Rozhovor s Vittoriem Franceschim, autorem hry Úsměv Dafné

Rozhovor s Vittoriem Franceschim, autorem hry Úsměv Dafné

vittorio Franceschi usmev dafne200Byl jste už někdy předtím v Praze? Jak se vám tady líbí?

Byl jsem tady opravdu jen na skok koncem 70. let minulého století. Zastavili jsme se tu na pár hodin s naším souborem cestou na festival do polské Jelení hory. Takže to se vlastně nepočítá – a dá se tedy říci, že jsme v Praze poprvé, i když jen na tři dny. Dnes jsme se prošli po městě se synem, který je scénograf, a byli jsme naprosto uneseni. Udělali jsme snad stovky fotografií. Věděli jsme, že je to krásné a slavné město, ale nedokázali jsme si to představit. Město je velké, ale zároveň působí útulně, a je vidět, jak se neustále mění. Cítíte tu dlouhou historii.

Hlavním důvodem ale byla návštěva premiéry vaší hry Úsměv Dafné. Jak se vám líbilo představení?

Líbilo se mi moc. Herci jsou vynikající – a to je hlavní. I když režisér je taky důležitý, protože na něm leží zodpovědnost dát celé inscenaci směr. Je dobré, když se může opřít o kvalitní herce, protože právě oni jsou praví reprezentanti divadla. Já samozřejmě jako herec hájím tuto profesi. Potěšilo mě, když jsem zjistil, že herci jsou opravdu vynikající a že režisérka přistoupila k textu s citlivostí a úctou. Často se totiž stává, že inscenátoři text znásilňují, upravují a vyjde z toho něco úplně jiného, než byl původní úmysl. Tady se to myslím velmi dobře podařilo, mám z představení velmi pozitivní dojem.

Jaké je vidět svou hru v cizím jazyce?

Je to zvláštní pocit. Slyšel jsem své texty v němčině či angličtině a čeština mi zní stejně cize. Nicméně každý jazyk má svou muzikálnost, expresivitu. Jeho působivost nespočívá jen ve slovech, ale v tom, jak jsou řečena. Sledoval jsem reakce publika a bylo mi jasné, že právě způsob, jak herci text říkají, je to nejdůležitější.

vittorio Franceschi usmev dafne

Hlavní postavou Úsměvu Dafné je botanik. Je to náhoda, nebo naopak úmysl? Máte vy osobně vztah k botanice, k přírodě?

Jsou dva důvody, proč je hlavní postavou botanik. Chtěl jsem, aby to byl vzdělaný člověk, profesor, který má určité znalosti, zkušenost, schopnost ironie. Takový typ postav se v dramatice objevuje často – jsou to lékaři, advokáti. K tomu, že jsem si zvolil botanika, přispělo, že mám vztah k přírodě, k rostlinám. Před pětadvaceti lety jsme koupili pozemek na venkově a tam, kde dřív bylo pole, jsem vybudoval zahradu. Některé stromy a květiny jsem sázel sám. Tu zahradu miluju, takže určitě mělo jistý vliv to, že jsem se při psaní často díval z okna. Rostliny jsou nádherná živoucí stvoření. Přijde mi nesprávné, když se mluví o člověku, který nemá šanci se uzdravit, že je ve „vegetativním stavu“.

Vzpomínáte si, jak jste se dostal k divadlu?

Pocházím z rodiny, v níž nikdo nebyl divadelníkem. Otec byl truhlář, maminka dělnice. Ale byla to právě maminka, kdo mě vodil do loutkového divadla. Já jsem byl těmi figurkami s dřevěnou hlavou fascinován, byl to pro mě magický svět, který mi umožňoval snít. Do divadla jsme chodili v neděli, zatímco spolužáci chodili většinou do kina. A v pondělí si ve škole sdělovali zážitky z toho, co viděli. Když se mě zeptali, co jsem viděl já, odpověděl jsem, že loutkové divadlo. A za to se mi pošklebovali, připadal jsem jim hloupý. Ale jak vidíte, od divadla mě to neodradilo, naopak.

V roce 1968 jste společně s Dariem Fo stáli u zrodu Nuova Scena v Miláně a to byl vlastně začátek vaší divadelní práce.

S divadlem Daria Fo jsem neměl vlastně nic společného. Byl o generaci starší. Jen jsme se tehdy dali dohromady pro získání financí na divadlo, ale pak se naše cesty ubíraly různými směry. Já jsem na počátku 70. let přešel se svou skupinou do Bologni. Tady nám byl nabídnout prostor odsvěceného kostela sv. Leonarda, který patřil městu, a my jsme dostali povolení využít ho k divadelním aktivitám. Později přibyl ještě prostor Areny del Sole a funguje to do dneška. Akorát jsem to časem předal mladším kolegům.

Zabýváte se divadlem už padesát let. Které tvůrčí období svého života považujete za nejúspěšnější?

To nedokážu říci. Každá sezona má své chvíle slávy. První úspěch svého života jsem zažil už v 15 letech, kdy jsem napsal první komedii. Hrála se tehdy v divadélku, které patřilo ke kostelu. A od té doby těch hezkých období byla spousta. Většinou souvisela s konkrétními lidmi, právě ta setkání pro mě byla nejdůležitější.

vittorio Franceschi Cermakova

Jste hercem, režisérem a dramatikem. Která z těchto profesí vás nejvíce baví?

K herci a dramatikovi se přiznávám, ale za režiséra se nepokládám. Dokážu sice dát dohromady představení, ale jako režisér se necítím. Souvisí to s tím, že jako autor vidím svůj text nějakým způsobem, a nejsem vlastně schopen nahlédnout „za něj“, vidět víc. Takže když můj text vezme někdo jiný, dokáže v něm objevit věci, o nichž ani nevím, že v něm jsou. Je-li šikovný, může přidat mému textu vyšší hodnotu. Myslím, že je důležité, aby člověk pochopil, kde je jeho místo, co mu jde. A ostatním přenechat to další. Protože divadlo je kolektivní řemeslo.

Kolik her jste napsal? Která z nich byla nejúspěšnější a která je vaše nejmilejší?

Ani nevím, kolik her jsem napsal, opravdu to nepočítám. Když jsme měli divadelní společnost, každoročně jsem napsal alespoň jednu hru. Byla to pro mě velká škola, ale přiznávám, že ty hry byly často spojeny s konkrétní dobou a že dnes už bych je neinscenoval. Z těch nejúspěšnějších, které dostaly několik cen a byly víckrát inscenovány, bych jmenoval Šach (z)mat a Úsměv Dafné. Mám rád taky hru Mrtvé tělo, je to pět různých monologů, pronesených nad nebožtíkem. Ale nevím, jestli jsou to moje nejlepší hry. Pak mám ještě rád dvě hry, které nikdy nebyly inscenovány – vyšly jen tiskem. První z nich se jmenuje Mariini trosečníci. Ta se podle mě nehraje proto, že je v ní moc postav. Už mě nebavilo psát jen monology nebo hry pro 2–3 postavy, chtěl jsem si vyzkoušet něco jiného. Ale v dnešní době asi hra nemá šanci, protože se všude šetří. Proč se nehraje ta druhá – Královna klobouků – vlastně ani nevím. Možná je to tím, že hlavní hrdinka je od pasu nahoru krásná, ale dolní část těla má deformovanou, takže se taková postava herečkám nelíbila.

Učíte herectví na divadelní škole Alessandra Galante Garrone v Bologni, kde jste zároveň jeden z ředitelů. Dnešní umělecké generaci se vyčítá, že je zaměřena spíše komerčním směrem a nemá pro divadlo dostatečnou motivaci, nadšení a trpělivost. Jak to vidíte vy?

Já mám spíše opačnou zkušenost. U nás studenti, když mluví o komerčním divadle nebo televizi, ohrnují nos. A myslím, že jsou upřímní. To my už nemáme žádné ideály, ale ti mladí mají čisté sny. Když s nimi mluvím o divadelní práci, cítím, že mají touhu dělat krásné věci, ne ty komerční, vulgární. Nechtějí prodávat duši ďáblu. V každé generaci jsou talenty. Je pravda, že některá období těch talentů mají více, ale je to do jisté míry dáno i podmínkami, které jim společnost poskytne. Do naší školy přichází spousta mladých talentovaných lidí, ale ne všichni vydrží. Někdy je to proto, že mají dojem, že nemají štěstí, že ti ostatní mají ostřejší lokty, větší „drajv“, dokážou se lépe prosadit. Jak všichni víme, v divadle nikdo nezbohatne. A pokud se někdo rozhodne navzdory tomu u divadla zůstat, nedělá to z finančních důvodů, ale proto, že chce dělat něco krásného, něco, co ho naplňuje.

Vraťme se ještě k vaší práci. Co vás v tomto roce čeká?

Se studenty z naší divadelní školy připravujeme představení o nacistických koncentračních táborech, které bychom chtěli hrát na vyšších stupních základních škol. A na podzim připravuji vlastní adaptaci Gogolova Pláště, která by se měla hrát v Bologni. A v březnu by mi měla vyjít básnická sbírka.

vittorio Franceschi usmev dafne2

Rozhovor s autorem pořídila Jana Soprová, zdroj: www.MestskaDivadlaPrazska.cz



Nejnovější články:
Starší články:

 

Přihlášení



Životní příběh Jana Mikoláška - léčitele, který zkoumal moč

Jan Mikolášek byl velmi talentovaný člověk, který něco dokázal. Nikdo netvrdí, že byl svatý. Právem se však může řadit mezi významné osobnosti našeho lidového léčitelství. Mladá fronta

Dějiny smrti a jiné kratochvíle

Co je to SMRT a co se za ní skrývá, to přitahovala lidi od pradávna – zřejmě od okamžiku, kdy si počali uvědomovat svou smrtelnost. Argo

Rozhovor

Inspiraci nacházím všude kolem mě, říká zpěvák a textař Vlady Gryc

Gryc foto perexLoni mu vyšlo nejen debutové album Já svý sny mám, ale povedla se mu i letní hitovka Te Quiero, která zaznamenala sérii úspěchů v rozhlasové hitparádě Česká dvanáctka. To jsou poměrně nedávné umělecké úspěchy zpívajícího textaře Vladyh...

Hledat

Chaty s osobností

Čtěte také...

Kateřina Foltánková: Strašně ráda zkouším nové věci

Foltánková 3Pokud vás baví psaní a věnujete se literární tvorbě, je pravděpodobné, že znáte web Literární alchymie. Jeho autorkou je absolventka mediálních studií a žurnalistiky na brněnské Masarykově univerzitě Kateřina Foltánková. Na webu u...


Literatura

Nesbo nechává svého hrdinu trpět

nuz200Když vyjde kniha oblíbeného severského spisovatele v Česku, jsou to pro čtenáře takové menší Vánoce. Dvanáctá “holeovka” přináší vybroušený děj a jak sám autor podotknul, nechá tentokrát svého hrdinu Harryho Holea trpět. Vůbec nepřeháněl.

Divadlo

Nebezpečné hry irského tance

Lord perex1. listopadu jsme měli možnost zhlédnout další unikátní taneční show Lord of the Dance, tentokrát s názvem "Dangerous games". Představení proslulého Michaela Flatleyho opět nezklamalo.

...

Film

Amores Perros – velkolepá, i když poněkud drsná podívaná

amoresperros 200Láska je v literatuře, filmu, písních opěvována jako něco nádherného, kouzelného, něco, o co stojí usilovat a bojovat. Proto považuji docela za odvahu dát jako podtitulek filmu Amores Perros „láska je kurva“. Režisér Alejandro Gonzáles I...