Profesor Ivo T. Budil patří mezi nejznámější české antropology. Založil a několik let vedl Filozofickou fakultu Západočeské univerzity v Plzni. V současnosti působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Metropolitní univerzity Praha. Je autorem jedenácti knih, mezi které patří Mýtus, jazyk a kulturní antropologie, Zakladatelé Západu a poslední člověk, Úsvit rasismu, rozsáhlý, téměř tisícistránkový Triumf rasismu a letos vydané Dějiny Skandinávie.
Myslíte si, že antropologům by mělo být v souvislosti s uprchlickou krizí více nasloucháno? Měli by to být oni, kdo udává tón při hledání přístupu ke krizi?
Antropologové představují dnes v důsledku specializace a různých pojetí zmíněného oboru značně heterogenní skupinu. Velmi si cením terénních pracovníků, kteří působí v náročných podmínkách určité komunity například v Africe nebo na Blízkém východě, dlouhodobě ji sledují, snaží se jí dle svých možností pomáhat a především nejsou zatíženi žádným ideologickým předporozuměním či stereotypy. Pak existují antropologové, kteří byli vychováni v rámci módního politicko-korektního neomarxistického diskursu, jenž dominuje akademickému prostředí. I mezi nimi se vyskytují zajímavé a inspirativní osobnosti, ale obávám se, že vyrovnávání Západu s uprchlickou krizí spíše komplikují. Jejich přístup založený na ideologickém vnímání světa a dějin je přítěží. Pokud by Západ používal zdravý rozum, který není infikován různými levicovými neomarxistickým doktrínami, čelil by migrační krizi mnohem efektivněji a racionálněji.
Myslíte, že ani tato krize neospravedlňuje počty humanitních vědců na vysokých školách?
Myslím, že ne. Domnívám se naopak, že zmíněné obory by měly být exkluzivnější. Musí být spjaty s daleko hlubším a širším věděním osvojovaným již v útlém věku a vyrůstajícím z dostatečného vzdělanostního rozsahu, který ale bohužel dnes většina škol humanitního zaměření neposkytuje. Studenti se naučí jednoduché a snadno zapamatovatelné ideologické poučky, které jim dodají sebevědomí a pocit výlučnosti, a identifikují se s vlivnou mediálně-akademickou frakcí ovlivňující veřejné mínění. Nestanou se vzdělanci směřujícími k moudrosti, ale omezenými aktivisty propadajícími krátkozrakému fanatismu. Humanitní a společenské vědy před veřejností kompromitují. Platí zde úměra, že čím menší je všeobecný rozhled a pokora před rozsahem společenského vědění, tím vyšší je agresivita, netolerance a nedostatek kritické sebereflexe.
Myslíte, že antropologové a další vědci z humanitních oborů nám mohou pomoci při potýkání se s výzvami moderní doby, jako je vztah k umělé inteligenci a virtuálním světům?
Od raného novověku žijeme v dělbě moci mezi technickými a přírodními disciplínami na straně jedné a humanitními obory na straně druhé. První se snaží ovládnout přírodu a využít ji pro lidský prospěch, případně ji před člověkem ochránit. Primární raison d'être humanitních a sociálních oborů je zajistit a zdůvodnit pokojné soužití mezi lidmi založené na udržitelném řádu a spravedlnosti. Toho dosahujeme především ovládáním a kultivací našich destruktivních emocí, které většinou stály za velkými konflikty, krizemi a násilnostmi. Nedokážeme změnit lidskou povahu, ale můžeme porozumět způsobu, jakým ohrožuje lidskou sociální existenci a důstojnost. Obávám se, že soudobé humanitní a společenské vědy na tento úkol, který je legitimizuje, zapomněly a staly se samy rizikovým faktorem ohrožujícím stabilitu společnosti.
Po druhé světové válce se arabský svět modernizoval. I v těchto zemích se nosilo západní oblečení a vládl zde zájem o vědecko-technický pokrok. Pak se tento trend zlomil. Proč? Kde se stala chyba?
Ještě v šedesátých letech dvacátého století byl silnou sjednocující ideou v severní Africe a částečně na Blízkém východě panarabismus, to znamená kolektivní identifikace s určitými etnickými a národními celky. V Evropě tento proces vyústil v budování demokratických institucí, které se staly základem moderního státu. K analogickému vývoji docházelo rovněž v arabském světě. Panarabismus, který se zdiskreditoval porážkami ve válce s Izraelem, se dostal do krize legitimity a ztratil důvěryhodnost, čehož využil islámský fundamentalismus. Symbolickým bodem obratu byla revoluce v Íránu. Na druhé straně je obtížné říci, do jaké míry je skutečnou příčinou averze vůči západní modernitě právě islám. Zmíněné náboženství může představovat pouhý idiom, symbolický prostředek a rétorický nástroj, kterým se nenávist vůči Západu vyjadřuje. Skutečnou příčinou nepřátelství vůči moderní západní civilizaci nemusí být již náboženská rivalita, protože Západ je sekulární, ale například tradiční rodové uspořádání určující specifickou kulturní senzitivitu, kterému nevyhovuje západní nukleární rodina a s ní spjaté hodnoty. Islámský fundamentalismus možná pouze parazituje na nekompatibilitě západního individualismu a feminismu na straně jedné a východního kolektivismu a patriarchátu na straně druhé.
V jednom z předchozích rozhovorů jste řekl, že šance uprchlické krizi spočívá v tom, že imigranti přijmou modernitu. Co je zapotřebí udělat, aby ji přijali? Aby nám vůbec naslouchali?
Musejí získat pocit, že mohou být úspěšní. Naše civilizace se jim musí předvést v žádoucím světle. Myslím, že základní étos a odkaz Západu spočívá v myšlence, že lidé se emancipují a dosahují osobní důstojnosti prostřednictvím svobodné praktické aktivity, činorodosti a tvořivosti. Západ, to je především práce, nikoliv metafyzická kontemplace. Když se po povstání sipáhíjů v roce 1857, které otřáslo Britskou Indií, zeptali právníka a historika Thomase Babbingtona Macauleyho, jak by reformoval vzdělávání indického obyvatelstva, odpověděl: Zapomeňte na Aristotela, Platóna nebo Cicerona, dejte jejich chlapcům přečíst Robinsona Crusoa, a získáte si je. Imigranti musejí mít pocit, že pokud budou žít v naší společnosti, přinese jim to větší materiální blahobyt, osobní uspokojení a mnohem lepší vyhlídky pro jejich děti, než jaké měli v původní zemi. Bohužel od sedmdesátých let dvacátého století západní svět prochází chronickou ekonomickou krizí a pozbyl své původní asimilační síly. Přistěhovalci, kteří jsou v důsledku hospodářských potíží neúspěšní, se snadno stylizují do role obětí a promění se v naše vnitřní protivníky. Typ ideologie, kterou svoji revoltu vůči Západu zdůvodní, je druhotný. Momentálně je to islámský fundamentalismus, ale může záhy nabýt odlišné podoby. Rozhodně netrpíme nedostatkem ideologií nenávisti.
Za pár dnů se budou konat volby v Německu. Skoro určitě je vyhraje Angela Merkelová. Proč je na ni pohled v Německu a u nás tak rozdílný?
V Německu existuje tradice politicky silných vůdců, což se rovněž po druhé světové válce dalo pozorovat v západní i východní části rozdělené země. V západním Německu se hovoří o Adenauerově, Brandtově, Schmidtově nebo Kohlově éře. Docházelo k personifikaci historické epochy konkrétní osobou. Angele Merkelové, i když není tak výraznou političkou jako výše zmínění státníci, se shodou okolností podařilo identifikovat s epochou opětovného vzestupu a evropské hegemonie Německa. Německu se hospodářsky daří. Dokázalo navzdory obrovským nákladům spojeným se sjednocením ekonomicky překonat největší rivaly. Velká Británie je na odchodu z Evropské unie, Francie svůj boj s Německem vzdala, Itálie a Španělsko jsou fiskálně paralyzovány. Vzdělaní mladí lidé z jižní a východní Evropy přicházejí do Německa uskutečnit svůj „německý sen“. Ve střední a východně Evropě vznikla, jak to nazval francouzský demograf Emmanuel Todd, „vnitřní Čína“, region oplývající lacinou kvalifikovanou pracovní silou, která zvyšuje konkurenční výhodu německých firem. Němci nemají důvod nevolit Angelu Merkelovou, za jejíž vlády Německo dovršilo proces, jenž započal v roce 1871.
Rizika a náklady spojené s imigranty jsou nepochybné. Mohou nám imigranti na druhou stranu něco přinést?
Samozřejmě, že ano. Stejně jako všichni lidé, kteří přicházejí z chudých oblastí, měli by svou „vyhladovělostí“, dravostí a přičinlivostí společnost dynamizovat. V nedávné minulosti byli slovenští dělníci přijíždějící z „hladových dolin“ na Ostravsko, Kladensko nebo Mostecko často pracovitější než Češi. Základní podmínkou ale je, že se imigranti musejí vytrhnout a mentálně emancipovat od anachronického islámského prostředí. Řada z nich to dokázala. Islám jim už nic neříká. Jsou to moderní, pracovití a vysoce inteligentní lidé.
Během uprchlické krize se společnost rozpoltila na tzv. „sluníčkáře“ a tzv. „xenofoby“. Bylo možné tomuto rozštěpení zabránit? Pokusil se o to někdo?
Existuje řada rozumných a racionálních osob, které ale nemají dostatečný mediální prostor. Na druhou stranu se vytvořila silná a vnitřně sevřená skupina lidí, která získala značný mediální a akademický vliv. Dokáže být značně netolerantní, a to navzdory tomu, že si přisvojila slovník humanismu, pravdy, lásky, dobra a „zářných zítřků“ v utopii bruselské byrokracie. Každý nesouhlasný, kritický nebo ironický výrok pokládá za nepřátelský výpad a reaguje stigmatizací či přímo štvanicí. Postrádá smysl pro humor a svoji historickou úlohu bere nesmírně vážně podobně jako řada jejích ideologických předchůdců v nejrůznějších dobách. Maximilien Robespierre by v nich nalezl ideové souputníky. Tento stav vyvolal ve společnosti obrannou reakci, což ji výrazně polarizovalo. Česká republika ale není výjimkou, k rozštěpení mezi „lidem“ a „mediálně akademickým establishmentem“ došlo i v jiných západních zemích. Poslední pojistkou bránící nástupu vlády oligarchie „mediálních mágů“ bojujících za „veřejné dobro“ je přímá demokracie.
Našimi hodnotami jsou solidarita, bezpečí, lidský život. Udržíme si tyto hodnoty, nebo se ukáže, že některé z nich se musíme vzdát?
Nejsem si zcela jist, co vlastně dnes míníme evropskými hodnotami? Nábožensky či ideologicky západní civilizaci již vymezit nemůžeme. Solidarita, bezpečí, meritokracie nebo tolerance jsou hodnoty, které najdeme i v jiných společnostech. Jako důležitou evropskou hodnotu jste zmínil lidský život. Největší genocidy moderní doby se přitom odehrávaly na evropské půdě nebo v oblastech pod západní správou: v belgickém Kongu, na Ukrajině nebo v nacistickém Německu. Třetina obyvatel Kambodže byla v sedmdesátých letech dvacátého století vyvražděna Rudými Khmery ve jménu západní marxistické ideologie. To, čím se Západ zásadně odlišil na prahu moderní doby od ostatních eurasijských civilizací, bylo využití nesmírných hmotných sil přírody, které zcela změnily materiální podmínky lidské existence. K tomu můžeme připojit revitalizaci demokracie, což je v zásadě velmi archaická instituce starých kmenových společností, která byla v jiných částech světa nahrazena pokročilejšími autokratickými formami vlády. Vidíme, že jádrem moderních evropských hodnot je především technika a demokracie. Vzdáme-li se rozvoje techniky, propadneme se do chudoby rozvojového světa, ztráta demokracie by otevřela cestu diktatuře. Je možné, že současné evropské elity vedou kontinent tímto směrem. Z tohoto hlediska je odvolávání na „evropské hodnoty“ přinejmenším pokrytecké.
Jaká je příčina rozdílné civilizační úrovně mezi Západem a arabským světem?
Arabský svět neprošel osvícenstvím a průmyslovou revolucí, nevytvořil si dostatečně odolnou kolektivní etnickou identitu, na jejímž základě by vybudoval instituce silného státu, a nevystavěl moderní infrastrukturu včetně školství. Na rozdíl od Dálného východu a jihovýchodní Asie místní politické elity zcela nepochopily logiku a nároky modernizace.
Co je zbrzdilo?
Pravděpodobně se po rozpadu Osmanské říše, která disponovala jistým modernizačním potenciálem, dostaly v příslušném regionu k moci - částečně v důsledku bezradnosti Britů a Francouzů – klanové struktury vycházející z příliš nízké civilizační úrovně a postrádající představu o modernizačním programu. Bohatá ložiska ropy přinesla výdobytky modernity bez osvojení pracovních návyků. V některých případech mohlo jít o nešťastnou shodu okolností. Egypt procházel za vlády Muhammada Alího dynamickým hospodářským rozvojem. Směřovaly tam vysoké zahraniční investice, stavěl se Suezský průplav a v zemi pobývali západní inženýři a experti. Tato impozantní modernizace byla ale založena na půjčkách, které na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let devatenáctého století Egypt nebyl schopen splácet. Následovala britská ozbrojená intervence a země ztratila v klíčovém údobí svého rozvoje nezávislost. Naproti tomu Japonsko budovalo svoji moderní ekonomiku z úrovně malých rodinných firem bez dominance zahraničního kapitálu, které protekcionismus japonské vlády chránil a poskytoval jim potřebnou záštitu. Japonsko tak neupadlo do osudové dluhové pasti, jak se to stalo Egyptu nebo dnešnímu Řecku.
| < Předchozí | Další > |
|---|