Barbora Mochowa upoutává posluchače svých koncertů éterickým hlasem a zasněnými písničkami, které se pohybují na pomezí populární a vážné hudby. Na koncertech se doprovází na klavír, někdy ji doplňují hudebníci ze smyčcového Unique Quartet (při některých příležitostech hrajícího pod názvem Kvintesence Quartet). Niž na konci roku 2014 se Barbora Mochowa představila klipem k písni Rise and Shine. V červnu 2016 vydala kritiky vychvalované album Waiting for the White Raven. To přispělo k získání stříbrné příčky v kategorii Objev ankety Žebřík. Koncem minulého roku natočila klip k písni The Old House, inspirované pohádkou Hanse Christiana Andersena.

Proč sis za režisérku svého klipu vybrala studentku filmové školy Nikol Stýblovou?

Měla jsem natáčení domluvené v průběhu času asi se třemi lidmi, ale pokaždé to selhalo, tak jsem se po nějaké době rozhodla pro poslední krok a vyhlásila jsem takové pátrání přes sociální sítě. Mezi prvními jmény se objevila Nikol (studentka filmové školy v Praze), a tak jsme spolu začaly komunikovat. Nejdříve jsme měly trošku odlišnou představu, ale pak to takzvaně „seplo“. Jsem za ten krok moc ráda, Nikol je opravdu šikovná, rozuměly jsme si a klip vznikal v příjemné atmosféře. To bylo pro mě hodně důležité.

Do jaké míry jsi uplatnila při práci na klipu vlastní nápady?

Moje představa byla jednoduše natočit, jak hrajeme a udělat to v nějakém netradičním prostředí. A to mi hned vyvstala Petrohradská kolektiv a její prostory bývalé čokoládovny, které dnes slouží pro různé kulturní akce a také jako kavárna. Hrála jsem tam jako jedna z vystupujících festivalu Piano Day Prague a to místo mě svou atmosférou strašně zaujalo. Potom jsem si přála, abychom využili efektu zpomalení. Ve skutečnosti jsme na natáčení hráli dvakrát rychleji a potom se obraz zpomalil do původního tempa, takže pohyby k písni sedí, ale jsou pomalejší, což vytváří takový zvláštní elegantní efekt. Nikol tam pak vložila coby druhou linku prostřihy toho, jak se bavíme v prostoru kavárny a tím do toho přidala určitou civilnost. To se mi líbilo. Ta píseň působí sama o sobě docela romanticky. Chtěla jsem jít obrazem trošku proti tomu, aby vznikl nějaký kontrast - tomu pomáhají i ty kachličky v místnosti. (úsměv) Další nápad Nikol byl rozestavět kluky z Unique Quartet po celé místnosti, nikoli do řady, jak tomu bývá na koncertě.

Byl velký rozdíl mezi tímto natáčením a natáčením tvého prvního klipu Rise And Shine?

Jsem spokojená s oběma klipy, akorát natáčení Rise And Shine probíhalo v trochu stresovější atmosféře.

Obsadila jsi druhé místo v kategorii Objev hudební ankety Žebřík. Co pro tebe toto ocenění znamená?

Měla jsem z toho velkou radost. Nečekala jsem, že bych se tam objevila. Je to divácká anketa, o to víc mě to potěšilo. Byla to hezká zkušenost. Teď jsem si vzpomněla, že vlastně začíná nový ročník! Hlasovat je možné do konce ledna, moc děkuji čtenářům za případné hlasy! (úsměv)

V dubnu 2017 jsi předskakovala v Akropoli před vystoupením norské hudebnice Rebekky Karijord. Jaký to byl pro tebe zážitek?

Z jejího koncertu jsem byla nadšená. Pozorovala jsem, jakým způsobem využívá pódium, jak střídá svoje různé polohy, mění energii. Její hudba je mi hodně blízká. Taky moc obdivuju takový ten severský způsob zpěvu. Udělalo mi hroznou radost, že jsem mohla být ten večer součástí.

Toto bylo tvé jediné předskakování?

Kromě Rebekky Karijord jsem před rokem předskakovala v Kostele U Salvátora před německým umělcem Svenem Helbigem na festivalu Spectaculare. Jeho hudba je takový mix klasiky a elektroniky. Vystoupil spolu s desetičlenným sborem Pražští pěvci a za nimi běžela překrásná projekce. Byl to opravdu až mystický zážitek, tím spíš, že se to konalo v obrovském zaplněném kostele. Moje vystoupení obohatila tanečnice, která na začátku přitančila do tmy se svíčkou a při několika písních mě doprovázel violoncellista z Unique Quartet, Šimon Marek.

Kolikrát za měsíc koncertuješ?

Různí se to. Ale průměrně mám jeden až tři koncerty měsíčně.
Na křtu tvé desky se rozdávaly obálky s peříčkem uvnitř. Můžeš k tomu říci něco víc?
Chtěla jsem udělat nějaké malé překvapení. Moje deska se jmenuje „Waiting for the White Raven“, tak mě napadlo udělat takový tematický los. Ve většině obálek byla černá peříčka a ve třech bílá. Kdo si bílé vytáhnul, dostal cédéčko.

Kde jsi tolik havraních pírek sehnala?

Nic jsem žádnému ptáčkovi neudělala! (úsměv) Nebyla to havraní pírka, ale obarvená kachní, tuším. Chvíli jsem je hledala, ale nakonec našla v jednom obchodu s výtvarnými potřebami.

Je již na cestě druhá deska?

Mám teď hotových pět písní, tak ještě jednou tolik a mohlo by to dát na novou desku. Ke dvěma už píše František Krtička (pianista, skladatel a můj dvorní aranžér) aranže pro smyčcový orchestr. Chtěla bych tam mít také víc elektroniky, beatů. Už se na to těším, jak to bude znít, snad se to všechno podaří.

Kdy deska vyjde?

To zatím nedokážu říct. Byla bych ráda, kdybychom to stihli do konce roku 2018, ale myslím, že je to nereálné.

Kdy nejdříve tě bude možné slyšet naživo?

25. ledna se uskuteční koncert Praze, v kostele svatého Vavřince pod Petřínem. Je to malý gotický kostelík, blízko zastávky Hellichova. Ten prostor je moc krásný, jsou tam dokonce ještě původní gotické malby. Je to moje vysněné místo, kde jsem vždycky chtěla hrát. Doprovázet mě bude smyčcový Unique Quartet a bude to v Praze jediný koncert zase na dlouhou dobu, tak určitě přijďte, bude to magický! (úsměv)

< Předchozí		Další >