Komediální i charakterní herečka, která má navíc muzikální talent, což dokázala třeba v titulní roli dnes už legendárního muzikálu Hello, Dolly! - Tak nějak lze jen velice stručně charakterizovat Jaroslavu Tihelkovou, dlouholetou členku Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Jak se nám svěřila v následujícím rozhovoru, má momentálně před premiérou inscenace Deník Anny Frankové, která proběhne v sobotu 28. března.

 

I když je mi to asi jasné, přesto se zeptám - co vám nedá v posledních dnech spát?

V těchto dnech se blížím k premiéře hry Deník Anny Frankové, který režíruje Zojka Mikotová. Takže mi momentálně nedají spát texty a myšlenky typu kdy, kde, co, jak...

Těšíte se na premiéru a vůbec, máte ráda premiéry? A jak  je obvykle prožíváte?

Premiéry nepatří mezi mé oblíbené dny. Pro mě jsou spíše stresující záležitostí. V den premiéry dělám ty nejhorší domácí práce, abych neměla moc času přemýšlet o večeru. Mám pocit, že bych potřebovala ještě zkoušet, zkoušet a zkoušet.

V čem vás na jevišti Slováckého divadla ještě můžeme vidět?

Před nedávnem skončil muzikál Cikáni jdou do nebe, což mě moc mrzí. Momentálně hraji v Nezbedné pohádce, dále to jsou Cena facky, Peklo v hotelu Westminster, Donaha, Lucerna a Pohřbívání.

Jak jste vůbec v tomto divadle dlouho a máte spočítány role, které jste tu odehrála?

Ach jo, já a čísla... Pokud mě paměť neklame, začínám letos v Hradišti dvacátou sezónu. A kolik je to rolí? Hm, až budu v důchodu,  vytáhnu fotečky a budu vzpomínat a počítat! Doufám ale, že jich do té doby ještě hodně přibude (smích).

Které postavy patří k vašim nejoblíbenějším? Které jste ráda hrála, na které jste se těšila?

Takových rolí bylo hodně - milovala jsem Josí z Měsíce pro smolaře, Amandu ve Skleněném zvěřinci, Dolly v Hello, Dolly!. Z poslední doby paní Bennetovou z Pýchy a předsudku, Bernardu z Bernardy Alby či vědmu Izirgel z Cikáni jdou do nebe.

Představení, na které s láskou vzpomínáte?

Těch představení, která byla mému srdci milá je opravdu dost - a vypsat je, byl by to dlouhý seznam. Rozhodně jich bylo o mnoho, víc než těch, která jsem ráda neměla.

A existuje postava, kterou byste si ráda zahrála?

Dřív jsem měla takové sny, ale splnil se mi jen jeden. Takže od určité doby jsem přestala snít a těším se na každou pěknou roli, která mě čeká.

Co váš volný čas? Jak s ním nakládáte?

O vyplnění volného času je u mě postaráno. Můj partner má velkou zahradu a miluje hory, takže je snad úplně jasné, čím se ve svém volnu zabývám! A taky jezdím ráda a často do Brna za maminkou.

Máte hodně přátel? Chodíte do společnosti, anebo se spíš družíte s lidmi, kteří taky mají rádi divadlo případně mají blízko ke kumštu?

Přiznám se, že se stoupajícím věkem chodím do společnosti čím dál míň. A tak jsem nejraději, když za mnou mí přátelé přijedou na zahrádku, posedíme, popovídáme a něco dobrého ugrilujeme.

Předtím, než jste odešla do Slováckého divadla, jste hrála v Městském divadle ve Zlíně. Jak je to vůbec dlouho, kdy jste ze Zlína odešla?

Á, zase ta čísla... Takže do zlínského divadla jsem šla hned po škole a prožila tam krásných dvanáct let. Pak jsem odešla za manželem, dnes již bývalým, do Uherského Hradiště. A tady jsem právě začala dvacátou sezonu, jak už bylo předtím řečeno. No jo, utíká to...

Existuje role, která vás minula a vás to dodnes mrzí?

Pár takových rolí bylo, ale zase přišly jiné, taky krásné, takže se to vlastně vyrovnalo (smích).

Ve Slováckém divadle hostují renomovaní režiséři. Na které vyloženě ráda vzpomínáte, se kterými se vám dobře pracovalo a proč?

Řeknu to jinak. Až na jednoho režiséra, se kterým jsem se už naštěstí znovu nesetkala, vzpomínám ráda na všechny. Každý je jiný, každý má svůj způsob práce. Baví mě s nimi zkoušet, hledat, nalézat, někdy v klidu a pohodě, jindy ve větším napětí. Ale vždy s jediným cílem - vytvořit co nejlepší představení.

Vy sama nemáte autorské nebo režisérské ambice?

Moje autorské ambice nepřežily pubertu. A režisérské? Nikdy! I když, nikdy neříkej nikdy! Takže možná někdy... Jednou...  (smích).

Foto: archiv Jaroslavy Tihelkové

< Předchozí		Další >