Podivuhodné příběhy z Atlantidy: Intelektos a Emocie
Banner

Podivuhodné příběhy z Atlantidy: Intelektos a Emocie

Email Tisk

atlantida 200Podivuhodné příběhy z Atlantidy mají podtitul Multikniha pro chytré dospělé a jejich děti. Jedná se o originální knihu plnou emocí, napětí i sdělné moudrosti. Ve spolupráci s jejím autorem Zdeňkem Dvořákem vám na našem webu Kultura21.cz přineseme prvních pět příběhů. Předposlední se jmenuje Intelektos a Emocie.

 

Atlantská žena jménem Petrea přivedla kdysi na svět chlapce, který všechny udivil svým chováním. Když ho matka po narození přitiskla k sobě, jak to matky dělají, namísto spokojeného úsměvu se mu tvář zkrabatila, začal hlasitě naříkat a svýma malýma ručičkama ji od sebe odstrkovat. Uklidnil se teprve tehdy, když ležel na holé zemi.
Matka dostala strach, že je synáček nemocný, a atlantští lékaři její obavu potvrdili. Nevrátili novorozence do matčina náručí, ale položili ho na studený kámen a pravili:
„Nešťastná Petreo, smiř se s tím, že svého Intelekta nikdy láskyplně nepřitiskneš k hrudi, protože jeho zakrnělé srdce není schopno žádného citu. Po celý život bude necitelný a chladný jako kámen, všichni ho ale budou obdivovat pro jeho mimořádný rozum. Počítej s tím, že bude šťastný jenom tehdy, když mu budeš klást stále těžší a těžší otázky, běda však, kdyby na nějakou nenašel odpověď. Pak vysílením zemře.“
Petreu jejich slova velice polekala. Představovala si, že všude bude číhat na chlapce smrt, a ustrašeně se zeptala, zda existuje hodně otázek, na které neumí nikdo odpovědět.
Atlanťané jí na to řekli:
„V Knize mudrců je zaneseno sedm set sedmdesát sedm otázek, které vedou jako schody k poznání moudrosti. Dokážeme odpovědět na všechny z nich kromě poslední, která zní: Co je po smrti? Tu si klade srdce, které pláče pro někoho, kdo odešel z tohoto světa, a ty můžeš být klidná. Intelektos si ji nikdy nepoloží, protože žádné srdce nemá.“

Petrea si jejich slova dobře zapamatovala a předsevzala si, že Intelektovi zaručí šťastný život, jako mají ostatní děti. Místo aby mu dávala svou lásku najevo něhou, kladla mu otázky z Knihy mudrců. Kdykoli nalezl na některou odpověď, jeho oči se rozzářily štěstím. Tak ubíhala léta, Intelektos dospěl a Petrea jednoho dne zjistila, že v Knize mudrců zbývá posledních sedm otázek.
Co až i na tyhle Intelektos odpoví?

Vyčítala si, že jako matka nedokáže zajistit synovi štěstí, a napadlo ji, že kdyby měl sám syna, určitě by k němu nezůstal lhostejný. Vyhledala ctižádostivou Atlanťanku jménem Beata a pra-vila jí pochlebovačně:
„Beato, jsi nejkrásnější dívkou na Atlantidě a můj syn je zase nejchytřejší mladík. Kdyby se z vás stali manželé, váš syn by měl obě tyto vlastnosti. Co na to říkáš?“

Která žena by nechtěla mít nejkrásnějšího a nejchytřejšího syna. Beata postupně položila Intelektovi zbývající otázky z Knihy mudrců kromě té poslední nezodpověditelné, a pak se ho otázala: „Intelekte, chceš-li být šťasten, potřebuješ za manželku ženu, která ti bude klást chytré otázky. Zeptej se svého rozu-mu, která Atlanťanka by to měla být?“
A Intelektos jí odpověděl: „Ty, Beato!“
Tak získala mladíka za manžela, slavili svatbu a do roka se jim narodil synáček. Matka ho plna štěstí sevřela do náruče, Intelektos však na své dítě ani nepohlédl. To, co zamýšlela Petrea, se nezdařilo.
Mladík smutně bloudil po Atlantidě a prosil Atlanťany, aby jeho rozumu položili nějakou novou otázku, všichni mu ale odpovídali stejně: „Nevíme, na co bychom se tě měli zeptat. Na všechno už jsi nám odpověděl.“
Jednou uviděl v ovocném sadu dívku, která hladila v náručí bílou slípku a usedavě plakala. „Jak se jmenuješ a proč pláčeš?“ otázal se jí a ona slípku postavila na zem a chvatně si otřela slzy.
„Jmenuji se Emocie a říkají o mně, že nemám žádný rozum, zato největší srdce,“ odpověděla. „Pláču, protože jsem zasadila dva stromky a jeden uschl.“ Intelektos se usmál.
„Mají pravdu, když říkají, že nemáš žádný rozum. Zasaď nový stromek a ten se určitě uchytí. To se stává, že při přesazování rostlina uhyne.“
„Ale mně se to stane pokaždé,“ nedala se jeho slovy odbýt dívka. „Vždycky, když zasadím dva stromky, jeden uschne.“ Vzala Intelekta za ruku a provedla ho svým sadem. Vedle každého zeleného stromku opravdu čněl ze země jeden uschlý pahýl.
„Jak je to možné?“
Intelektos vykopal v sadu dvě nové jámy, nanosil do nich tu nejlepší prsť a zasadil dvě jabloně. Každý den je chodil zalévat, po týdnu se však leskly svěží zelení pouze listy jedné z nich. Druhá uschla. Stejně to dopadlo, když zasadil dvě hrušně nebo dva olivovníky. Intelektův rozum se marně snažil najít odpověď, proč stromky hynou, a jak více a více napínal síly, jeho zakrnělé srdce tomu úsilí nestačilo. Ucítil prudkou bolest na prsou a omdlel.

Když se probral, skláněla se nad ním Emocie a z očí jí kanuly slzy. 

„Co to je?“ otázal se Intelektos.
„To pláče moje srdce,“ odpověděla mu dívka. „Měla jsem strach, že jsi zemřel.“
„Nevěděl jsem, že srdce může plakat,“ zamyslel se mladík. „Když nenajdu odpověď na tvoji otázku, tak zemřu, ty ale nesmíš plakat. Každý musí jednou zemřít.“
Emocii jeho slova vyděsila. „Intelektos zemře a ona tím bude vinna!“ Už si nepřála vědět, proč její stromky hynou, myslela jenom na to, jak Intelekta zachránit. Běžela za mladíkovou matkou a se vším se jí svěřila.
Také Petrea se ulekla.

Atlantida 4

Intelektos je úplně jiný než ostatní Atlanťané a jiná je i Emocie. Možná nikdy nevyrostou oba stromky, které zasadí, možná se to vůbec nedá změnit. Má kvůli tomu její syn zemřít? Tajně vykopala jednu z jabloní, které právě Intelektos zasadil, a sama vysadila na jejím místě novou. Předstírala, že v sadu chytila hryzce, a ukázala ho synovi: „To je odpověď na Emociinu otázku. Uvidíš, že ani jedna z jabloní neuhyne.“
Měla pravdu. Oba stromky se po týdnu svěže zelenaly a ošálený Intelektos radostně běžel k Emocii.
„Už znám odpověď na tvoji otázku! Prosím, dej mi další!“

Další? Emocie marně přemýšlela, na co by se Intelekta zeptala, její chabý rozum nedokázal nic vymyslet.
„Nemám pro tebe žádnou otázku,“ odpověděla mu smutně. „Nezlob se pro to na mě.“
Intelektos se na ni nezlobil. Bylo mu s ní dobře, v koutku jeho zakrnělého srdce dívka přece jen jiskřičku citu probudila.

„Nevadí,“ odpověděl jí vesele. „Přijdu zítra a to už určitě nějakou budeš mít.“
Emocie však pro něho neměla žádnou otázku ani druhý den, ani třetí, ani čtvrtý. Marně se namáhala nějakou vymyslet. „Možná mi pomůže moje slípka,“ napadlo ji pátý den ze strachu, že Intelekta navždy ztratí. „Když snese vejce, tak to přece hned kdákáním všem oznamuje. To jiní ptáci nedělají.“
Intelektos se její otázce jenom smutně usmál. Pochopil, že Emocie jeho rozumu už žádnou otázku nepoloží. Navštěvoval ji stále méně a jeho tvář byla čím dál smutnější.

 

„Můj syn přece nebude až do smrti nešťastný!“ Petrea znovu zaklepala na dveře své snachy. „Beato, tvému synovi a mému vnukovi jsou čtyři roky a může být nejchytřejším chlapcem na Atlantidě. Aby však jeho rozum mohl v dospělosti na otázky odpovídat, musí je v dětství nejdříve klást. Svěř proto svého syna každý den Intelektovi a ten mu na vše, na co se bude tázat, odpoví.“
Ctižádostivá Beata její prosbě vyhověla a malý Neuritos chodil od toho dne se svým otcem po Atlantidě. Zasypával ho tolika otázkami, že na ně Intelektos ani nestačil odpovídat. Jednou vzal Neurita s sebou k atlantské hoře Vulkáně, aby mu vysvětlil, jakou v sobě skrývá sílu. Sotva došli na úpatí, v útrobách hory zadunělo a z jícnu vyletěla sprška kamenů. Jeden malý úlomek udeřil Neurita do hlavy a chlapec padl k zemi.
Je snad mrtev? Intelektos se k chlapci sklonil, a jak přiblížil ucho k zemi, uslyšel hlas.

„Intelekte,“ duněla hora. „Ne vy lidé, ale já jsem vládkyní na Atlantidě. Kameny, které vyvrhnu, vás mohou rozdrtit, popel udusit a žhavá láva z mého jícnu spálit. Odpověz mi na otázku, proč není vaše tělo tak pevné a trvalé jako kámen?“

Intelektos pohlédl na Neurita, který se probral z mdloby. Hora má pravdu. Malinký kamínek chlapce málem připravil o život. Proč je ale lidské tělo tak zranitelné, proč není pevné a trvalé jako kámen?
Když tu otázku položil Atlanťanům, kroutili hlavami, že na tak lehkou věc neumí odpovědět.
„No přece abychom mohli běhat a skákat!“ ušklíbl se atlet Olympionikos.
„A abychom mohli provádět dívky v kole,“ přidal se náruživý tanečník Tangos.
„A také abychom mohli plavat v atlantském jezeře a neklesli hned ke dnu jako kámen,“ doplnil je plavec Kraulos. Za ním pak uváděli další důvody i ostatní Atlanťané.
Intelektos všechny vyslechl a mlčky pokýval hlavou. Tři měsíce o něm žádný Atlanťan neslyšel, pak se znovu objevil na atlantském tržišti. Nebyl sám, po jeho boku kráčel umělý Atlanťan zhotovený ze slitiny odolnější než kámen.

Běhal rychleji a skákal výše než Olympionikos, tančil lépe než Tangos a plavec Kraulos se marně těšil, že jeho soupeř ve vodě utone. Plaval obratněji než on. Nakonec se homunkulus na Intelektův pokyn vydal k hoře Vulkáně. Prošel smrští kamenů a vstoupil neohroženě do jejího jícnu. Ani žhavá láva ale jeho tělu neublížila. „Vaše odpovědi na mou otázku byly chybné,“ promluvil konečně Intelektos. „A můj rozum musí najít správnou.“

Atlanťané mlčeli. Tělo umělého Atlanťana bylo pevné a trvalé jako kámen, a přesto dokázal vše, co oni sami. Dokonce i mluvil a počítal. Existuje vůbec nějaký důvod, proč jsou lidé jen z masa a krve?
„Já umím na tvoji otázku odpovědět,“ vystoupila po chvíli z davu Emocie se svou slípkou v náručí.
Kdosi posměšně zakvokal a všichni vyprskli smíchem. Dívka se tím nedala odradit.
„Astralie,“ obrátila se na ženu, která stála nejblíže. „Pohlaď prosím svého syna po tváři.“
Astralie nevěděla, kam Emocie míří, ale jejímu přání vyhověla. Chlapec se po pohlazení šťastně usmál a přitiskl se k matce. Emocie sebrala ze země kámen a podala ho ženě. „A teď mu přejeď po tváři tímhle kamenem.“ Astralie váhavě vyhověla i druhé prosbě. Jakmile se dotkla kamenem synovy tváře, hoch polekaně ucukl.

Emocie se otočila k dívce po své levici. „Amorie, prosím polib svého milého Elega!“ Také Amorie Emocii poslechla a oba milenci se šťastně políbili. „A teď polib tenhle kámen!“
Atlanťané už začali chápat, kam dívka míří. Ona však ještě neskončila.
„Můžeš se, Arktosi, svléknout?“ obrátila se k nejzimomřivějšímu Atlanťanovi. Arktos byl zachumlán až po uši a váhal, zda má Emocii poslechnout. Nakonec přece jen odložil všechny svršky.
Emocie k mladíkovi třesoucímu se zimou přistoupila, objala ho a přitiskla k sobě. Arktos cítil, jak mu její tělo předává životodárné teplo, a přestal se třást. „A teď se přitiskni k téhle skále,“ ukázala Emocie a pustila mladíka z objetí.

„To je ono!“ Atlanťané se styděli, jak se dívce předtím posmívali, nikdo nepochyboval o tom, že její velké srdce nalezlo správnou odpověď. Všechny zraky se obrátily na Intelekta. „Možná máš, Emocie, pravdu,“ pravil mladík tiše. „Já však nic z toho, co říkáš, necítím a můj rozum tvým slovům nevěří.“

Zemře Intelektos, protože nedokáže odpovědět na otázku, kterou mu položila hora? Petrea si zoufala, Emocie ale jeho smrt nehodlala připustit. Rozloučila se s bílou slípkou a vydala se k hoře.
Vulkána strměla majestátně uprostřed Atlantidy a nad jejím vrcholem se vznášel tenký proužek dýmu. Tisíce let se Atlanťané obávali její síly, chvěli se strachem, když se probudila a hrozila zničit Atlantidu, nikdo se ji nikdy nedovážil urazit. Emocie se ale hory nebála. Zastavila se na úpatí, spojila ruce před ústy jako hlásnou troubu a zvolala:
„Pyšná horo, Intelektos je člověk, a ne kámen! Až bude mít srdce, pochopí, že jsi mu svoji otázku dala ze závisti. Ty, nebohá, nic necítíš a nikdy cítit nebudeš! On však pozná, co je to láska!“

Sotva její slova dozněla, země pod nohama se zachvěla a v útrobách hory zadunělo. Nejdříve jenom tlumeně, pak stále hlasitěji a hlasitěji, až se síla dunění vyrovnala hromu. Z jícnu uražené Vulkány vylétla sprška kamení a Emocie padla s roztříštěnou hlavou k zemi.

Atlanťané zvedli její bezvládné tělo a učinili, co si Emociino velké srdce přálo. Vyňali ho z dívčiny hrudi a dali Intelektovi. Když se mladík probudil, uviděl obličej své matky. Tiskla radostně jeho ruku a on byl překvapen, jak je teplá a poddajná. „Emocie měla pravdu,“ zašeptal. „Už znám i já odpověď na otázku, kterou mi položila hora.“
Petrea se zaradovala, že její syn je zachráněn, bohužel předčasně. V Intelektově hrudi tlouklo Emociino milující srdce a to si se stále větší naléhavostí kladlo jedinou otázku, na kterou Atlanťané nedokázali odpovědět.
„Setkám se ještě někdy s Emocií? Je ještě něco po smrti?“ znělo Intelektovi stále v uších, a přestože rozum odpovídal ne, srdce naléhalo, aby se o tom přesvědčil. Mladíka bylo stále častěji vidět, jak hledí z vysoké skály do bezedné propasti nebo si zamyšleně prohlíží lesklé ostří dýky.
„To mého syna nikdo nedokáže zachránit?“ zoufala si Petrea a Atlanťané jí dali ještě nepatrnou naději.
„Kniha mudrců mluví o nerozluštitelné otázce, jejíž řešení by ráda znala i sama Smrt. Kdo si ji první položí, toho zubatá s kosou nechá na světě až do sta let. Ta jediná by mohla Intelekta zachránit, bohužel v Knize se praví jenom to, že ji člověku pomůže odhalit ten nejhloupější tvor.

„Nejhloupější tvor? To je přece osel!“ Atlanťané přivedli hýkavce na tržiště, aby ho podrobili zkoumání, kromě velkých uší však na oslovi neshledali nic nápadného.
„Můj syn ale nesmí zemřít!“ Petrea si v největším zoufalství vzpomněla, jak Intelektovi vždy jeden ze dvou zasazených stromků uschl. Tenkrát ho přece podvedla! Běžela za synem a ke všemu se mu přiznala. „Je to otázka, kterou ti položila Emocie. Než za ní odejdeš, musíš na ni přece odpovědět!“

Intelektos se na matku podíval nedůvěřivě. Šel do Emociina sadu a znovu zasadil dvě jabloně. Lehl si vedle stromků do trávy a čekal. Uběhl den, dva, tři, uběhl celý týden a po něm další. Oba stromky se stále zelenaly, ani jeden neuschl.

Ráno se Intelektos vypravil do Emociina domu, aby splnil její poslední přání a postaral se o bílou slípku.
Seděla v hnízdě a zahřívala vejce. Mladík ji vzal pod paží a vejce do dlaně. Slípka se bojovně načepýřila, zakdákala a Intelektos cítil, jak se vejce v jeho dlani hýbe. Zevnitř se ozývalo opakované ťukání, pak se skořápka rozlomila a mladík uviděl v dlani kuře. Zamyšleně na ně pohlédl. Před několika okamžiky měl v ruce vejce, a teď je to kuře. Kuře se vyklubalo z vejce a to předtím snesla slípka. Co ale bylo kdysi dávno první? Co bylo dřív? Slepice, nebo vejce? Jestli bylo dřív vejce, kdo ho snesl, když neexistovala slepice. A jestli byla slepice dřív než vejce, z čeho se vyklubala, když nebylo vejce?

Na tu nerozluštitelnou otázku nedokázal odpovědět nikdo z Atlanťanů a Smrt nechala Intelekta, aby o ní přemýšlel až do sta let. Když zemřel, pochovali ho k Emocii do hrobu, na kterém vzápětí samy od sebe vyrostly dvě jabloně.

„Je to tak,“ říkali Atlanťané svým dětem. „V každém z nás rostou dva stromy, bez nichž není člověk člověkem. Strom Emocie a strom Intelekta, strom Citu a strom Rozumu.“ A když vysazovali v sadu jabloň, na památku nešťastné lásky Emocie a Intelekta k ní zarazili suchý kůl a pevně k němu stromek připoutali.

INTELEKT A EMOCE, rozum a cit, jsou dvě struktury osobnosti, které se během našeho života košatí podobně jako koruny lesních velikánů. Jejich mohutnost a rozvětvenost závisí na seménku, z něhož vyrůstají, i na poskytované péči a u lidí se velmi liší. Někdo posuzuje svět okolo sebe převážně střízlivým rozumem, zatímco jiný reaguje na životní situace více emocionálně, ani jedna z těchto stránek však osobnosti chybět nesmí. Pak by nebyl člověk člověkem. Existuje definice, že lidé jsou myslící tvorové s emocemi, a jiná, že jsme naopak vedeni citem a jenom občas (někteří vůbec ne) myslíme. Která je pravdě blíž?

atlantida

Zdroj foto: Fragment



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit





Přihlášení

Anketa


Partneři

Hledat

Čtěte také...

Bratření poezie a hudby v podání sourozenců Miroslava a Vladimíra Václavkových se odehraje v šumperské knihovně

bratreni perexBratření je název autorského podvečera poezie a hudby, který připravuje Městská knihovna v Šumperku na čtvrtek 22. května. Vystoupí v něm bratři Miroslav a Vladimír Václavkovi, výjimečné osob...

Nové komentáře

Z archivu...


Literatura

Bella a Sebastián - soudržnost, láska a velká odvaha

Bella perexSilnější kniha většího formátu s líbivou obálkou, na níž je fotografie chlapce s velkým bílým psem, je rozdělena do pěti částí. Každá část skrývá několik kapitol napsaných tak poutavě, že i můj dvanáctiletý syn, kterého do čtení jinak doslova k...

Divadlo

Strakonický dudák

svanda dudak200Divadlo D21 uvede Strakonického dudáka poprvé ve čtvrtek 30. května od 19:30. Režisér Peter Chmela a dramaturg Jiří Roth uvedou představení v původním jazyce, avšak velmi rezonující se současným svět...

Film

Hrad Šternberk ožije festivalem outdoorových filmů

200filmLéto je sice definitivně za námi, ale sezóna filmových festivalů ještě zdaleka neskončila. Nevěříte? V tom případě se v sobotu, 9. listopadu, vydejte na hrad Šternberk. Od 19 do 21 hodin se tady bude konat Tierra Snow Film Fest, díky kterému můžete zhl...