Kultura21.cz

Zpívající textař, který se už před lety odstěhoval z Česka do Německa. To je Vlady Gryc. Zpívání, textařinu a muziku ale nikdy neopustil, naplno se tomu i věnuje Berlíně, kdy už nějaký čas žije. Přitom je v čilém pracovním kontaktu se zpěvačkami Tanjou, Marcelou Březinovou a Renatou Drössler. Rád by psal i pro Helenu Vondráčkovou, kterou obdivuje řadu let. Je zajímavé, že z hudebníků nejčastěji spolupracuje právě s Heleniným prvním manželem Hellmutem Sickelem, který žije také v Berlíně. Ten je ostatně nejčastějším autorem hudby k písničkám, které si chce Vlady Gryc otextovat a nazpívat pro své plánové album.

Jak se vede v Berlíně? Věnuješ se nadále muzice, textům a zpívání?

Děkuji za optání. V Německu žiju už řadu let a už jsem si tady zvyknul. Ale musím přiznat, že během prvních dvou let se tu a tam dostavily stavy, kdy jsem zvažoval, jestli nemám sbalit kufry a vrátit se domů. Jenže strašně nerad se vzdávám a řekl jsem si, že když to zvládli jiní, tak to musím zvládnout i já. Česká mentalita je jiná než německá a chvíli mi trvalo, než jsem se adaptoval. I tady se stále věnuji muzice, psaní textů a v poslední době jsem se zase začal intenzivně věnovat i zpěvu. Zpívání mi udržuje dobrou náladu a dodává mi hodně energie, kterou zase využívám při psaní.

Na čem a pro koho jsi v poslední době pracoval?

V nedávné době  jsem napsal texty k novému CD rockové zpěvačky Tanji, které by snad mělo vyjít ještě letos. S Tanjou se známe už dlouho a tak jsem se jí snažil napsat texty, jak se říká „na tělo“. V podstatě je vše hotové, zbývá jen „maličkost“ - najít sponzora tohoto projektu. Pár mých textů se objeví  také na připravovaném albu Marcely Březinové, které chystá  na podzim letošního roku, kdy zároveň oslaví pětatřicet let na scéně. No a samozřejmě píšu texty pro svou dlouholetou  kamarádku a skvělou šansoniérku Renatu Drössler. Právě v těchto dnech uvedla novou píseň Až jednou přijde…, ke které jsem napsal text, zatímco hudbu složil Michal Worek. Renata je v Česku - v oboru zvaném šanson - absolutní jednička a písničku podala tak, že se mi dojetím naskočila husí kůže. Ostatně velmi doporučuji zajít si na její koncert.

Co tě inspiruje k psaní textů?

Život. Zcela jednoznačně život, a to ve všech svých podobách. Já sám jsem měl život velice pestrý a zažil jsem spoustu krásných, ale i příšerných období. Stejně tak mi slouží k inspiraci životy mých přátel a lidí v okolí. Ve světě se denně děje tolik krásných, smutných, vtipných, někdy jakoby až nereálných věcí. Život je obrovská pokladnice příběhů a námětů, stačí jen chodit po světě s otevřenýma očima a byt všemu otevřený. Já život miluji, vážím si ho a přistupuji k němu bez jakýchkoliv předsudků nebo vlivů okolí. Proto mi možná umožňuje vidět i věci z úhlu,o kterém někteří možná ani neví, že existuje. Dnešní společnost je uspěchaná, egoistická a často tak zaslepená těmi svými profity, že lidé na věci, které se týkají něčeho jiného než jejich „já“ už nemají čas. Ale i tohle je život a má inspirace…

S kým nejčastěji z hudebních skladatelů a interpretů v současné době spolupracuješ?

Na skladatele jsem měl fakt štěstí. Několik let spolupracuji s absolutním profesionálem ve svém oboru, který má na svém kontě spoustu hitů, Hellmutem Sickelem. Pracovat s Hellmutem je pro mě velmi příjemné, navíc  tato spolupráce má tu výhodu, že Hellmut skvěle ovládá češtinu, což je nesmírně důležité při zhudebňování českého textu. Jednou jsem spolupracoval na písničce,  ke které udělal hudbu kytarista skupiny Propaganda a právě tehdy došlo k tomu, že český text se na hudbu, ač byla velmi dobrá , absolutně nedal zazpívat.
Taky spolupracuji s mladým, talentovaným a hudebně neotřelým skladatelem Michalem Workem. Kdykoliv mu dám nějaký text, tak k tomu složí něco tak úžasného, že to mnohdy přesahuje rámec mé představivosti.  Jsem fakt moc rád, že můžu mít tyhle lidi vedle sebe. Jak už jsem zmínil, píšu hlavně pro Tanju, Marcelu Březinovou a Renatu Drössler. Mám ale už připravené i nějaké texty pro Jitku Zelenkovou a Inu Urbanovou.

Předpokládám, že píšeš i pro sebe  - znamená to, že máš v plánu třeba sólové zpěvácké album, kde by byly výhradně tvoje texty?

Ano, píšu i pro sebe. Během května až června vyjde můj singl Tchýně, který opatřil hudbou Hellmut Sickel a na kterém budou dvě skladby z připravovaného alba. K mání bude na www.vlady.wbs.cz , která by měla být spuštěna už co nevidět. Jakým tématem se v titulní písničce zabývám, je asi zcela jasné (smích). Určitě mám v plánu vydat album, které bude zcela autorské, ale v hlavě mám ještě další projekt, kde by nebyly jen moje písničky - ale všechno má svůj čas...

Co za témata řešíš v textech a co tě obvykle k napsání textu inspiruje?

Jak už jsem řekl předtím, inspirací je mi život sám. Co do obsahu, tak se týkají  snad asi všeho, co s sebou život přináší. Píšu texty, a to jak romantické a poetické, tak  i texty humorné, sarkastické,  jedovaté a s nadsázkou. Velmi rád se zabývám tabu tématy. Ačkoliv víme, že určité věci  se dějí zcela běžně a jsou součástí našich životů, tak se o nich raději nemluví. Já velmi rád vybočuji z řady a rád v textech upozorňuji právě na tato  témata. Nejde mi o to, aby se text líbil všem, chci na některé věci upozornit, chci polarizovat. Proto nemám problém v některých textech použít tu a tam i tvrdší slovo, nebo výraz. Tady znovu zmíním můj singl Tchýně, ten text je fakt docela hustý.

Proč jsi vůbec odešel do Německa? Mám zato, že jsi měl tady našlápnuto.  Narážím na tvou spolupráci s Vladimírem Figarem, na přípravu tvého alba...

Asi jsem měl našlápnuto, ale všechno dopadlo úplně jinak, než jaký byl plán. Po vysoké škole jsem pracoval v ostravské televizi, kde jsem se během natáčení pořadu Divadélko pod věží blíže seznámil s Láďou Figarem. Hodně jsme si povídali o muzice, o zpívání a podobně. Poté co Marie Rottrová odešla do Prahy, domluvili jsme se s Láďou, že bychom mohli něco zkusit. Nejdříve jsme zkoušeli jen cover verze, abychom zjistili, jestli by nám to vůbec šlo. Potom teprve začal Láďa Figar pracovat na nových kusech, protože až na základě vlastních skladeb mohla vzniknout vlastní vystoupení a vlastní LP. Láďa ještě stále doprovázel Marušku Rottrovou na koncertech a pracoval, tuším že i s Petrem Němcem. Postupně jsme natočili asi čtyři vlastní věci a pak najednou přišla ta strašná zpráva. Láďu Figara našli zavražděného. No a  s jeho smrtí byly pohřbeny i všechny plány a záměry týkající se naší spolupráce a mé kariéry. Rád na něj vzpomínám, protože to byl jedinečný člověk a skvělý muzikant.

Kariéra v Česku nevyšla, zato jsi vyrazil na zkušenou do Ameriky a Kanady...

Ještě než jsem se vydal za velkou louži, tak jsem zakotvil v Praze. Pak došlo v rodině k jisté tragédii a nějak to všechno na mě padalo ze všech stran. Jediná možnost pro mě byla odejít na čas někam do úplně jiného prostředí, chtělo to jiné lidi, jiný svět. Tak jsem odletěl do Kanady a USA.
Kanadu jsem si zamiloval. Pobýval jsem v Montrealu, kde se pravidelně, dvakrát týdně, scházeli Češi a Slováci v tamním Slovanském kulturním domě. Kamarád mě tam uvedl a od té doby jsem tam s jejich kapelou zpíval české a slovenské písničky. Mohli jsme  zpívat i v angličtině nebo francouzštině, ale lidi chtěli jen skladby v češtině. Ta atmosféra, když všichni zpívali s námi, byla nepopsatelná. V takových momentech si člověk uvědomí, kam skutečně srdcem patří. Pro mě to byl nezapomenutelný zážitek!

Po návratu domů jsi ale stejně zase zmizel a usadil v Berlíně. Proč?

No, když se vrátíš po roce odněkud, kde to funguje všechno poněkud jinak, tak se najednou začneš na spoustu věcí dívat taky jinak. Najednou vidíš chyby a nedostatky, které jsi dříve neviděl. Vlastně jsi o nich ani nevěděl, do té doby nebylo co srovnávat. Najednou jsem zjistil, že to či ono se mi nelíbí. Nevěděl jsem, jestli jsem se za ten rok změnil já nebo lidi kolem. Najednou jsem se v Česku necítil pohodlně. Ovšem je třeba dodat, že ještě před odletem do Kanady zaťukala u mých dveří paní Láska a tak jsem po návratu na rodnou hroudu holt sbalil kufry a šel za hlasem srdce (smích).

Německá pop music tě oslovuje?

Určitě ano. Tady v Německu mají několik velmi schopných a talentovaných umělců. Někteří  dokonce dosáhli i mezinárodních  úspěchů jako třeba Nena, Sarah Connor, nebo dříve Nina Hagen či kapely Scorpions a Rammstein. Německá pop music mě dnes určitě oslovuje více než americká, kterou nás dennodenně odevšad krmí. Americká pop music je pro mě jen směs všech možných samplerů a zvuků, kde vnímám už tak akorát tempo, ale melodie skladby mi zcela uniká. Zato německá pop music si ještě stále zakládá na melodii. Překvapilo mě, že tady i mladí hodně ujíždějí na tzv. šlágrech. V Česku by se asi šlágr moc neuchytil, ale tady snad neexistuje domácnost, ve které by se nenašlo aspoň jedno CD šlágrů.

Vraťme se do Česka. Kdo se ti v české pop music zamlouval tenkrát a kdo se ti líbí dnes?

No, já byl od malička zamilovaný do Heleny Vondráčkové a jsem ji věrný dodnes. Dříve byla mým velkým idolem také  Petra Janů. Dnešní česká pop music je ale tak divná, že si ta jména, která přicházejí tak rychle, jak rychle zase odcházejí, ani nestačím zapamatovat. Ale koho stále považuji za jedničky a skutečné hvězdy, jsou Helena Vondráčková, Věra Špinarová, Sisa Sklovská, Gabriela Gunčíková a samozřejmě zpěvačky, pro které píši a které jsem už zmínil v úvodu článku. Chlapské hlasy mě nikdy nijak moc nebraly, takže mezi nimi favority nemám.

Zajímavé je i to, že jsi vystudoval pedagogickou fakultu, ale potom jsi působil v ostravském divadle a ostravské televizi. Jak vzpomínáš na tu dobu?

Původně jsem se pokoušel dostal do Prahy na Karlovu univerzitu, na obor tlumočnictví-překladatelství, ale nevyšlo to. Tak jsem musel vzít zavďěk pedagogickou fakultou. Bylo to lepší než jít na Báňskou, protože já a technika… to fakt nejde dohromady. Ale ani peďárna nebyla to, co bych chtěl v životě dělat a tak jsem později  nenastoupil před tabuli, ale do ostravské televize. V divadle jsem pracoval jen externě během studií. Televize mě táhla mnohem více. Bylo to skvělé období, poznal jsem tam spoustu zajímavých, inteligentních a zábavných lidí. Snad nikde se člověk nenasměje a nepobaví tolik jako na natáčení, ať už v terénu nebo ve studiu.Věci, které se tam stávají, by si člověk snad ani nevymyslel. Byly to prostě, jak se říká, „boží časy“ a rád na ně vzpomínám.  

Co tvoje další aktivity a zájmy? Vím, že máš rád a podporuješ nejen němou tvář...

To je pravda, zvířata jsou nedílnou součástí mého života. Dříve jsem chtěl být dokonce veterinářem, ale po zjištění, že součástí studia byla také fyzika a chemie, jsem tuto myšlenku rychle zavrhnul. Bolí mě, když slyším, že někdo týrá nebo zabíjí zvířata. Vytáčí mě, když vidím, že si někdo pořídí zvíře, aniž by se předem informoval, co to obnáší a pak jej po čase někde vyhodí v lese, nebo u silnice. Zákony jsou u nás v tomto směru velmi slabé. Já sám mám doma tři kočky, pro které bych obětoval cokoliv. Podporuji místní útulek, v zimě nosím deky, hračky a krmení, ale vím, že to nestačí. Rád bych poskytnul domov více zvířatům, ale tři kočky v bytě je tak akorát. Taky mě trápí situace v hospicích. Lidé, kteří tam přijdou, by si zasloužili mnohem lepší péči, vždyť je to jejich poslední štace! Ale nejsou peníze a není dost odborného personálu. Přál bych si mít dostatek prostředků, abych v tomto směru mohl pomoci. Vždyť nikdo nevíme, jak sami a kde jednou skončíme.

Nemůžu se tě nezeptat na zpěvačku Celine Dion, kterou řadu let obdivuješ a se kterou ses i osobně setkal. Co tě k ní tak poutá?

Celine jsem poprvé viděl během mého pobytu v Montrealu. Tehdy ještě nebyla slavná, jen Franko-kanaďani znali její jméno. Hlasově mě úplně odrovnala, během jedné pisničky jsem se do ní úplně zbláznil. Když jsem tady později scháněl její CD, dívali se na mě jako na blázna s tím, že nemůžou mít CD kdejaké rádoby zpěvačky. Mě se to tehdy šíleně dotklo. A když asi o rok nebo dva později Celine začala dobývat svět, byl jsem strašně hrdý na to, že já ji "objevil" už dříve, když ještě nebyla slavná. Jsem rovněž jejím sběratelem. Mezi fanoušky Celine Dion se říká, že mám údajně největší sbírku v Evropě. Zda to je pravda, nevím, nikdy jsem moji sbírku nesrovnával s jinými. Celine mě upoutala nejen svým hlasem, což musel být dar od Boha, ale i svoji lidskostí, skromností a trpělivostí s často až hysterickými fanoušky. Nezažil jsem, že by Celine někdy někoho odmítla anebo že by se na někoho škaredě podívala. Vždy rozdávala podpisy a úsměvy, dokud i ten poslední fanoušek nebyl uspokojen.

Jak vidíš nebo jak bys rád viděl tvou uměleckou budoucnost?

Tak svoji budoucnost asi nezná nikdo, ale zcela jistě můžu říct, že mě budou asi jednou muset vynést na márách s tužkou a papírem v ruce (smích). Každopádně bych si přál, aby mi sloužilo zdraví, protože bez toho nejde nic. Abych měl ještě dlouho hodně energie a nápadů, abych mohl napsat spoustu nových a hezkých textů, aby mě i nadále provázela radost ze zpívání a aby to klukům skladatelským dobře hrálo a o hudební nápady aby nebyla nouze, protože bez nich by to nešlo. Věřím, že když se díváme na budoucnost pozitivně, tak taky všechno pozitivně dopadne. Takže budoucnost je jasná – MUZIKA a PSANÍ !

Foto Hellmut Sickel