Kultura21.cz

Podivuhodné příběhy z Atlantidy mají podtitul Multikniha pro chytré dospělé a jejich děti. Jedná se o originální knihu plnou emocí, napětí i sdělné moudrosti. Ve spolupráci s jejím autorem Zdeňkem Dvořákem vám na našem webu Kultura21.cz přineseme prvních pět příběhů. Druhý se jmenuje Transsexuála a její přání.

Mezi atlantskými ženami vynikala kdysi krásou dívka jménem Virgilie, která nade všechno milovala svoji sličnou tvář. V pokoji měla zavěšených sedm velkých zrcadel, ve kterých se od rána do večera zhlížela, každý den zkoumala, zda je její pleť stále stejně mladá, a běda, kdyby na ní našla nějakou nepatřičnost. Nejraději by i spala vestoje, aby se kůže při spánku ani trošičku nepomuchlala. Když jí bylo osmnáct, svému otci řekla:
„Krásná tvář je pro mě to nejdůležitější na světě, a až na ní objevím první vrásku, tak se zabiju. Jestli mě chceš zachránit, objev elixír, který ji uchová věčně mladou.“
Otce dceřina slova velice polekala, marně se snažil její přání splnit a neustálé soužení s milovaným dítětem ho přivedlo na pokraj hrobu. Když cítil, že už má smrt na jazyku, namíchal z lesních bylin neškodný lektvar, dceru k sobě povolal a pravil jí:
„Virgilie, splnil jsem tvé přání a vyrobil jsem elixír, po jehož požití zůstane tvoje tvář celý život mladá. Ta látka má ale jednu vadu. Jakmile se zamiluješ do nějakého atlantského mladíka a budete mít spolu děti, elixír přestane účinkovat.“ Doufal, že dcera dá nakonec přece jen před krásnou tváří přednost mateřství a bude na něho s láskou vzpomínat. V tom se ale spletl.
Virgilie se jeho lektvaru okamžitě napila a dala napít i ostatním dívkám, které si to přály; všechny se rozešly se svými mládenci a trávily volný čas jen před svými zrcadly. Navzájem se povzbuzovaly v odporu k mužům, až si je tak zošklivily, že je nemohly ani vidět.
S jednou věcí však nepočítaly.

Odpor k mužům se jim sice v sobě podařilo vzbudit, mateřskou touhu ale potlačit nedokázaly. Závistivě se chodily dívat na holčičky a chlapečky, které porodily jejich vrstevnice, půjčovaly si je a se stále menší chutí je vracely, a když jim je pravé matky nakonec vytrhly z náruče, bily je pěstmi a volaly, že jsou to jejich děti. Počínaly si zkrátka tak nepříčetně, že Atlanťané pochopili: dívky nemohou na Atlantidě zůstat.
Vybrali daleko od vlasti neobydlený ostrov, na kterém vykáceli všechny stromy, aby si vyhnankyně nemohly z jejich kmenů zhotovit loď, a tam jim určili nový domov.
„Samy jste se rozhodly, že věčně mladá tvář je pro vás to nejdůležitější,“ řekl jim velitel mužů Maskulinos. „Vezměte si proto svá zrcadla, v nichž se neustále zhlížíte, a připravte se opustit Atlantidu.“
Dívky ani hrozba vyhnanství nepřiměla mladé tváře se vzdát, pouze jedna z nich jménem Transsexuála požádala velitele mužů o slyšení.
„Žádám tě, abys mě na Atlantidě nechal,“ pravila. „Moje tělo je sice ženské, duše však mužská. Doma nemám ani jedno zrcadlo a ze všeho nejvíc toužím po tom, abyste mě vy muži vzali mezi sebe.“
Maskulinos její řeč považoval pouze za výmluvu.

„Příroda viditelně rozlišila muže a ženy, aby nikdo při setkání nemusel prokazovat, že patří k tomu či onomu pohlaví,“ odpověděl jí. „Vám dala vystouplá ňadra, která nelze ani oděvem schovat, zatímco my máme jako důkaz své mužnosti vous. To hlavní, v čem se lišíme, je však rozum. I kdyby byla pravda to, co říkáš, nikdy tě nevezmu mezi muže, leda bych tě musel třikrát požádat o radu. To se ale nestane.“
Povýšenost velitele mužů se Transsexuály dotkla. „Maskulinos posměšně doporučil dívkám, ať si vezmou do vyhnanství svá zrcadla, a to se mu nevyplatí.“
Vybídla družky, aby si každá vybrala zrcadlo co největší, v těžkém dubovém rámu a podložené masivní dubovou deskou. Ve vyhnanství z nich zhotovily vor a tři nejodvážnější na něm dopluly k nejbližšímu zalesněnému ostrovu. Než uplynul rok, postavily si loď a zamířily zpět na Atlantidu. Ve spánku překvapily muže a ti skončili ve stejném vyhnanství jako před rokem dívky. Velitel Maskulinos si marně lámal hlavu, jak by se mohli z ostrova dostat.

Transsexuála to věděla.
„Požádej mě o radu, a já vás zachráním,“ pošeptala mu ve vhodnou chvíli a Maskulinos se pokořil a o radu ji požádal.
Uplynul rok a dívky na Atlantidě spatřily po probuzení ne-uvěřitelnou věc. Na východě se za úsvitu nevynořilo z moře jedno slunce, ale dvě. První jako obvykle zvolna stoupalo vzhůru po obloze, dosáhlo vrcholu a pak zase na druhé straně Atlantidy klesalo k hladině moře, druhé se ale nad hladinu vůbec nezvedlo a až do setmění po ní jenom plulo. Atlanťanky nad tím divem nevěřícně kroutily hlavami a jenom Transsexuálu to nepřekvapilo. Prozradila totiž Maskulinovi, že na vykázaném ostrově je měděná hora, a teď se dovtípila: druhým sluncem na hladině moře je loď z měděných plátů, se kterou se muži vracejí na Atlantidu.

Podivný jev vzbudil podezření ve Virgilii. „To, co se děje, není normální,“ říkala si. „A možná za tím stojí muži, kteří našli způsob, jak se vrátit domů.“ Přikázala dívkám, aby děti, které vzaly atlantským ženám, měly stále u sebe a také neodkládaly ostrý nůž. Když na ně muži udeřili, dívky nůž rychle vytáhly a pohrozily, že děti zabijí. Mužům nezbylo než složit zbraně a opět se dostali do moci dívek. Tentokrát pro ně Virgilie žádala smrt.

Pomůže jim znovu Transsexuála? Maskulinos se podruhé pokořil a požádal chytrou dívku o radu, ona hned usilovně přemýšlela, jak muže zachránit. Snad kdyby navrhla nějaké vyhnanství, z něhož by nebylo úniku. Ale jaké? Touha, aby ji muži vzali mezi sebe, jí vybičovala rozum a rozhodla se vsadit vše na jednu kartu.
„Virgilie,“ oslovila velitelku dívek. „Muži se nad nás vyvyšují, že mají lepší rozum než my, a nejhorším trestem pro ně není smrt, ale trvalé pokoření. Na jihu Atlantidy se rozprostírá rozpálená poušť, kterou dokáže překročit jen velbloudí karavana. Navrhuji, abychom muže odvezly do oázy v jejím středu, odkud se bez pomoci nikdy nedostanou. Atlantským ženám pak přikaž, aby pod nejpřísnějším trestem daly své děti každé ráno do palmového háje na okraji pouště a nechaly je tam o samotě až do večera. Děti si tak za naší nepřítomnosti nezvyknou na svoje pravé matky a po návratu se nám vrhnou do náruče.“

Virgilie musela uznat, že Transsexuála má pravdu. Mužům by musela narůst křídla, aby přes poušť přeletěli. A děti s pravými matkami čas také trávit nesmí! Udělala všechno tak, jak to Trans-sexuála navrhla, a na druhý den vyrazila karavana do pouště.
Každá dívka si na velbloudu vezla se svými osobními věcmi i velké zrcadlo a za sebou vedla dalšího velblouda, na kterém byl jako pytel naložen jeden muž. Vpředu jela Virgilie a vedle ní Transsexuála, kterou chtěla mít velitelka dívek stále na očích.

Podaří se Transsexuále zachránit muže i podruhé? Čím déle pouští putovali, tím větší pochybnosti se Maskulina zmocňovaly. Transsexuálina tvář však byla plná naděje a její pohled vytrvale mířil k obzoru.
Ten náhle potemněl a proti karavaně se velkou rychlostí blížila černá stěna. Písečná bouře! Dívky taktak stačily sehnat velbloudy do houfu a za jejich hradbou se schovat.

Když běsnění ustalo, Transsexuála si rychle protřela oči a pohlédla znovu k obzoru. Nedaleko před ní, jen co by kamenem dohodil, uviděla uprostřed pouště nádhernou zelenou oázu. Uprostřed prýštil ze země pramen vody a všude okolo ve stínu datlovníků si hrály malé děti. Ty nejmenší lezly po kolenou, starší zkoušely první kroky a ty skoro dospělé si hrály mezi stromy na schovávanou.
Všechny dívky radostně vykřikly.
„Ach, jak jsou krásné, jak jsou sladké, jak jsou milé,“ volaly jedna přes druhou, rychle sestoupily z velbloudů a rozeběhly se k dětem.
Vyběhly na vrchol první duny a těšily se, že z ní seběhnou do oázy, ta se ale nalézala až za další dunou. Zdolaly ji tedy, ani za ní však oázu nenašly. Nebyla ani za třetí, ani za čtvrtou, ani za pátou dunou. Kdykoli dívky vylezly na následující dunu, oáza se posunula dále, jako kdyby před nimi prchala. Navečer jí nebyly o nic blíže než ráno a konečně pochopily, že oáza nebyla skutečná, ale ošálila je pouhá fata morgána.
Tak je úplně vyčerpané našli muži, které mezitím Transsexuála osvobodila, spoutali je a chystali jim úděl, který měl být určen jim. Hotovili se, že dívky nechají ve skutečné oáze a jenom Transsexuálu chtěl Maskulinos vzít za její služby domů. Když se ho ale otázala, zda ji muži vezmou mezi sebe, odpověděl vyhýbavě: „Jedině kdybych potřeboval tvou pomoc i potřetí.“ A přikázal dívku přísně střežit, protože už věděl, jak bystrý má rozum.

Udělal chybu, že raději nedal střežit Virgilii. Když se ráno probudil, jeden z druhů ho se smutnou tváří odvedl tam, kde navečer ulehli k odpočinku velbloudi. Místo živých zvířat se na zemi pova-lovaly jen mršiny, Virgilie všechna zvířata přikázala ze msty zabít.
Co teď?
Maskulinos se do třetice pokořil, šel za Transsexuálou a požádal ji o radu. Dívka jenom smutně pokrčila rameny.
„Neumím ti poradit, jak se z oázy dostat,“ odpověděla. „Vím ale jedno. Půjde to pouze společnými silami a ty nejdřív musíš zlomit kouzelnou moc, kterou mají nad dívkami jejich zrcadla. Nesmíš jim je vzít násilím. Je třeba, aby se jich vzdaly samy a ze své vůle.“
Je možné, aby se dívky dobrovolně svých zrcadel zřekly? Maskulinos každý den viděl, jak se v nich okouzleně zhlížejí, a nevěřil, že se to může změnit. Snad kdyby se na obzoru znovu objevila fata morgana s oázou plnou dětí, mohl by dívkám nabídnout, že z jejich zrcadel zhotoví dalekohled, aby si maličké mohly prohlédnout zblízka. Takový zázrak se ale nestane!

Rozhodl se raději spoléhat na vlastní síly a přikázal mužům, aby z kůží zabitých velbloudů ušili měchy. Když byli hotovi, naplnili měchy vodou a večer vyrazili do pouště. Postupovali husím pochodem podle hvězd směrem k domovu a na určeném místě vyhloubili podzemní zásobárnu, do které životodárnou tekutinu uložili. Polovina mužů na druhý den pokračovala v cestě vpřed a polovina zamířila nazpět do oázy pro další vodu. Chtěli tak připravit zásoby na tolika místech, aby dokázali poušť překročit.
Jejich plán se dařil.

Uplynul týden a muži již zdolali čtvrtinu cesty k domovu, uplynul druhý a zásoby vody byly rozmístěny na dvojnásobnou vzdálenost, uplynul třetí a Maskulinos již nepochyboval o svém vítězství.
Po návratu z poslední výpravy se lačně naklonil přes roubení studny, aby uhasil palčivou žízeň, jeho ústa však hledala chladivou vodu marně. Studna byla prázdná.
Proboha!
Maskulinos běžel ke druhé studni, v té naštěstí voda zůstala. Její hladina ale povážlivě klesla.
„Do rána zase stoupne,“ uklidňoval se velitel mužů a hned za úsvitu se spěchal přesvědčit. Hladina ve studni byla ještě níže než navečer. Druhý den klesla o další kus, pak o další a zase o další, nezadržitelně ubývala stále dál. Okov spuštěný dolů padal každý den o zlomek vteřiny déle.
Co když i druhá studna nakonec vyschne?

Maskulinos vytyčil v oáze místo, kde se datlovníky pyšnily nejsytější zelení, a přikázal hloubit studnu novou. Šlo o život, a dokonce i dívky odložily zrcadla a pomáhaly mužům v práci. Spojenými silami postupovali vpřed rychleji, bohužel stejně rychle ubývala i voda ve studni. Než uplynulo sedm dní, dno zůstalo úplně suché.
„Máme teď zásoby vody jen na tři dny,“ řekl Maskulinos shromážděným obyvatelům oázy. „Když do té doby nenarazíme na nový pramen, zemřeme žízní.“
Zemřít žízní! Všichni věděli, jak hrozná smrt by je čekala, a s ještě větším odhodláním se dali do díla. Za dvanáct hodin vykonali tolik práce jako dřív za čtyřiadvacet, síly však napínali marně. Pramen pod jejich rukama nevytryskl a za další dva dny zmizela i poslední kapka vody.

„Ještě jsou zásoby vody v úkrytech na cestě domů!“ vzpomněl si Maskulinos a obyvatelé oázy znovu získali naději. Velitel mužů se sám postavil do čela záchranného oddílu a vyrazili do pouště.Na označeném místě našli první skladiště vody a plni naděje vyrazili ke druhému, písečná bouře je ale zahnala zpět. Když skončila, poušť vyhlížela úplně jinak než dřív a muži druhé skladiště vody hledali marně.
Je to už definitivní konec? Maskulinos šel za Virgilií.

„Písek na dně nové studny je už vlhký a možná nás dělí pouhý jeden den od objevu pramene, který nás zachrání. Když se vzdáte svých zrcadel, položíme je nad vykopanou jámu a dáme pod ně nádobu. Až se zrcadla s příchodem studené noci ochladí, teplý a vlhký vzduch v jámě se na nich vysráží ve vodu, která nám umožní ještě jeden den přežít. To nám může přinést záchranu.“

Virgilie neváhala ani chvíli. „Když ztratíme život, k čemu nám budou naše zrcadla?“ odpověděla Maskulinovi a dívky na její rozkaz přinesly to, co pro ně až dosud bylo nejcennější. Z kapek vysrážených na spodní straně zrcadla každá ráno naplnila dva pohárky. Jeden pro sebe a druhý pro vybraného muže. Ovlhčili si rty a naposledy se vrhli do práce.

Jeden pohárek vody na celý den v pouštním slunci je málo, to spíše naděje dala mužům i ženám sílu pokračovat až do večera v práci. Byla to bohužel naděje planá. Pramen na dně studny nevytryskl a všichni si uvědomili: máme před sebou poslední noc!
Uvědomil si to i Maskulinos a s bolestí vzpomínal na všechny blízké tváře, které měl rád. Na bratra i sestru, rodiče i prarodiče. „Už je nikdy neuvidím,“ povzdychl si a vyhledal naposledy Virgilii.
„Zítra zemřeme a já jsem dnes vzpomínal na dětství, kdy jsem jako chlapec často pobýval u své babičky. Když už byla hodně stará a její tvář vrásčitá, nikdy se nedívala do zrcadla, ale namísto toho se tázala dědečka, jestli je její tvář krásná. A on jí odpovídal: Pro mě bude vždy ta nejkrásnější! – Já tě, Virgilie, miluji stejně, jako miloval on ji, a mám pro tebe nabídku. Zrcadlo, ve kterém sis tak ráda prohlížela svou tvář, zničilo slunce a už do něho nemůžeš pohlédnout. Jestli ale dovolíš, budu dnešní poslední noc tvým zrcadlem já. Zeptej se mě, kolikrát chceš, jestli jsi krásná, a já ti vždy odpovím: Jsi a budeš pro mě krásná navždy!“

To Virgilii řekl a také ostatní atlantští mladíci promluvili stejně ke svým dívkám. Poslední noc tak strávili po dlouhé době opět muži a ženy spolu a ráno se stal zázrak. Z písku na dně nové studny vytryskl pramen, stejně jako z dívčích srdcí v tu noc vytryskla láska k mužům.

Od těch dob Atlanťanky už nikdy nerozumně nepodlehly magickému kouzlu, které má nad každou ženou zrcadlo, a když jim stáří okolo nosu, očí i rtů vykreslilo vrásky, raději než do zrcadla hleděli do očí svých mužů. A ti jim na jejich němou otázku odpovídali: „Ano, jsi stále krásná!“
Jenom Transsexuála se té odpovědi nikdy nedočkala. Muži ji přijali mezi sebe a muže, jak známo, nezdobí tvář, ale jeho činy.

Patrně už od věků existují lidské bytosti mající ženské tělo, které se ale cítí jako muž. A naopak bytosti pohlaví mužského, jejichž jedinou touhou je stát se ženami. Ti i oni svým nepřirozeným stavem velmi trpí a touží po nápravě, naštěstí jim dnešní lékaři mohou do značné míry pomoci. S použitím hormonálních léků se postarají o to, aby svalnatá postava muže, který má ženskou duši, nabyla oblých ženských tvarů, a dokážou upravit i jeho pohlaví. Ženě s duší mužskou zase pomohou naopak. Lidem postiženým takovým nesouladem mezi tělem a duší říkáme TRANSSEXUÁLOVÉ.

Zdroj foto: Fragment