Kultura21.cz

Pozvání k rozhovoru přijala paní Vlaďka Dobiášová, sběratelka historického a dobového oblečení, jeho doplňků, bižuterie, knoflíků, šicích potřeb a ozdob. Věci z její sbírky můžete vidět například na společenských akcích, výstavách a také v rámci takzvaného muzea módy na kolečkách. Nejen o něm se v tomto dlouhém rozhovoru dozvíte více, tak hurá do čtení.

Paní Dobiášová, vítám vás u našeho rozhovoru. Věnujete se netradičnímu koníčku – sbíráte historické a dobové oblečení, a to včetně módních doplňků. Jak jste se k takové sbírce dostala a kdy jste se sbíráním začala?
Asi to začalo už v dětství. Dost mě ovlivnily prvorepublikové černobílé filmy, se slavnými hereckými představiteli a módou, která na ulicích v té době nebyla k vidění. Určitě k tomu přispěla i teta, kdysi populární operetní subreta, Lída Klímová – Grossmannová. Tato dáma byla naší první představitelkou Rosemary ve stejnojmenné operetě Rudolfa Frimla. Působila v řadě divadel a operetních scén v Praze, ale i v Brně, Vídni, či Bratislavě. Tam působil jako dirigent skladatel Oskar Nedbal a ona se stala jeho dvorní zpěvačkou. Jejím manželem tety byl známý kabaretiér, konferenciér, písničkář a zpěvák Sláva Grossmann. Oba byli stále obklopeni společenskou smetánkou a hereckými hvězdami, on byl zdatný podnikatel, který spolupracoval s nejpopulárnějšími umělci např. s Vlastou Burianem, Oldřichem Novým či Karlem Hašlerem. Ten jej např. nechal v roce 1928 nazpívat na desku svou slavnou píseň „My jsme ti Pražáci vltavská krev“. Oba manželé měli nádherný byt na Smetanově nábřeží, úžasnou garderobu a spoustu zajímavostí pro malou holku. Právě tetiny občasné dárky daly základ počínajícímu dětskému sběratelství, tehdy spíš hromadění.

Kde sháníte nové kousky do vaší sbírky? Vyhledáváte si majitele těchto věcí, využíváte soukromé sbírky nebo si také něco šijete?
Když se nad vaší otázkou zamyslím, napadá mě, že jsem vlastně cíleně věci většinou nesháněla. Nějak to přicházelo samo, v pozdějších letech reagovali hodně posluchači nebo čtenáři v médiích a ozývali se s nabídkami. Měla jsem štěstí, že náhoda mi pomohla do sbírky zařadit několik ucelených a dokladovaných pozůstalostí. Nejen textilie, ale i dokumenty, fotografie, časopisy apod. Majitelé si mě vždy našli sami. Sama nic nešiju ani pro sebe a už vůbec ne do sbírky. Všechny věci v ní jsou dobové originály a nikoliv šaty šité v retro stylu. Mám kolegyní, která umí věci opravit dobovými šicími pomůckami, nitěmi počínaje a konče knoflíky.

Když vám přibude něco nového, co je třeba s daným kouskem udělat? Myslím tím například praní nebo nějaké úpravy.
Některé věci jsou v úžasném stavu a dokonce v původním balení. To se snažím uchovat, včetně např. paragonu nebo balicího papíru. Ten je někdy i ručně malovaný. Pokud se týká věcí nošených, je třeba k nim přistupovat individuálně s přihlédnutím na stupeň zašpinění či jiného poškození. Častá je rez, ale i tu většinou zvládám. Úprava a údržba textilií je obecně dost náročná.

Co z vaší sbírky považujete za nejhodnotnější a proč? Jsou nějaké věci, například doplňky nebo části oblečení, které by byly pro dnešní generaci už těžce pochopitelné a překvapivé?
Nejhodnotnější? To je sbírka jako celek. U jednotlivých věcí záleží na úhlu pohledu. Buď z pohledu historického, materiálového, osobnostního nebo osobního. Mohla bych být nadšena ze secesních šatů z rodiny básníka Hejduka, obleku pan Svatopluka Beneše, Adiny Mandlové, Nataši Gollové, šatů z kovové krajky nebo krokodýlích bot. Ale kdybych musela pod tlakem přiznat, čeho si nejvíc vážím, tak pořád vede puntíkatý šátek Oldřicha Nového. A překvapivé? Určitě pánský deštník v holi, dámské spodní kalhoty ke kolenům, kde mezi nohavicemi není látka a jsou jenom svázané tkanicí, kabelka ze sloní kůže, kabelka ze zemské výstavy v r. 1891, a podobně. Pro laika by bylo jistě překvapivé i množství knoflíků, látek či bižuterie z celého uplynulého století.

Píšete, že většina z předmětů má zdokumentovaný také svůj příběh. Můžete nám nějaký unikátní prozradit?
Příběhů je opravdu hodně, zajímají mě po stránce lidské i historické. Někdy je raritou, jak se věci ke mně dostanou a jak málo chybí k tomu, aby zůstaly zachovány. Před lety si mě po jakési výstavě našla paní, která mi nabízela věci z 30. let. Po jejich vyjmenování jsem moc děkovala, že je už mám a opakovala svůj problém s nedostatkem místa. Jednou z nabízených věcí byl i letní dámský kabát. Paní byla neoblomná, daly jsme si schůzku a přicházející dáma měla jenom kabelku. Oddechla jsem si, že kabát zůstal doma, ale k mému překvapení vytáhla z kabelky „sen“, kterému se dá říkat kabát. Přesné prostřihy letního kabátu umožňují jeho složení na mini balíček.

Pro představu našich čtenářů, máte vaši sbírku spočítanou? Dokážete například říci, kolik máte kusů oblečení nebo bižuterie? Určitě si vedete i nějaké katalogy, naplňuje vás i tato práce?
Kdepak, na katalogy není čas, jediný je, bohužel, v mé hlavě. Množství se dá těžko spočítat, ale pokud vezmeme i bižuterii, jsou to tisíce. A naplnění? Bez hlubokého zájmu, nadšení a znalostí by se z mého koníčka nebo spíše koně, nestalo moje zaměstnání, kterému se věnuji už 17 let.

A kde tyto věci vlastně skladujete? Musí to být nepředstavitelné množství a zabere to rozhodně více místa, než kdybyste sbírala například známky. :-)
To máte pravdu. Můj největší problém je místo. Sice mám v pronájmu prostory, ale v nich je vše srovnáno v krabicích a pověšeno na tyčích stejně, jako v kterémkoliv fundusu. Je to malé muzeum, ale bez stálé výstavní plochy.

S Vaším jménem je spojené takzvané muzeum módy na kolečkách. Jak taková akce probíhá a jaký mívá ohlas? Co je na naplánování takové akce nejdůležitější?
Pojem „muzeum módy na kolečkách“ vznikl právě z nedostatku výstavní plochy. V roce 1998 mi kamarádka nabídla možnost předvést moje poklady formou módní přehlídky na tiskové konferenci. Vybrala jsem průřez prádlem celého století a mělo to velký úspěch. Od té doby jsme realizovali stovky přehlídek v zámcích, muzeích a jiných zajímavých místech u nás i v cizině. Tam jsme byli naposled účastníky programu na reprezentačním plese České republiky v Bruselu a jednou z modelek byla i Miss World Taťána Kuchařová. Dosud jsem se setkala jenom s pozitivním hodnocením dobových přehlídek, velmi je ceněna originalita, choreografie i hudba, která je složena z původních nahrávek. Zejména cizinci jsou nadšeni, většinou nechtějí věřit tomu, že se jedná o originály. Líbí se všem věkovým kategoriím. Jedněm připomínají dobu, kterou zažili osobně či z vyprávění rodičů, druhým jsou často inspirací.

Když vás někdo osloví ohledně zájmu o výstavu, je pro vás složité vybrat jen několik exponátů nebo máte vždy jasnou představu, co zrovna vystavíte?
Zájemci většinou ví téma výstavy. To ostatní se dost těžko rodí. Nejraději bych tam nastrkala vše, co mám ráda, ale to nejde. Musím zchladit hlavu a promyslet koncepci. Navézt věci, aranžérské potřeby a na místě vybírat, ladit historii s možnostmi výstavního prostoru, většinou na zámku nebo muzeu. Uvědomuji si, že výstavy přinášejí radost pamětníkům i mladé generaci. Ta si na nich uvědomuje nejen to, že móda se stále vrací, ale i její funkčnost a nepostradatelnost. Objevují a obdivují jim neznámé pojmy a předměty, materiály či šicí pomůcky, ale i trvalou módní nadčasovost. Nemalým překvapením pro ně často bývá preciznost provedení jednotlivých modelů a řemeslná zručnost. Radost mají zejména studenti oborů, jakými jsou třeba módní návrháři či švadleny.

Nemrzí vás, že máte vaši sbírku doma? Že ji nemůžete někde prezentovat trvale? Myslíte, že by oto nějaký zámek neměl zájem? Návštěvníci by se určitě našli.
To víte, že mrzí. Největší sen je najít přiměřený prostor, kde bych už konečně vytáhla pomyslná kolečka zpod vozíku a zakotvila nastálo. Ale to je asi jediné, co mi nikdo ještě nenabídl. Ani žádnou spolupráci v tomto směru. Nedá se nic dělat. Jen jsem ráda, že alespoň formou přehlídek a krátkodobých výstav se věci mohou prezentovat.

Do módy nejen 20. století musíte mít skvělý vhled. Spolupracuje s Vámi někdo, kdo potřebuje odborné vyjádření? Například divadla?
Ale ano. Většinou jsou to lidé, kteří jsou nadšeni určitou historickou epochou a často se v ní i sami vyznají. Někdy oblékám na fotografování známé umělce, zapůjčím oblečení na vystoupení, či filmování, jindy obléknu celou dobovou svatbu. Divadla jsou snad jediná, s kým jsem moc přímou formou nespolupracovala, pouze s některými návrháři.

Určitě se dobře orientujete i v oblasti historie. Měla jste ji ráda i jako dítě? A užívala jste si například prohlídky na hradech a zámcích?
Hrady a zámky jsem procházela jako většina dětí na školních výletech. Vystudovala jsem ale výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě UK u takových mistrů, jako byli páni profesoři Cyril Bouda, Zdeněk Sýkora či kunzhistorik Miroslav Míčko. A to člověka musí celoživotně poznamenat.

A jak jste na tom vy, co se týče módy? Líbí se vám dnešní styl oblékání nebo byste se raději vrátila do nějakého určitého roku?
Věřte tomu nebo ne, žádné období mě neláká k úplnému návratu. Na chvíli, třeba na týden, by to mohla být doba Kristiána Oldřicha Nového nebo týden prázdnin v Římě Audrey Hepburnové a Gregoryho Pecka. Vždy se mi líbilo být oblečena jinak než ostatní. Pořád se divím, že dnešním děvčatům nevadí vypadat stejně, jako pět dalších na tramvajové zastávce. Každý by se měl pomocí módních trendů snažit najít svůj styl a ne je pouze bezhlavě kopírovat.

Na závěr vás se ještě zeptám, co je váš sen z hlediska sbírky?
Samozřejmě jediný, aby sloužila široké veřejnosti pro radost i poučení.

Děkuji za rozhovor!

www.ppdagentura.estranky.cz/