Banner

Markéta Baňková: Do fiktivních světů se ponořuji na dlouho – od začátku do konce!

malickost200Těšila jsem se na rozhovor s touto českou autorkou, především s otázkou, do jakéhože stavu vědomí se dostává při svém psaní. Protože tohle je opravdu talent, ať si o Maličkosti myslíte, co chcete. Má talent se dostat do čiré fantazie, vést příběh, který vámi projde jako sen, přitom ho nemáte to srdce opustit, protože i když je to příběh, který jen tu a tam zachytí drápky na nečekaných místech vaší duše a prostě vám nedovolí odejít... Prostě ne. Tak tedy, Markéta Baňková alespoň přes monitor vašeho počítače osobně.


Takže první otázka se nabízí. Mám pocit, že vaše příběhy se nedají psát po třech odstavcích denně, ale že vyžadují plné ponoření a „žití příběhem“?

Máte pravdu, při práci jsem se vždycky musela nějaký čas dostávat do světa, který jsem si v knize vytvořila. Sama jsem si teprve ujasňovala, jakou formu zvolit i jak si k tomu zorganizovat čas a zjistila jsem, že mi přerušované soustředění nevyhovuje. Tedy spíš než tři hodiny denně raději týden od rána do večera s pauzami na procházky. To bývá náročné, když máte rodinu a pracujete z domova. Proto jsem začala chodit do kaváren, kde mne nikdo nerušil a byl tam příjemný živý cvrkot. Koukáte na lidi, občas se nějaký jejich rys dá přiložit do příběhu, který mi už ve fantazii plane před očima. Ráda vzpomínám na momenty, kdy se dařilo se ponořit do tohohle fiktivního světa a každý den se do něj vracet. Jako bych na Albertově našla tajnou časoprostorovou kapsu, do které šlo vstoupit. Když tudy chodím, stále si přesně vybavuji detaily příběhu, hlavního hrdinu Tomáše, cestu v parku bláznů, profesorův kabinet s vycpanými zvířaty se zrnky prachu třpytící se v pruzích slunečního světla, prostornou halu dětského domova s okny, křik v hale a další barevné, emocionálně zabarvené obrazy. Jakoby se tam ten příběh opravdu stal. Koneckonců by se tam stát i mohl.

Jak dlouho vám trvalo napsat Maličkost?

Nevím přesně, začalo to před pěti lety pomalu, pak se práce zintenzivňovala. Zprvu jsem nosila v hlavě základní nápad. Začala jsem chodit na přednášky, číst o genetice a učit se. S každým novým zjištěním, které šlo nějak aplikovat na zkušenosti z běžného života se mi objevovaly další scény knihy. Často jsem jen seděla v kavárně a sledovala, jak se přede mnou děj knihy odvíjí v mysli. Snění s otevřenýma očima - to je pro mě dosud nepřekonaná virtuální realita. Později jsem chodila na konkrétní místa, třeba do Anatomického ústavu, prostory si fotila a zapisovala detaily. V laboratořích jsem mluvila s vědci, ukazovali mi, na čem pracují. Nebyla to jen práce na knize, ale hlavně pronikání do tajemství oborů, o kterých jsem vždycky chtěla víc vědět. Biologie, medicína, psychologie ale i všelijaké záležitosti ezoteriky.

malickost1

Věděla jste už na začátku, o čem příběh bude, nebo si žil svým životem v průběhu psaní a něčím Vás třeba výrazně sám od sebe překvapil?

Původním námětem bylo dohadování se dvou genů o tom, jak se nejlépe „vozit“ generacemi lidských těl. V jedné kapitole tam stále je. Takový věcný, cynický komentář, jak „svá vozítka“, tedy naše těla, řídit, aby určitým způsobem myslela a chovala se, aby se zamilovávala, množila a vůbec se chovala tak, jak si jejich řidiči – čili geny, udávají. Chtěla jsem čtenáře znejistit, otřást jeho vírou v to, že si sami rozhodujeme o svém osudu. Ale pak mu tu víru zase vrátit. Ukázat dva naprosto rozdílé pohledy na nás – takový ten studeně technický a pak druhý, tajemný, magický, vědou nezachytitelný a zkusit je v příběhu spojit dohromady.

Skvěle jste se podívala i do duše potkanů, nebo do jejich myšlení. Bylo to jen pár chvilek v knize, snad věta nebo dvě, přesto mi to utkvělo v paměti jako silný pocit a otisk. Jaký je váš osobní vztah k těmto hlodavcům?

Jako malé dítě jsem několik let chovala myši a celé hodiny je sledovala a hrála si s nimi. Když se jim hodně věnujete, dají se vycvičit. Už tenkrát jsem o myších psala povídky, které jsem ilustrovala. Pak jsem měla i potkana. Jsou inteligentní. I mravence jsem chovala, měla jsem celé mraveniště ve velkých sklenicích a skrz sklo viděla, jak žijí pod povrchem jehličí. Zajímavé, jak tyhle zážitky z dětství člověka ovlivní. I dnes mám k mravencům kladný vztah a někdy si říkám, že snad i oni ke mně. Když se objeví u nás v kuchyni na chalupě, vzájemně se respektujeme. Tiše vytváří v kuchyni své cestičky a pak po nějaké době zase zmizí. Čistí třeba okolí dřezu a hlavně špinavé houbičky na nádobí, ty vždycky důkladně oberou. Cukr a jídlo v šuplíku nechají být. Vlastně nechápu, proč lidé mravence doma hubí.

malickost2

Výborně umíte pracovat s reáliemi, s popisem prostředí, s atmosférou, do příběhu jste dala pražské reálie, opravdové hospůdky. Všechno to máte předem promyšleno, nebo sama zíráte, kam s Vámi hlavní postavy jdou?

To říkáte hezky, kam s vámi jdou, spíš je to tak, že jdu já s nimi a sleduju, kam se vydají. Vlastně to je pěkná otázka. Každý asi píše jiným způsobem. Já tak, že se nechám unášet dějem, připadám si i jako divák. Většinu těch scén nepoužiji, ale ty co ano, pak už opakovaně technicky ladím a přepisuji.

Byla Cena Magnesia Litera za předchozí knihu Straka v říši entropie pro vás příjemným překvapením? Nějak Vás posunula v literárním světě, nebo je to jen „světská sláva, polní tráva“?

Můj nejoblíbenější fyzik Richard Feynman při slavnostním předávání Nobelovy ceny pronesl projev zhruba v duchu, že děkuje, ale že on už svou cenu dostal. Myslel tím, že v porovnání s radostí z objevování a poznání, které mu přináší jeho práce, jakékoli lidské ocenění nemá zdaleka takový význam. To je hodně pravdivé a přesné. Stále víc si tohle uvědomuju a zažívám. Ale nejsem v tomto směru zdaleka na téhle úrovni jako Feynman – já se ze své ceny opravdu radovala. Ano, největší cena byla práce samotná. Stejně tak pochopení čtenářů. Ale Magnesii a teď i cenu Česká kniha jsem brala jako podporu od lidí, kteří se zabývají knihami a kterých si vážím.

A závěrečná otázka, co chystáte pro své čtenáře dál?

Uvidíme! Co přinese čas. A ten je přece relativní. A tak doufám, že není nutné spěchat.



Související články:
Nejnovější články:
Starší články:

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Přihlášení

Nechte si poradit...

Jaká kniha, divadlo, koncert či jiná akce by našim čtenářům neměly uniknout?

GABRIELA KUBENOVÁ

výtvarnice

Kniha:


Daniel Glattauer - Dobrý proti severáku

Kniha Dobrý proti severáku je moderní a vtipnou variací na epistolární román. Emmi Rothnerová chtěla přes internet zrušit předplatné časopisu Like. Kvůli překlepu ale její e-mail dostane Leo Leike. Protože Emmi mu dál posílá e-maily, upozorní ji Leo na její omyl. Začne tak nezvyklá korespondence, jakou lze vést jen s osobou naprosto neznámou. Na tenkém ostří mezi absolutním neznámem a nezávaznou intimitou se oba víc a víc sbližují, až si nakonec musí nevyhnutelně položit otázku: snesly by milostné city, které rozkvetly v e-mailech, osobní setkání? A co by se stalo, kdyby ano? Anotace ke knížce, která psala o jednom e-mailovém omylu a nastartovala neobvyklou korespondenci, mne zaujala a e-knihu jsem hned zakoupila. Opravdu mě nepustila a přehltla jsem ji přes noc, dá se to, je to pro mě velice čtivé a děj má spád. Mám ráda podobná nedorozumění i v opravdovém životě a ne jedno se mi už i přihodilo, takže jsem se do toho začetla a stala se téměř součástí knížky.Po poslední větě nastalo… no tohle? To snad nemůže být konec, to nejde, aby to takhle skončilo, to mi snad ten autor udělal schválně…. Ale bylo to tak, byl to konec, žádné další stránky, žádné další věty a dokonce ani slova nenásledovala…. Tohle se mi u málokteré knihy stane……. Ale za pár měsíců jsem objevila volné pokračování…. „Každá sedmá vlna“, neváhala jsem ani minutu, knihu zakoupila, opět v digitální podobě, ačkoli jsem totální milovník knih, které můžu otevřít a ke které můžu i přivonět, a pro mě bylo to pokračování snad ještě lepší. Takže pokud jste milovníky zamotaných životních příběhu a šťastných konců, dejte se do čtení. Daniel Glattauer (nar. 1960) pochází z Vídně, je spisovatel a novinář. Píše sloupky, soudní reportáže a fejetony. Jeho kniha Dobrý proti severáku se stala bestsellerem, v roce 2006 byla nominována na Německou knižní cenu a byla přeložena do mnoha jazyků a adaptována do podoby divadelní i rozhlasové hry. V Německu se dosud prodalo více než osm set padesát tisíc výtisků. Na přání čtenářů vyšlo pokračování Každá sedmá vlna (2009).


Hledat

Mimísek 6

Partneři

Čtěte také...

Vždy se snažím, aby lidé odcházeli z koncertu s prožitkem, říká David Deyl

Deyl perexTři alba, několik hitů i videoklipů a řadu koncertů má na svém kontě zpěvák David Deyl. Do kolekce jeho úspěchů patří rovněž několik cen, které posbíral jednak v tuzemsku, jednak na festivalech v zahraničí. Hodně se toho naučil od Heleny Vondráčkov...

Nové komentáře

Facebook

Twitter


Literatura

Luca D´Andrea – Podstata zla

podstata zla 200Hlavní postava knihy – mladý Jeremiáš Salinger pracuje jako newyorský televizní autor. Společně se svou dcerou Clarou a ženou Annelise se odstěhují do jejího rodného městečka Siebenhochu v Jižním Tyrolsku. Tam se spolu se svým dlouhol...

Divadlo

BALLETTISSIMO

Ballettissimo 200Balet Národního divadla uvede jako druhou premiéru sezony komponovaný večer tanečních opusů význačných evropských choreografů, který v dramaturgii vystřídá inscenaci Amerikana III.

...

Film

Filmexport Home Video a Národní filmový archiv Vám představují zcela ojedinělý projekt, který vznikl za podpory Státního fondu kinematografie.

film200Rozsáhlá kolekce informačních a osvětových filmů z let 1948 až 1959 reflektuje proměny české společnosti 50. let v jejích pracovních zvyklostech i volnočasových aktivitách. Mezi snímky najdeme díla známých režisérů Františka Vláčila, Ladislava Rychmana, J...