Kultura21.cz

Nejdřív ho naše publikum poznalo coby baskytaristu populární německé skupiny Kreis, posléze jako prvního manžela Heleny Vondráčkové. Čas je proti nám, Sprint, Svou partu přátel ještě naštěstí mám - to jsou asi největší hity, které pro ni Hellmut Sickel napsal. Hudebně i stylově ovlivnil zejména její alba z druhé poloviny 80. let, což dokládají písničkové skvosty jako Sólo pro tvé oči, Víc ti můžu dát jen já, Křížaly, housle a půlměsíc, Ty mi vládnout máš, Kam šel déšť nebo Dál nejsi můj. Pár písní napsal také pro Lenku Filipovou, která v jeho studiu natočila album Částečné zatmění srdce. Po rozvodu s českou zpěvačkou se Hellmut Sickel vrátil do Berlína, ale svou muzikantskou profesi stejně jako kontakt s českou hudební scénu nepřerušil. Přiznává to i v následujícím rozhovoru.

Léta jste také fotil, ale nyní prý opět u vás vyhrává muzika. Máte zase nahrávací studio?

Focení se věnuji už od mládí tak, jako muzice. Nepřestal jsem s ním, věnuji se mu dodnes. Člověk může dělat dvě věci zároveň. Samozřejmě ale nefotím, když se právě věnuji skládání a hlavu mám plnou not a tónů, stejně tak, jako zrovna neskládám hudbu, když mám před sebou nějaký objekt, který mě zaujal, a chci jej zachytit na fotografii. Tyto moje dva zájmy se u mě střídají a zároveň se doplňují a navíc mi jedno pomáhá uvolnit a pročistit si hlavu od toho druhého, takže to, čemu se právě v tu chvíli věnuji, můžu dělat na sto procent. Teď momentálně vede muzika a skládání. Mám své studio, které k nahrávání úplně stačí, protože díky současné profesionální počítačové technice si člověk - za předpokladu, že s touto technikou umí zacházet - může udělat spoustu věcí doma sám, aniž by musel investovat do velkého nahrávacího studia, jak tomu bývalo dříve. Navíc mám výhodu, že si i všechny nástroje ve svých skladbách umím zahrát sám.

Znamená to, že začínáte skládat písničky? Jaký styl? O čem ty písně jsou?

Nezačínám, skládání se věnuji celý život. Jak jsem řekl, člověk může dělat více věcí paralelně. Jednou máte větší chuť na jednu věc, jindy na druhou. Mimo to se věnuji i dalším aktivitám, které mě baví a uspokojují, jako třeba psaní textů (v němčině), nebo natáčení videí. Tuhle pestrost potřebuji, jsou to takové ventily. Co se stylu písniček týče, musím říci, že nemám rád škatulkování hudby do stylů. Hudba je jen jedna, a buď se mi písnička líbí, anebo nelíbí a je mi pak jedno, jestli patří do škatulky popu, rocku, funku, soulu nebo někam jinam. Pro mě je podstatné, aby písnička měla melodii a šla, jak se říká, do ucha. A přesně podle tohoto konceptu skládám i svoje písničky. Líbí se mi propojení prvků moderní a klasické hudby.

Skládat písničky a hudbu, to chce obvykle alespoň malý tým anebo někoho, kdo to bude zpívat. Máte v Berlíně parťáka nebo zpěváka?

Samozřejmě jsou různí interpreti, se kterými rád pracuji. Spojení a kontakty do Česka jsem neztratil. Několik nových skladeb se objeví v průběhu letošního a příštího roku v repertoáru dvou českých zpěvaček s úžasným hlasovým fondem, Tanji a Marcely Březinové, a několik dalších skladeb je ve fázi jednání s dalšími interprety. Posledních pár let spolupracuji s Vladym Grycem, který je původem Čech, ale žije již řadu let v Berlíně. Vlady píše texty v češtině, já je zhudebním, nebo naopak, tedy, že já napíšu skladbu a on ji opatří textem. Některé z textů si Vlady píše i pro sebe. Já jim dám hudební podobu a zaranžuji je a Vlady je následně nazpívá. Naše spolupráce funguje výborně a z naší společné práce tak už vzniklo několik povedených skladeb.

Co je vaší největší inspirací ve vaší hudební tvorbě?

Nepatřím k těm, kteří by se nechávali nějak ovlivňovat hudebními trendy. Poslouchám v podstatě všechno, některé věci se mi líbí více jiné méně, nebo vůbec. Jako skladatel se zajímám o vývoj v muzice, ale že by mě to nějak zásadně ovlivňovalo, to ne. Myslím si, že kdybych se nechal ovlivnit a skládal jen podle toho, co je teď právě „in“, tak by ve finále všechny písničky zněly stejně. Ostatně všechno už tady jednou bylo a autoři současného hudebního trendu čerpají z toho, co starší generace už znají z minulých let. Pokud se jedná o inspiraci, tak tu hledám v klasické hudbě, stejně tak, jako v muzice šedesátých a sedmdesátých let, kde jsou skladby postaveny na harmonii a melodii.

Když byste měl zavzpomínat na vaše hudební začátky, jaké byly? Vím o vás, že máte hudební vzdělání...

Moje úplně první muzikantské pokusy se vážou k době, kdy jsem si jako kluk koupil první baskytaru, propojil ji s rádiem a hrál k hudbě, kterou tehdy vysílali. Po škole jsem si podal přihlášku jak na medicínu, tak i na vysokou školu, obor moderní hudby, jako zálohu a pro případ, že bych se na medicínu nedostal. Přijali mě na obě a nastalo dilema, kam tedy jít, protože obě školy studovat najednou nešlo. Přestože jsem měl vážné úmysly stát se lékařem, láska k umění nakonec zvítězila a já se rozhodl pro studium hudby. Hlavním nástrojem byl kontrabas, ale mimo to jsem studoval baskytaru a aranžmá. V té době několik dalších studentů školy založilo kapelu a hledali baskytaristu. Přihlásil jsem se, vzali mě a tak vznikla skupina Kreis. Takže to byly moje hudební začátky.

Kreis byla hodně slavná německá kapela. Jak jste v ní působil dlouho, a jste s někdejšími členy v kontaktu?

V Kreis jsem působil od roku 1974 do roku 1980. Byla to léta, kdy jsme byli hodně nahoře a díky tomu jsme také byli neustále na cestách, ve studiu či v televizi. Měli jsme spoustu vystoupení a časově jsme byli neskutečně vytížení. S takovým časovým harmonogramem bylo nemožné se ještě naplno věnovat studiu na vysoké škole. Proto mi byl vedením školy vytvořen zvláštní studijní plán, který mi měl umožnit zvládnout studium i hraní s kapelou. Ovšem s rostoucí popularitou kapely přibývalo stále více vystoupení a výjezdů a studijní plán se už nedal dodržet. Protože jsem chtěl vysokou školu dostudovat, rozhodl jsem se v roce 1980 kapelu Kreis opustit. V kontaktu s ostatními členy nejsem, po rozpadu skupiny si každý šel svou vlastní cestou. Jen sporadicky se občas sejdeme při nějakém společném vystoupení pro televizi.

Léta jste žil v Čechách a byl manželem Heleny Vondráčkové, pro kterou jste napsal spoustu dobrých věcí. Které pokládáte za nejlepší?

To se takhle nedá říct. Jako skladatel si stoprocentně stojím za každou svoji písničkou. Do každé jsem dal celé své srdce a vypustil ji do světa, až když jsem byl s výsledkem naprosto spokojen. Každá moje písnička je jako moje dítě. Každé skladbě jsem věnoval maximální úsilí od prvního tónu až do její finální fáze. To, že některé písničky jsou hrány v rádiích častěji než jiné, vůbec neznamená, že by byly lepší než ty ostatní. Do každé své písničky jsem dal kus sebe a každá z nich má své vlastní kouzlo - a jak jsem řekl, za každou si stojím.

Máte spočítané, kolik jste napsal celkem písniček?

Přesně je spočítané nemám, ale s určitostí mohu říct, že jich je něco kolem 150.

Co scénická či filmová hudba? To by vás nebavilo?

Ano, bavilo a možná vás překvapí, že se čas od času věnuji i tvorbě této hudby, stejně tak, jako jsem složil i hudbu pro reklamní účely. Ale trh je v tomto hudebním směru více než složitý, konkurence je nesmírně veliká a pokud byste jako skladatel chtěl, aby vás psaní tohoto druhu hudby uživilo, musel byste být součástí nějakého týmu, který má možnost ovlivnit, čí skladba se ve filmu použije, nebo který skladatel dostane zakázku napsat k filmu hudbu. Takových dnes není mnoho a každý si to svoje místečko pečlivě hlídá.

Zpět k vašemu focení.  Jak dlouho jste se této činnosti věnoval, co vás bavilo fotit a proč už dnes tolik nefotíte?

S fotografováním jsem začal už jako mladý kluk a věnuji se mu dodnes. Momentálně ale více inklinuji ke skládání hudby a focení je teď zase na čas až na druhém místě. Léta jsem fotil pro jeden německý časopis, převážně fotografie k reportážím. Nejraději fotím zvířata a přírodní scenérie. Proč zvířata? Protože s těmi nejsou žádné potíže, nemají žádné manýry, jestli je  lepší fotit je z té či oné strany, nezajímá je, jestli je jejich čumák malý, nebo velký, jestli na fotografii vypadají dostatečně hubeně a není třeba se jich ptát na svolení, zda  mohou být na fotce vidět nebo ne. Zvířata jsou objekty naprosto přirozené a mohu je tak zachytit v jejich pravé kráse, právě taková, jaká ve skutečnosti jsou.

Je muzika váš celoživotní koníček, poslání?

No samozřejmě, vždyť je to moje profese. Ani si neumím představit, že bych měl dělat něco jiného, vždyť já kromě skládání ani nic jiného neumím (smích). Muzika je skutečně to, co mě naplňuje a pro co žiju.

Vaše nejbližší umělecké plány? Založíte kapelu, natočíte desku? Třeba s Vladym Grycem?

No, založit kapelu neplánuji. Víte, založit si vlastní kapelu je obrovská zodpovědnost, musíte tu kapelu uživit, a to v dnešní době není tak jednoduché. Proto se dnes čím dál častěji stává, že si dva či více interpretů kapelu dělí nebo půjčují. Spousta muzikantů dnes taky hraje v několika hudebních seskupeních najednou, aby na konci měsíce měli dost na to, aby zaplatili účty a další nutné položky. Nebo po večerech hrají s kapelou a přes den chodí do práce, jako každý jiný. Mít vlastní kapelu je fakt velká zodpovědnost a dovolit si to může jen málokdo. Co se natočení desky týče, tak ano. S Vladym Grycem dáváme do kupy materiál a CD by mělo spatřit světlo světa v průběhu příštího roku. Teď, v červenci se objeví první CD singl „Tchýně“ v limitovaném nákladu, který představí dvě nové, vtipné písničky z naší společné autorské dílny.

Foto: archiv Hellmuta Sickela