Kultura21.cz

Maminka čtyř dětí, fotografka a charismatická dáma. To vše a mnohem více je Sára Saudková, která vám nyní dovolí nahlédnout do jejího nitra.

Jak zvládáte tropické teploty a bouřky? Jsou pro Vás inspirativní?

Víte, já ožívám během jara a podzimu, léto protrpím a přes zimu se zavíčkuji, hybernuji... A těším se na jaro, kdy zase rozkvetu. Bouřka je úžasné drama, déšť miluji. Je nádherné deštěm jít, nebát se ho. Barvy jsou jiné, vzduch voní, že se ho nemůžete dosytit. Sním o tom, že bych fotila za deště - mám vycvičené kamarády, kteří jsou už zvyklí na "špatné" zacházení a fotili by i na mraze. A pak už to chce jen někoho, kdo nad Vámi podrží deštník, aby Vám nenapršelo do aparátu.

Udělala jste poněkud netradiční krok – od Jana jste „utekla“ k jeho synu Samuelovi, se kterým nyní žijete a máte děti. Co Vás na něm tak okouzlilo?

Co je netradičního na tom, že se s někým po 10 letech rozejdete a navážete nový vztah ? Jiné frajerky mění své partnery častěji než pytlík do vysavače... To, že jsem odešla k Janovu synovi je, pravda, poněkud nevšední. Ale náš život je od začátku do konce provázen překvapením a zdánlivými náhodami. A to je dobře. Co mě na Samovi okouzlilo? Asi všechno. Já jdu do všeho vždycky naplno, sázím na jednu kartu. Asi mi instinkt zavelel a bylo to.

Máte čtyři děti a jistě pro Vás hodně znamenají. Jak se je snažíte vychovávat? Čím myslíte, že budou?

O výchově si nedělám velké iluze - věřím, že děti přicházejí na svět už jako hotové bytosti.  A my už je jen vypravíme do života a namlouváme si, že je můžeme výrazně ovlivnit. A tak je ovlivňujeme vlastním příkladem - aby byly samostatné, slušné, pracovité, vytrvalé. A aby si to na světě užily. Nemám ponětí, čím budou - copak jsem režisér jejich osudů? Jen si přeji, aby dělaly to, pro co budou dýchat, co je nadchne (a uživí).

Berete je na výlety? Nebo jaké máte prázdninové plány?

Jasně, s celou smečkou. Je to složitější, jasně, ale mně se to moc líbí.  A jak jsou starší a mají rozmanitější zájmy i povahy, beru je s sebou na cesty i jednotlivě nebo po dvojicích, abychom se navzájem víc užili . S celou hordou je to príma, ale někdy si pak připadám jak ovčácký pes...
 
Co je váš smysl života?

Ježíši, taková velká slova. Žiju si tak, abych ničeho nelitovala. Dělám jen to, co mám ráda a na co věřím a obklopuji se lidmi, které miluji, všechno ostatní je nepodstatné.

Pojďme k Vašim fotografiím, popište nám postup, jak vymýšlíte jednotlivé kompozice. Mají něco společného s modelem fotografie, nebo máte v hlavě nápad a do něj zapasujete „hrdiny snímku“?

Tak i tak. Něco mě napadne a pak už jen čekám, na ten správný model, který to sehraje. Někdy přijde člověk, kterého jsem nikdy před tím neviděla. Musím si ho během chvíle a nenápadně přečíst - a to je taková malá vichřice v mé fantazii, protože na místě vymýšlím něco, co mu padne na tělo. Obojí je zábavné, obojím se můžete dobrat dobré fotografie.

Podle čeho vybíráte své modely?

Nechávám to náhodě, ta bývá moudřejší než naše představy. Fotím své přátele a rodinu a ti zas přivádějí své kamarády a příbuzné. Nabaluje se to jako sněhová koule a je to lepší než sebedokonalejší casting. Přináší Vám to totiž obrovskou pestrost typů a tvarů, jedna radost!

Jak se vám pracuje s dětmi? Dělají vždy to, co po nich chcete?

Je to jiné, děti nemůžete nutit ani nudit. Nejsou to poslušné stroje. Bývá to víc štěstí a náhoda než záměr, že se Vám podaří zachytit s dítětem ten správný okamžik. Ale pak to stojí za to. Zkrátka číháte.

Co nebo koho fotíte nejraději?

Lidi. A nade vše své dětičky, protože mě děsí, jak rostou, mění se - chci tu chvíli, kdy jsou dětmi, tu vůni, ty vzpomínky na ně zachytit. Napořád.

Nestydí se před vámi ženy/muži svléknout? Dodáváte jim nějak sebevědomí?

No, když už za mnou někdo přijde, obvykle ví, že mě víc zajímá jeho kůže než oblek. A když už se stydlivý člověk odhodlá svléknout, kupodivu svlékne se šaty i stud. To Vám je proměna - úplně cítíte, jak z něj padá ostych a kdejaké pitomé mindráky a pochybnosti. Stojí před Vámi a pociťuje znovuobjevenou radost ze sebe samého. Sebevědomí dodávám spontánně - protože bytostně cítím, jak se ho lidem nedostává a jak ho potřebují. A svobodná bytost, která se má ráda, je pro fotografii velký dar.

Chodíte někdy s fotoaparátem po městě a nehledáte „příležitost“? Že byste třeba někoho oslovila s tím, jestli si ho můžete vyfotit?

Kdepak. Ale koukám po lidech. Fascinuje mě, jak jsou různí a jak můžete v každém najít něco přitažlivého. Když chcete.

Začala jste fotografovat díky Janovi, ten vás jistě mnohé naučil. Pokračovala jste a pokračujete nějak ve vzdělání? Čtete například knihy o fotografování?

Měla bych se zajisté pořád učit, nejsem bůhvíjaký znalec, ale jsem spíš příznivec fotografie s obsahem než technicky dokonalé fotografie. Ráda si prohlížím fotografie jiných a dovedu ocenit, když je nějaká znamenitá. Ale že bych se vyžívala v dokonalé technice a měla tucet objektivů a veletucet lamp, to ne - měla byste vidět můj tzv. ateliér a fotokomoru… V tom to není.

Objednává si hodně lidí Vaše fotografie?

Dost, ale ošívám se - i když mi nechávají zcela volnou ruku. Fotografii si pořád hýčkám jako soukromé potěšení - jako když se těšíte na milence.

Máte nějaký nesplněný sen, co se fotografování týče?

Skvělé je, že klasická černobílá fotografie nás všechny přežije - oproti digitální, která časem vybledne, vyprchá... To mě blaží. Chtěla bych, aby mě některá má fotka přežila nejen fyzicky, ale i nábojem, krásou, nápadem. Přála bych si vyfotit Boba Dylana. Chtěla bych vyfotit štěstí, i když to je tak prchavý okamžik, že se nedá jen tak polapit. Vlastně pořád zkouším fotit všechny ty pocity, kterými se soužíme i těšíme a kterým budou rozumět lidi i za 200 let, dokud budou mít pod hrudníkem tepající srdce.

Napsala jste také mnoho prózy, ve které figurují muži. Neplánujete ji vydat? Mnohé ženy by se v ní jistě našly…

Pořád píšu o mužích - bez nich by to na světě nebylo ono. Muži mě baví, vždyť jsou to bytosti z jiné planety a pořád tu chybí manuál, jak na ně. Nakladatelství Mladá fronta by rádo vydalo knížku takových povídek.

Pocházejí veškeré náměty povídek z Vašeho života a okolí?

Jak jinak. Takové věci nenajdete ve vědecké knihovně nebo u počítače. Stačí naslouchat. Stačí se párkrát za život obklopit nějakým samcem, a buď nevěřícně kroutíte hlavou nebo se dychtivě/zoufale/nadšeně svěřujete přítelkyni anebo sednete a napíšete o tom. Nic složitého v tom nehledejte.

Přeji vám, aby vás neopustila radost z veškeré tvorby, a poprosím Vás o vzkaz pro naše čtenáře.

Jděte si za svým a neohlížejte se napravo nalevo. Scénář k Vašemu životu si píšete vy sami. A ať je vám pěkně na světě.

Zdroj foto: archiv Sáry Saudkové