Merlin Jahodová: „Malování mě zachránilo!“

mer 200Říká, že ve své tvorbě se ráda vyjadřuje spontánně, rychle a podle momentálního rozpoložení. I když se u ní odmala projevoval výtvarný talent, k malování se dostala oklikou – až ve chvíli, kdy se jejímu synovi proměnil život. O to víc si váží daru, který ji umožňuje tvořit. Její obrazy jsou plné vášní, o jejichž podstatě může přemýšlet každý, kdo se umí dívat.

 

Napadlo mě, že Merlin je zřejmě umělecké jméno. Teď si však nejsem jistý. Jak je to doopravdy?
M.J.:  Překvapil jste mě hned na úvod. I když jsem na tuto otázku v životě odpovídala snad tisíckrát (ve zkrácené verzi), jste první, kdo se mě ptá na mé jméno v souvislosti s mými obrazy. Opravdu.  Víte, já bych se za žádný pseudonym nikdy neschovávala. Merlin je mé jméno. Dal mi ho tatínek, který se narodil v Sofii. Seznámili se s maminkou na pláži u Černého moře. Letní setkání pokračovalo ročním dopisováním ve francouzštině, pak jeho příjezdem do Čech. Letos měli 54. výročí od svatby.  

To je netuctový příběh, vyprávějte…
M.J.: Táta miloval Marilyn Monroe a - létání. Takže, když se mu narodila holčička, bylo to jasné. Jméno Marilyn tehdy nebylo jednoduché na české matrice prosadit, tak povídá: „Dáme jí krásné jméno Marilyn. Asi ale bude žít v Čechách, tak aby neměla problémy, dáme jí ho foneticky!“  A tak jsem Merlin. Teprve po letech se mi ale přiznal: „Víš, že jsem tě vlastně ve skutečnosti pojmenoval po nejúžasnějším leteckém motoru všech dob Rolls-Royce Spitfire, který se jmenuje Merlin? Ale mamince to neříkej…“ Táta byl za mlada mazaný, neměl to v životě lehké. Za tohle jméno jsem mu moc vděčná.

Kdy jste vlastně zjistila, že jste schopná tvořit?
M.J.:  Tak na to jsem přišla už v mateřské školce. Dodnes slyším maminku, jak na mě po našem příchodu domů z předsíně volá: „ Sundej si aspoň ten kabátek, než začneš kreslit!“ To je jeden z mých prazážitků… Ale k tomu, jak maluji dnes, mne bohužel a vlastně i bohudík, ať se to zdá jakkoli kruté, dovedl úraz našeho syna. Malování mne doslova a do písmene zachránilo. Před fyzickým a psychickým zhroucením. Zde ale není prostor na to, abychom toto téma dále rozvedli, je to na další rozhovor vedený jindy a jinde.  Ale pozor, nebyl by to smutný rozhovor, jak by se mohlo na první pohled zdát. Byl by plný naděje, obdivu, poznání a humoru. I toho černého….

Maliruv stojan

 

Váš první obraz si určitě pamatujete. To je něco jako první polibek…
M.J.:  Naprosto. Na to nemohu zapomenout. Vrátili jsme se začátkem ledna 2009 z vánočního a novoročního lyžování. Manžel, já, naši dva synové a malá dvouletá dcera. Mladší syn v úplně nové, nečekané a neplánované životní situaci. Těšila jsem se, že začíná nový rok. Mnohem, mnohem lepší rok, než byl ten předchozí.  A hlavně, že začíná lichý rok. Ty sudé nemám ráda, obzvláště ty s osmičkou na konci… Téměř ještě v kabátě a přes nevybalené tašky z hor jsem začala vytahovat z komory léta pečlivě uskladněná plátna, stojan a barvy. Během chvíle byl můj první velký obraz hotový. Je v něm všechno. Všechno, co muselo ven, co jsem musela nějak zhmotnit. Jmenuje se „Vášeň“. Nepotřebuje komentář.  Ten nikomu nedám, je mi příliš drahý.  A pak už to šlo ráz na ráz, když došla plátna, nebylo nic důležitějšího, než obstarat další.

Jakou máte teoretickou průpravu, umělecké vzdělání? Od koho jste se učila?
M.J.:  Jsem absolutní samouk, tzv. autodidakt. Opět jsme u tatínka. Jeho maminka, moje bulharská babička, byla učitelka kreslení. On také nádherně kreslil, ale nikdy se tomu nevěnoval, což nechápu.  Asi tam odtud vítr vane. To on viděl mojí malířskou kariéru jasně.  V sedmi, osmi letech mne odvedl do kroužku kreslení, patrně to byla tehdy Lidová škola umění, jenže já se rozbrečela. Jsem introvert a byla jsem vždy hodná a velmi stydlivá holčička. Nechtěla jsem mezi cizí děti a k nějaké cizí paní učitelce. A u toho zůstalo, prý mne rodiče nechtěli trápit. Dodnes se jich ptám, proč tehdy nebouchli do stolu. Druhý pokus studovat výtvarné umění byl na gymnáziu. Vyhrála jsem tehdy okresní soutěž výtvarné soutěže na téma Znečišťování životního prostředí. Můj vítězný obraz visel poměrně dlouho v kladenském „Kulturním domě“. Z gymnázia jsem chtěla pochopitelně na UMPRUM nebo AVU.  Ale to zapracovali pro změnu profesoři a odradili mě se slovy, že sice krásně maluji, ale to na AVU a podobné školy nestačí. A navíc s rodinným profilem, kdy půlka mé české rodiny v roce 1968 emigrovala do Švédska a USA, nemám absolutně šanci. Dnes jsem jim svým způsobem vděčná.  

mer moudrost 1

 

Kudy tedy vedla vaše cesta?
M.J.: Vystudovala jsem nakonec VŠE, tehdy Fakultu vnitřního obchodu a malovala si sama pro sebe. Pak přišla rodina, děti, nebyl čas. Chybějící studium si tak až v současnosti vynahrazuji absolvováním výtvarných kursů na AVU, tzv. Letních akademiích. Poznala jsem tam skvělé profesory – Doc. Romana Frantu, Doc. Dalibora Smutného., Ak. mal. Miroslava Pesche, MgA. Jana Stosse. Ti mi doplňují výtvarné vzdělání. Zejména, co se týká techniky malby, kresby. A je to pro mě jen radost, ne povinnost. Nicméně, mám se pořád co učit, a to nejen od profesorů. Pořád mohu objevovat něco nového.
 
Prozraďte vaše inspirační zdroje. Tipnul bych si nějaké „ismy“ z počátku 20. století. Jsem blízko?  
M.J.:  Přímo trefa! Nejbližší je mi abstraktní expresionismus. To je prostě nádhera, to je prostě ONO. Moci se vyjádřit spontánně, rychle a podle momentálního rozpoložení. To je podstata mé tvorby. Maluji intuitivně a možná by se dalo říci proti všem pravidlům a zavedeným postupům. V tom je „moje výhoda“ oproti vystudovaným malířům. Nikdo mě neučil, a tím pádem ani neovlivňoval, že to nebo ono musím malovat právě takhle.  Maluji tak, jak to právě v ten moment cítím. A ani někdy sama nevím proč. Mé obrazy dostávají názvy až po dokončení, většinou „na první pohled“. Někdy je samozřejmě inspirace tak silná, že vím, co právě maluji nebo co chci namalovat.  Naopak mne ale moc baví, když v mých obrazech divák nalezne při každém pohledu vždy něco nového a nenechá se ovlivnit jejich názvy.

Věnujete se spíše abstraktnímu umění. Realismus vás neláká?
M.J.: Ale samozřejmě, že láká. Spíš ho ale obdivuji u jiných, jen jako divák. Přímo neuvěřitelné jsou takové ty fotografické malby - portréty. Myslím, že  umět takto malovat je dar. To se snad nedá naučit.  Já jsem zatím nepocítila ten správný impuls, abych se o nějaký reálnější obraz pokusila.  A nejsem si jistá, že takový dar mám. Ale vývoj všeho je nevyzpytatelný, takže to může přijít…

Zkuste popsat váš tvůrčí proces. Kdy se zpravidla ohlásí nápad – ráno, v poledne, večer…? Nebo se rodí až ve chvíli, kdy stojíte před bílou plochou?
M.J.: To je zajímavá otázka! A odpověď nejednoznačná. Nápad, inspirace? Záleží na tom, co, jak a kdy prožiji a jak je ten prožitek silný. Například jsem viděla kdysi z auta nějakou paní na chodníku, měla na sobě takovou kombinaci barev, že jsem okamžitě věděla, že z toho to bude obraz. To je ale takový ten slabší prožitek. Silnější jsem měla třeba z divadelního představení, například moderní verze Don Giovanniho ve Stavovském divadle. Krásné barvy. Dvě, tři, ale neuvěřitelně ladí.  Někdy ovšem jen pocítím tak silnou touhu postavit se před velké bílé plátno a začít, že vše ostatní jde stranou. A to neovlivním, to přichází náhle. Nejraději maluji o víkendu brzy ráno, když ještě všichni spí a je absolutní klid a ticho. Ve všední dny je to odpoledne. Večer nic nezačínám, večer maluji jen, když chci obraz dokončit.

mer plameny 2

 

Nakolik vaše díla předěláváte?  
M.J.:  Moje obrazy téměř nikdy nepředělávám. Začnu a nepřestanu, dokud není obraz hotový.  Pak je v něm vše, co tam má být. Je v něm síla toho okamžiku. Je v něm to neopakovatelné kouzlo. Tedy doufám. Tedy alespoň pro mne ano. Kdybych do něj sáhla po nějakém čase, zkazím ho. Bylo by tam něco navíc, co tam být nemělo v ten pravý moment vzniku obrazu.

Máte spočítáno, kolik obrazů jste už namalovala?
M.J.: Spočítáno přesně to tedy nemám.  Obrazy si tak nějak eviduji, takže určitou představu mám. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale pár stovek jich bude.  Asi tak tři.

Jaký je jejich další osud – prodáváte je, vystavujete, schováváte do rodinné galerie…?  
M.J.: Prodávám, vystavuji, uchovávám pro sebe, obdarovávám jimi své přátele. S velikou radostí věnuji obrazy do charitativních aukcí, například pro Klub přátel dětí Dětských domovů se sídlem v Novém Strašecí. Vždy v květnu organizují krásný charitativní večer s aukcí na Žofíně. Samostatnou kapitolou a mně opravdu blízkou záležitostí jsou Aukční salony výtvarníků Nadace Charty 77 - Konta Bariéry. Je to super pocit, že i díky mně může nějaký handicapovaný mladý člověk studovat na vysoké škole.

Zaujalo mě, že ve vašich obrazech je často přítomna červená barva. Co symbolizuje?  
M.J.: Červená je pro mě něco magického, a to v dobrém slova smyslu. Na většině obrazů ji najdete. Když tam není, mám často pocit, že to prostě není ono. Častokrát po ní sáhnu i podvědomě, aniž bych původně chtěla. Nevím, je to asi ta vášeň, můj vzdor vůči nespravedlnosti, tvrdohlavost. Boj s něčím, s čím se nechci smířit. Mé znamení je Býk, tak na tom asi také něco bude. Mám ráda červené tulipány na jaře, rudé máky v toskánských polích, karmínově zbarvené podzimní listí v babím létě, červené víno…

Když jsem si prohlížel ukázky z vašeho díla na webu, našel jsem dvě extrémní polohy – jedna se jmenuje „Stmívání“ a druhá „Plameny“. Subjektivně vnímáno a zjednodušeně řečeno: smíření a válka, klid a hrůza, ticho a řev… Vzpomenete si, co předcházelo vzniku těchto děl?  
M.J.:  Obraz „Plameny“ jsem namalovala nedlouho poté, co vznikl ten můj první, který představoval vášeň. Takže je to podobné – živočišné teplo, něco příjemného, domov, něco mně moc blízkého. Obraz „Stmívání“ je jeden z mých pokusů, skoro bych řekla úletů. Byl namalován na objednávku, což mi moc nejde, pro mou přítelkyni. Chtěla namalovat něco konkrétního, ne barevného, co by si mohla pověsit do ložnice.  Tento obraz není můj favorit, ale své místo si našel a je mu tam dobře. I jí se pod ním dobře usíná.

mer stmivani

 

Jste více „doma“ ve městě nebo v přírodě?
M.J.: Tak obecně, já jsem strašně ráda doma. Jsem typický „zápecník“. Ale vy jste asi myslel něco jiného. Mám ráda město, jeho ruch, zvuky, barvy.  Ale když je ho moc, uteču do lesa nebo alespoň do parku.  V přírodě je mi fajn, ať jsou to hory, lesy, louky nebo moře.  Zrovna tak mám ráda zimu, ale v jejím průběhu se už těším na léto a naopak na konci podzimu už vyhlížím první sníh.

Je pro vás důležitá zpětná vazba, ohlasy návštěvníků výstav?
M.J.:  Ano, to určitě.  Skvělý nápad má třeba Praha 8, která každoročně pořádá Salon výtvarníků a k obrazům během výstavy umisťuje provázek s tužkou a malinký notýsek, kam návštěvníci mohou autorovi napsat vzkaz nebo jakékoliv hodnocení vystaveného díla.  To je pak velmi zajímavé čtení.

Máte zkušenost z prezentace vašich obrazů v zahraničí? Je to jiné než na domácí půdě?
M.J.: Ano mám, ale jenom v USA. Shodou okolností a dílem osudu jsme se před lety ocitli na Floridě. Při mých cestách po okolí jsem jednou náhodou zastavila v Pensacole na hlavní ulici a zůstala v údivu hledět na nápis „Art Gallery Praha“. Nevěřila jsem vlastním očím, tady a Praha? Vešla dovnitř a tam mladý muž mluvící česky.  Nechala jsem mu vizitku a druhý den volal, že se s jeho ženou přijedou podívat na obrazy.  No, odvezli si jich dvanáct, později pár dalších a nakonec mi uspořádali celou výstavu.  Bylo to moc fajn.  Ale myslím, že vystavovat v Čechách je úplně jiné a na jiné úrovni. Jsme prostě Evropa…

mer vasen

 

Už vám někdo nabídnul, abyste ilustrovala knihu? Něco mi říká, že spojenectví s poezií by mohlo být vzájemně posilující…  
M.J.: Ilustrovat knihu nebo lépe řečeno možnost doplnit knihu vizuálně mými obrazy mi nikdo dosud nenabídl. Jednou jsem zprostředkovaně dostala návrh, že by jeden můj obraz mohl být na přebalu knihy. Jednalo se o beletrii a autorka byla žena, ale nedopadlo to.  Nicméně i ten zájem mně potěšil. Kdyby mé obrazy dokázaly výborně doplnit nějaké verše a spolu by to ladilo, tak proč ne? Moc poezii nerozumím, ale kdyby z toho spojení vzešlo nějaké celkově pěkné dílo, bylo by to fajn!

Foto z archivu Merlin Jahodové

Fotografie č.1 - Malířuv stojan; č.2 - Moudrost; č.3 - Plameny; č.4 - Stmívání; č.5 - Vášeň

( 3 hlasů )


 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

K21 se představuje

KATEŘINA HAJŇUKOVÁ


redaktorka a editorka

    Narodila se koncem března 2000, je tedy znamení berana a jak říká, zcela odpovídá její tvrdohlavosti. Pochází z Karlových Varů, které moc ráda a v současnosti je studentkou čtyřletého gymnázia.

    S K21 spolupracuje od začátku července a říká, že je za to neskutečně ráda. "Editace mi otevřela nový svět, který pro mně mnoho znamená a dává mi mnoho možností."

    Mezi koníčky Kačka řadí poslouchání hudby, čtení, psaní různých příběhů, hraní na keyboard, jízdu na skateboardu a trávení času se svými přáteli. "Dalo by se říct, že mým velkým koníčkem je barvení vlasů. D§vod? Už čtyři roky si barvím své hnědé vlasy částečně na modro a nikdy bych svoje modro-hnědé vlasy nevyměnila."

    Mimo studia a editace se věnuje svému blogu. Blogerkou je už asi sedm let, při čemž svůj dosavadní blog má čtyři roky. Ve škole ji nejvíc baví psychologie, český jazyk a angličtina.

    "Ze všeho nejdůležitější je pro mě moje rodina, která mě vždy drží nad vodou. Motta a citáty jsou moje doména. Už jako malá jsem si sepisovala a opisovala motta z internetu nebo ráda prohledávala mamčiny sešity s citáty. Můj nejoblíbenější pochází od zpěváka Andyho Biersacka, který má skupinu Black Veil Brides, kterou miluji: "Každý na světě má sny. Drž je blízko svého srdce a nikdy nepouštěj..."

Toulavka

Anketa


Chat s osobností

Banner

Partneři

Hledat

Mimísek 27

Čtěte také...

Tomáš Verner: Vždy jsem fandil tomu slabšímu

Tomas Verner 200Desetinásobný mistr České republiky v krasobruslení, mistr Evropy z roku 2008. Jednou stříbrný a jednou bronzový z evropského šampionátu, dvakrát čtvrtý na mistrovství světa. To je Tomáš Verner. Po Mistrovství sv...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Poetika zločinu a jiné svérázy francouzského filmu

poetika zlocinuJe chvályhodné, když se nějaký filmový festival nebo nesoutěžní přehlídka rozhodne poskytnout svým příznivcům i něco trvalejšího než jen vzpomínky na uváděná díla. Nemám na mysli jen programové katalogy s nicneříkajícími propagačními textíky, ale zejména monogra...

Divadlo

Česká baletní symfonie II v Národním divadle – choreografie Kyliána, Zusky a Konvalinky na hudbu Martinů, Dvořáka, Jiráska

CBS perexBalet Národního divadla se připojuje k oslavám Roku české hudby a 17. dubna na scéně Národního divadla uvedl premiéru České baletní symfonie II. Komponovaný večer představuje české choreografy různých generací tvořící n...

Film

VÁCLAV KRŠKA A (NEJEN) FILMOVÝ ODKAZ

osudova nesmelost200Režisér Václav Krška (1900-1969) patří mezi české režiséry, kteří zůstávají ve stínu svých slavnějších kolegů. Je uznáván jako průkopník poetických či lyrických výpovědí, jenž měl tu smůlu, že svého uměleckého vrcholu dosáhl v...