Jaromír F. Palme má letos velmi napilno. Po Začarované třídě (duben 2012) ilustroval další dvě knihy Dina a tajemství starých tenisek (srpen 2012) a Žižkovské strašidelno (září 2012). V srpnu zahájil výstavu kreseb v Jimramově a ještě s kapelou Původní Bureš stihl vydat nové CD Železný Jan (květen 2012). Když nemaluje, jezdí hrát dětem do nemocnic. Na jeho stránkách si můžete přečíst: Obrazy, kresby, ilustrace a podobné nejraději tvořím v klidu a sám. Své touze po přátelích, hluku, rytmu, pohybu... dávám průchod v kapele Původní Bureš. Tedy poté co jsem někde v ústraní... na chalupě napsal pár písní...

Jaromíre, v letošním roce jste ilustroval tři beletristické knihy, která z nich pro vás byla nejvíc zapeklitá, která naopak se malovala sama?

Dělal jsem ještě nějaké učebnice, kresby pro časopisy… U učebnic se hodně dbá na přesnost, takže když je tam chroust, musí vypadat jako chroust a kůrovec zase jako kůrovec. U té beletrie je to přeci jen volnější. Největší svobodu jsem měl asi u knihy Marie Kšajtové Dina a tajemství starých tenisek. To jsem se bavil od začátku až do konce. Začarovanou třídu od Ivony Březinové jsem ilustroval podruhé, ovšem s tím, že některé obrázky z původního vydání zůstaly zachované, jen jsem měnil formát a přibyly barvy. Další kresby byly nové. Tahle práce byla mimo jiné zajímavá i tím jak navázat na něco co jsem dělal před lety a jak se porovnat s vývojem vlastního kresebného stylu. Knížka Pavla Vrány Žižkovské strašidelno zas měla přesně daný počet ilustrací včetně stran a míst na kterých měly být obrázky umístěny. Takže trochu matematika.

Jak si vůbec vybíráte texty k ilustracím – oslovujete nakladatele sám nebo čekáte na podnět?

Dnes už spíš čekám, kdo mi co nabídne. Spolupracuji s několika nakladateli a většinou už mě mají nějak zařazeného. V mém případě většinou mezi dětskou literaturu a humor. Občas se pak stane, že dostanu k ilustrování něco, co z toho vybočuje, jako třeba před časem Prastaré pověsti české od Petra Maška. To byla docela kláda, ale zábavná.  

Po školácích ze Začarované třídy Ivony Březinové jste se pustil do ilustrací k prázdninovému příběhu Dina a tajemství starých tenisek. Co vás napadlo jako první, když jste přečetl rukopis Marie Kšajtové?

No, už během čtení mi před očima vyskakovaly ty obrázky. Takže asi, že je to skvěle napsaná kniha, která se bude dobře ilustrovat.

Dina a tajemství starých tenisek je druhá knížka, kterou jste ilustroval pro JaS nakladatelství – jak se vám s tímto „mladým“ nakladatelským domem spolupracovalo?

Skvěle! Přátelská, rodinná atmosféra…

Dina je osmiletá holka, která tráví nečekaně dobrodružné prázdniny ve vísce Velká Hučka. Jaké jste prožíval prázdniny vy sám?

Na chalupě, u babiček… Jednu jsem měl v Českém ráji, druhou v Jižních Čechách u Písku. To mi vždycky přišlo jako skvěle rozdělené. U té první jsme byli s bratrancem a dalšími kamarády věčně někde ve skalách a u té druhé, jihočeské, jsme zase trávili dlouhé hodiny na loďkách na Orlíku, nebo na kole.

Jaké prázdniny jste připravil svým ratolestem?

Oni jsou již dost velcí, takže byli jak s námi (se mnou a se ženou na chalupě, u babiček a tety v Jižních Čechách a na Moravě) tak někde s kamarády. Syn např. na vodě, dcera na hudebních festivalech. Hodně jsme jezdili na kole. Společně jsme si s dětmi zahráli na festivalu Otevřeno v Jimramově. Chystali jsme se také do Polska, do Krakowa, ale bylo nějak málo času, tak jsme to dětem alespoň vynahradili koncertem Red Hot Chilli Peppers. Ty máme rádi celá rodina.

Zároveň s Dinou jste s kapelou Původní Bureš chystal nové CD Železný Jan, které vyšlo v květnu. Prozraďte víc o kapele – kdy vznikla, její současné složení, kdo píše texty…?

Původní Bureš hraje od roku 1987 a je to s ním tak trochu jako s vlakem do kterého nastoupíte, vystoupíte, znovu nastoupíte a občas si i sednete. Teď se nám kupříkladu v kapele sešla sestava z let 1993–1998, tedy: Petr Choma Brut Hernych na baskytaru (to je ostatně, kromě mne, jediný člen, který s touhle partou hraje nepřetržitě od úplného začátku), violistka Pavla Starorečná-Čornejová (ta s námi fidlala 17 let, pak měla osm let pauzu), bubeník Petr Vitáček a moje maličkost (zpěv, kytara, foukací harmonika)). K tomu s námi od jara vystupuje flétnistka Jana Tomečková, což je moje a mé ženy neteř, plus má choť, která si čas od času přijde zahrát jako host na akordeon. Písničky včetně textů píšu většinou já.

Na stránkách kapely visí otázka (napadla mne také okamžitě, jak jsem název viděla) – A kdo je vlastně ten Bureš? Prozradíte?

František Bureš z knihy Práče (byl to i film).  Náš první bubeník Eman měl tátu lampasáka a ten mu tuhle literaturu nosil domů, aby pořád nečetl Kerouaca.

Také jsem si přečetla, že jste „Psychedelicpunktfolkrock band“ – můžete mi to strašlivě dlouhé slovo rozklíčovat?

To je taková složenina z hudebních stylů. Ono se to proměňuje. Někdy jsme víc punk, jindy víc folkrock… Punk je o té syrovosti, neučesanosti, folk zase o tom, že se ty písničky dají zahrát třeba jen se španělkou někde v hospodě, nebo v čajovně, prostě unplugged. A psychedelie? To má písnička najednou místo třech minut třeba patnáct… Rádi hrajeme a rádi si hrajeme.  

Jaké ohlasy jsou na vaši poslední desku?

Zatím dobré. Už vyšly nějaké recenze. Hráli z ní na radiu Proglas, na Beatu. V říjnovém Rock & Popu by měl být rozhovor.  Na koncertech se prodává… Myslím, že je docela pestrá. Chtěli jsme zachovat co nejpřirozenější zvuk kapely, žádné studiové vylepšování…

Kde vás můžeme slyšet v podzimních měsících?

Děláme pravidelné Kabarety Původního Bureše v Praze Na Slamníku, kam si zveme hosty (teď na konci září to bude kapela Durmančiny bylinky, v listopadu Sedící kameny, v prosinci Znouzectnost), na každém kabaretu bývá nějaké překvapení, výtvarná výzdoba atd. Termíny jsou na našich stránkách. Také budeme hrát u příležitosti vydání občasníku Hlavec, taktéž v Praze v Hanspaulském Rafklubu.

Jste víc muzikant nebo výtvarník?

Výtvarničina je moje profese, muzikou se spíš bavím. Kromě hraní v kapele ještě působím ve sdružení Loutky v nemocnici.  Chodíme hrát dětem písničky a divadlo.

Také vím, že připravujete komiks, který mapuje cestu kapely k posluchačům – spatří ho čtenáři a příznivci vaší muziky nebo si ho tvoříte jen tak pro radost?

Některé příběhy jsem již publikoval v tištěném programu, který dostávají návštěvníci našich kabaretů, ale to je jen zlomek. Celý komiks bych určitě někdy rád vydal, ale bude trvat asi ještě dost dlouho, než bude hotov. Dělám na něm jen ve volných chvílích a těch historek, které by stály za zaznamenání je dost.

Sám také píšete. Na kontě máte dvě knížky o Tadeášovi – čeká nás další díl? Pokud ano, kam se s Tadeášem a jeho rodinou vypravíme tentokrát?

Něco už napsaného mám a vypadá to, že Tadeáš asi zůstane doma, ale nudit se rozhodně nebude. Tedy, zatím je na hradě Schwarzwaldu u pana Kočičky. Ale kdoví. A zdá se mi, že nám nějak vyrostl.

A také jste v srpnu připravil výstavu svých kreseb v Jimramově. Jak dlouho mohou vaše kresby vaši příznivci tady vidět?

Výstava v Jimramově již skončila, nicméně se přesunula do Společenského domu v Kolíně, kde bude do 26. října.

Půjde o výstavu putovní?

Jedná se o cyklus kreseb nazvaný Jaro, léto, podzim, zima, který pořád ještě není dokončený, takže ho určitě ještě budu v budoucnu vystavovat, ale asi zas až po nějakém čase jak budou kresby přibývat.

Čím nás překvapíte na podzim letošního roku a v příštím roce – bude Jaromír F. Palme stejně pilný jako v prvním třičtvrtěletí letošního roku?

Vždycky si říkám, že se budu válet (jako Rudolf Hrušínský ve Třech veteránech), ale většinou to moc dlouho nevydržím.

Děkuji za rozhovor, Jana Semelková

Fotografie a ilustrace: archiv JaS nakladatelství, autor a www.puvodnibures.wz.cz

< Předchozí		Další >