Reklama

Sci-fi povídka číslo 7: Pětihory

Email Tisk

literarni soutez 200

Milí čtenáři, máte rádi sci-fi? Dnešním dnem uveřejňujeme deset povídek, které dorazily do naší literární soutěže na téma Obyvatelé měst v daleké budoucnosti a postoupily do užšího výběru.
Nyní je na vás, která z nich zvítězí v čtenářském hlasování a i vy máte šanci získat zajímavou cenu! Označte povídku, která se vám nejvíce líbí, v anketě a k tomu napište na e-mailovou adresu Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript název vybrané povídky a své jméno a adresu. Do předmětu e-mailu napište „literární soutěž“. Autor povídky, která získá nejvíce hlasů, získá hodnotnou cenu. Navíc z došlých oodpovědí vylosujeme jednoho čtenáře, který rovněž bude odměněn - knihou Vzpoura mozků. Uzávěrka hlasování bude 15.9.2013.

Pětihory/ Lada Smejkalová

Procházela jsem centrem města, kam jsem se přestěhovala teprve nedávno kvůli škole. Byl to takový nezvyk, přijít sem po tolika letech strávených v klidné zóně v horách. Dlouho jsem se nemohla přizpůsobit zdejšímu tempu. Tady neexistovalo něco jako ticho, nějaké klidné místo, kam by se člověk mohl schovat před hektickým pohybem všech různých aut, létajících, která dělala obrovský hluk, i těch pozemních.
Vlastně mě sem tak trochu dostala ta nová vymoženost, kterou objevili zdejší vědci. Četla jsem o ní v novinách. V sekci 15, článek 21b, i když jsem ho tehdy nestihla přečíst celý, protože se mi vybila baterie a byla jsem ještě v horách, takže se nedala tak rychle sehnat nová. Šlo o to, že tady lidé zkonstruovali velké váhy, které zváží všechno přesně. Dřív, když jste na váhu položili jedno pírko, nestalo se vůbec nic. Teď, když ho na tu novou superváhu, položíte, ukáže vám jeho hmotnost přesně na miliardtiny za desetinnou čárkou a sama váha provede všechny možné převody a matematické operace, které si můžete jednoduše zvolit knoflíkem na ovladači. A životnost takového všestranného přístroje byla velmi dlouhá.
Šla jsem úzkou ulicí, kterou ještě nestihli přestavět podle nového městského plánu, kde budou nakonec všechny ulice stejně dlouhé a dokonale rovné. Označí se barevnými číslicemi, aby bylo snadné najít adresu, kterou člověk potřeboval. Většina města byla už takhle přestavěná, ale pořád se daly najít ulice, které nevypadaly vůbec moderně. Byly křivolaké, nepohodlné, otravné na chůzi, dlážděné malými kusy kamenů, jako to nevypadá ani u nás v horách. Řekli mi, že dřív se těmi kameny dláždily skoro všechny cesty. Nemohla jsem tomu věřit, takže první věc, kterou jsem po svém příjezdu udělala, bylo, že jsem navštívila Náměstí, jedno z dvou hlavních, co tady jsou. Bylo to to velké kulaté, co vypadá jako dokonalé kluziště z modrozeleného ledu a je tam, kromě historických map, po kterých jsem šla, i obchodní dům Futurista. Dále je tam ošklivý kamenný sloup porostlý mechem, ten, co se skoro rozpadá. Chtějí ho zbourat a postavit nějaký z modrozeleného materiálu, co připomíná led, aby krásně ladil s okolím, ale profesoři historie a jiní lidé, co mají rádi zpátečnictví, jsou proti. Nově jsem zaslechla, že se chce udělat kompromis – ten sloup se má odvézt někam, kde nebude moc na očích, ale aby byl k dispozici, kdyby ho někdo náhodou vidět chtěl. V centru náměstí pak má vzniknout ona nová stavba.
Proč jsem ale začala mluvit o náměstí? Protože poprvé, co jsem tam došla, jsem vyhledala malý plastický model toho, jak město vypadalo v minulé éře. Zkoumala jsem ho velice dlouhou dobu, musela jsem čtyřikrát otočit obraceč času a čtyřikrát se vrátit na různá místa do rozličných situací, kdy jsem o tomhle městě mluvila s jinými lidmi. Model ukazoval ulice jdoucí všelijak klikatě, některé vedly dokonce do kopce a různě se vlnily. Bylo šílené se na to jen dívat. Ani horské stezky u nás doma nejsou tak klikaté a to u nás dokonce máme velké zelené stromy, které už skoro nikde nejsou k vidění, protože jsou to starobylé rostliny a v pětihorách je nahradily malé keříky se žlutými kvítky, které se rozmohly všude, dokonce i ve velkých městech.
Dneska jsem se ale rozhodla projít jednou křivolakou uličkou i přesto, že jsem riskovala nepohodlí nebo že zakopnu o trčící dlaždici. Cestou, když jsem po ní šla a dávala velký pozor na své kroky, jsem přemýšlela o dávném zákoně, který platil v celé zemi. Ten zákon zněl: Zákaz fyzického kontaktu mezi jakýmikoli dvěma osobami. Nevím, proč mi vytanul na mysli zrovna teď. Bylo přece logické, že není povolen fyzický kontakt mezi lidmi. Vždyť proto byl přece tenhle svět tak zařízený nebo ne? Aby lidé jeden na druhého nesahali, k čemu by to bylo? Všechno muselo být co možná neosobní. To proto byly ulice široké, rovné, existovaly dopravní prostředky pro jednoho, řidič dokonale oddělený od cestujícího. Proto se vytvořily různé technologie, které umožnily oplodnění během pár vteřin jen pomocí stroje a rodiče mohli přitom být jeden v Euroafrice a druhý klidně v Asii, což byly dva kontinenty oddělené širokým oceánem. Na co by byl lidem fyzický kontakt? Vždyť by jen všechno ztěžoval.
Nejednou jsem v elektrických novinách četla o nepřípustných případech, kdy došlo mezi lidmi k fyzickému kontaktu. Prý se přitom objevilo porozumění. To je naprosto neslýchané – porozumění mezi lidmi – jak ho asi chcete dnes hledat, vždyť přece každý je tak jiný, že nepřipadá v úvahu ani to nejmenší porozumění. Na druhou stranu, věda dnes dokáže vysvětlit všechny děje v každé buňce, opravovat staré tkáně. Rakovina byla dříve v mnoha případech smrtelná nemoc, dnes s ní stačí zajít do nejméně vybaveného lékařského centra (která máme i u nás v horách) a během deseti minut doktorův asistent všechny škodlivé buňky zničí a člověk je úplně zdravý. Prostě, dokážeme všechno, a co se týče lidského pokroku, málokam se dá ještě posunout. Fyzický kontakt je dávno přežitý.
V ulici, kterou jsem právě procházela, byl i malý obchod. Byl podivný, jako je tam všechno. Nebyla to klasická budka, kam přijdete, knoflíkem zvolíte, co chcete a kolik toho chcete a zaplatíte, aniž byste potkali jakéhokoli člověka. Tohle byl starý krámek, kde stál za pultem opravdový muž, se kterým jste pomocí přístrojů jednali o tom, co si chcete koupit. Stál sice dost daleko od nakupujících, ale přesto tam byl fyzicky přítomný. Ale hlavně, velice divné bylo to, co v tom starém obchodě prodávali – knihy. Ale ne takové, jaké známe dnes. Dnes všichni čtou elektrické knihy, kde se před vámi jednotlivé stránky zhmotňují ve velikosti, jakou si knoflíkem navolíte. Tohle byly ,,knihy“ – jestli se to tak teda vůbec dá nazvat, úplně jiné. Doslova to byly svazky mnoha listů papíru, který ještě dodnes používáme na záchodě, ale nikde jinde (takže si dokážete představit, jaká je taková ,,kniha“ sprostý výtvor), slepených k sobě, v jednom místě. Takže, když ji čtete, musíte obracet stránky rukou a ty stránky vůbec nejsou prosvícené jako u té elektrické, ani se nedokážou zmenšit ani zvětšit, jak byste chtěli. A když ji dočtete, tak se nevypaří jako každá normální současná kniha a vlastně jako všechno, o čem si řeknete, že už to nepotřebujete, ale můžete ji mít doma klidně navždy. Do toho obchodu s divnými knihami jsem občas zašla, ale čistě ze zvědavosti. Nikdy jsem tam nic nekoupila.
Dnes jsem vešla dovnitř a všechny ty regály plné divných svazků vypadaly nějak zvláštněji než kdykoli jindy. Ne, že by vypadaly jinak, byly úplně stejně nevzhledné a nepatřičné do moderního světa. Dneska mě ale uhodily do očí a dostala jsem přání si na některé z nich alespoň sáhnout. Styděla jsem si o to prodavači říct, takže jsem to risknula bez zeptání a čekala, co se stane. Nestalo se vůbec nic. Viděla jsem, jak mě muž ze svého místa sleduje, ale nic nenamítl. Ani elektrický alarm se nespustil.
Vytáhla jsem jednu docela tenkou knížku, protože z těch tlustých na mě šel strach. Panna a cikán, bylo napsáno nahoře. Autorem byl D. H. Lawrence.
To jméno jsem nikdy předtím neslyšela. Dnes existovali jiní, velice moderní spisovatelé. Většinou ani nikdo neznal jejich jméno, protože každý z nich měl číslo a podepisoval knihy právě jím. Byl to fenomén neviditelných spisovatelů, protože takhle se čtenář nemusel otravovat s nějakými jmény, jednoduše ani nemusel věřit tomu, že knihu, kterou právě čte, napsal sprostý člověk z masa a kostí, když nechtěl. Mohl si říct, že ta kniha má prostě nějaké číslo.
Ale samozřejmě, že i dnes v roce 500 013 se četli nějací autoři z velmi dávné doby a ti neměli pouhé číslo. Většinou měli na knihách své iniciály a nás ve škole učili ty iniciály číst. Tak třeba WS byl William Shakespeare nebo MC Miguel de Cervantes a tak různě. Ale žádné DHL jsem na žádné elektroknize nikdy neviděla.
Otevřela jsem Pannu a cikána. Podle délky to vypadalo, že se jedná o povídku. Nevím, co mě to popadlo, ale začala jsem ji číst. Přímo v prodejně. Byl to hrozný nezvyk obracet ty malé stránky, ale po chvíli už mi to nepřišlo divné, ale naopak, docela přirozené.
Hlavně mě zaujal obsah knihy. Nikdy bych neřekla, že mě taková stará divná věc dokáže zaujmout. Bylo to zkrátka něco jiného než dnešní tituly a to mě na tom nejspíš přitahovalo. Dnešní knihy, i ty z krásné literatury, byly většinou plné techniky a pokroku, a jejich posláním bylo přesvědčit lidi, aby se dívali stále kupředu a rychle zapomínali na staré věci a budovali nové, aby se lidstvo posunulo dál za svoje hranice, pokud to ještě šlo. Proto to byly většinou příběhy s tématem osobního růstu, osudy vědců, co vynalezli různé nové věci nebo se nějaké snažili vynalézt. Takhle kniha byla o něčem úplně jiném.
Byla o mladé dívce, která žila v rodině, kde vládla přísná zastaralá pravidla a té dívce se ta pravidla nelíbila, protože byla proti její přirozenosti. Jako kdyby ve svém nitru měla oheň, který jí napovídal, že to, co se kolem ní děje, je špatně a ona se z toho musí zachránit. Potom tam byl cikán, který byl v dívčině životě velmi důležitý. To on rozdmýchával ten její oheň. Pasáže, kde se objevovali cikán a ta dívka, jsem pročetla celé velmi pozorně a měla jsem dojem, že i v mém nitru se zapaluje plamen.
Bylo to neuvěřitelné, ten pocit, který se mě zmocnit při četbě. Byl to pocit mnou dosud nepoznaný, jakoby z jiného světa. Dávno ztracený a přitom tak přirozený, ale hlavně – větší než celé dokonalé lidstvo a všechny jeho vynálezy. Jestli si někdo dneska myslí, že lidé mají všechno a jsou pány nad vším, je to obrovská chyba, protože ten pocit, jenž se mě zmocňoval, byl pánem nás všech.
Šlo o pannu a cikána. O tu atmosféru mezi nimi, o to spojení, které tam vznikalo. Nedokázala jsem to pochopit, ale nemohla jsem se kvůli tomu od knihy odrhnout. Řekla jsem si proto, že si ji koupím a doma si ji přečtu v klidu.
Prodavač, když viděl, co si vybírám, se zatvářil podezřívavě, zároveň ale jakoby v jeho očích (mimochodem jedny z mála lidských očí, co jsem za svůj život viděla takhle naživo, ale moc krásných tmavých očích) bylo něco jako pochopení nebo uznání. Docela malinký plamínek, který mě zahřál kdesi uvnitř a já jsem ten pocit příjemného tepla mimoděk spojila s tím, který jsem měla při četbě knihy. Podívala jsem se do těch očí zpříma. Oheň se rozhořel silněji a já jsem měla bolestně naléhavé nutkání přiblížit se k tomu prodavači a chytit ho za ruku. Dotknout se té velké dlaně, která mi podávala zabalenou knihu oklikou, právě tak, abychom se dotyku vyhnuli, protože by nás mohl vidět kamerový systém v prodejně. Potlačila jsem to obrovské chtění a stálo to velké úsilí. Ten oheň ve mně velmi rychle jako kdyby vybuchl a potom na chvíli vyhasl a zůstal vyhaslý po celou dobu mé cesty domů, tím skleněným modernistickým městem, kde za chvíli neměla být jediná křivolaká ulička, protože by narušovala pokrok. Při té cestě mi byla zima.
Doma jsem ale opět otevřela Pannu a cikána a začala číst, tentokrát pečlivě od začátku. Netrvalo to dlouho a cítila jsem zase příjemné teplo.
Samozřejmě, že jsem musela číst tajně, zamčená ve svém pokoji s ušima stále nastraženýma, jestli někdo neprochází kolem. Kdyby někdo z rodiny viděl, co čtu, určitě by si řekli, že jsem se zbláznila nebo by to dokonce mohli vzít i jako útok na sebe a na dobré mravy dnešní doby. Jejich dcera a sestra čte starou knihu, která vlastně neměla existovat, protože v ní bylo ukryto všechno, co je v dnešní době dávno zapovězeno a považováno za zpátečnické a nebezpečné. Knihu o vzrušujícím pocitu, který mezi lidmi vzniká při fyzickém kontaktu.
Přečetla jsem ji dvakrát za sebou, některé pasáže, hlavně tu konečnou dokonce víckrát. Byla jsem v pokoji zavřená celé hodiny a nechtěla jsem si ani objednat jídlo přes elektronický přijímač. Řekla jsem si, že jíst nebudu moct ani v nejbližší budoucnosti, protože v mé hlavě byla teď jen jedna jediná věc, která se tam usadila jako bláznivá posedlost, kterou podporoval hořící plamen v mém nitru – chtěla jsem zažít fyzický kontakt. Musím to poznat, řekla jsem si. I kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám. I kdyby na to měl někdo přijít a mělo by mi to zavařit do konce mých dnů – dostat mě na hrozná místa, odloučit od rodiny, poslat do vězení za skandál a ničení pokroku lidstva. Bylo mi to úplně jedno. Chtěla jsem zažít dotyk lidské dlaně na své ruce a pocítit to, co cítila dívka z příběhu, když měla ve své blízkosti cikána.
To přání mě naprosto posedlo a další dny jsem nemohla myslet na nic jiného. Promýšlela jsem si různé strategie, jak dosáhnout toho, co jsem chtěla. Půjdu znovu do divného knihkupectví, to bylo jasné. Koupím si další knihu? To bylo jedno, mohla jsem klidně přinést zpátky starou knihu a vrátit ji prodavači s tím, že tam chybějí stránky (výhoda starých knih, že jsem to mohla svést na stránky, to by u dnešních elektrických nešlo). Přímo mu ukážu, které chybějí, podám mu knihu a přitom se dotknu jeho ruky.
Druhý den jsem vytrhla stránky 20 až 25, sbalila jsem zničenou knihu do tašky a vydala se do knihkupectví. Cestou jsem míjela netečné lidi a létající dopravní prostředky mi pluly nad hlavou. Všechno bylo při starém. Nikdo si mě ani nevšiml. Vešla jsem do obchodu, kde nebyl nikdo mimo prodavače. Brala jsem to jako dobré znamení.
Na chvíli jsem se zastavila u prvních regálů a sbírala odvahu. Předstírala jsem, že se dívám na vyskládané svazky. Pak jsem se odhodlala vyrazit. Vykročila jsem směrem k pultu a zároveň jsem vytáhla z tašky zničenou knihu. Prodavač mě začal sledovat, už když jsem byla několik metrů od něj. Pozdravila jsem ho a řekla jsem:
,,Tahle kniha je zničená. Chci zpátky peníze.“
Byl tak blízko u mě, že to ani snad nebylo možné v dnešním světě, kde spolu všichni komunikovali přes elektrická zařízení. Motala se mi hlava, když se jeho černé oči zavrtaly do těch mých.
,,Jak zničená?“ zeptal se bez jakéhokoli vzrušení.
,,Chybí… chybí strany 20 až 25.“ Trochu jsem se zakoktala, ale neodvrátila pohled.
,,Podejte mi tu knihu.“
To byl ten okamžik. Nachystala jsem se k tomu, že mu sáhnu na hřbet ruky. Napjala jsem všechny své smysly, aby to vyšlo. Naše ruce se přiblížily. Přišla ta chvíle. Prodavač natáhl paži a vzal si ode mě knihu. Nic se nestalo.
Úplně jsem ztuhla a nebyla jsem schopná pohybu v ten moment, kdy si ode mě knihu bral. Zůstala jsem stát a ztratila jsem sebeovládání. Zároveň jsem pocítila obrovské zklamání nad tím, že je konec.
Prodavač se na knihu podíval.
,,Hm… Panna a cikán,“ řekl s přehnaným zájmem a zavrtal se do mě temnýma pronikavýma očima. ,,Četla jste ji?“
Přikývla jsem.
Hodil knihu na pult, naklonil se ke mně a řekl:
,,Tak pojďte do skladu.“
Znovu jsem spatřila naději, tentokrát mnohem větší než předtím. V prodavačových očích jsem uviděla něco, co jsem dřív neviděla nikde, ale rozuměla jsem tomu dokonale. Následovala jsem ho do skladu a téměř nedýchala vzrušením.
,,O čem ta kniha je? Těžko říct…“ říkal prodavač cestou a já jsem přemýšlela, jestli čeká nějaký můj komentář. Zatím jsem jen mlčela a poslouchala ho. ,,Podle mě je o záchraně člověka před světem. Víte, jak to myslím? Prostě, že někdo nespadne tam, kam ho ostatní tlačí, a půjde si vlastní cestou, kterou on sám považuje za správnou.“
,,I když ostatní se nad tou jeho cestou pohoršují…“
,,Přesně tak.“
Najednou se zastavil a otočil se ke mně. Stáli jsme proti sobě uprostřed potemnělého skladu.
,,Ale ne každý chce být zachráněn,“ pokračoval on teď mnohem tišším hlasem a pozorně mě sledoval černýma očima. ,,Jen ten, kdo má dost odvahy vzepřít se pravidlům…“
Udělala jsem krok k němu. Položil knihu Panna a cikán na nejbližší krabici s nově přivezenými svazky, ale dal ji tak nešikovně na okraj, že hned spadla dolů. Ani jeden z nás si toho nevšiml. Dívali jsme se na sebe. Moje oči do jeho očí a já jsem se snažila vidět hlouběji přes ty oči do jeho nitra, k jeho duši. Duše, slovo, které bych si snad nikdy netroufla vyslovit nahlas v tomhle světě. Nikdy dřív bych asi nevěřila, že existuje něco, co by takové pojmenování mohlo nést, až dnes, teprve dnes při pohledu do těch černých očích mě to slovo napadlo. Zcela samo, aniž bych ho musela někde hledat, někde po něm pátrat. Vyplulo na povrch přirozeně, jako kdyby bylo odjakživa zakořeněné hluboko v mých genech.
Aniž bych si to uvědomila, vyslovila jsem to slovo nahlas.
,,Duše,“ zopakoval ho po mně ten muž a vztáhl ke mně ruce. ,,Jako kdybychom na ni zapomněli, ale přitom… když přijde čas, rychle si vzpomeneme…“
Padla jsem do jeho náruče, jako kdyby v ní byla moje jediná záchrana, můj úkryt před celým světem. Měla jsem pocit, v jeho pažích, že jsem se po dlouhých letech bezcílného putování a hledání smyslu světa v elektrických knihách a školních lavicích navrátila k samotnému začátku, k pravému přirozenému smyslu světa. A došlo mi, že lidstvo nespěje k pokroku tím, že čím dál víc zlepšuje technologie, které využívá. Hledáme, jak si zjednodušit život, jak si udělat pohodlí, být všude co možná nejrychleji, mít ty nejefektivnější přístroje. To není špatně, ale…
Teď v ten moment, kdy mně silné mužské paže držely okolo těla a příjemnou silou mě tlačily na živou hruď, která se zdvihala a klesala vlivem prodavačova dechu, v níž bilo srdce v pravidelných intervalech, na teplé živé maso, na něž jsem položila své dlaně, v ten a žádný jiný moment jsem si uvědomila, že do takového světa nepatřím. Že nehledám nic z toho, co je tam venku považováno za priority, ale že hledám přesně to, co mi bylo teď dáváno zcela zadarmo.
Ani nevím, jak jsem z krámu odešla, ale jisté bylo, že knihu Panna a cikán jsem si odnášela s sebou a těšila se, až si při světle obyčejné svíce (ne elektrické lampy, co se zapíná knoflíkem a intenzita světla se vybírá dálkovým ovladačem z desítek různých možností) ji otevřu a poněkolikáté přečtu. Při tom světle ohně, který známe už z pravěku, si budu číst pasáž o porozumění dvou bytostí, muže a ženy a budu ji teď pročítat s mnohem větším nadhledem. Obohacena o tu zkušenost ze skladu, kdy jsem si najednou uvědomila, že žádná váha na tisíc drobných knoflíků na dálkovém ovladači, co přežije svou životností celé lidstvo, nevyváží lidskost.

Partneři soutěže: 

LOGO fantom print

LOGO Magicbox

LOGO Argo

LOGO XB1

LOGO AudiotekaTrifid



 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

  • Zpátky do školy!
    A je to tady! Už zase! Prázdniny jsou za námi, letní dovolená jakbysmet a nás čeká zase návrat do reality....
  • Region Západ
    Získali jsme nového mediálního partnera. Jsme rádi, že jsme zaujali Region Západ, aby nám nabídli mediální podporu. Každý den se...
  • Druhá polovina prázdnin s Tapírem může začít
    První polovina prázdnin je za námi… to je špatné. Ale druhá polovina právě začíná! A to je dobré! Takže milí...

K21 se představuje

IRENA AMBROŽOVÁ


redaktorka ve věku kolem třiceti let :-)

    Pochází z Prahy, kde strávila celý svůj život, kromě půlročního studia v Litvě a několika měsíčního toulání se Asií.

    Vystudovala Provoz a řízení letecké dopravy na ČVUT a Enviromental Engineering na ČZU. Pracuje jako dispečer v letecké dopravě.

    Pro K21 píše od léta 2014, před tím pracovala jako redaktorka a korektorka pro Studentpoint.cz, též přispívala do Informuji.cz, Info-Koktejl, CityBee a dalších. Na K21 má ráda příjemnou atmosféru podobně naladěných lidí  a možnost se dostat k zajímavým knižním a filmovým titulům.

    Mezi koníčky Ireny patří: literatura, letectví, cestování, tvůrčí psaní (je spoluautorkou dvou almanachů Odemykání), sport (zejména běh – členka běžeckého oddílu SK Svěrák, aktivně se účastní běžeckých závodů všech délek  a profilů, od krátkých krosů až po silniční maratony), běhá i Spartan race, ráda trávím čas v horách a nepohrdne dobrým pivem a vínem.

    A Ireny motto? „Daleká ať cesta má! Marné volání“

Banner

Anketa


Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 26

Čtěte také...

Proleťe se nad Blaníkem v americkém vrtulníku Robinson!

Už jste někdy zažili u bájné hory Blaník letecký den? Přijeďte se podívat v sobotu 17. srpna, kdy na Farmě Blaník v Ostrově začne v 16 hodin malá letecká show Lety nad Blaníkem, kterou společně s Farmou Blaník pořádá rádio Blaník. A pozor: vstup je ...

Nové komentáře

Facebook

Twitter

Z archivu...


Literatura

„To místo, kde my lidi žijem, bych nazval vynálezáriem“

vynalezarium200Svět je zvláštní místo, kde se dějí samé zajímavé věci. Zvlášť potěšující okamžiky jsou, když někdo vymyslí něco nového nebo dokonce převratného. A když někdo umí básnit o technických vynálezech, to už je co říct! Dnes vám představujeme dě...

Divadlo

Kniha džunglí ožívá na prknech Divadla Kalich

200divSlavný příběh Rudyarda Kiplinga o lidském mláděti Mauglím, kterého vychovala džungle, se stal dobrým tahem a námětem pro muzikálovou verzi, kterou do hudební podoby přepracovali Ondřej Soukup a Gabriela Osvaldová.

...

Film

Městečko na dlani
ImageTragikomedie z válečných let vypráví o životě v městečku Rukapáně, kde pestrá sbírka postav řeší své každodenní starosti a hašteří se o to, kdo si koho vezme, zda bude víno na radnici zadarmo či zda bude ...