Eva Toulová je mladá česká režisérka, spisovatelka a výtvarnice, která se dnes věnuje převáženě režii. Má na kontě několik knížek, za sebou celovečerní film Šťastná, dokument Camino na kolečkách a jejím posledním počinem je film Jak se moří revizoři. Přečtěte si v našem rozhovoru, jak na něj bude vzpomínat a kde bere čas na všechny své aktivity.

 

Nedávno vstoupil do kin váš film Jak se moří revizoři. Můžete nám jej na úvod popsat? Co bylo vaším hlavním cílem?

Jak se moří revizoři je komedie o obyčejné maloměstské rodině, jako je každá druhá. Seznamte se a uvidíte, jak se její členové nebezpečně podobají vám či vašemu okolí. Syn Marko spěje k tomu být úspěšným zločincem. Naneštěstí je jeho první obětí přepadení vlastní matka, což mu značně přitíží ve vysněné kariéře kriminálníka. Dcera Karin je sebevědomá a své půvaby využívá jen, co to jde. Veškerý čas věnuje „chození" s více chlapci naráz a posouváním hranic, co všechno muži vydrží. Matka Anna zase ujíždí na slevových portálech, výhodných nákupních akcích a soutěžích. A otec? Ten je tím nejobyčejnějším z obyčejných - dopravním revizorem, a i přesto mu život shodou náhod umožní zažít pár minut slávy.

Jste autorkou scénáře i režisérkou, takže jde o čistě váš počin. Co vás k němu inspirovalo?

Ráda se inspiruji reálnými postavami. Všechny vedlejší postavy mají základ ve skutečném světě. Hlavní postava revizora mi přišla zajímavá svou podstatou už delší dobu – je to takové tragické a zároveň komické povolání. Historky s revizory jsou legendární a hojné v každém městě, kde jezdí MHD.

V hlavních rolích je Dana Morávková a Pavel Batěk. Jak se vám s těmito herci spolupracovalo? Máte nějakou historku ze zákulisí?

Spolupráce s oběma herci byla skvělá – jsou to neprostí profesionálové. Ale vtipných historek z natáčení už moc nebývá. Jak se krátí natáčecí čas /dřív se film točil 3 měsíce, dnes 2-3 týdny/, tak moc času na vtípky během natáčení nezbývá.

Co vás práce na tomto filmu naučila? Je něco, na co budete vždy vzpomínat?

Určitě jsem získala další cenné zkušenosti, především v oblasti Product Placementu a toho, jak moc může zamávat dějovými linkami. A vzpomínat určitě na skvělý štáb, s nímž jsme zažili opravdu báječné chvíle.

Film prozatím nemá příliš dobré hodnocení. Dáte na něj? Sledujete, co o vaší práci lidé říkají? Je lehké to přijmout?

Samozřejmě špatné recenze nepotěší žádného tvůrce. Samozřejmě má film své mouchy a ne všechny jsem mohla ovlivnit. Tvorba filmu je vždycky risk. Ale na druhou stranu se mi ozývali lidé s tím, že se jim film líbil a oslovil je. Dokonce mi v jednom kině diváci nahráli a poslali video s tím, ať si z recenzí nic nedělám, že se jim film líbil. To mě potěšilo snad nejvíc ze všeho.

Stojíte také za filmem s názvem Šťastná a napsala jste také stejnojmennou knihu. Jak moc se liší kniha od filmu?

Kniha je s filmem v podstatě totožná, jen je převedena více do literárního jazyka. Obsahuje navíc pár veselých historek z natáčení.

Často skloňovaným filmem byl také dokument Camino na kolečkách o Svatojakubské pouti, který jste režírovala. Jak na tuto práci vzpomínáte? A jak jste se k němu vlastně dostala?

Na Camino na kolečkách mám jen ty nejlepší vzpomínky. Šlo o unikátní projekt a jeho výjimečnost se podepsala i na výsledku. K podniknutí 640km výpravy Španělskem mě oslovil Petr Hirsch, se kterým jsem se znala z dřívějšího natáčení mého prvního celovečerního filmu Šťastná. Předtím jsem žádný takto rozsáhlý dokument nedělala a navíc nejsem sportovní typ, tak když mi Peťa říkal: „pojď se mnou do Španělska na měsíc pěšky 640km s tlupou lidí, co neznáš,“, myslela jsem, že se zbláznil. Ale jsem velký dobrodruh a to, že jsem do toho šla, bylo nejlepší rozhodnutí celého roku.

Vystudovala jste režii na FAMU, a to pod vedením například i Věry Chytilové. Co vše vám to dalo? A jak moc se studium liší od reality?

Škola mi dala teoretickou a částečně praktickou průpravu. Bohužel mi po absolvování chyběly zkušenosti s tím, jak se uplatnit, zafinancovat film /jinak než z fondu kinematografie/ - což je vlastně ten nejzdlouhavější a nejproblematičtější bod.

Jste takový renesanční člověk, režisérka, spisovatelka, výtvarnice… Kde na vše berete čas? A jak moc je pro vás kultura důležitá?

Já myslím, že člověk si vždycky najde čas na to, co opravdu chce. Nejvíc času mi „bere“ natáčení, za což jsem moc ráda. Jelikož je má práce zároveň i jediným koníčkem, tak mám toho času víc. Zároveň se snažím co nejvíc chodit do kina a na výstavy, ale bohužel mi to nevychází v takovém měřítku, jakém bych si přála.

Máme tu začátek nového roku, tak se musím v závěru zeptat – vstoupila jste do něj s nějakým předsevzetím?

Letos poprvé ne. Řekla jsem si, že chci nějaký spontánní rok bez předsevzetí a limitů a uvidím, co mi přinese.

A když jde o bilancování, jak hodnotíte uplynulý rok 2018? Zažila jste něco výjimečného? A co vás oslovilo z hlediska kultury?

Minulý rok mi přinesl spoustu krásných spoluprací, zkušeností, setkání a vzpomínek a za všechny jsem moc vděčná. Z hlediska kultury jsem se zakoukala do seriálů – zamilovala se do dánsko-švédského Mostu, filmu My a Silvio a většiny Netflixových seriálů.

Nyní vás poprosím o vzkaz pro naše čtenáře a přeji mnoho úspěchů.

Ráda bych všem čtenářům popřála co nejpestřejší rok plný zážitků, úsměvu a kulturních zážitků.

Zdroj foto: evatoulova.cz

< Předchozí		Další >