
„Co ti na tohle mám říct? Kurva, přestaň se litovat a vyser se na to. Víš moc dobře, že to je definitivní, ani kdybys na sobě kdoví jak zapracoval, oni svoje rozhodnutí nezměněj už jen z principu.“
„Jo, to asi jo. Někdy mě napadá, že je to tím vajíčkem. Kdoví, od který bylo. Vždycky jsem myslel, že jsou ty opice testovaný nebo tak něco, že sou prověřený.“
„Když seš si tím tak jistej, tak přemejšlej, jestli to není tvoje vina, tvůj zasranej problém.“
„Di do hajzlu. A dej mi pokoj, stejně o mně víš kulový. Nebo si snad byl u toho?“
„Nebyl, to máš pravdu. Ale já mám jasno v jednom. BVZ nezlomíš. Kolikrát já to jen zkoušel. To bys jim musel podepsat minimálně spolupráci a ani pak nemáš jistý, že to vyjde.“
„Počkej, tys jim snad něco podepsal?“
„Seš padlej na hlavu? Nic takovýho bych nikdy neudělal.“
Břéťa se zarazil. Ještě měl v živý paměti, jak se snaží propiskou podškrtnout na jejich vázací lejstro. Došel v ní inkoust, a tak pět minut sháněli jinou, kterou by se dalo psát, než se pod ten slib zvěčnil. Říkal si tenkrát, že maj vybavení na hovno. Měl by se k tomu Rockymu přiznat? Nakonec, proč ne? Ať je mezi nimi jasno. „Já byl ale tak zoufalej, že jsem to udělal.“ Řekl a cítil, jak se mu začínají potit ruce. Teď to tady vyřve do lokálu a budu mít z ostudy kabát.
„A cos jim podepsal? Souhlas, spolupráci, udání?“
„Souhlas.“ Špitnul tiše a pro jistotu se ještě rozhlídnul kolem.
„Jo, na mě to taky zkoušeli, v tom se vyznám.“ Vysvětlil mu Rocky.
„Do prdele, já vím, že to byla kravina. Ale ten, kdo jim to nepodepíše, nemá nárok. Tak mi to jasně řekli. Vždyť šlo sakra jen o formální souhlas. K ničemu jsem se tím nezavázal. Stejně to bylo k hovnu.“
„To máš sakra pravdu. Mám spoustu známých, co podepsali víc než souhlas a taky se na ně vysrali.“
„A ty teda myslíš, že bych to měl zkusit u těch Hňupáčků? Je to jistota?“
„To si piš. Dokonce mi dali vybrat opici, která by se mi jako hostitelka líbila nejvíc.“
„Fakt?“
Rocky vzal do ruky Břéťovy brýle a podával mu je. „Podívej, kamaráde, odepiš. Sám uvidíš, že všechno, co ti tady říkám, je pravda. Buď mi věříš, nebo ne.“
Břéťa Nýrský si z jeho rukou přebral přístroj a chvíli váhal, ale opravdu jen chvíli. Pak si sám sebe představil, jak se prochází chodbou lemovanou klecemi s opičími hostitelkami a vybírá si tu nejkrásnější, tu, která by byla nejvíce podobná jeho vlastní matce. Vyťukal na displej odpověď a odeslal jí, děj se vůle má.
Rocky se usmál, pokýval hlavou a pochválil ho. „Velmi dobře. Myslím, že nebudeš litovat, protože správných věcí se ani litovat nedá, ať dopadnou jakkoli.“ Dolil zbytek z lahve do sklenek a oba si připili. „A teď mě omluv, musím jít na záchod. Hned jsem zpátky.“
Břéťa pokýval hlavou spokojený se sebou i svým rozhodnutím a zůstal u stolu sám. Zíral na brýle a blahopřál si ke své odvaze. Kdo se bojí, sere v síni.
Rocky zmizel a netrvalo to ani půl minuty a do restaurace přišlo několik vážně se tvářících mužů ve středním věku. Nevěnoval jim velkou pozornost. Prošli kolem něj a pokračovali dál. Najednou se všichni zarazili, přitiskli si levou ruku na ucho a po vteřině se otočili. Přímo k němu.
Jeden z nich mu nastavil hřbet dlaně a Břéťa si všiml, že mu pod kůží prosvítá tetování. Velká písmena orámovaná skoro středověce vypadajícím štítem. BVZ.
„Pojďte s námi, prosím, ven.“ Zavelel hlas toho nejbližšího a několik dalších hostů okolo se rychle zvedlo a dožadovalo se placení. Samozřejmě celkem marně, protože obsluha se krčila za barem a zdálo se, že nechce mít s muži nic společného.
Vrhl rychlý pohled k záchodu, ale Rocky se stále nevracel. To je dobře, říkal si v duchu. Stačí, že přišli na mě. Rocky má stále šanci. Musím mlčet, abych ho neprozradil.
Pomalu se zvedl a pohledem se rozloučil se vším, co měl rád. Vzali ho mezi sebe a odvedli ven z restaurace.

Rocky vše sledoval škvírou. Když Břéťa i s agenty zmizel, počkal asi dvě minuty, teprve pak se odvážil otevřít dveře. Vzduch byl čistý.
Došel za bar a hodil na sebe frak, šichta mu přece ještě neskončila. V uchu mu zazvonil vzkaz od banky. „Na váš účet bylo připsáno dalších tisíc bodů. Zasláno od BVZ. Zítra si můžete přijít do institutu vybrat další hostitelku.“
Spokojeně si přehodil příručník přes zápestí a rozhlédl se po lokále. Všiml si malého chlápka skrčeného v koutě, který právě sundal brýle a rozplakal se.

Partneři soutěže: 

LOGO fantom print

LOGO Magicbox

LOGO Argo

LOGO XB1

LOGO AudiotekaTrifid



 




Přihlášení



Anketa

  • Bastard.cz
    Pro vás, naše čtenáře, jsme připravili 10% slevu na veškerou nabídku e-shopu Bastard.cz Navštivte jejich e-shop ZDE: e-shop Bastard Nezapomeňte...
  • Výstava Otomara Klodnera
    Srdečně vás zveme na výstavu kresleného humoru Otomara Klodnera, která proběhne v Praze od 2. – 30.12. 2018  v kavárně „U božích...
  • Výstava Milana Kocmánka
    Srdečně vás zveme na výstavu Milana Kocmánka, jehož tvorbu znáte nejen z časopisu Tapír. Více v plakátu:

Partneři

Hledat

Příběhy Elišky, Vítka a Čenišky (8)

Čtěte také...

Rakytník = zázračná rostlina, oranžový poklad…

rakytnik perexJiž dávno není pravda, že rakytník je jen ten trnitý keř s kyselými plody, který se hodí asi jenom pro ptáky v zimě a k osazení zdevastované půdy. Rakytník je nová a významná kulturní plodina, která vyvolává stále větší zájem.

Z archivu...


Literatura

Jiří Anderle – Láska za lásku

laskazalasku perexBohumil Hrabal řekl:
Vzpomínka je druhá přítomnost.
A někdo jiný řekl:

Divadlo

Nora, osekaná, Helmerová

nora uvodkaHenrik Ibsen a jeho Nora (původně Domeček pro panenky) patří k divadelní klasice. Hra byla napsaná před více než sto lety, ale její téma – postavení žen ve společnosti - je živé dodnes. Inscenace brněnské Reduty (Národní divadlo Brno) přijela v p...

Film

MFF Jeden svět míří do Zlína, už víte co vás čeká?

jeden svet 200Zlínští milovníci dokumentárních filmů, pozor! Mezinárodní festival dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět bude již brzy ve Zlíně. Festival proběhne v kulturním institutu Alternativa od 4. do 6. dubna a ponese se v duchu tématu – ...