Kultura21.cz

V lednu 2006 hrál Honza Paulík na jedné vernisáži v kladenském zámku na kytaru, přišel za ním recitátor Václav Fikrle a řekl mu: „Prosím vás, do toho vašeho hraní bych si uměl představit, že bych něco povídal.“ Tak došlo ke spojení recitace s kytarou a umělci se začali věnovat společné práci. Vzniklo duo, které k sobě neodmyslitelně patří, přináší lidem radost a zároveň připomíná básně známých, ale také opomíjených autorů. Po debutujícím cédéčku Jak rozezpívat podobiznu ptáka se narodilo druhé, neméně krásné a dojemné, které nese název Dva kumpáni a na svůj slavnostní křest zatím stále čeká. Povídala jsem si s Honzou a mnohé jsem se dozvěděla…

Pojďme na začátek. Slušelo by se objasnit, co vás na společném vystupování tak láká. Proč to vlastně děláte?

Václavovi je přes sedmdesát a recituje od sedmnácti let. Je vlastně celoživotní recitátor. Já miluju kytaru, hraji na ni od dětství. Přestože jsem začínal u klavíru, nakonec mě okouzlily struny na kytaře. A pro nás je nádherné spojit tenhle nástroj s poezií a předávat je dál. Spolupracujeme už dlouho a stále nás to těší. Například krásná spolupráce byla s autorkou Renátou Šťastnou, jezdili jsme po knihovnách, ona četla svoje povídky a já jsem hrál kytarové skladby, párkrát s námi vystoupil i Václav. Rád na to vzpomínám a líbilo se mi to. Věřím, že si takové vystoupení zase brzy v některé knihovně zopakujeme.

S Václavem jezdíme po knihovnách, kam vozíme zhruba devadesátiminutový program, mezi společnými skladbami hraju i sólové skladby a mluvíme o jednotlivých autorech. Děláme také výchovné koncerty pro střední školy a gymnázia. To je krásná práce, kterou máme moc rádi. Středoškoláci to berou, mají rádi poezii s kytarou, baví je to, neruší a naopak se hodně ptají a pozorně poslouchají. A proto to taky děláme. Jak říká Václav – poezie je okrajový žánr. A já mu musím dát za pravdu. Ale my se těmi výchovnými koncerty snažíme zasít semínko poezie mezi ty kluky a holky. Říkáme si, že kdyby z těch osmdesáti, kteří tam sedí, to dva, jednoho, tři přivedlo k tomu, aby si sem tam přečetli nějakou báseň nebo šli do knihovny, tak to by bylo hezké a naše práce by měla výsledek. A vlastně i proto to děláme.

Pořádáme i večerní koncerty, často nás zvou třeba do Slatiňan, tam jezdíme pravidelně. A máme rádi i velké koncerty v kulturních domech nebo zámeckých prostorách. Na nich účinkujeme s vynikajícím klavíristou, profesorem Jaroslavem Šarounem a některou z operních pěvkyň. S takovým programem navštěvujeme také kluby přátel hudby nebo jiná zařízení, kde je o takový druh umění zájem.

Před pár dny jste vydali svoje druhé cédéčko, které čeká na svůj slavnostní okamžik, tedy na veřejný křest. Co na něm najdeme?

Ano, skutečně se jedná o náš druhý nosič a máme z něj velkou radost. Ten první jsme natočili roce 2012 a dali jsme mu název Jak rozezpívat podobiznu ptáka. Je to vlastně přesmyčka k básni Jacquese Préverta Jak dělat podobiznu ptáka, což je i obsahem básně samotné. Zpočátku to šlo rychle. Václav měl v zásobě hodně básní, já zase hodně skladeb, které jsem uměl, tak to šlo snadno. Za půl roku jsme měli hotových asi pět básní. Ale zaranžovat je zase nejde tak rychle, všechno do sebe musí zapadat a vyžaduje to pečlivou přípravu a čas. A potom cédéčko přišlo na svět, bylo úspěšné a my jsme dál hráli a koncertovali a vůbec nás nenapadlo, že by mohlo vzniknout další. Časem jsme ale nasbírali asi devět nových básní, tak jsme si řekli, proč bychom nemohli pokusit natočit druhý nosič? Pustili jsme se do něj a je na světě.

Určitě to nebyla práce na týden, možná ani na měsíc… Jak dlouho vznikalo a čím je jiné než to předešlé?

Natáčeli jsme jej déle než rok. Rok jsme chodili k našemu zvukaři Milanovi Knorovi do studia a báseň po básni jsme to tam sázeli. Vlastnímu natáčení ale samozřejmě také předcházela příprava. Václav namluví báseň bez kytary, já k tomu jen tak zpovzdálí brnkám, aby při nahrávání cítil tu hudbu. Doma pak piluji kytaru do Václavova namluveného slova, často mi trvá dlouho, než dostanu odvahu to jít nahrát. Nahrát báseň trvá někdy i půl dne (pan zvukař je nadšený), ale musí to být to nejlepší, co dovedeme. Během toho roku jsme ale museli ještě pět básní vymyslet a připravit, abychom jich tam měli čtrnáct.

Naši „dvojku“ jsme pojmenovali Dva kumpáni a opět je to přesmyčka. Čínský básník Li Po napsal v sedmém století našeho letopočtu báseň Tři kumpáni, která tady také zazní. Název jsme si půjčili a použili jej do názvu alba. A v čem jej jiné? Na tomto cédéčku je velký rozptyl autorů. Nejen čeští, jako náš milý Václav Hrabě nebo Fráňa Šrámek, přibyli tu Vladimír Holan, Jan Skácel, Jan Neruda, velikán Karel Šiktanc, Václav Daněk, Jiří Žáček, ale i Vítězslav Nezval a Jaroslav Seifert. Ze zahraničních autorů jsou to Charles Bukowski, Gregory Corso a zmíněný Li Po.

To je pestrá paleta, pro někoho opravdu zapomenutých jmen. Jak autory a básně vybíráte?

Autory vybíráme jednoduše. Báseň se nám musí líbit, musíme se do ní zamilovat. A píšu to i na bookletu: s Václavem se potkáme, přineseme básničku a pokud se nám líbí oběma, začneme na ní pracovat. Já do ní hledám skladbu a musím říci, že v doprovodu mám vždy celkem jasno. Totiž na prvním cédéčku bylo dost skladeb od mého oblíbeného Tommyho Emmanuela a tady je to téměř výhradně jeho hudba. Obdivuji ho, je mým velkým kytarovým vzorem i doslova vášní. První nosič od nás dostal, a pokud k tomu bude příležitost, rádi mu věnujeme i ten nový.

Na co se může posluchač těšit? A vystupujete sami nebo jste si pozvali zase hosty?

Máme tady hodně hostů, například kolegu Michala Šnajdra, flétnistku Lenku Musilovou, ale také třeba violoncellové kvarteto pod vedením profesora Václava Bernáška pražské z Akademie múzických umění. Brilantní klavírní doprovod Romanci o Karlu IV od Jana Nerudy nám vytvořil a nahrál zmíněný profesor Jaroslav Šaroun, také z AMU v Praze.  Oslovili jsme ho, zda by nám nenahrál k této básni improvizaci a on se zeptal: „Proč bych improvizoval? Vždyť Otakar Jeremiáš zhruba před sedmdesáti lety napsal přímo pro tuto báseň orchestrální skladbu, jak pro orchestr, tak pro klavír.“ Tedy se s velkým nadšením skladbu naučil a přímo na akademické půdě ji zahrál na krásný koncertní klavír. Zvukař Milan Knor ji snímal přímo tam, v té nádherné koncertní místnosti. Byla to pro nás velký zážitek.

Foto k obalu nám nafotila moje manželka, Zuzana Paulíková, také buštěhradský kronikář pan Jaroslav Pergl, výrobu obalu zaštítila sólová písničkářka Petra Šany Šanclová, která se pohybuje na folkové hudební scéně a byla s ní opravdu výborná spolupráce. Obrovský dík patří Milanovi Knorovi z Buštěhradu, je to vynikající zvukař, měl s námi hodně práce a trpělivost. Kritiky na cédéčko, kterých si nesmírně vážíme, nám napsali Miroslav Paleček, ten byl opravdu přísný, potom Alfred Strejček a krásnou kritiku nám napsal, dnes devadesátiletý, velikán české poezie Karel Šiktanc. Všechny jsme je umístili na obal a jsme opravdu hrdí, že je tam máme.

Je místo, kam si vás člověk může přijít poslechnout, když se mu zachce živého vystoupení?

Takovým místem je kavárna Ateliér v Kladně, je to vlastně naše domovská scéna, kam si jednou za čas zveme slovutné hosty a s nimi pořádáme společné večery. To nás s Václavem baví a přináší nám to radost. A ještě jsme ani nepokřtili druhé cédéčko a Václav už přišel s tím, že bychom mohli, hned teď, udělat novou báseň s hudbou, která vlastně ještě nikde nezazněla. Takže jedeme dál a uvidíme, zda vznikne třetí nosič nebo ne. Nebudeme předbíhat.

A ještě připomínka: Slavnostní křest CD Dva kumpáni proběhne 1. února 2018 v kladenské kavárně Ateliér od 19 hodin. Bude to večer plný hudby, poezie, ale nouze nebude ani o řadu překvapení. Tedy máte-li ten večer volno, nenechte si tenhle pěkný program ujít. Jste srdečně zváni!

A úplně závěrem připomínka rozhovoru, který vyšel před časem a jistě stojí za přečtení.

Připravila: Renáta Šťastná

Foto: Zuzana Paulíková