Střemhlavý let v kleci (hovory s Bohumilem Hrabalem a jiné texty), ukázka z I. části knihy
Banner

Střemhlavý let v kleci (hovory s Bohumilem Hrabalem a jiné texty), ukázka z I. části knihy

Email Tisk

letvkleci perex

U příležitosti nedožitých 100. narozenin Bohumila Hrabala (nar.28.3.1914) vzpomínáme na největšího českého pábitele prostřednictvím ukázky z I. části knihy Střemhlavý let v kleci (hovory s Bohumilem Hrabalem a jiné texty), jejímž autorem je Josef Král.

 

 


První setkání, které mělo být druhé

máme černé štěně, co vyje steskem po matce, povídám ženušce: nevyroste do podoby bernardýna? podívej, jak vydatně chčije… a skutečně, louže na zápraží je bezedná, starý pes občas výhružně zavrčí a tak ženuška chová štěně na klíně s rizikem, že ji zamokří jako nedávno přebalovaný chlapeček s nemocným srdcem: najednou se mu to postavilo a stříkalo za výstřih, až si myslela, bolestně zakoukaná na poskakující srdíčko pod tenkou kůží, že jí tam někdo sahá teplou dlaní,

zanedlouho se to vyřešilo samo: chlapečka vzali na operaci a štěně se ztratilo, ženuška běhala půlden po okolí a usedavě plakala, poslední stopou bylo hovínko na okraji ovesného pole,

měl bych psaní brzdit, volat prrr… jako můj polabský děda, když koně letěli polní cestou a za nimi mračno prachu a já, jedenáctiletý, nadskakoval na žebřiňáku: z vysokého letního nebe padaly staniolové proužky proti radaru a do třídy nám přibyl sirotek z bombardovaného Kolína,

v Kersku jsem dal první pusu dívence mezi vejmutovkami, až se začaly otřásat smíchem a kluci padali do závějí hebkého jehličí a třiadvacetiletý pan Hrabal na zahradě nymburského pivovaru psal poetické věty pod kvetoucí jabloní,

lidé mu posílají rukopisy, protože je považují za veledíla a mezi takové pošetilce se zařadím i já, přestože mi do padesátky chyběly jen dva měsíce, jako kdyby mě opustil zdravý rozum a tiché bláznovství vyhrálo nad skepsí,

jednoho letního dne přijde do nakladatelství, přijde pozdě odpoledne, kdy je v kanceláři zakouřeno celodenním cenzurováním, telefonováním a podtrháváním červenou tužkou, přijde se síťovou taškou, protože cestou zpátky se zastaví u známého řezníka pro ledvinky, redaktor mu dá můj rukopis a pan Hrabal se zlobí,

kolikrát přece říkal, nechci nic! zalistuje ve sto deseti stránkách svázaných do modré koženky, snad ho zaujmou ilustrace, snad se slituje nad neznámým pošetilcem a tak moji knížku Hranaté míčky s hřebíčky zastrčí do síťovky,

odpoví na několik otázek redaktorovi, že jo, ať to klidně vyškrtne, dozví se o jednom místě v rukopise, které je hrozně problematické, až se toho leká i šéfredaktor a tak to odnese vyšším šéfům a někdy rukopis zcestuje půl Prahy, než se vrátí s červeným kategorickým NE!! pan Hrabal na titulní stránku napíše: Zákaz dalšího opisování a pošle rukopis mezi lidi: budou si to opisovat jako za středověku a množit moderními technikami, za čas se knížka dostane i k nám na polosamotu a s ženuškou zajásáme nad necenzurovaným proudem pábitelství,

naléhavost vnitřního proudu mě přivedla k psaní až v šestačtyřiceti letech… muselo uběhnout ještě hodně času, než jsem texty sestříhal do knížky, jako příliš rozbujelý živý plot a věnoval ji panu Hrabalovi, protože jiný v úvahu nepřicházel, i když jsem prolistoval dva slovníky českých spisovatelů: někdy se lekám, že můžu umřít dřív než on, i když mladší o devatenáct let, nerozhoupají se zvony, protože nikdo nebude vědět o nenaplněných nadějích,

někdo pečlivější by se na setkání líp připravil, nepil by šest plzní a neseděl v hospodském hluku, nedíval se na pijácké obličeje těhotné žízní pod klenutým stropem, který pamatuje husity,

potom jsme seděli u Vltavy čerstvě vykropeni pivem jako nová křtitelnice, na loďce u žulové zdi se mladí v horku líbali, v takovém horku jsme si povídali a kachny marně čekaly na úlomky rohlíků, masíroval si palcem pravou dlaň po operaci, aby se ruka nezatínala a neodmítala psát na stroji… panorama známé ze stokoruny pohasínalo, na to je nejlepší husí sádlo vetřít do dlaně, řekl a trochu se ohlédl, aby viděl, jak ženy dlouhými róbami zametají dlažbu, protože se schylovalo ke koncertu v Rudolfinu,

řekl mi okřídlenou větu: ve vás je to psaní jako v koze! a já namítl, že v nemocné koze: srdce potřebuje tři druhy léků, aby zdolalo rodovou arytmii a kromě toho jsem koza na provaze, která spásá plácek reality, kam až dosáhne, mlčel a možná si vzpomněl na kdysi slavné, kteří mu v jeho psavých začátcích říkali něco podobného, ztotožnění odtéká jako pivo proměněné v čůrání, zatímco napsané bolí jako střepiny,

nedávno dokončil Autíčko, jeden ze svých nejlepších textů o osudové havárii a zabíjení koček: po dočtení jsem chodil v mrákotách, jakoby ještě nedoznělo tříštění skla, borcení karosérie a opožděný výkřik: já vás vůbec neviděl!

opravdu jste ty kočky zabil? no a? kdo myslíte, že zastřelil německého vojáka v Ostře sledovaných vlacích? natočil se, aby předvedl tvrdé oči filmového zabijáka,

tvářím se nechápavě a tak chvíli trvalo, než jsme si vysvětlili, že myslí starý text Kain, jak výstřelem dorazil německého vojáka raněného do břicha, aby pořád nekřičel mutti, mutti… stejně vám nevěřím, namítl jsem a dodal: letos jsem utopil dvanáct koťat, aby se jim nezalíbilo na světě, když je nikdo nechce,

daleko široko není jiné zrcadlo, než jeho oči, teď mi zase nevěří on, ale jen já vím, že moje ruce neklidně spočívající v klíně nastrkaly teplá tělíčka do kbelíku s vodu a pak je nehybná naházely do popelnice,

nikdy nebudu mít jistotu, jestli kočky v poštovním pytli umlátil o břízu, i když to napsal v Autíčku, jako by chtěl spojit nebe a zemi mytologickým sloupem Axis mundi, marně zachraňoval labuť zamrzající v Labi, bránila se tvrdýmu údery zobáku do spásných rukou,

naše vražednické ruce gestikulují a půlmetrovou mezerou mezi nimi fičí ledový vesmír, slova mají být chirurgickými řezy vlastním masem, pokusem vyvrhnout zlo jako shnilou rybu, ale zůstávají bezmocnými slovy,

vltavská voda pod žulovou zdí se uklidnila spícími kachnami s hlavami pod křídly, za rok se nábřeží zřítí, ale to už budeme daleko odtud existovat každý ve svém čase, kamenná lavina nás nepohřbí v lodičce s milenci,

sedíme s hlavami těsně u sebe a mluvíme o nepojmenovatelném Tao… podobá se to čtyřruční hře na klavír: když jsem doma tenhle příměr vyslovil, ženuška se smála: to je vidět, že jsi nikdy nehrál na klavír! Čtyřručně, je to ohromná otrava a myslela tím mládí a sestru,

v setkání je obsaženo všechno, ale ne ve slovech, v jakýchsi gravitačních vlnách, které se vzdouvají a mizí beze stopy, smrt a sex procházejí jeho dílem v těsném objetí a stárnutím se smrt stává dominantní: nezapomene se ohlédnout za slečnami kráčejícími kolem, zrovna když si povídáme o pohlavní náruživosti Karla Hynka Máchy,

taky jsme si vysvětlili, proč je tohle setkání první, přestože mělo být druhé: zatímco jsem v březnu čekal U zlatého tygra, podepisoval se na autogramiádě, a tak jsme se minuli o pouhou hodinu, důkaz, že vnitřní čas setkání ještě nenastal,

jestliže jsem v posledních letech k něčemu dospěl, tak k vnitřnímu odevzdání, které ovšem nepodráží nohy mojí aktivitě: i když šustím papírem, ve vzpomínkách jsem nekonečně tekoucí, už si neříkám biblické, hledejte a naleznete, nýbrž, čekejte a budete nalezeni,

šli jsme Starým Městem a potkali dívku spíš tlustou než kyprou: na chvilku zastavil černé mokasíny, šedivé kalhoty a vínově červené tričko i hlavu opálenou na Kypru a řekl: to je rubensovská tajle po česku…

už mi bylo dobře, protože jsme opustili hlučnou hospodu U zlatého tygra, přišel jsem v půl páté a nejdřív se zeptal pingla, kývl dozadu, jo, že tam sedí,

zastavil jsem se u rohového stolu nad čtverhranem rozpovídaných a rozesmátých hlav jakoby po vyhrané bitvě, přijel jsem z dálky sto kilometrů a čekal, až pan Hrabal dokončí větu, ale i to stačilo, aby se pozvedlo několik udivených hlav a pobaveně zkoumalo zapadlého vlastence, mlčení nemohlo přerůst do trapnosti, protože jsem včas řekl představovací větu a pan Hrabal si hned vzpomněl na rukopisnou knížku i telefonický rozhovor a řekl, že si mě za půlhodinu vyzvedne a dál podepisoval knížky, pivní tácky i účtenky: lavice naproti byla obsazena čekajícími,

šel jsem si sednout vedle do lokálu mezi anonymní pivaře a pil obvyklým svižným tempem, v duchu si nadávám do blbců, co tady dělám? proč zalejvám nemocný srdce pivem? co na něm chci, když mi chválu na knížku řekl do telefonu?

hluk se mi v hlavě roztáčel do vysokých obrátek a třeštil tam, ale po třetím pivu už bylo dobře, větrák pod stropem nadělal ze slov fašírku a prohnal je uličkou, kde hlídkují esenbáci u noblesních limuzín, neboť ve vedlejší galerii ještě neskončila slavnostní vernisáž… tatíci v zeleném opásaní bílým řemením zvedají nosy jako lovečtí ohaři nad libými závany od moře piva,

pingl s malou prdelkou, ale velkou kapsou na drobné se nakláněl k žíznícím a pěna z piv mi kapala na hlavu a housky v proutěném košíčku se leskly padlou rosou: zapomenutě jsem seděl, dokud kníratý pivař na protější lavici se nezačal bít v prsa a křičet: souzním s dobou, rozeznám každý její sebemenší záchvěv! podnícen pivem k drzé sdílnosti se ptám:

i když se hroutí? a málem jsem dostal přes hubu, naštěstí ho drželi dva silní, jdu lomenou chodbou na záchod a už to průzračně tryská, neboť pivo prošlo tak rychle útrobami, že nestačilo posbírat nažloutlé usazeniny… u dehtovaného žlábku se z pravé strany ozvalo:

vy někam pospícháte?

proč bych pospíchal? odpověděl jsem panu Hrabalovi, pivo je dobrý a čas mě netlačí,

malý žiďák mezi dveřmi říkal sprostý vtip a potrhle se smál, ale močící jsme mlčeli, abychom si nepřetínali úlevný proud,

zanedlouho jsem platil a pan Hrabal čekal před hospodou: šli jsme úzkými uličkami a povídali si na nábřeží s líbajícími se milenci, ospalými kachnami jako bychom hráli čtyřručně na klavír,

nezapomněl jsem mu povědět, že náš selský rod pochází z Kovanic u Nymburka: strejda Fanda trénoval dlouhé tratě podle Labe až do Poděbrad a já chvíli běžel s ním a pak čekal u vrbiček… už z dálky jsem slyšel těžký dech, protože od rána dělal na polích, snil o dalších medailích a pohárech, kterých měl už plný pokoj: večer se vracel strejda Jan z Nymburka, kde dělal účetního v pivovaru,

třicetiletý pan Hrabal se rozbíhal k psaní a už tehdy psal krásné věty: Nač třeba slov, když mluva srdce je tak jednoduchá, nač ještě slov, kdy myšlenky jako hejna sněžných sov se slétají neslyšně naproti větvoví. Tvá duše mi napřed odpoví, aniž slovo opustilo ústa. Jsou pro nás královstvím i místa pustá,

usvědčilo ho stárnutí z naivity, anebo věty platí zasuty v duši dodnes? zeptat se nechci, i když sedí vedle mne a právě se rozpomíná na strejdu Jana, účetního z jejich pivovaru a diví se, jak je svět malej,

sedmnáctka zabrzdila, cinkla a odjela, zamávali jsme si a hned jsem přeskočil nízkou zídku na svahu zarostlém křovím a vypouštěl deváté pivo na místě, kde odstřelili obrovský Stalinův pomník,

____________________
© Copyright Josef Král 2011 © Ilustrations Josef Král 2011

Střemhlavý let v kleci (hovory s Bohumilem Hrabalem a jiné texty)

letvkleci

Autor: Josef Král Ilustrace: Josef Král 
Vydalo nakladatelství: King, Liberec, edice Demokratický samizdat, svazek I. 
Rok vydání: 2011 
Počet stran: 349 
Hodnocení: 85%  

Zdroj foto, obálka:  www.talent.cz (Babylonská věž), http://www.antikvariatking.cz/

Recenze na knihu zde: http://www.kultura21.cz/literatura/8947-stremhlavy-let-v-kleci-hovory-s-bohumilem-habalem-a-jine-texty-recenze

( 1 hlas )

 




Přihlášení



  • Tapír č. 5 září – říjen
    Od 30. srpna vychází další číslo našeho humoristického časopisu TAPÍR. Můžete se těšit na: – Rozhovor s Ivo Šmoldasem – Tapír na houbách...
  • Tapíří letní dárek
    Máte již poslední číslo Tapíra přečtené a nechce se vám čekat na nové, které vyjde 30. srpna? Připravili jsme pro...
  • Mezinárodní festival kresleného humoru 2019
    Čtvrtý ročník skončil a opět se vydařil. Kdo jste nepřijeli, budete celý rok litovat, že jste nebyli. Tak příští rok...

Rozhovor

Pavel Bobek: Snů by bylo moc, ale času zbývá málo

pavel bobekZpěvák Pavel Bobek (*1937) se na české scéně populární hudby objevuje už padesát let, v září letošního roku přitom oslavil pětasedmdesátiny. Když jsem přemýšlela o tom, jak ho nejlépe charakterizovat, uvědomila jsem si, že je nap...

Hledat

Chaty s osobností

Čtěte také...

Pospěšte! Táborský festival vína hlasí skoro vyprodáno

festival vina tabor 200O pátý ročník Táborského festivalu vína je rekordní zájem. Potvrzuje se tak světový trend ve vzrůstající oblibě Dionýsova moku. Vstupenky na polovinu akcí toho nejdelšího tuzemského svátku vína a gastronom...


Literatura

Jana Eyrová po sto letech?

Rozlet Gemmy Hardyove 200I takový by mohl být název knížky Margot Liveseyové „Rozlet Gemmy Hardyové“. Ale není, a ani nemůže být, nejen proto, že její hrdinka Gemmy se narodila přesně o sto let později od vydání tohoto kulto...

Divadlo

Jak se u nás hrálo a zpívalo

Nakladatelství KANT přichází s dvěma zajímavými publikacemi, které se věnují různým podobám divadla, ať již jsou to proměny (převážně veseloherního) herectví zachycené v Komediantech na české scéně nebo vývoj "zábavněhudebního divadla" v klikatém a místy pořádně trnitém poválečném období, jak to zaznamenává kniha Od operety k muzikálu

Film

Emoji ve filmu poprvé zavedou do tajného světa uvnitř mobilu

emoji perOblíbení Emoji vás vůbec poprvé zavedou do tajného světa uvnitř vašeho mobilu.

 

 

...