Smutná-Braunová – dva rozhovory v jednom

Kultura21.cz

Smutná-Braunová – dva rozhovory v jednom

altKdyž spisovatelka Petra Braunová připravovala křest své knihy Kalvárie, požádala Jitku Smutnou o kmotrovství. Společně zdramatizovaly pasáže tohoto kontroverzního románu o vztazích mezi ženami a Jitka Smutná některé doprovodila autorskými písničkami. Najednou bylo škoda, aby vše skončilo jen jedním křtem. Spontánně vznikl literárně dramatický pořad, který má velký ohlas u diváků. Herečka se spisovatelkou příležitostně vystupují v knihovnách celé republiky, kam přijíždějí na pozvání. Chcete-li představení zhlédnout, nezbývá, než sledovat program knihovny ve svém městě, obci…

 

Tohle všechno jsem věděla, také jsem si vygooglila, že Jitka Smutná má v dubnu „kulaté“ narozeniny. Začala jsem přemýšlet o rozhovoru s ní. Nějak jsem se pořád nemohla odhodlat, až mi v hlavě vypučel nápad – oslovit herečku a spisovatelku, ať se vyzpovídají navzájem. Věřila jsem, že vzniknou rozhovory, které bych sama svými otázkami nerozproudila. Dámy na můj nápad velmi rychle zareagovaly a výsledek teď můžete posoudit sami.

Vítejte tedy za pootevřenými dveřmi Jitky Smutné, kterou vyzpovídala Petra Braunová a Petry Braunové, se kterou rozprávěla Jitka Smutná.

Nechci být v zákrytu

Rozhovor s herečkou Jitkou Smutnou

S Jitkou Smutnou nás dala dohromady moje práce v redakci ženského časopisu. Byla jsem ten den v hrozném rozpoložení. Bezprostředně po sebevraždě milované přítelkyně jsem na schůzku přišla neupravená s černým šátkem omotaným kolem hlavy. Aniž bych Jitce cokoli vysvětlila, po vypnutí diktafonu neodešla, tak jak to běžně herci dělají, ale objednala další kávu a rozhovor se protáhl až do začátku představení v divadle ABC. Překvapeně jsem zjistila, že nosí podivnou masku, která jí vůbec nesluší. Neumím vysvětlit, proč jsem se rozhodla jí s životem zacloumat. Snad jsem v ní poznala blízkého člověka, malou uchechtanou holku z periférie, která pod náporem životních trablů ztloustla a zmalomyslněla a já jsem se rozhodla vrátit ji zpátky. Věřím, že jsem udělala dobře, když jsem jí do života vehnala čerstvý vítr.
Za paseku v srdci se omlouvám.
                                                                                                                                      Petra Braunová

Předpokládám, že se necítíš na šedesát…

Podle situace. Od pěti let do stovky. Měním se podle toho, s kým zrovna jsem. Ráda se lidem přizpůsobuji. Sleduji, jak jsou zmatení, když mě potkají s někým jiným. Je ve mně víc hravosti, než je obvyklý průměr. Ponechávám si v sobě zvídavé dítě i praštěnou holku. Pomáhá mi to v hraní a pocitu čistoty, který potřebuji. Průšvih je, když se cítím na osmnáct a po hlavě se zřítím do nevyrovnaného vztahu. Možná mi je příkladem maminka, která prožila pozdní lásku v šedesáti šesti letech. I když ne – horší je, když se cítím na svůj věk a soudím mladou generaci.

Rozdíl mezi skutečnou Smutnou a tou, jak ji vnímají televizní diváci, je obrovský. V tvůj vlastní neprospěch. A nesváděj to, prosím, na tloušťku. Jako bys stála sama se sebou v zákrytu. Nechybí ti sebedůvěra?

To bych nemohla večer vylézt na jeviště. Maminka nás vychovala ke skromnosti. Sebechvála smrdí! To bylo u nás omleté přísloví. Už to nezměním, ale svým dětem to nezdůrazňuji. Dlouho jsem si myslela, že jsem u divadla omylem, že není možné, aby ta rozlítaná holka z Nuslí byla herečka. Občas mě osloví lidi na ulici, kterým jsem povědomá, ale mají mě často za paní z lázní anebo za sestru trafikantky…  Nemívám odvahu přiznávat, že jsem herečka. Vím, že to lidi obvykle vyděsí a uskočí do bezpečné vzdálenosti. Nechci ten odstup. Vzpomínám na vyděšenou paní v zástěře a šátku v jedné vesnici, kde jsem trávila léto. Zastavila mě na návsi, v ruce hrábě, a povídá mi: „Já vás odněkud znám!“ a mnula si bradu…Tehdy jsem díky dobré náladě připustila: „Ano, jsem Jitka Smutná, hraju v tom seriálu…“ Na to paní ustrnula, chytila se za pusu a po dlouhých minutách horečnatého uvažování, jak se má asi s herečkou mluvit, ukázala na komín od cihelny a vydechla: „Nám tady vyhynuli čápi…!“

alt

Neměla jsi chuť v životě provokovat?

Nemám ráda provokatéry a nikdy jsem taková nebyla. Na jevišti i před kamerou jsem bojovala se studem. Jsem ale týmový hráč. Když pochopím smysl a pocítím potřebnost v týmu, překonám se. Na jevišti mám i mnohem víc energie. Bývala jsem rodinný šašek, rozháněla jsem dusno. Na letních táborech jsem byla předsedkyní oddílu. V pubertě jsem se stala plachou a šeptala jsem. Možná mi chybí kus rafinované ženskosti, u jiných ji obdivuji. Čert to vem.

Málokdo ví, že krásně zpíváš, skládáš písničky a k nim výborné texty. Přemýšlela jsi někdy jít cestou hudební než hereckou?

Nikdy jsem nepokládala za nic mimořádného, že dobře zpívám. Maminka měla dobrý hlas a milovala lidovky. Jako malá jsem s ní v kuchyni při mytí nádobí hulákala jako na lesy. Zbožňovala jsem Evu Pilarovou. Kdysi na Damu jsem byla na konkurzu Semaforu. Většího introverta Jiří Suchý neviděl. Sežrala mě tréma. Vzpomínám si, že tehdy vyhrála jakási šestnáctiletá černoška. Vystupovat s kytarou jsem začala v angažmá v Ostravě, někdy ve třiceti. Zpívat autorské písničky je něco jiného než účinkovat v muzikálu. Je to intimní. Čím jsem starší, tím větší chuť mám dělat živé koncerty. Jako bych až teď chtěla lidem zblízka prozradit, kdo opravdu je Jitka Smutná.

Ty lidem něco tajíš?

Těm nejbližším ne. Ale mám jisté tabu, o kterém jsem ještě veřejně nepromluvila.

Kolik potřebuješ času, abys to tabu prolomila?

Než dopiju tuhle skleničku… Mám to srovnané.

Dobrá. Probereme zatím omleté téma dětí. Máš dospělého syna a dceru. Budeš poukazovat na chyby ve výchově vnoučat?

Ano, neubráním se, určitě na to dojde. Jsem jenom člověk. Jakub a Tereza jsou ke mně velmi tolerantní. Vnoučka mám zatím jednoho, osmiměsíčního Františka. S překvapením a radostí se dívám, jaká máma se z dcery Terezy vyklubala. Má to v hlavě a srdci konečně srovnané a konverzaci zvládáme ve vzájemné slušnosti a lásce. František má i skvělého tátu a já koukám na to štěstí jako blázen. Musím přiznat, že čelo si vnouček prozatím natloukl, jen když jsem ho hlídala já.

Nemrzí tě, že jsi po čtrnácti letech angažmá v Ostravě přijala nabídku z Národního divadla a převrátila tak dětem život naruby?

Ano, byly doby, kdy jsem si to vyčítala. V dobré víře, že celé rodině změna prospěje, jsem nedohlédla, o co všechno přijdou. O babičku a dědu, nevlastního bratra a sestru, širokou rodinu mého muže. O chalupu, kde vyrůstali, kde běhali po loukách a jezdili na koních bez sedla. Byl to masakr. Praha nás všechny první roky okouzlila až nebezpečně. V devadesátých letech byla Praha kotel, kde se vařilo dobré se špatným. Teď je to jiné, rodina v Ostravě i chalupa jsou daleko, ale pevná pouta k nim dětem zůstala. Už je to za námi.

alt

Nebudeme si nalhávat, že máš život před sebou, čemu bys chtěla ten zbytek věnovat?

Zbytek je drsné slovo, připomíná smrt. A já zdaleka neumírám. Herectví mám ráda, ale netvoří v mém životě všechno. Chtěla bych mít kus půdy a pěstovat kytky a zeleninu, ošetřovat ovocné stromy, nemuset u toho mluvit. Fyzickou práci neodmítám a spoustu věcí umím. Chci uspávat pohádkami děti, sedět s přáteli u ohně a zpívat, číst tlusté knihy o historii a povídat si o nich v posteli. Kdysi mi jeden kluk na chmelu slíbil, že mi u nich ve vsi u Kladna postaví Národní divadlo. To bych teď brala, jen bez toho kluka. Před deseti lety jsem přišla na to, že vedle sebe chci mít ženu.

Co to bouchlo?

To bylo to prolomené tabu. Nemluvila bych o tom, kdyby svět byl ideální a každému by bylo jedno, s kým žijeme, jakou máme orientaci nebo barvu pleti. Ale realita je jiná. Pokud mě diváci pokládali za dobrou herečku či zajímavého člověka, neměli by změnit názor.

Deset let a bulvár to neuměl prodat?

Ale ano, už to kdosi probral, ale žádný vichr z toho nebyl.  Rozumní lidé vědí, že s bulvárem se nemluví. Nemám potřebu věšet své soukromí na zeď nebo o něm točit Třináctou komnatu. Důležité je, že to ví moje rodina, přátelé a nejbližší kolegové.

Počkej, chceš opravdu zbořit to, co si o tobě myslí věrné divačky, pro které jsi hodná kulaťoučká mamina s dokonalým manželstvím, co tak ráda vaří a největší pikantnost jejího života je, že chodí na ryby?

Musím přece vysvětlit, proč jsem zhubla těch čtrnáct kilo! Nechci být ta, za kterou mě mají. Nemám zájem o rozhovory, v kterých mě redaktorky prosí, ať mluvím o vlastnoručně vylovených vánočních kaprech. Je to jako padat do pasti, kterou člověk nastražil sám. Setrvačnost v hlavách diváků se ale boří nesnadno. Obecnou představu o sobě dokonce potřebuju zbořit – chci dokončit svůj veřejný coming out. Tenhle složitý proces mně trval deset let. Tak teď, jestli chceš?

Takže boříme… opustila jsi manžela kvůli své lásce k ženě, nevaříš, nepěstuješ květinky a nejsi hodná?

Ne, nejsem tak hodná, jak se zdá. Udělala jsem věci, které si sama neodpustím. V životě jsem taky hodně váhala a kličkovala. Mamince táta ubližoval, přesto ho milovala a nechala si to dlouho líbit. Tohle si občas připomínám a učím se odkázat druhého do patřičných mezí. Aktivity z ženských časopisů provádím v rozumné míře, v jídle se statečně hlídám a kytky mi kvůli enormnímu pracovnímu programu zašly. Zařizuji si však nový byt a vypěstuji si nové.

A manžel?

Nepřestal chodit na mé premiéry.

A teď se bojím, jak je to s těmi rybami… máš s nimi něco nebo ne?


Neboj, mám. Právě jsem volala Pepovi do Hradce, že půjdeme koncem divadelní sezóny na štiky. Není to zábava tichých bláznů, ale účast v dramatu pod hladinou, kam člověk nevidí – tak jako do života.

Co chceš mít napsané v nekrologu?

Cokoli, co nerozpláče. Smutná jsem já.


Mít svůj velký úl

Rozhovor se spisovatelkou Petrou Braunovou


I když je Petra Braunová o hodně mladší, vím, že o životě toho ví možná víc než já. Vážím si jí. Kdesi máme společné kořeny. Jsme děti z velkých složitých a chudých pražských rodin. Obě jsme tvůrčí, pracovité a milujeme své děti. Ale každá jsme úplně jiná. Zatímco já jsem nedůsledná a na mnoho věcí zapomínám, ona si stojí za svým a má skvělou paměť. Je neuvěřitelné, jak dokáže popsat celé dny, rozhovory a situace, které proběhly před lety. Můj Beran s jejím Vodnářem se nikdy zcela nedohodnou. Těší mě každý její úspěch. Mluvíme o knihách, divadle i o lidech. Zná mne dokonale a já se snažím jí porozumět. Zdá se, že ji k životu potřebuji i proti její vůli.                                                           
Jitka Smutná

Když čteš knihu, co tě uchvátí?

Příběh. Chci překvapivý zajímavý hutný děj s mnoha provokativními postavami a bizarní zápletkou. Nemyslím tím detektivky nebo thrillery, na ty nemám nervy a buňky. Našla jsem si několik autorů, s kterými vystačím do konce života. Při čtení si občas uvědomím, že jsem taky spisovatelka, některé hodně dobré věty si čtu několikrát za sebou a bůhvíproč zčervenám. Pravidelně se mi to stává u knížek Magdy Szabó. Má moji osobní cenu za literaturu.

Jaká slova máš a nemáš ráda?

Nesnáším zdrobněliny, něžnosti a zkratky. Všeobecně nesnáším pitvoření se a komolení slov jako ahojky a čauky, odporné! A na zkratky, které na mě občas sypou děti na facebooku, nereaguji. Uznávám ale, že není úplně normální, když mi vadí slova líbám, hladím a miluji tě. I teď mi po zádech přeběhl nepříjemný mráz. Nesnáším zamilované esemesky! Už táta říkal, že jsem cynik, a to jsem chodila do základní školy. Ráda mám trefné poznámky, v tom jsme my Češi nepřekonatelní. Sleduji na internetu virtuální komentáře a bavím se. Zbožňuji dotazy prvňáků na besedách. Jednou mi pro usnadnění besedy učitelka donesla krabičku s otázkami, které napsaly děti před tím, než jsem přijela. Jakýsi kluk napsal: „Přijedeš opravdu?“

alt

Když jsi byla malá, jaké bylo doma tvoje nejoblíbenější místo?

Úkryt v mámině šicím stroji. Měla ten starodávný šlapací přístroj připevněný na dřevěné skříňce, které se daly otevírat dvířka. Pamatuju si, jak jsem se tam jednou schovala na Velikonoce. Tehdy zasáhl sám táta. Po bytě běhali kluci z domu a honili starší sestry a tátovi došlo, že mu jedna dcera chybí. Dali se do hledání všichni a já mrzutě vylezla, protože mi bylo táty líto.

A jaké teď?

Jsem velmi ráda v posteli nebo ve vaně. Podotýkám, že sama. Po osmnácti neukočírovaných citových vichřicích si vychutnávám samotu. Občas k sobě někoho pustím, ale musí být splněno tři sta šedesát osm podmínek. Jakmile jedna chybí, omlouvám se.

Kdyby sis měla vybrat, jakékoliv místo na Zemi, které by to bylo?

Jakákoli česká louka na kraji lesa, na konci srpna, kdy je tráva spálená sluncem.

Jsi spontánní, nasloucháš taky ráda tiše?
 
Pár lidí má zajímavý hlas a těm ráda naslouchám kdykoli. Uvědomila jsem si to v patnácti, kdy jsem dostala gramofonovou desku s nahrávkou básní Jacquea Préverta, které namluvil Rudolf Hrušínský. Báseň Jak namalovat ptáka jsem poslouchala pořád dokola. Přiznávám, že umím vypnout, kdykoli mě někdo nudí. Nemůžu si pomoct. Vypínám velmi často. Ale taky často promluvím nahlas, aniž si to uvědomím. Například jsem jednou v autobusu zamyšleně hleděla na cizího muže a řekla jsem: „Vždyť jsem to už jednou dělala.“ Přísahám, že jsem myslela na pletení. Nemohla jsem si vzpomenout, jak se ujímají rukávy.

Máš o sobě pochybnosti?

V práci nepochybuju o ničem. Bezpečně vím, co umím a udělám. Myslím, že pokud člověk nedokáže spontánně vytvořit to, co chce, tak by měl dělat něco jiného. To se ovšem netýká pubertálních dětí. Ty obvykle nechtějí dělat nic a je velmi důležité jim pochybnosti rozmlouvat. V soukromí absolutně netuším, jak se zachovám v následujících pěti minutách. Pocity se mi mění podle neidentifikovatelného nelogického vzorce. Pro člověka, který by se mnou rád žil, je to nesnesitelně komplikované, to přece víš.

Máš tři děti, chtěla jsi velkou rodinu?

Chtěla a proto jsem nechápala, že se mi záhy rozpadla. Od narození nejmladší dcery, které teď bude 14 let, bydlíme sami.

Jak snášíš jako samoživitelka ekonomický tlak?

Ekonomické problémy mě nikdy nestresovaly, ačkoli jsme byli hodně dlouho sociálně slabí a dnes jsme jen kousek za hranicí sociálního minima. Vím to bezpečně, jelikož několik let marně žádám o hypotéku. Dlouho jsem pracovala jako účetní. V krizi jsem vždycky uměla vzít koště a hadr a přiživovat nás úklidem. Dávala jsem hodiny francouzštiny a chodila žehlit prádlo do rodin cizinců. V duši jsem po tátovi proletář, za obnošené věci se nestydím. Ačkoli jsem marnivá, dlouho jsem si vystačila se šperky, které děti vyráběly ve školce, například vodovkami nabarvené těstoviny navlečené na provázek. Léta jsem šmikala vlasy sama sobě i dětem a šila nám nepovedené šaty. Děti nikdy nenapadlo chtít po mně značkové oblečení. Miluju svoje skromné, báječné mazlivé holčičky a skvělého vtipného syna, ačkoli jeho obzvlášť jsem mockrát chladnokrevně plácla.

Ty jsi svoje děti bila?

Byla jsem velmi přísná. Nikdy jsem ale na děti neječela, nesnáším křik. Po úspěchu knihy Kuba nechce číst jsem zázrakem uspořila peníze a rozhodla se, že pojedeme k moři. Bylo třeba dětem zařídit pasy. Oliver s Máří se hned oblékli a čekali v chodbě, Johanka se válela po zemi a vřískala, že si nenazuje boty. Prohlásila jsem, že když se neobuje do deseti minut, k žádnému moři nepojedeme. Vzpomínám si, jak ji sourozenci prosili, ať se proboha obuje, že pojedeme k opravdickýmu moři, letěli jí ho ukázat v atlasu... Vydržela se vztekat minut dvacet osm a já jsem se s kamennou tváří zase zula, pro pasy jsme nešli a k moři jsme nejeli. Všichni tři šíleli a se mnou to nehnulo. Nutno říct, že jsem peníze uschovala a následující rok, jen co jsem řekla "půjdeme zařídit pasy", Johana vystartovala a stála v chodbě první obutá.

Léčba šokem? Můžeš říct něco na svou obranu, až se do tebe pustí výchovní poradci?

Ach, obzvlášť bezdětní výchovní poradci mě baví. Až se do mě pustí poradkyně, která sama vychovala tři děti, chodila osm let do tří zaměstnání denně a je na potomky pyšná jako já, pak si ji ráda poslechnu. Moje děti prošly důslednou a ráznou výchovou, přesto si pomáhají, jsou pracovité, skromné, veselé a milující. Nikdy se nepraly a v životě by si netroufly být na mě hrubé. Máme skvělé otevřené vztahy. Není to zvláštní?

alt

Píšeš dětské knihy s výchovným aspektem?

Ano, ale doufám, že to malí čtenáři nepoznávají. Nikdo nechce být poučovaný. Každý prcek, jen co se naučí mluvit, křičí: sám, sám! Proto se snažím poučení v příběhu schovat, co nejvíc to jde.

Máš ráda cestu nebo cíl?

Jsem na cestě. Jak v osobním tak pracovním životě. Prozatím přijímám všechny nabídky na autorské čtení v jakémkoli koutě republiky. Neumím vymyslet klíč, podle kterého někoho odmítnu. Myslím, že vypustím duši při přestupu z rychlíku v Přerově nebo v Uherském Hradišti. Učitelka mi do památníku ve třetí třídě napsala citát: Sláb jenom ten, kdo v sebe ztratil víru, a malý ten, kdo má jen malý cíl. Já slovo „cíl“ četla dlouho jako „úl“. Bylo mi to hrozně divné, ale tehdy jsem se rozhodla, že musím skončit na venkově a mít svůj velký úl. Pracuji na tom.

Napíšeš můj nekrolog?

To ti můžu slíbit. Ale přečteš ho sama.

A mně nezbývá jen dodat – děkuji za krásná povídání. Jana Semelková

Autor fotografií: Štěpán Páťal


 





Rozhovor

Udělejte si hezký večer, přijďte do Pekla!

pek 200Těmito slovy láká na jedinečnou tragikomedii Peklo – Dantovské variace jeden z tanečníků skupiny 420PEOPLE. Jde o choreografa a tanečníka Václava Kuneše, kterého jsme spolu s jeho kolegyní Natašou Novotnou poprosili o zodp...

Hledat

Chaty s osobností

Příběhy Elišky, Vítka a Čenišky (11)

Čtěte také...

Michal Pleskot – „Od zpěvu až k marketingu“

plesk200

Michal Pleskot působí v pražském Divadle Kalich a Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Absolvoval zpěv na Konzervatoři Jaroslava Ježka a poté působil na scénách několika pražských divadel, nejprve v Labyrintu, později v T...


Literatura

Laurie R. Kingová: Holmesova učednice

holmes200„Co je to za člověka, který vlastní šuplík plný knírů a plnovousů? Nebo polici přetékající parukami? Byla tu bujná rudá kštice, ulízaný černý účes i dámské blonďaté kudrliny – vystavené na stojáncích vzdáleně připomínaly řadu hlav naražených na ...

Divadlo

ZLOMVAZ 2012
ImageLetošní festival DAMU - ZLOMVAZ se uskuteční od 8. do 12. května. 19. ročník tradičního divadelního festivalu je pořádaný pro studenty a pedagogy uměleckých škol z České republiky, Slovenské republiky a Polska. Jedná se o ...

Film

Future gate festival scifi filmů letos proběhl ve znamení něžného pohlaví

futuregatefest perexMilovníci scifi filmů si i letos přišli na své. V pražském kině Lucerna probíhal festival scifi filmů z let minulých i ze současnosti. Tématem letošního ročníku byly ženy ve scifi.

...