Asi ne náhodou jsem natrefila na tři knihy s líbivými a lákavě barevnými obaly. První se jmenuje Meč pánů z Velhartic, druhá Meč a dívka z Herštejna a ta třetí Meč, srdce čarodějky. Jsou to knihy pro malé čtenáře a mají společnou autorku – Jindřišku Mendozovou.

Příběhy plné napětí zavedou čtenáře i do historie a jsou tak dobrým doplněním znalostí, které leckteré dítě ve škole nepřijímá zrovna dvakrát ochotně. Autorka spojila současnost s historií, vtiskla do příběhů i prvky fantasy a vskutku strhující příběhy byly na světě. Zatoužila jsem zjistit o paní spisovatelce něco víc. A tak jsem se dočetla, že Lic. Jindřiška Mendozová žije v Praze, studovala produkci na pražské FAMU v Praze, španělštinu a tvůrčí psaní na univerzitách v Barceloně a ekvádorské Guayaquilu. Po návratu z Jižní Ameriky se věnovala překladům a tvorbě pro televizní a rozhlasové seriály a pořady pro děti. Za povídky pro děti a mládež získala několik čestných uznání v USA. V současnosti se věnuje hlavně vlastní tvorbě, ale úplně neopustila ani televizní prostředí. Ve volném čase velmi ráda cestuje, chodí do divadla a na výstavy, poslouchá hudbu a čte. Většinu z toho absolvuje spolu se svými třemi dětmi. Také jsem našla její webové stránky www.knihymendozova.com . Ale já jsem si umanula, že s touhle dámou musím udělat rozhovor. Přesto, že je velmi pracovně vytížená, ochotně mi rozhovor poskytla. Máte možnost dozvědět se, pro zrovna Ekvádor a jak to má Jindřiška třeba s životním mottem.   

 

Představíte čtenářům, prosím, zblízka všechno, co děláte?
Většina mých aktivit se opravdu točí okolo psaní. V současné době píšu knížku z exotického prostředí zaměřenou spíš na dospívající čtenáře, ale v záloze mám i načrtnuté další pokračování Meče. Kromě toho se jako dramaturg věnuji práci na seriálu Přístav. Další součástí mých aktivit je psaní knižních recenzí, které vydávám na svém blogu. A vždycky mám ještě v nějaké, větší či menší, míře rozepsanosti nějaké další vlastní náměty, ke kterým se postupně časem vracím. Nebo je naopak nechám definitivně být.

Jste velmi činná a aktivní žena. Kam byste se zařadila nejvíc? Co je Vaší uměleckou prioritou?
V tuto chvíli bych řekla, že mojí hlavní činností je psaní knížek a dramaturgování. Dřív bych bývala řekla, že psaní televizních scénářů, ale od toho jsem se tak nějak automaticky a přirozeně posunula právě tímhle směrem. V současné době mě tahle náplň těší a vyhovuje mi, v žádném případě to ale neznamená, že časem nenajdu ještě nějakou další oblast, kterou bych si ráda vyzkoušela. Respektive, o jedné i vím, že bych si ji ráda zkusila, ale zatím je to natolik ve stádiu „možná, jednou, snad“, že ani neupřesňuji, o co jde.

Jste několikanásobná maminka. Jak se dá Vaše vytížení skloubit s rodinným životem?
Děti mám tři, nejstarší je čtrnáct, nejmladší je deset. Po těch čtrnáctiletých zkušenostech s kombinováním práce a rodiny, můžu myslím s čistým svědomím říct, že to jde. Jen je potřeba věci vyvažovat. Když byly děti úplně malé, věnovala jsem se překladům, tedy činnosti, kdy jsem prakticky nemusela odcházet z domova, nekonaly se žádné dlouhé schůze, pracovat jsem mohla, když děti spaly nebo si hrály samy. Když byly o něco větší, posunula jsem se k psaní scénářů, kdy už jsem občas musela na scénáristické schůzky, ale ty se konaly v době, kdy byly děti ve školce. Teď jsem si k vlastnímu psaní přidala dramaturgování, které mě z domova odvádí častěji, ale pořád je to práce na volné noze, kdy si můžu spoustu věcí upravit tak, aby rytmus vyhovoval nám všem. Jedinou konstantou jsou ale termíny, ty jsou nedotknutelné.

 

V současné době vnímám Vaše jméno právě v souvislosti s pozicí dramaturgyně v primáckém seriálu Přístav. Co je vlastně náplní dramaturgyně a jak je tahle činnost časově náročná?
Dramaturg seriálu hlídá návaznosti jednotlivých příběhů v rámci seriálu jako celku i v rámci návaznosti z dílu na díl. Vzhledem k tomu, že seriál nepíše jen jeden scénárista, musím se snažit díly připomínkovat tak, aby konkrétní postava pokud možno mluvila stále stejným stylem, nechovala se u jednoho scénáristy tak a u druhého naprosto opačně. A samozřejmě se účastním schůzek, na kterých se vymýšlí příběhy pro další díly. To je velmi zjednodušeně řečeno, co obnáší práce dramaturga se scénáristy. Dramaturg ale spolupracuje i s produkcí, což znamená schůzky, na kterých se dohaduje, jak se naše představy „z papíru“ převedou „do skutečnosti“, někdy něco nejde a pak se přepisuje, jindy jde všechno. A samozřejmě řeším situace, že například onemocní některý z herců a já musím rychle posoudit, jestli jde scénu vypsat úplně nebo jestli ji jde natočit bez konkrétního herce. Chodím na schvalovačky jednotlivých dílů, připravuji k nim titulky, píšu noticky pro tisk. Je toho hodně, ale jako u všeho, pokud člověka ta konkrétní práce baví a rozumí si s lidmi, s kterými pracuje, nakonec si dokáže zorganizovat i věci, které v první chvíli vypadají, že naprosto zorganizovat nejdou.

Kniha Dračí krev a další příběhy, která vyšla v roce 2015, je naprosto unikátním souborem ekvádorských legend. Kde se zrodila myšlenka, že právě Ekvádor?
Dračí krev, sbírka ekvádorských legend, vznikala velice dlouho. Vlastně od doby, kdy jsem se s manželem, který pochází z Ekvádoru, přestěhovala do tamního Guayaquilu. Proč tedy zrovna ekvádorské legendy, je jasné. Ze spousty legend se ale dochovaly jenom střípky, kratičká vyprávění, kterým jsem postupně dávala podobu, kterou mají dnes v knížce. Hodně mi u toho pomáhalo povídat si s tamními lidmi – ať už to byl můj tchán nebo paní, která chodila uklízet a pocházela z regionu, do kterého jsem se nakonec vypravila právě jen díky jejímu vyprávění.

Vaše knihy jsou zařazené v žánrové škatulce Scifi fantasy pro děti a mládež. Proč právě tahle kategorie?
Já jsem s překvapením zjistila, že na internetu jsem moje knížky zařazované mezi sci-fi, fantasy, dobrodružné i pohádky. Sama bych je nejspíš označila jako dobrodružné s prvky fantasy.

 

Kde Vás můžeme vidět? Mám na mysli besedy nebo literární večery. Pořádáte takové akce?
Sama nějaká autorská čtení nebo literární večery nepořádám, ale když mne někdo osloví, nebráním se. Jedno z autorských čtení se konalo v rámci knižního veletrhu Svět knihy, jindy byly knížky o tajemném meči pánů z Velhartic představeny v rámci historické módní přehlídky v režii Hanky Vignerové (http://www.pribeh-mody.cz/). Aktuálně chystám na 31. března 2016 křest všech tří knížek.

Vím o Vás, že ráda a často cestujete. Které lokality jsou Vaše nejoblíbenější?
Opravdu cestuji často, ráda a prakticky kamkoli. To znamená od výletů po českých městech, zámcích, hradech, galeriích, přes například Itálii, kde míváme program podobný, obohacený o moře, až po například naposledy Maroko, kam jsme sice přijeli do konkrétního hotelového resortu, ale nakonec jsme si pořádali vlastní výlety a hotel měli jen jako jakýsi „záchytný“ bod. Do budoucna máme nejrůznější cestovatelské plány, vždycky ale v souladu s tím, co v danou chvíli mohou zvládat děti, co je zajímá a odkud si mohou odnést zajímavé poznatky a zážitky všeho druhu.

 

Máte nějaké životní motto, které Vás provází životem?
Nějaké konkrétní životní motto, jedinou větu – ať už vlastní nebo od někoho vypůjčenou – nemám. Poslední dobou často slýchám, a hlavně na sociálních sítích čtu:„já žiju podle Pěti dohod“, „já se teď v životě a výchově řídím paní XY a její knihou AB“... Tohle nějak neumím. Spíš beru věci tak, jak přicházejí, snažím se ze současné situaci brát si to nejlepší pro sebe i pro svoje nejbližší a dělat to, co dělám, jak nejlépe umím a právě v tu danou chvíli mohu. A protože už dávno jsem se smířila s tím, že nejsem a nebudu dokonalá, tak vím, že i chyby se vloudí a že i ty mají svůj smysl. A díky tomu jsem vlastně spokojená, protože nechci po sobě ani po svých blízkých něco, co v daný okamžik nemohou dát, zvládnout, ale současně nezavírám dveře jim ani sobě k tomu, že jednou to třeba bude jinak. Obvykle se opravdu tak nějak nenápadně posuneme zase o krůček dál, k něčemu novému, zajímavému. Takže spíš než motto, možná životní styl…

Za rozhovor děkuje Renáta Šťastná

Foto: z archivu Jindřišky Mendozové      

< Předchozí		Další >