Ve filmech hrál detektivy i delikventy, což ale jeho obdivovatelkám pranic nevadilo. Herec Jan Kanyza byl prostě typ muže, který se ženám hodně líbil. A platí to i dodnes, i když už nehraje tolik, jak by si jeho ženské publikum přálo. Tak jako tak patří k hvězdným idolům jako jsou jeho souputníci Karel Heřmánek, Jiří Štěpnička, Oldřich Vízner, Viktor Preiss nebo Jiří Bartoška, kteří se také narodili v roce 1947 a kteří letos - stejně jako on - slaví (pro mnohé neuvěřitelné) sedmdesátiny. Zajímavé je, že během své kariéry se prosadil ještě v jiném oboru, než je herectví.
Je pravda, že v poslední době ho vídají spíš televizní diváci než návštěvníci kin, ale to už tak někdy chodí. Postavami nejrůznějších typů a týpků - ať už šlo o muže zákona, padouchy, drsany, svůdné milovníky i záletníky, libové frajery, aristokraty či šarmantní intelektuály obohatil celou řadu filmů (dnes už pro pamětníky), které se však nadále reprízují v televizi anebo jsou k mání na DVD. Jeho výraznou vousatou tvář tam jednoduše nelze přehlédnout.
Jan Kanyza se narodil 23. října 1947 v Lipníku nad Bečvou a vyrůstal v intelektuální rodině profesora a vysokoškolsky vzdělané knihovnice. Díky tomu už odmalička dělil svůj volný čas mezi knihy, hudbu, výtvarné umění a herectví. Už jako student olomouckého gymnázia hrál na klarinet v dixielandové kapele a současně působil ve studentském divadle.
"Už jako malý kluk jsem se učil hrát na různé hudební nástroje, ať už na klavír, saxofon nebo klarinet," vzpomíná Jan Kanyza, která už během studia herectví na pražské DAMU hostoval v Divadle Na zábradlí, kam také po škole na sedm sezón nastoupil do stálého angažmá.
"Byl jsem vymodlený benjamínek. Starší sestra zemřela v osmi letech za války a ještě jsem měl o šest let mladšího bratra. Když jsem přišel na svět dva roky po válce, bylo mamince čtyřicet a tátovi čtyřicet jedna. O dětech starších rodičů se říká, že jsou buď geniální, anebo debilové. Já to střídám, aby se to nemuselo příliš zkoumat. S divadlem jsme začali na střední škole ve studentském kabaretu a také jsem už tehdy měl kamarády, se kterými jsem maloval. Krajinařili jsme v okolí Olomouce a bylo to úžasné. Nádherné! Pak jsem se rozhodoval, jestli hrát, nebo malovat, a tehdy převládla touha po "veřejné exhibici. Když se mi povedlo udělat přijímačky na DAMU napoprvé, nebylo co řešit," řekl v novinovém rozhovoru před několika lety herec.
Kluk v partě
Na jiném místě rozhovoru zmínil i svá herecká studia a začátky ve filmu: "Rád vzpomínám na našeho třídního profesora Miloše Nedbala. Aniž bych se tím chtěl vytahovat, myslím že mě měl rád. A já jeho také, samozřejmě. Úplně prvním filmem bylo Malé letní blues natočené režisérem Jiřím Hanibalem, kde jsem hrál roli, která byla ve smlouvě pojmenována jako "kluk v partě". Bylo to v roce 1966 za studií na DAMU. Ve filmu Utrpení mladého Boháčka pak hrál skoro celý náš ročník..."
Po roličkách ve filmech Malé letní blues (1967), Utrpení mladého Boháčka (1969) a Pět mužů a jedno srdce (1971) se začal konečně uplatňovat jako muž činu ve větších či velkých rolích z obou stran zákona v dobrodružných a kriminálních filmech. Zatímco kriminalisty si zahrál ve filmech jako Město nic neví (1976) nebo Zlaté rybky (1977), zločinecké typy mu režiséři svěřili ve filmech Cesty mužů (1972), Noc klavíristy (1976), Smrt na černo (1976) a Rukojmí z Bella Vista (1979).
Do Kanyzovy filmografie 70. let ale patří i další filmy, například válečný velkofilm Sokolovo (1974), další dvě koprodukce Ve znamení Tyrkysové hory (1977), kde si střihl postavu člena geologické expedice v mongolských horách, a Trasa (1978), kde měl roli řidiče Karla Vojta. Do této dekády zapadá i rodinná komedie Brácha za všechny peníze (1978), ve které ztvárnil roli švarného právníka Kubíka, anebo lehce alegorický film Modrá planeta (1979), kde mu režisér Jiří Svoboda svěřil zajímavou charakterní roli mladého invalidy.
"Ve filmu jsem si od třiasedmdesátého do šestasedmdesátého vůbec neškrtnul," vzpomínal Jan Kanyza v rozhovoru z roku 2012, "protože jsem se při natáčení filmu Sokolovo v Rusku nedal okrást sovětskou servírkou a nevybíravě jsem jí vynadal, což šlo až na ambasádu v Moskvě a na ministerstvo kultury. Všichni jsme byli drženi ve strachu. Dnes se děje něco podobného v důsledku ekonomických tlaků. Když je lidského strachu využíváno ve prospěch malé hrstky lidí, je to vždycky hnus."
Na jiném místě rozhovoru zmínil i svá herecká studia a začátky ve filmu: "Rád vzpomínám na našeho třídního profesora Miloše Nedbala. Aniž bych se tím chtěl vytahovat, myslím že mě měl rád. A já jeho také, samozřejmě. Úplně prvním filmem bylo Malé letní blues natočené režisérem Jiřím Hanibalem, kde jsem hrál roli, která byla ve smlouvě pojmenována jako "kluk v partě". Bylo to v roce 1966 za studií na DAMU. Ve filmu Utrpení mladého Boháčka pak hrál skoro celý náš ročník..."
Po roličkách ve filmech Malé letní blues (1967), Utrpení mladého Boháčka (1969) a Pět mužů a jedno srdce (1971) se začal konečně uplatňovat jako muž činu ve větších či velkých rolích z obou stran zákona v dobrodružných a kriminálních filmech. Zatímco kriminalisty si zahrál ve filmech jako Město nic neví (1976) nebo Zlaté rybky (1977), zločinecké typy mu režiséři svěřili ve filmech Cesty mužů (1972), Noc klavíristy (1976), Smrt na černo (1976) a Rukojmí z Bella Vista (1979).
Do Kanyzovy filmografie 70. let ale patří i další filmy, například válečný velkofilm Sokolovo (1974), další dvě koprodukce Ve znamení Tyrkysové hory (1977), kde si střihl postavu člena geologické expedice v mongolských horách, a Trasa (1978), kde měl roli řidiče Karla Vojta. Do této dekády zapadá i rodinná komedie Brácha za všechny peníze (1978), ve které ztvárnil roli švarného právníka Kubíka, anebo lehce alegorický film Modrá planeta (1979), kde mu režisér Jiří Svoboda svěřil zajímavou charakterní roli mladého invalidy.
"Ve filmu jsem si od třiasedmdesátého do šestasedmdesátého vůbec neškrtnul," vzpomínal Jan Kanyza v rozhovoru z roku 2012, "protože jsem se při natáčení filmu Sokolovo v Rusku nedal okrást sovětskou servírkou a nevybíravě jsem jí vynadal, což šlo až na ambasádu v Moskvě a na ministerstvo kultury. Všichni jsme byli drženi ve strachu. Dnes se děje něco podobného v důsledku ekonomických tlaků. Když je lidského strachu využíváno ve prospěch malé hrstky lidí, je to vždycky hnus."
Krimi, sci-fi i komedie
Různorodé herecké příležitosti měl i v následující dekádě. Manžela Jany Brejchové a adoptivního otce Tomáše Holého si zahrál v psychologickém filmu Útěky domů(1980), avšak o poznání výraznější role měl třeba v kriminálních filmech a detektivkách typu Příliš velká šance (1984) nebo Mravenci nesou smrt (1985).
Byly tu však další role a filmy různé úrovně i žánru. Například v satirické komedii Zlatá slepice (1980) představoval taxikáře Tůmu, ve sci-fi komedii Kam zmizel kurýr (1981) se proměnil ve vyslance z planety Pegas alias australského bohemistu, zatímco ve filmu Kouzelníkův návrat (1984) byl obsazen do role kapitána bývalé československé armády a po osvobození předsedou městského národního výboru v pohraničním městečku.
Po delší pauze jsme ho pak na plátně mohli vidět v komedii Nebát se nekrást (1999), kde jeho postava psychiatra Kulhánka patřila k tomu nejlepšímu, čím tento film disponoval. Mnohem více zajímavých příležitostí mu poskytla televize, a to už od 70. let, dokládá slušná řádka inscenací a seriálů. Fajnšmekři si vzpomenou na Královský gambit (1974) nebo na Pracku v láhvi (1978), ale třeba také na další inscenace jako byly Jak se naučit španělsky (1979), Ohnivé ženy (1983), Návrat (1988), Televize (1994), Muž, který vycházel z hrobu (2001), Všichni musí zemřít (2004), Vraždy kočky domácí (2004)... I tady si zahrál párkrát vyšetřovatele...
Postavami nejrůznějších charakterů na sebe upozornil i v seriálech jako byly - vedle "kultovních" 30 případů majora Zemana (1974-79) - Létající Čestmír (1983), My všichni školou povinní (1984), Chobotnice z II. patra (1986), Území bílých králů (1991), Hříchy pro pátera Knoxe (1992), Hospoda (1996-97) nebo stále ještě aktuální Ordinace v růžové zahradě, kam vstoupil v roce 2005.
A jak se před pár lety vyjádřil o postavě ředitele Hoffmana v Ordinaci? Tady je jeho odpověď: "Je velmi sebevědomý a schopný všeho. I když je to zdatný obchodník, není tunelář. Umí být arogantní a zároveň má smysl pro spravedlnost a tu si dokáže obhájit. Je přísný, ale když je se svou vnučkou Klárkou nebo se Zlatou Adamovskou, je to najednou úplně jiný člověk. A právě to se mi na té postavě líbí, že je nejednoznačná. Víte, každý seriál je fabrika a herec tam musí přijít s hotovou figurou," nechal se slyšet Jan Kanyza. "Nějak jsem si to sesumíroval a oni na to přistoupili. Nechci být vděčný, vděčný může být jen pes, ale já jsem za tuhle příležitost rád a snažím se jim to moc nekazit. Nenatáčím až tak často, protože to je spíš o doktorech než o nějakém řediteli. Točím třeba dva dny a pak mám pět dní volno."
Různorodé herecké příležitosti měl i v následující dekádě. Manžela Jany Brejchové a adoptivního otce Tomáše Holého si zahrál v psychologickém filmu Útěky domů(1980), avšak o poznání výraznější role měl třeba v kriminálních filmech a detektivkách typu Příliš velká šance (1984) nebo Mravenci nesou smrt (1985).
Byly tu však další role a filmy různé úrovně i žánru. Například v satirické komedii Zlatá slepice (1980) představoval taxikáře Tůmu, ve sci-fi komedii Kam zmizel kurýr (1981) se proměnil ve vyslance z planety Pegas alias australského bohemistu, zatímco ve filmu Kouzelníkův návrat (1984) byl obsazen do role kapitána bývalé československé armády a po osvobození předsedou městského národního výboru v pohraničním městečku.
Po delší pauze jsme ho pak na plátně mohli vidět v komedii Nebát se nekrást (1999), kde jeho postava psychiatra Kulhánka patřila k tomu nejlepšímu, čím tento film disponoval. Mnohem více zajímavých příležitostí mu poskytla televize, a to už od 70. let, dokládá slušná řádka inscenací a seriálů. Fajnšmekři si vzpomenou na Královský gambit (1974) nebo na Pracku v láhvi (1978), ale třeba také na další inscenace jako byly Jak se naučit španělsky (1979), Ohnivé ženy (1983), Návrat (1988), Televize (1994), Muž, který vycházel z hrobu (2001), Všichni musí zemřít (2004), Vraždy kočky domácí (2004)... I tady si zahrál párkrát vyšetřovatele...
Postavami nejrůznějších charakterů na sebe upozornil i v seriálech jako byly - vedle "kultovních" 30 případů majora Zemana (1974-79) - Létající Čestmír (1983), My všichni školou povinní (1984), Chobotnice z II. patra (1986), Území bílých králů (1991), Hříchy pro pátera Knoxe (1992), Hospoda (1996-97) nebo stále ještě aktuální Ordinace v růžové zahradě, kam vstoupil v roce 2005.
A jak se před pár lety vyjádřil o postavě ředitele Hoffmana v Ordinaci? Tady je jeho odpověď: "Je velmi sebevědomý a schopný všeho. I když je to zdatný obchodník, není tunelář. Umí být arogantní a zároveň má smysl pro spravedlnost a tu si dokáže obhájit. Je přísný, ale když je se svou vnučkou Klárkou nebo se Zlatou Adamovskou, je to najednou úplně jiný člověk. A právě to se mi na té postavě líbí, že je nejednoznačná. Víte, každý seriál je fabrika a herec tam musí přijít s hotovou figurou," nechal se slyšet Jan Kanyza. "Nějak jsem si to sesumíroval a oni na to přistoupili. Nechci být vděčný, vděčný může být jen pes, ale já jsem za tuhle příležitost rád a snažím se jim to moc nekazit. Nenatáčím až tak často, protože to je spíš o doktorech než o nějakém řediteli. Točím třeba dva dny a pak mám pět dní volno."
Francie, země zaslíbená
Ke krimi žánru se pak opět vrátil v seriálech Expozitura (2009), Kriminálka Staré Město 1 (2010), Kriminálka Staré Město 2 (2013) a Polda (2016), jenomže to už je žhavá současnost, kdy si zralý herec přece jenom z nabídek vybírá a mnohdy dá přednost výtvarnému nebo fotografickému umění, jemuž se věnuje od mládí.
Malování, ale v poslední době i fotografováním je jeho velkou vášní. Kromě Česka vystavoval své obrazy také například v USA, v Německu, ve Francii nebo ve Švédsku. Proslul tím, že jeho obrazy vznikají na různých místech ve Francii, kterou miluje a kde se našel. V Languedocu si dokonce pořídil ateliér, Paříži zase vznikla jeho kolekce více než třiceti velkoformátových fotografií nazvaná Moje Paříž...
Také ilustruje knihy pro děti. Velmi často se věnuje dabingu. K nejčastějším zahraničním hercům, kterým propůjčil a propůjčuje svůj hlas, patří hlavně George Clooney a Michele Placido. Jeho prozatím posledním filmem je historický příběh Jménem krále (2009), kde představuje pána Hynka Berku z Dubé. Film se točil před dlouhými devíti lety, ale dost možná to nebyl ten jeho poslední. Uvidíme.
V soukromém životě je Jan Kanyza roky ženatý s někdejší herečkou Žofií, dívčím jménem Veselou (zahrála si třeba vedlejší, leč klíčovou roli ve filmu Holka na zabití), s níž má pětatřicetiletou dceru Báru. Manželka Žofie už ale dávno nehraje, před dvaceti lety založila nakladatelství Krásná paní, které vydává nejen stejnojmenný časopis, ale také knihy a lunární kalendáře. A to je na adresu sympatického a talentovaného herce a kumštýře Jana Kanyzu, který letos v říjnu oslaví sedmdesátku, z mého pohledu asi všechno. Více jsem ani neměl v úmyslu.
Ke krimi žánru se pak opět vrátil v seriálech Expozitura (2009), Kriminálka Staré Město 1 (2010), Kriminálka Staré Město 2 (2013) a Polda (2016), jenomže to už je žhavá současnost, kdy si zralý herec přece jenom z nabídek vybírá a mnohdy dá přednost výtvarnému nebo fotografickému umění, jemuž se věnuje od mládí.
Malování, ale v poslední době i fotografováním je jeho velkou vášní. Kromě Česka vystavoval své obrazy také například v USA, v Německu, ve Francii nebo ve Švédsku. Proslul tím, že jeho obrazy vznikají na různých místech ve Francii, kterou miluje a kde se našel. V Languedocu si dokonce pořídil ateliér, Paříži zase vznikla jeho kolekce více než třiceti velkoformátových fotografií nazvaná Moje Paříž...
Také ilustruje knihy pro děti. Velmi často se věnuje dabingu. K nejčastějším zahraničním hercům, kterým propůjčil a propůjčuje svůj hlas, patří hlavně George Clooney a Michele Placido. Jeho prozatím posledním filmem je historický příběh Jménem krále (2009), kde představuje pána Hynka Berku z Dubé. Film se točil před dlouhými devíti lety, ale dost možná to nebyl ten jeho poslední. Uvidíme.
V soukromém životě je Jan Kanyza roky ženatý s někdejší herečkou Žofií, dívčím jménem Veselou (zahrála si třeba vedlejší, leč klíčovou roli ve filmu Holka na zabití), s níž má pětatřicetiletou dceru Báru. Manželka Žofie už ale dávno nehraje, před dvaceti lety založila nakladatelství Krásná paní, které vydává nejen stejnojmenný časopis, ale také knihy a lunární kalendáře. A to je na adresu sympatického a talentovaného herce a kumštýře Jana Kanyzu, který letos v říjnu oslaví sedmdesátku, z mého pohledu asi všechno. Více jsem ani neměl v úmyslu.
Foto archiv
| < Předchozí | Další > |
|---|
K současné situaci v kultuře se v následujícím rozhovoru vyjadřuje dlouholetý organizátor koncertů klasické hudby a zakladatel cyklu KLASIKA VIVA Roman Janků.
Večer plný největších hitů legendárního slovenského zpěváka Richarda Müllera bez jediného hudebního nástroje! Takový bude koncert, který se uskuteční 3. listopadu 2013 v sále nového Kongresového centra ve Zlíně. Právě proto jsme poprosili pana Richarda, ab...
Nakladatelství Jota přináší tentokrát především čtenářkám toužícím po dobrodružství v exotické Africe román Zuzany Beranové Všechny vůně Afriky, který se odehrává v Keni. Hlavní hrdinkou p...
95 je úctyhodný věk. Takového věku se obvykle dožívají pouze senioři! A Hurvínek je malý kluk. O to jsou narozeniny cennější. Mánička, která letos oslavila jednadevadesát tvrdí, že to nejsou kulatiny a že se to slavit nemusí, ale kdo by řeči ta...
„Film 7 dní v Havaně“ je velmi netradičním filmem, který se bude promítat v našich kinech. Zaujme nás zejména svým poutavým pohledem na Havanu roku 2011. Pokud jste ještě v Havaně nebyli, anebo jste mě...