Kultura21.cz

Mgr. Jana Lepková mě požádala, abych jí zodpověděla pár otázek pro výzkum určený pro její disertační práci. Janě Lepkové vděčím za mnohé odborné pedagogicko - psychologicky orientované komentáře pro mé články do časopisu Miminko. Často spolu sdílíme podobné názory na výchovu nadaných dětí. Tímto jí chci velice poděkovat. Ráda bych také zveřejnila otázky, které si pro mě připravila - a  mé odpovědi na ně. Třeba to může pomoci některým začínajícím autorům, rodičům nadaných dětí či synestetikům.

Věnujete se literární tvorbě. Jaký žánr je pro vás specifický? Kde čerpáte inspiraci?

Mou prací je psaní článků, takže mě momentálně nejvíce vytěžuje tohle, ale ráda bych se opět začala věnovat i něčemu jinému. Dříve jsem psala hodně básně, obzvláště když jsem se potřebovala vypsat ze svých složitých emocí, anebo zachytit nějaké dojmy, krásu krajiny, zkrátka momentální prožitek. Napsala jsem i pár povídek, fejetonů, novelek… Inspiraci čerpám samozřejmě v životě a ve své fantazii. Baví mě propojovat často zdánlivě neslučitelné věci nebo protiklady, svět reality a fantazie, současnost s minulostí…

Máte své oblíbené autory?

Mám své oblíbené autory a také své oblíbené knihy. Určitě nelze vynechat Olgu Tokarczukovou, Hanu Andronikovu, Aleše Palána, Alenu Morštajnovou, Jodi Picoultovou, Delphine de Vigan, Noaha Gordona, Jacka Londona, E. M. Remarqua, Alexandra Dumase, Geralda Durrella a mnoho dalších. Pak je to o konkrétních jednotlivých knihách, kterých by také bylo nespočet. Nelze zapomenout ani na básníky, těch by bylo - zmíním svého oblíbeného Theofila Halamu. A nakonec - já poslední dobou beletrii takřka nečtu, věnuji se odborné literatuře, životopisům, okultní literatuře a podobně. Takže odborníci z oblasti medicíny, historie, psychologie, psychiatrie, kulturní antropologie, filozofie, biologie u mě rozhodně mají šanci. Ráda čtu třeba Junga, Sadka, Lenderovou, Fromma, Grofa, Nakonečného, Honzáka, atd. A určitě bych neměla zapomenout zmínit, že si potrpím na hodně staré lékařské a farmaceutické knihy, které sbírám.

V kolika letech jste napsala svou první básnickou sbírku?

Básničky jsem začala psát v pubertě. Asi jako každý. Když mi bylo 31 let, vydala jsem si na vlastní náklady první sbírku básniček. Nepovažuji to za nic důležitého. Byly to moje vlastní niterné výkřiky, kterých ani později nebylo málo. Teď už básně nepíšu. Nejde to. Asi jsem už stará, zahořklá a cynická.

Kromě tvůrčího psaní a básnění, je vaším zájmem také hudba – hra na klavír. Umělecké nadání bývá často kombinováno napříč obory umění. Dá se hovořit o tom, že existuje specifický profil člověka, který by se dal označit jako umělec?

Existuje, ale nedá se přesně definovat. Podle mého názoru jsou umělci propojení se světem fantazie a s nevědomím. Jsou kreativní - a je vlastně úplně jedno, jakým způsobem tvoří, většinou je to propojené. Vlastně neznám takového umělce, který by uměl jen něco a ostatní umělecké obory pro něj byly španělskou vesnicí. Je jasné, že si talentovaný člověk může zvolit jeden obor a v něm se naplno rozvíjet - a ty ostatní talenty či zájmy nechat lehce zakrnět. Ale asi znám mnohem více lidí, kteří umí ledacos - a ještě mnohem více těch, kteří umí od všeho trochu a nic pořádně. K takovým patřím i já.

Náležíte k malé skupině lidí, kteří mají schopnost synestézie. Pro „běžného smrtelníka“ je to obtížně uchopitelný jev. O co jde?

Synestézie je schopnost propojeného vnímání. Často se pojí s vysoce funkčním autismem - Aspergerovým syndromem, ale myslím, že to rozhodně není pravidlem. Umělci mají synestézii zcela běžně. Zkuste si třeba představit, že při hraní na nějaký hudební nástroj nevnímáte tóny pouze sluchem, ale třeba i čichem, anebo se vám při jejich zaznění vybaví určitá barva. Třeba tón D má skořicově hnědou barvu a vůni pražených oříšků a podobně. U mě to je to ale trochu jinak.

Já hlavně vnímám barvy, a to u čísel, písmen, jmen a dnů v týdnu, symbolů a slov. Je to pevně dané a neměnné. Souvisí to s pamětí, protože díky tomu si můžu ledacos dobře zapamatovat. Například číslo 6 je hnědé, pondělí je bílé, jméno Eliška je modré, květen je žlutý a tak dále. Mám dobrou schopnost syntéze a asociace, to znamená, že se mi vybavuje a propojuje to, co spolu souvisí, aniž by tomu druzí lidé rozuměli. Podrobněji to asi prozrazovat nechci.

Každopádně bych ráda ještě zmínila jednu knihu geniálního autisty Daniela Tammeta, která u nás vyšla ve slovenském překladu. Jmenuje se Narodený v modrú stredu. Pozoruhodné na tom je to, že Daniel Tammet se narodil 31. 1. 1979, tedy má v numerologické mřížce nachlup stejná čísla jako já (tomu porozumí zájemci o numerologii) a jako mnozí další mí "součíselníci", jak já jim říkám - a měla jsem možnost je ve svém životě poznat. Něco nás spojuje, o tom nemůže být pochyb. Znám dva takové lidi, Daniel je zatím třetí, ale toho neznám osobně. Mimochodem i moje středa je modrá, ale vnímání dalších barev máme s Danielem odlišné.

Chápu však u Daniela jeho schopnost synestézie - právě díky tomu si dokáže zapamatovat nejen olbřímí mnohomístná čísla a provádět s nimi ve své hlavě nejrůznější početní operace, ale díky této schopnosti umí i perfektně obrovské množství jazyků. Daniel také drží evropský rekord v recitování desetinného rozvoje čísla π. V roce 2004 zpaměti odříkal 22 514 desetinných míst čísla π.

Já jsem tuto knihu věnovala své dceři. Ta sice nemá tak výraznou schopnost synestézie jako já, ale je nesmírně talentovaná, především má velký talent na jazyky, studuje lingvistiku a má velké nadání na výtvarnou tvorbu.

Domníváte se, že literární talent (literární nadání) je vrozenou záležitostí (např. jazykový cit..) nebo se zde podílí více faktorů?

To já nevím. Myslím, že se to určitým způsobem dědí. Víte, moje máma měla taky ve škole nejlepší slohovky, ale nijak tuto svou schopnost nerozvinula. Její máma - moje babička byla učitelka - a je to velmi vzdělaná dáma, dodnes si ve svých 90 letech pamatuje latinskou gramatiku jako když bičem mrská - a samozřejmě i spoustu dalších věcí. Babička ráda a hodně čte. Já taky. Myslím, že právě četba poskytuje základ vzdělání. Moje dcera hltala encyklopedie už od malička a naučila se sama číst ve svých 4 letech. Je pravda, že jsem ji k tomu vedla. A také jsem tehdy studovala - když jsem ji čekala. Intelektuálních a uměleckých podnětů tedy měla už ve svém prenatálním období dost. Takže já pozoruji jak dědičnost, tak i to, že to dítě od malička k tomu někdo vede.

Jaká kritéria by měl splňovat pisatelský projev, aby bylo možné hovořit o tvořivém literárním díle?

Tohle je asi vůbec nejtěžší otázka. Myslím, že umění se nedá plně zaškatulkovat nebo cenzurovat. A platí to pro všechny formy umění. Pokud vás někdo pozve na výstavu fekálií, nic proti gustu, ono velmi snadno můžeme najít i exkrementy na papíře. Tvůrčí je asi všechno to, co dokáže vyplodit lidská mysl...ale ne vždy nás to baví, zajímá a ladí to s naším estetickým a literárním vkusem.

Představme si, že již na základní škole máme dítě, které projevuje literární talent. Jak by měl, dle Vás, postupovat učitel s cílem co nejlépe rozvíjet tuto schopnost dítěte?

To dítě by mělo psát, tvořit, vymýšlet příběhy, učit se. Mělo by dostávat spoustu podnětů a úkolů, mít možnost seberealizace a hlavně být neustále motivováno. Není to jen o soutěžích a prezentacích v rámci dobrého jména školy, jde o individuální přístup a o to, aby dítě mohlo samo zjistit co ho baví, co chce, které téma tvorby je mu blízké - a podle toho mít možnost se projevit.

Zažila jsem u svých dětí ve výtvarce kreativní projev, který nesplňoval zadání a běžné normy - a dítě bylo kvůli tomu napomenuto, že jeho výkres nestojí za nic. Já jsem zase zažila nedostatek podpory sebevědomí ze strany své učitelky klavíru. I když byla přísná a dobrá učitelka, nepodpořila mě jako osobnost. A to je velice důležité. Znám z celého svého vzdělávání na ZŠ a ZUŠ, vlastně i na střední škole, takovéto - budeš dělat, co ti řeknu a co je správně, a takto to bude dobré. Doufala jsem, že nová generace bude toho ušetřena, ale ani moje děti nezažily nic jiného! Rozhodně si myslím, že škola zabíjí v dětech kreativitu a velmi doufám, že se změní školní normy a rodiče nebudou muset - jako extrém a jakýsi truc - nechávat děti doma v domácím vzdělávání, aby některé z nich třeba ještě v 10 letech neuměly pořádně číst, natožpak cokoli jiného. Já tím rozhodně neodsuzuji domácí vzdělávání, to zase nechci, aby mě někdo špatně chápal, ale myslím si, že kdyby škola nabízela a poskytovala to, co rodiče a děti potřebují, nemělo by tolik rodičů potřebu učit raději své děti samy.

Vzdělání každého člověka a jeho intelektuální výbava jsou základ pro spokojený a plnohodnotný život! Ne proto, jak nám říkávali rodiče - abychom si něco vydělali a nemuseli vytírat záchody, ale především proto, že jedině lidské vědění poskytuje určitou moc - nenechat si ublížit lidskou hloupostí a nevědomostí, ať už třeba v jakékoliv oblasti života. Je nesmírně důležité to, co předáváme našim dětem.

Kdybyste mohla dát začínajícím autorům jednu radu, která by to byla?

Přesně tuhle: učte se od starších a zkušenějších, ale nikdy si nenechte pošlapat svou osobnost, své ideály a sny! Dělejte všechno tak, jak si myslíte, že je to nejlepší, ale nespokojte se u sebe s málem. Člověk musí mít na sebe nějaké nároky a nemyslet si hned o sobě, že sežral všechnu moudrost světa. Tvorba je proces. Každý člověk se mění díky svým zkušenostem, roste, zraje a posouvá se v před. Je to něco, co není hned, ale co se stává časem a co vyžaduje určité úsilí. Důležité je se nevzdávat.

Taťána Kročková (*1979)

- nezávislá redaktorka a copywriterka, studentka filozofie, autorka několika povídek, básnických sbírek a novelek. Zajímá se o astrologii, numerologii, výklad snů, alternativní medicínu, léčbu bylinami, aromaterapii, homeopatii, transpersonální psychologii a fenomenologii.

Kontakt na Fb: Visenna Algiz