Martinu Stručovskému vyšla letos v nakladatelství Motto detektivka s názvem Bez duše. V příběhu figuruje postava knihkupce Matěje Mlynáře a také Jindřichův Hradec. Jak to vše souvisí s autorem? Co mají společného? To vše a mnohem víc si přečtete v tomto rozhovoru.

Věnujete se sci-fi a fantastice, jako editor jste se podílel na antologii Excelsior, gentlemani!, tak jak se stalo, že jste přišel s detektivkou?

Jedno pořekadlo praví: za vším hledej ženu. Což v mém případě platí stoprocentně. Už jako malý kluk jsem hodně času trávil s mojí babičkou, která mi četla pohádky, Staré pověsti české nebo Řecké báje a pověsti. Čímž ve mně tak trochu rozproudila lásku k fantasy. Jenže kromě toho čtení jsme taky hodně času trávili tím, že jsme koukali v televizi na detektivky. V jednom kuse u nás jel Hercule Poirot, Vraždy v Midsomeru nebo Schimanski. Což byl dobrý základ. Kolem dvanáctého roku jsem ale objevil Harryho Pottera a svět fantasy, kam jsem vlastně „utekl“, a vypracoval jsem se na recenzenta. Během studia na vysoké jsem se ale od fantastiky posunul k detektivkám literárním. Čtení mi ale nestačilo, a začal jsem obesílat literární soutěže zaměřené na fantastiku s povídkami, kde jsem kombinoval fantasy právě s detektivkou. Až jsem se nakonec rozhodl zkusit detektivku bez zrnka fantastiky, aby si taky babička ode mě konečně něco přečetla.

Jak vás napadl příběh z knihy Bez duše? Co vám bylo při psaní inspirací? A jak přišla samotná myšlenka napsat vlastní knihu?

Vezmu to od konce. Jak už jsem odpověděl v první otázce, na vysoké jsem začal se čtením detektivek, nastal u mě žánrový návrat (byť ve formě knížek) a o fantastiku jsem se jako čtenář přestal takřka zajímat. Mezi moje oblíbené detektivkáře patří Dennis Lehane a Ken Bruen, kteří tu ale postupně přestali vycházet a mně chybělo to, co psali. Takže jsem se rozhodl, že zkusím napsat detektivku v podobném duchu, tedy americkou drsnou školu s hlavním hrdinou, který kromě zločinců bojuje i s vlastními démony. A nikdy nenechá nikoho ve štychu. Takže nic originálního. Co se samotné zápletky týká, ta mě napadla, když jsem jednou seděl u piva, a mě obsluhovala sympatická mladá servírka. A mně se v hlavě vylíhla zápletka na román…

Měl jste v hlavě dopředu přesně rozvrhnuté dějové linky, nebo příběh vznikal postupně a vyvíjel se?

Na samém začátku byl jen Matěj Mlynář a nápad se stalkingem. V psaní jsem spíš intiutivec a rád nechávám jednat postavy. Ono je to pak dost překvapující. Psaní románu je běh na dlouhou trať a vyžaduje dost času a trpělivosti. Což nebyl problém. Bez duši jsem psal v době, kdy jsem skončil vysokou, docházel jsem na Úřad práce a netušil jsem, jak to se mnou dál bude. Psaní knihy byla jedna z věcí, která mě držela nad vodou, a dal jsem do toho naprosto všechno.

Jak moc je vám podobný váš hlavní hrdina? Máte kromě práce v knihkupectví ještě něco společného?

Pár věcí by se našlo. Kromě společné práce je to láska ke knihám, rodině a jedno město. Taky jsem měl období, kdy jsem se rád napil whisky. Hlavně ale oba rádi plaveme proti proudu a jsme docela nepřizpůsobiví a paličatí. Občas mám pocit, že se myšlením ani jeden do téhle doby nehodíme.

Děj knihy je zasažen do Jindřichova Hradce, ze kterého pocházíte. Bylo to pro vás jednodušší, nebo těžší psát o známých místech?

Právě proto, že pocházím z Hradce, to pro mě bylo jednodušší. Nechtěl jsem pro děj příběhu Prahu ani žádné jiné profláknuté lokality. Potřeboval jsem místo, které znám a kudy se každý den pohybuju.

Zajímavou roli v knize hraje také hudba v podobě toho, že na různých místech právě hraje. Je pro vás i v životě hudba důležitá?

Bez duši jsem si představoval při psaní jako film. A tam hudba vždycky hraje. Hudba je pro mě velmi důležitá. Uklidňuje mě, pomáhá mi se koncentrovat a taky ve mně dokáže vyvolat nějakou vzpomínku. A snad můžu prozradit, že hudbu poslouchám i během psaní.

Pracujete v knihkupectví, takže musíte mít o knihách přehled a spousta vám jim projde pod rukou. Kdo jsou tedy vaši oblíbení autoři?

Už zmínění Ken Bruen a Dennis Lehane. Vraždy na molu můžu číst alespoň dvakrát za rok. Tajemná řeka a Dotek temnoty mají zase úžasné pointy. V posledních letech taky rád čtu Michaela Connellyho, především tedy jeho řadu s Harrym Boschem. Z nových autorů mě pak zaujal Adrian Knox (jeho Sirény jsou noir temnější než dehet), Jane Harperová zase napsala úžasné Sucho. A samozřejmě nesmím zapomenout na Martina Goffu, Tima Weavera a Jiřího Březinu, jejichž knížky vždycky netrpělivě vyhlížím. No, a když je čas, vracím se ke starým věcem. Teď po létech čtu zase znovu Harryho Pottera.

Jak to vypadá s další knihou? Mohou se čtenáři těšit na další díl Bez duše? Řekněte, že ano. :-)

Pokračování bude. Matěj Mlynář se vrátí v případu nazvaném Zavátá sněhem. Ale podrobnosti si zatím nechám pro sebe. Myslím si ale, že spousta lidí bude překvapena, kam se budou jeho další kroky ubírat.

Na závěr vás poprosím o vzkaz pro naše čtenáře.

Děkuji všem čtenářům, kteří si moji knihu koupí nebo půjčí z knihovny a dají jí šanci. A taky děkuju všem lidem, kteří čtou. Myslím si, že knížka je pořád lepší vynález než televize.

Děkuji za rozhovor.

Autor foto: Svatopluk Doseděl + Albatros Media

< Předchozí		Další >