Juraj Červenák je jedním z nejuznávanějších spisovatelů fantastiky u nás i na Slovensku. Jeho knihy, příběhy o Roganovi, ale třeba i osudy Conana, se rychle dostaly do podvědomí čtenářů a došlo k jejich rychlé oblibě, a to ať už mezi samotnými fanoušky, tak na straně odborníků přes fantastickou literaturu. Juraj Červenák měl zálibu psát a vytvářet příběhy již od svých útlých dětských let. Mimo psaní se ale také věnuje filmu, kdy píše novinky v úvodnících na jednom z nejznámějších webových portálů zaměřených na film u nás nebo do nedávné doby přispíval do časopisu Pevnost, jenž měl tu možnost se nyní znovu narodit, a tak doufejme, že Juraj Červenák bude do tohoto periodika přispívat v budoucnu i nadále.

Čím si osobně vysvětluješ svůj úspěch? Není moc lidí u nás nebo na Slovensku, kteří by se psaním uživili. Kdy sis poprvé řekl, že teď je právě ten čas, kdy literatura bude tvým povoláním?

„Úspěch“ je velice relativní pojem. Nepovažuji se za nějak mimořádně úspěšného spisovatele, určitě nepatřím mezi tzv. bestsellerové autory. Jen jsem si za těch dvacet let (první knížečka mi vyšla už v roce 1993) vybudoval dostatečně početnou čtenářskou základnu, abych měl zaručený prodej jistého množství knih a mohl se tedy psaní věnovat naplno. A přesně to byl ten zlomový bod. Předtím jsem se živil kdečím, pracoval jsem v strážní službě, byl jsem vedoucím kina a podobně. Jednoho dne se náklady mých knih zvedly natolik, abych se mohl stát svým vlastním šéfem a dále se živit „na volné noze“. V podstatě se mi splnil sen.

V tvých knihách je spousta akce a dobrodružství a zacházíš i do hodně drsných pasáží. Čím to je, že jsou tvé příběhy často tak krvavé?

Jsou to epické dobrodružné příběhy a tak se většinou odehrávají na pozadí válek a různých konfliktů. A protože se i ve svých fantasy knihách snažím o realistickou dobovou atmosféru, drsnější násilí patří k věci. Mí hrdinové nejsou žádní uhlazení rytíři v naleštěné zbroji. Krvácejí, potí se a chodí na záchod. Touto zemitostí vyvažuji patos, který k tomuto typu příběhů neodmyslitelně patří. Hrdina může usilovat o záchranu světa, ale když sní něco zkaženého, tak si prostě musí odskočit.

Ve svých knihách ale nečerpáš jen ze svých nápadů, ale i z historických poznatků. Jak jsi přišel na tuto myšlenku, spojit fantastiku a historii?

Není to můj nápad, subžánr „historické fantasy“ tady byl i předtím. Už mýty, na které literatura fantasy navazuje, jsou vlastně historické fantasy, třeba Homérova Iliada. Je to báj, jistě, s bohy, démony a kouzly, ale současně je to svědectví o jisté reálné historické události. Popravdě, když jsem začal psát, rychle mě omrzely příběhy z vymyšlených světů. Měl jsem pocit, že si to všechno můžu cucat z prstu a není to úplně fér. Když se ale snažím naroubovat svůj příběh a vymyšlené postavy na nějaký úsek reálných dějin, bez toho, abych překrucoval historii, pak je to ta pravá výzva, to mě baví.

Momentálně pracuješ na knize, která nebude úplně z tvého běžného soudku. Mohl bys nám o ní říct něco bližšího?

Bude to historická detektivka, kterou zahájím nový knižní cyklus. Hrdiny jsou kapitán Stein a notář Barbarič, kteří vyšetřují zločiny a různá spiknutí v habsburské říši za vlády Rudolfa II., tedy na přelomu 16. a 17. století. Bude to částečně v duchu mých předchozích knih, i se spoustou dobrodružství, ale už bez fantasy prvků a určené i čtenářům, kteří „ty fantasy svalovce a bubáky“ zrovna moc nemusí. První díl se jmenuje Mrtvý na Pekelném vrchu.

Jak tě bavilo psát příběhy o Conanovi, kterého všichni dobře známe?

Robert E. Howard, duchovní otec Conana, byl vůbec první fantasy autor, kterého jsem četl, a dodnes ho mám nejraději. Pro mě je praotcem žánru on, ne Tolkien. Příběhy o Conanovi jsou přímočaré a jistým způsobem ryzí. Pro někoho možná brak, pro mě zábava a kvalitní řemeslo, které nezestárlo. Psát další Conanovy příběhy mě bavilo velmi, rozhodně jsem to nedělal jen z komerčních důvodů.

Na jaké literatuře jsi ty osobně vyrůstal? Jaký byl tvůj literární vývoj?

Literatura mého dětství a mládí je absolutní klasika: Karl May, Jules Verne, Alexandre Dumas a další. Hlavně westerny a příběhy o výpravách do exotických zemí, za poklady a ztracenými městy. Fantasy jsem začal číst až někdy na střední škole a pomohla mi vrátit se k tradičnímu epickému vyprávění. Na nějakou „vážnou literaturu“ jsem nikdy neměl buňky, i když něco z ní jsem taky přečetl. Ve fantasy mi učarovali Sapkowski, Holdstock, Powers, Cook a další.

Jakou literaturu, pokud ti na ni vůbec zbývá nějaký čas, rád čteš? Jací jsou tví oblíbení současní literáti?

Beletrii už dnes opravdu čtu jen minimálně. Čas bych si možná i našel, ale má práce je psaní a po celodenním zírání do nějakého textu málokdy mám večer náladu ještě si něco přečíst. Spíš si pustím nějaký film nebo kvalitní seriál. Kupuji si teď hlavně literaturu faktu – historie, vojenství, zbraně, dobové dokumenty. Když už beletrii, tak občas něco od Neila Gaimana či Cormaca McCarthyho.

Jak se ti zamlouvá seriálové zpracování Hry o trůny, pokud ho sleduješ?

Sleduji. Není to v rámci dnešní seriálové tvorby úplná špička, ale je to rozhodně kvalitní zpracování. První série byla vynikající, druhá pořád výborná, se třetí teď trochu zápasím, protože mám dojem, že už je tam hodně vaty a zbytečného žvanění. Ale to je asi osud všech fantasy ság, které nedokázaly skončit v nejlepším.

Chtěl bys na závěr vzkázat něco tvým fanouškům?

Děkuji každému, kdo si koupil a přečetl nějakou mou knihu, je to pro mě pořád velká pocta, ne komerční rutina. Čtěte dál, čtení ještě nikoho hloupějším neudělalo, právě naopak – a nezáleží na tom, jestli je to „hodnotná literatura“, nebo jen oddechové čtení, které vás přenese do jiného světa a jiné doby.

Autor fotografií: Marián Garai - mgphoto.sk

< Předchozí		Další >