Svět plný krátkých cest za rychlým uspokojením je silnou inspirací pro odvážné tvůrce. Divadelní režisér Štěpán Pácl si troufl na dramatickou látku, která byla v českých podmínkách dlouhá léta nezpracována. Ostatně – jděte se podívat na představení Vytrvalý princ do Divadla v Celetné.
Hra Vytrvalý princ, kterou uvádíte v pražském Divadle v Celetné, je původně velmi stará látka – její autor, španělský dramatik Pedro Calderón de la Barca žil a tvořil v 17. století. Čím Vás jeho dílo tak zaujalo?
Barokní jazyk, materiál plný slovních obrazů, struktura textu, která detailně a poeticky zhmotňuje strukturu myšlení jednotlivých postav. To na jedné straně. Na straně druhé zpráva o společnosti, na jejíž shnilý stav je potřeba upozornit jistým excesem. Tou shnilostí myslím především lhostejnost a bezohlednost mocných - těch, kteří by měli být především odpovědní za obec, a přitom chrání jen své pohodlí. Pokora a víra v něco, co přesahuje okamžité uspokojení.
Je pravda, že si v Čechách na Calderónův text před Vámi nikdo netroufnul? Čím to je?
Jistě na tom má podíl výrazná interpretace Jerzy Grotowského v šedesátých letech v Polsku. Podle svědectví divadelníků, kteří se s Grotowského inscenací setkali, to bylo dílo, po kterém se nikdo neodvažoval tuto látku znova zpracovat. Pak je Calderónův jazyk velmi náročný a česká režie a české herectví jako by zapomněly, jak s takovými texty pracovat, jak prokomponovaný obrazivý jazyk na jevišti zhmotnit a organicky rozeznít.
Bylo složité najít způsob, jak tuto hru nastudovat pro diváka 21. století?
Byla to dlouhá cesta, kdy jsme se pohybovali mezi deklamací veršů a scénickými obrazy beze slov. Šlo o to zachovat sílu slova, jeho rozměr, a zároveň promlouvat z jeviště vším, co divadlo v 21. století umí. Bylo to těžké především proto, že cesta k scénickému obrazu vede přes úplné uchopení všeho, co text nabízí. Nebylo možné na to jít zvenku a jednoduše Calderónův text obalovat efektními divadelními prostředky.
Jak probíhal výběr herců?
Skupina herců pro tuto inscenaci je vlastně hereckým jádrem divadelní společnosti Masopust, ve které inscenace vznikla. Jsou to herci, se kterými na podobných projektech pracujeme už několik let.
Přiznám se, že mě jako diváka překvapila silná energie nebo spíše agresivita. Chvílemi jsem si připadal jako na dobře rozjetém rockovém koncertě. Agresivita = znamení doby, chápu to správně?
Určitě. Jde o násilné překřikování toho, nad čím je potřeba se zamýšlet. Planýrování lidské jemnosti a citlivostí řevem. Upřednostňování dravosti před potřebou zastavit se a promyslet, kudy se vlastně člověk vydává a jestli ta cesta někam vede nebo jen sleduje nějaké krátkodobé uspokojení.
Můžete jednoduše říct, co chcete svým pojetím publiku vnímavých lidí sdělit?
Boj proti přesile přes všechnu svou marnost má smysl. A musí-li mít takový vzdor podobu excesu jako je to v případě Calderónova prince Fernanda, musí-li být vzdor totálně umanutý, nesmí se ztratit pokora, aby takový protest nepřerostl v novou zvůli.
Jaké máte ohlasy na dosud odehraná představení Vytrvalého prince?
Ohlasy diváků jsou zatím dobré. Zajímavé je, co se děje v publiku během představení. Když je cítit, že diváci dýchají s představením, že jsou do toho nelehkého světa Calderónových slov našimi herci vtaženi, je to velmi cenné a takové okamžiky mají v divadle velkou cenu.
Sledujete názory recenzentů? Mají tyto mediální výstupy vliv na přízeň donátorů?
Jsem rád, že na představení, které vzniká v nezávislé produkci, která nemá peníze na výraznější propagaci, se už objevilo několik pozitivně hodnotících recenzí. Pro shánění dalších finančních prostředků jsou takové ohlasy velmi cenné. Pro donátory je to doklad, že to, na co se přispělo, má zaznamenatelný dopad a že se jedná o jistou formu veřejné služby, kterou by mohlo mít smysl dál z veřejných peněz podporovat. Se soukromými mecenáši je to složitější. Oslovit takového donátora je nepoměrně těžší a ještě se nám to ve smysluplné míře nepodařilo. Ale i tam takové ohlasy mají svou váhu.
Mluvím o recenzích, protože divadelní kritika u nás bohužel téměř odumřela. Dozvíte se z recenze, že vaše inscenace byla více či méně zdařilá, ale schopnost komplexního pohled na vzniklé dílo, který by posouval následně myšlení tvůrců, našim divadelním kritikům citelně chybí.
Kde jsou vlastně kořeny divadelní společnosti Masopust?
Krátce po absolutoriu na pražské Divadelní fakultě přinesla dramaturgyně Tereza Marečková text Josefa Topola Konec masopustu. Přestože je to snad jediná česká novodobá tragédie, po jejím slavném a četném uvádění v 60. letech 20. století se u nás téměř nehrála. Herecký soubor, který pro tuto inscenaci vznikl, se skládal ze spolužáků z Divadelní fakulty. Síla téhle herecké skupiny byla tak okouzlující, což se projevilo i při samotné inscenaci, že jsme chtěli s Terezou Marečkovou s těmito herci dál pracovat. Za dva roky jsme s většinou z nich inscenovali veršovaný epos Henrika Ibsena Brand-Oheň. Po téhle ibsenovské inscenaci nám došlo, že pro další práci je třeba produkčně i umělecky existovat pod nějakou hlavičkou. Tak vznikla divadelní společnost Masopust, jejíž název vychází právě z té klíčové inscenace Topolova Konce masopustu. Zároveň je masopust jako takový tradiční slavností na rozhraní doby blahobytu a půstu, oslavou lidské živočišnosti a potřeby duchovního směřování. Tato dvojjedinost, myslím, s divadlem úzce souvisí.
Bylo těžké najít spolehlivé spolupracovníky pro předchozí projekty?
Podmínky pro práci v prostředí nezávislé produkce jsou často velmi nelehké. Ale nabízí to obrovskou svobodu, kdy jediným omezením je člověk sám. Nejen pro herce, ale i další tvůrce - jako hudebníky, scénografy a produkční - je taková možnost dobrodružství lákavá.
Co je tmelem pro další fungování Masopustu?
Možnost pouštět se do témat a textů, pro které není v kamenných divadlech dostatek odvahy nebo tvůrčích schopností. Ale hlavně chuť pracovat a také radost ze společné práce.
Vím, že Vás při tvorbě zajímá člověk v mezních situacích. Čím nebo kým jste se pro toto „naprogramování“ Inspiroval?
Rozhodli jsme se, že si dovolíme věnovat se tématům, které na první pohled nejsou atraktivní, ale které se dotýkají podstatných otázek. Jednoduše řečeno, je pravdou, že v dnešním propojeném světě touha něco měnit je pošetilá a nesmyslná? Je to planý idealismus nebo alibismus? Přičemž obě polohy téhle divadelní diskuse jsou pro nás rovnocenné. Každým představením se pak dialog těchto vzdálených stran rozbíhá znova, odpovědí je pak spíše zážitek z takového dialogu, ze kterého pak plyne řada další otázek a podotázek.
Které desetiletí ve vývoji českého divadla Vás nejvíc obohatilo?
Setkáním s pane profesorem Jaroslavem Vostrým, zakladatelem Činoherního klubu,mi na Divadelní fakultě poodkrylo podstatu divadelního kvasu v 60. letech u nás. Z jiné strany jsme měl možnost na tuto etapu nahlédnout při setkání s režisérem Otomarem Krejčou, dramaturgem Karlem Krausem a herečkou Adou Fryntovou.
To je období, ve kterém se nová, čerstvá chuť divadelně nahlížet okolní svět spojila s živou slavnou tradicí českého divadla, která vznikala od počátku století, a jeho hereckých, režijních a scénografických osobností.
Vy sám jste považován za výrazného zástupce mladé generace divadelních tvůrců. Kdo z vašich kolegů je Vám blízký? Navštěvujete představení svých „konkurentů“?
Je to vždy setkání s jiným pohledem, s jinou poetikou. Mám rád práci Anky Petrželkové nebo Jana Friče, inspirativní jsou i některé inscenace Dana Špinara. Fascinuje mě, že v témže okamžiku vnímáme tentýž svět, ale výsledný pohled na něj je tolik vzájemně nepodobný, a právě tím cenný a inspirativní.
Kdy mohou diváci navštívit další představení Vytrvalého prince?
Nejbližší a zároveň poslední repríza v roce 2012 bude 5. prosince. V novém roce pak 12. ledna. Vždy v 19.30 v Divadle v Celetné
Dotazník K21
Štěpán Pácl, divadelní režisér
Narozen: 22. 8. 1982
Vzdělání: VŠ
Kořeny/současné bydliště: Praha/ Praha
Realizované projekty (výběr):
2006 - Lenka Lagronová: Království (divadlo DISK, Praha)
2008 - Josef Topol: Konec masopustu (divadlo DISK, Praha)
2010 - Henrik Ibsen: Brand-Oheň (Divadlo v Celetné, Praha)
2010 - J. K. Tyl: Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (Divadlo Jiřího Myrona - Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava)
2010 - J. Zeyer: Sestra Paskalína (Pekařov, plenérové představení)
2012 - A. P. Čechov: Ivanov (Divadlo Antonína Dvořáka - Národní divadlo moravskoslezské, Ostrava)
2012 - Pedro Calderón de la Barca: El Príncipe Constante (Divadlo v Celetné, divadelní společnost Masopust, Praha)
Ocenění:
Cena Marty za režii inscenace Lenka Lagronová: Království na mezinárodním festivalu Setkání/Encounter v Brně (2007)
Cena Alfréda Radoka Talent roku (2008)
Cena Alfréda Radoka Talent roku (2010)
Oblíbená kniha: Josef Škvorecký - Mirákl
Oblíbené filmy: Markéta Lazarová, Obchod na korze, Všichni prezidentovi muži
Oblíbená hudba: Vlasta Redl, Nina Simone, Arvo Pärt
Oblíbený obraz: El Greco – Pohřeb hraběte Orgaze
Autor fotografií: Pavel Kolský
| < Předchozí | Další > |
|---|