Podivuhodné příběhy z Atlantidy: Somnambulos a bludná kometa
Banner

Podivuhodné příběhy z Atlantidy: Somnambulos a bludná kometa


atlantida 200Podivuhodné příběhy z Atlantidy
mají podtitul Multikniha pro chytré dospělé a jejich děti. Jedná se o originální knihu plnou emocí, napětí i sdělné moudrosti. Ve spolupráci s jejím autorem Zdeňkem Dvořákem vám na našem webu Kultura21.cz přineseme prvních pět příběhů. Užijte si ten poslední o Somnambulosovi a bludné kometě.

 

Před mnoha a mnoha lety žil na Atlantidě kulhavý muž jménem Galaxos, který byl slavným hvězdářem. Jeho dalekohled mířil noc co noc k potemnělému nebi, dráhy všech nebeských těles znal lépe než cestu na atlantské tržiště a Atlanťané ho považovali za nedostižného v jeho oboru, on však přesto nebyl šťastný. Kvůli ošklivé tváři a chromé noze ho žádná Atlanťanka nechtěla za manžela a zůstal na světě sám.
Jednou za úplňku vyšel před svou hvězdárnu, aby se jen pouhým okem pokochal pohledem na noční oblohu, a uslyšel dětský pláč. Šel po hlase a na louce nalezl malého chlapce.

„Co může pohnout matku k tomu, aby odložila své dítě?“ ptal se rozhořčeně, zvedl klučinu do náručí a rázem vše pochopil. Chlapcova tvář byla nesmírně ošklivá.
„Ten chudáček je na tom stejně jako já,“ posteskl si starý muž soucitně. „Bude celý život uprostřed Atlanťanů sám.“ Vzal si hocha domů, dal mu jméno Somnambulos a rozhodl se, že ho vychová.
Klučina ho svými schopnostmi překvapil. Snad že mu příroda chtěla vynahradit jeho ošklivou tvář, dala mu do vínku zázračnou paměť. Na co pohlédl, to si natrvalo zapamatoval, stránku v knize, stejně jako počet listů na každém stromě podél cesty. Ostatní chlapci mu tu schopnost velice záviděli, on však byl za ni vděčný z jediného důvodu. Mohl si totiž v paměti kdykoli vybavit každý den strávený s děvčátkem ze sousedství, kterému říkali Étera.

Když dospěl, přišel jednoho dne domů velice skleslý. „Otče, mnohokrát jsi mi říkal, že se nemusím trápit kvůli své ošklivé tváři, protože i ten nejošklivější muž je v očích ženy, která ho miluje, krásný. Marně jsem se ale těšil, že to bude Étera. Dnes se vdala za jiného a Atlanťané se mi vysmívají, že ženu, která by mě milovala, nenajdu nikdy.“
Starého hvězdáře necitelnost Atlanťanů k jeho schovanci pobouřila. „To ze závisti kvůli jeho zázračné paměti ho tak ponižují,“ zlobil se, svolal všechny na atlantské tržiště a pln hněvu jim vyčetl, co ho trápilo.
„Somnambulos není obyčejný člověk a spíše než vy jemu mohl by se on vysmívat vám,“ vmetl Atlanťanům do tváře. „Našel jsem ho za měsíčné noci na atlantských lukách a je to dítě hvězd. To ony mu daly do vínku zázračnou paměť, a až přijde čas, postarají se, aby byl šťastný.“

Atlanťané soudili, že ze starce mluví uražená láska k synovi, Galaxos jim ale dokázal, že nemluví do větru. Když se na jeho výzvu před půlnocí shromáždili na atlantském náměstí, nestačili se divit. Sotva odbila dvanáctá, vyšel Somnambulos z domu, se zavřenýma očima prošel okolo nich, vystoupal na nejvyšší atlantskou věž a poslepu se procházel po jejím ochozu. Pak zase sestoupil dolů a vrátil se domů.
Jak je to možné?

Atlanťané sledovali zvědavě každou noc oblohu a za čas na ní uviděli hvězdu, která tam nikdy předtím nebyla. Jak běžely týdny a měsíce, její zář sílila, brzy se vyrovnala ostatním hvězdám a do roka svítila čtyřikrát jasněji než Večernice. „Proč se pořád tak zvětšuje?“ divili se všichni a hvězdář Galaxos jim to s pochmurnou tváří objasnil.
„Hvězda, která se objevila na obloze, není hvězda, ale obrovská kometa. Je veliká jako Atlantida, míří přímo na nás, a až za sedm let dorazí, zničí naši zemi a my všichni zahyneme.“
Je to opravdu tak? Galaxovy výpočty nemohli zpochybnit ani ostatní hvězdáři a na Atlantidě zavládlo zděšení. „Máme před sebou jenom sedm let života,“ naříkali Atlanťané a prosili vědce, aby nalezli způsob, jak kometu zastavit. Ti však na jejich prosby jenom smutně krčili rameny: „Neznáme žádný způsob, jak kometu vychýlit z dráhy. Jedině kdyby se na nebi na okamžik zastavily hvězdy, pak by nás kometa minula.“

Zastavit hvězdy? Atlanťané si hned vzpomněli na Galaxovo tvrzení, že Somnambulos je hvězdným dítětem, šli za starým hvězdářem a s obavou v hlase se ho otázali, zda jim nelhal.
Galaxos jim odpověděl:
„Nelhal jsem, a co jsem řekl, platí. Najděte ženu, která se na mého syna podívá tak, aby v jejích očích viděl, že je krásný, a hvězdy pak Atlantidu zachrání.“

No tohle! Atlanťané měli podezření, že starý hvězdář chce pouze využít situace, aby ošklivému Somnambulovi opatřil nevěstu. Jak mají jeho přání splnit, když ani v očích Étery, která s jeho schovancem odmalička vyrůstala, mladíkova tvář nezkrásněla? Nakonec usoudili, že jim v tom mohou pomoci jenom dvě ženy. Nejslavnější atlantská herečka Artie nebo největší atlantská lhářka Lora.
Nejprve požádali o pomoc Artii, která před Somnambulem obratně upustila kapesníček, a když jí ho podal, zapředla s ním rozhovor. Při druhém setkání ho něžně uchopila za ruku a při třetím už mu nastavila ústa k políbení. Nechala přitom oči zavřené a Somnambulovi zašeptala:
„Stydím se, že jsem se do tebe tak bezhlavě zamilovala, a proto mám oči zavřené. Kdybych je otevřela, uviděl bys, jak jsi v nich krásný.“ Mluvila tak přesvědčivě, že jí Somnambulos uvěřil. Běžel k otci, aby se mu svým štěstím pochlubil.

Galaxos ho vyslechl a uhodl, že Artie chce jeho schovance podvést. „Přiveď zítra svou lásku, ať se s ní seznámím,“ odpověděl Somnambulovi. „Až tě přede mnou políbí, tak uvěřím, že tě opravdu miluje.“
Artie byla pyšná, jak svoji roli skvěle zahrála, netušila lest a Somnambula před Galaxem vášnivě políbila. Sotva její rty splynuly s jeho, Galaxos začal tleskat. Potlesk? Artie v tu ránu zapomněla, že nestojí na jevišti, a otevřela doširoka oči. Somnambulos v nich uviděl svoji ošklivou tvář a pochopil, že lásku k němu jenom hrála.

Lhářka Lora se neúspěchem své předchůdkyně poučila a dlouho přemýšlela, jak to udělat, aby nedopadla jako ona. Vymyslela rafinovaný plán. Nakoupila hromadu cibule a před každou schůzkou se Somnambulem jich několik rozkrájela. „Miluji tě tak, že samým štěstím pláču,“ zalhala pak mladíkovi a on v jejích očích kvůli slzám neviděl, že je stále ohyzdný.

Galaxos se ani Lorou nedal ošálit. Uchopil do ruky bílou hůl, prodíral se na tržišti mezi Atlanťany a naříkal: „Cibule, která roste na Atlantidě, mě připravila o zrak. Moje oči po ní tak silně slzely, že jsem úplně oslepl. Vůbec nic nevidím!“ Ta zpráva se roznesla po Atlantidě jako blesk a uvěřila jí i Lora. Přestala k cibuli čichat a Somnambulos poznal, že lhala.

Co mají udělat teď? Atlanťané si na samém pokraji zoufalství vzpomněli, že v atlantském vězení si odpykává trest muž jménem Deliktos, který proslul těmi nejrafinovanějšími podvody. K němu upřeli svoje poslední naděje.
Deliktos se hned chopil nabízené příležitosti.
„Žádám okamžitou svobodu a beztrestnost za své minulé i budoucí činy,“ odpověděl Atlanťanům pánovitě. Jakmile však vyhověli jeho vyděračské žádosti, zmizel.
Jeho snažení by stejně bylo marné, protože zklamaný Somnambulos se zařekl, že už do očí žádné Atlanťanky nepohlédne. Od rána do večera smutně posedával na lavičce před domem a pozoroval, jak v sousední zahradě dovádí Étera se svým malým chlapcem Onufriem. Galaxos v synových smutných očích četl výčitku, proč právě jemu nebylo takové štěstí dopřáno.

Jednoho rána ale Étera s chlapcem z domu nevyšla a Somnambulos se jí nedočkal ani další dny. „Co se stalo?“ divil se mladík a brzy se k němu donesla strašná zpráva. Éteru potkalo to nejhorší, co může matku potkat. Její chlapeček náhle zemřel. Když opět vyšla na zahradu, měla oči rudé od pláče, zvedla hlavu k obloze a zvolala:
„Ty nemilosrdná kometo, která nám všem chceš vzít život, já se tě už nebojím.“ A po těch slovech udeřila hlavou do zdi, jako kdyby si ji chtěla roztříštit. Somnambulos jí v tom stěží zabránil.
„Jak bych jen mohl Éteře pomoci?“ uvažoval mladík a vzápětí ho napadlo: „Vždyť já jsem Onufria pozoroval od toho okamžiku, kdy ho Étera poprvé přinesla v náručí na zahradu. V mé paměti je vteřinu po vteřině zachycen celý jeho život.“ A začal nešťastné matce vyprávět všechno, co jeho zázračná paměť uchovala.

Étera opět viděla Onufria ve svém náručí, líbala ho na hladké čelíčko a cítila, jak jeho drobná ručička svírá její prst. Její smutné oči se den ode dne více rozjasňovaly, a když je zvedla a podívala se na Somnambula, zdálo se jí, že jeho tvář ztrácí na své ošklivosti a stává se krásnou.
Tak uplynul celý rok, který nešťastná matka díky zázračné paměti Galaxova schovance znovu prožila se svým synem. Rok, který jí Somnambulos daroval. Étera si oblékla svoje nejkrásnější šaty, rozžehla svíce v tepaných svícnech a do křišťálových pohárů nalila jiskřivé víno.

„Dnes u tebe zůstanu celou noc,“ řekla tiše mladíkovi. „Prosím, obejmi mne a podívej se do mých očí.“ A Somnambulos ji poslechl, objal a do jejích očí pohlédl.
Viděl, že mají hnědou barvu atlantských polí a uprostřed jejich zornice rozpoznal tvář mladého muže. Byla krásná a šťastná.
„Jsem krásný! Ve tvých očích jsem krásný!“ vykřikl radostně a jeho duši rázem zaplavil dosud nepoznaný pocit. Chtělo se mu zpívat a tančit, toužil běžet s větrem o závod a cítil neodolatelnou touhu podělit se o své štěstí s ostatními. Brzy celá Atlantida věděla, že bude zachráněna.
Bude zachráněna?

Atlantida 5

Galaxova tvář zůstala zachmuřená.„Na záchranu Atlantidy je pozdě,“ řekl jásajícím Atlanťanům. „Somnambulos už vás nemůže spasit.“ 

„Cože?“ Atlanťané nevěřili svým uším. To je ten stařec vodil celou dobu za nos?
Galaxos jim ale podal vysvětlení.
„Hvězdy mohou Somnambulovi pomoci jen tehdy, když září na noční obloze. Teď už je na to pozdě.“
Atlanťané nechápali, proč by mělo být na záchranu Atlantidy pozdě. Stalo se snad něco s hvězdami? Zvedli hlavy vzhůru a rázem vše pochopili. Kometa svítila uprostřed noci tak jasně, že všechny hvězdy v její záři vybledly.

Konec? Konec všem nadějím? Atlanťané se nemínili jen tak lehce vzdát. V zoufalství sestrojili balon veliký jako nejvyšší atlantská hora, naplnili ho plynem a vypustili k noční obloze. Vystoupal tak vysoko, jak to nikdy nedokázal žádný pták, a ohnivý ocas komety užuž zmizel v jeho stínu, když došlo ke katastrofě. Konstrukce balonu neodolala mrazivému vzduchu v atmosféře, plášť se obalil ledem a strhl balon k zemi.
Tehdy ztratili naději i ti, kteří se jinak nikdy nevzdávali. Mezi Atlanťany se znenadání objevil Deliktos, podvodník, kterého propustili z vězení, aby jim pomohl Somnambula ošálit. Nebyl sám. Za ruku přivedl živého Éteřina syna Onufria, poklekl před jeho matkou a prosil o odpuštění, že jí způsobil takovou bolest.
Tak to tedy bylo! Atlanťané užasli, jaký geniální podvod se v jeho hlavě zrodil. To jeho zásluhou se Éteřina láska ke zdánlivě mrtvému synkovi přenesla na Somnambula. Bohužel pozdě.

Nyní se již nikdo nezabýval tím, zda se Étera do Somnambula díky Deliktovu podvodu opravdu zamilovala. „Stejně všichni zemřeme,“ opakovali si odevzdaně Atlanťané a zamířili do lesů a luk, aby se ještě rozloučili se všemi živými tvory, co jich na Atlantidě bylo.
„Děkujeme vám za to, že jsme se mohli dívat, jak se klidně pasete v lukách,“ říkali smutně srnám. „Děkujeme vám za vaše krásné trylkování,“ volali na skřivany třepetající se nad obdělanými poli.
„Děkujeme vám, že jsme mohli obdivovat vaše pružná těla v horských bystřinách,“ loučili se s pstruhy a objímali také stromy a děkovali jim za chutné plody a stín, který jim poskytovaly v parných dnech.
Pak už jen smířeně čekali na smrt.

A tu jim dal znenadání Galaxos ještě jednu, poslední naději.
„Až se k nám kometa přiblíží tak, že mezi ní a Atlantidou bude v jedné přímce Měsíc, na jednu jedinou noc ji zastíní,“ ukázal Atlanťanům svoje výpočty. „Pak budou na nebi opět vidět všechny hvězdy. Stane se to přesně v den Somnambulových sedmadvacátých narozenin, a když do té doby najdete ženu, která mého schovance bude milovat skutečně, ne podvodem jako Étera, Atlantida bude zachráněna.“
Znovu hledat nevěstu pro Somnambula? Atlanťané už věděli, že k lásce nelze žádným způsobem přinutit, a upnuli se k jiné naději.
„Život se dá prožít i bez lásky,“ opakovali si slova těch, kterým ten cit poznat nebylo dopřáno. „A jestli je Somnambulos opravdu dítětem hvězd, určitě ho nenechají zemřít.“

Tak ubíhal čas, až nadešel den Somnambulových sedmadvacátin. Kometa zůstala v zákrytu Měsíce a na noční obloze se ještě jednou rozzářily hvězdy. Všichni Atlanťané se shromáždili na atlantském náměstí a s očima upřenýma na dveře Somnambulova domu čekali, až mladík vyjde. 

Ručičky hodin na atlantské věži se posunovaly neodvratně minutu za minutou vpřed, ale mladík nevycházel.
„To je mu osud Atlantidy úplně lhostejný?“ Ti, kteří měli největší strach, zabušili na dveře a v domě našli Somnambula klidně spícího v posteli. Když se ho ale chystali vzbudit, Galaxos jim zadržel ruku. „Vyjde sám ven, až ho hvězdy zavolají.“
„Uplynulo patnáct minut a pak půl hodiny, on se však stále neobjevoval; teprve když už Atlanťané přestávali doufat, dveře se otevřely a Somnambulos vyšel na ulici. Jeho oči byly zavřené, jako kdyby stále spal, bez jediného zaškobrtnutí došel k věži, vystoupal nahoru a z ochozu mlčky vzhlédl ke hvězdám.
Život, nebo smrt?

Atlanťané hleděli plni naděje na Galaxa, který svým dalekohledem napjatě sledoval oblohu. Když se od přístroje odtrhl, v jeho tváři nečetli radost, ale zklamání. „Hvězdy se nezastavily a kometa stále míří na nás,“ zvěstoval Atlanťanům. „Všichni neodvratně zahyneme.“
„To není možné!“
Nějaká žena namáhavě vystoupala na vrchol věže a přistoupila k Somnambulovi. Atlanťané poznali Éteru. Mladík po jejím doteku trhl tělem, jako kdyby právě procitl, a ona mu podala, co dosud ochraňovala ve svém náručí. Bylo to malé dítě.
„Somnambule, podívej se do očí tohoto děvčátka a uvidíš, jak jsi v nich krásný. Potom určitě hvězdy Atlantidu zachrání.“
Somnambulos vzal dítě z jejích rukou. Holčička měla tvářičku líbeznou jako její matka a s úsměvem k němu vzpínala drobné ruce.
Má jí opravdu pohlédnout do očí?

Mladík se k tomu odhodlal.
Oči děvčátka byly modré jako jeho vlastní a v černé zornici uprostřed se odrážela jeho tvář. Byla nevýslovně krásná.
„Jsem krásný, v očích toho dítěte jsem krásný,“ zvolal Somnambulos šťastně a Atlanťanům se v té chvíli zdálo, jako kdyby z hloubi nekonečného vesmíru místo věčného ticha uslyšeli radostný vzdech. Pak naráz kometa vyplula ze zákrytu měsíce a noc se mžikem změnila v den.
Atlanťané znovu pohlédli na Galaxa. Jeho oči se nemohly odtrhnout od okuláru dalekohledu, ve tváři mu ale četli nevýslovné štěstí. Nikdo nepochyboval, že se hvězdy na okamžik zastavily a kometa Atlantidu mine. Všichni se s jásotem ke starému hvězdáři nahrnuli a chystali se ho zvednout nad hlavu, jeho tělo se však v jejich rukách podivně zhroutilo. Stařec byl mrtev.
Jak se mu teď mají za záchranu odměnit?

Atlanťané tu otázku dlouho zvažovali a nakonec přikázali postavit hvězdáři velký žulový pomník, na jehož hladké stěny vytesali stránku za stránkou Galaxův hvězdářský deník. Byla v něm zaznamenána všechna jeho celoživotní pozorování a u dne, kdy starý muž nalezl na louce malého Somnambula, je zarazila po-známka: „I když má ošklivou tvář, nesmí zůstat na světě sám jako já. Bludná kometa, která se v den jeho sedmadvacátých narozenin po tisíci letech vrátí k Atlantidě a v nejtěsnější blízkosti ji mine, mi pomůže.“

Bráno doslova člověk nemůže být dítětem hvězd, je však prokázáno, že Slunce, Měsíc a patrně i další kosmická tělesa na nás vliv mají. Jednou z dosud vědecky ne zcela vysvětlených poruch spánku, jež byla dříve přisuzována právě vlivu Měsíce, je náměsíčnost neboli SOMNAMBULISMUS. Lidé jím postižení vstávají v noci nevědomky z postele a vykonávají nejrůznější činnosti, dokonce mohou vyrazit na procházku, ze které se po nějaké době vracejí zpět do postele. Během tohoto zvláštního stavu nenavazují kontakt s lidmi a po probuzení se na nic nepamatují, jako kdyby jejich kroky řídila cizí vůle.

atlantida

Zdroj foto: Fragment

 



 

Přihlášení



Banner

Tapír

  • Tapír č. 1-2020
    Od 9. ledna vychází další číslo našeho humoristického časopisu TAPÍR. Můžete se těšit na: – Rozhovor s Josefem Stehlíkem, sochař a kreslíř...
  • Výstavy v lednu 2020
    Zveme vás na dvě výstavy, které jsme naplánovali hned na začátek roku 2020. PRVNÍ výstava se uskuteční ve sportovní hale...
  • Tapír 6-2019 na listopad a prosinec
    Od 30. října vychází další číslo našeho humoristického časopisu TAPÍR. Můžete se těšit na: – Rozhovor s Jiřím Werichem Petráškem – Tapír v pivovaru...

Rozhovor

Merlin Jahodová: „Malování mě zachránilo!“

mer 200Říká, že ve své tvorbě se ráda vyjadřuje spontánně, rychle a podle momentálního rozpoložení. I když se u ní odmala projevoval výtvarný talent, k malování se dostala oklikou – až ve chvíli, kdy se jejímu synovi proměnil život. O to víc si váží daru, který...

Hledat

Chaty s osobností

Čtěte také...

Balvín slíbil ekonomickou analýzu sloučení Státní opery s Národním divadlem

200operaMinistr Jiří Balvín potvrdil, že sloučení Státní opery s Národním divadlem považuje za špatný krok, a kdyby k tomu měl mandát, zařídil by prý rozdělení scén téměř ze dne na den, jako ministr v demisi se k tomu však necítí oprávněn. Zároveň slíbil zadá z...


Literatura

Knihožrouti se vracejí již potřetí a opět poučí i pobaví

knihozrouti3 web mensiOblíbená autorka knih pro děti Klára Smolíková přichází s dalším dílem své série Knihožrouti, tentokrát s podtitulem Tajný čtenářský spolek. Opět se můžete těšit na školáky Aleše a Zorku, a především na mnoho knih. Vychází u ...

Divadlo

Čaroděj a jeho sluha: opera pro tři figury a dveře do pekel a zpět

carodej 200První reprízy strašidelné operní pohádky Čaroděj a jeho sluha premiérované v bývalé tovární hale v Židenicích. Ensemble Opera Diversa se opět ocitne v nedivadelním prostředí, tentokrát v prostorách Moravské galerie. Virtuózní koncert pro tři zpěv...

Film

Mezipatra 2012: Dolan a Laurence svádějí boj za emancipaci jako jeden muž

laurence anyways dolanZ řady nesporně zajímavých tvůrců, jejichž snímky se objevily na programu letošního ročníku festivalu queer filmů Mezipatra a stojí za pozornost, má třiadvacetiletá režisérská hvězda z Québecu Xavier ...