Alžběta Bublanová se narodila 8. dubna 1984 v Brně, vystudovala gymnázium v Tišnově a poté odešla do Prahy, kde úspěšně absolvovala magisterské studium na Literární akademii Josefa Škvoreckého. Za svou prvotinu, povídkovou sbírku Čtyři stěny (2012), získala od Akademie literatury české ocenění Máchova růže. Následovaly romány V tichu, Odraz ode dna, Ti, kterým se narodíš nebo Barák. K jejím dalším titulům patří Život s panikou a Cvičebnice tvůrčího psaní. Alžběta se kromě beletrie zabývá také psaním recenzí, rozhovorů, fejetonů a článků.

Paní Bublanová, my jsme spolu dělaly rozhovor ke konci roku 2021, tak by mě zajímalo, co se u vás od této doby změnilo? Co je u vás nového?

Spousta věcí, v soukromém životě to byly veletoče, i když k dobrému. Stěhování, nový partner… Co se týče autorské tvorby, snažím se o literatuře více přemýšlet, zkoumat nové techniky. Ponořila jsem se do kurzů psaní, které vyučuji. A čím dál více mě zajímají čeští autoři, ráda se s nimi setkávám, ať už jen tak u vína či na autorských čtení.

Kniha Pozůstalí vyšla už před nějakou dobou, tak jak ji zpětně hodnotíte vy sama? Je něco, co byste v ní napsala jinak?

Samozřejmě, mám to tak s každou knihou, a jak se bavím s ostatními spisovateli, má to tak spousta z nich. Já si vždy říkám, že s dalším dílem to celé promyslím od A až do Z a pak se stejně nechám strhnout autentickým psaním. Stále se snažím přijít na to, co čtenáře zaujme. Stephen King ve své knize O psaní mluví o výchozí situaci, do které své hrdiny hodí a pak čeká, jak se z toho dostávají. Tak možná někdy napíši knihu podle jeho receptu….

A objevila se například nějaká recenze nebo ohlas, co vám takzvaně nedal spát? Nad čím jste musela hodně přemýšlet?

Překvapuje mě, jak čtenáři vnímají mé postavy, někdy úplně jinak, než je vidím já, a tím mně nastavují zrcadlo. Někdy si říkám, že tedy ten svět, samu sebe i ostatní lidi vidím asi z odlišného úhlu, než je normál. Abych mluvila konkrétně, tak vdova Jitka z Pozůstalých se některým čtenářům jeví jako nesnesitelná, neschopná ženská, co jen čeká, co bude dál. To mě hodně udivilo.

Příběh je o vdově, co zůstane sama s malým synem. Co vás vedlo zrovna k takovému tématu?

Bohužel osobní zkušenost, i když tedy v jiných vtazích, respektive v té knize není postava vdovy podle mě, ale vedlejší postava.

Měla jste předem promyšlené, jak to s hrdinkou, tedy s Jitkou a také s jejím okolím dopadne?

Moc ne, většinou se mi příběh rodí postupně, ale není to úplně tak, že děj nechávám volně plynout, ale takový mix toho, co jsem si původně naplánovala, s tím, jak se to vyvrbí. Ale mám v tom ještě mezery, podle mě by autor měl o díle přemýšlet neustále a zvažovat různé možnosti.

Na mě působily popisované pocity hodně věrohodně. Co vám bylo při psaní inspirací, respektive z čeho jste vycházela?

Hodně vnímám pocity, ať už ty své, tak i ty cizí. Takže když někde jsem, nevím, jak vypadá okolí, ale cítím napětí mezi lidmi. Nevím, kudy mě přesně veze autobus, ale zato vím, že pán za mnou je nervózní a páreček přes uličku se hádá.

Přečtěte si naši recenzi knihy: Pozůstalí: Se smrtí se každý vypořádává jinak

V jednom rozhovoru jste uvedla, že jste čumil a sledujete jen lidi kolem sebe. Stačí to ke psaní? A poznatky z takových pozorování pak nosíte v hlavě, nebo si někam píšete poznámky?

Nosím v hlavě. Ke psaní to nestačí, to je jen jeden aspekt. Když pozorujete lidi, lépe popisujete jejich reakce, ale pak to chce vymyslet zajímavý příběh, silné téma, k tomu odpovídající formu a napsat to tak, že to nebude úplně blbý.

Myslíte si, že vaše kniha Pozůstalí může působit terapeuticky nebo třeba poučně pro lidi, kteří si něco takového prožili?

To asi jo. I když je to tak citlivé téma, že si vůbec netroufnu říct, že to může někoho nějak poučit.

Titul můžete vyhrát v naší soutěži: Vyhrajte novelu Pozůstalí

Ostatně většina vašich knih je o mezilidských vztazích a běžném životě. Tak nelákalo by vás někdy udělat právě opak a napsat například fantasy nebo sci-fi?

Ne, já to musím mít reálný, jinak nevím, co bych tam psala.

Vaším netajným snem je, aby byla některá z vašich knih zfilmovaná. Dovedete si představit Pozůstalé jako film?

To dovedu, nejvíce sním o zfilmování Baráku, ale jeden můj známý mi řekl, že by to pro filmový průmysl bylo až příliš komorní. Tak snad se najde nějaký nezávislý filmař, kterému nevadí, že na jeho film přijde pět diváků…

A podnikáte v tomto směru i nějaké kroky? Nerýsuje se něco?

Něco jo… Ale nechci to zakřiknout. Ale Baráku se to netýká.

Jak to momentálně vypadá s vámi a se psaním? Máte v plánu nějakou další knihu? O čem bude?

Nyní mám dopsaného Starostu, který vyjde v září. Jde o proměnu muže, který se stane, jak název napovídá, starostou na malém městě. Jinak píši dál. S přítelem máme rozepsaný hodně autentický román, to bude pecka!

Děkuji moc za rozhovor!

Zdroj foto: David Tichý

< Předchozí		Další >