Herci a muzikanti Petr a Pavel Baťkovi. Můžeme je vidět jak na divadelních prknech, tak působí v kapele The End of Colours, která je lidmi velice dobře přijímána. Coverová kapela se soustřeďuje na skladby jedné z nejznámějších kapel vůbec, a to kapely The Doors, s níž byl vždy spjat bohém, básník a veliká persona Jim Morrison. Vy máte nyní možnost poznat tyto všestranné umělce trochu blíže v našem rozhovoru na portále, jehož obsah tvoříte hlavně vy, kultura21.cz.

 

Čau chlapi. Díky za přijetí pozvání do našeho rozhovoru. Nejprve bych se vás zeptal, jestli jste vždy věděli, že chcete být umělci? Kdy vás napadla myšlenka, že byste se tím mohli živit?

Petr: Já jsem začal s muzikou, když mi bylo přibližně patnáct let. A už v té době jsem se rozhodl, že se budu živit uměním. Myslím, že to rozhodnutí je důležité proto, aby se to v budoucnu skutečně stalo. Je třeba se včas naprogramovat.

Pavel: Že bych chtěl být umělec, mě napadlo v podstatě až ve dvaadvaceti letech. A že bych se tím mohl dokonce živit, až po přijetí na DAMU.

Věnujete se jak hraní, tak hudbě. Co vás baví víc?

Petr: Oba tyto světy spolu úzce souvisí. Nemůžu říct, co mě baví víc. Ale v určité fázi svého života jsem stál před volbou, zda dám prioritu v hudbě nebo herectví. Tehdy vyhrálo herectví a myslím, že by vyhrálo i dnes.

Pavel: Mě baví to, co zrovna dělám. Jinak by to pro mě nemělo smysl. Takže obojí, ale herectví se věnuju víc.

Co se vám vybaví jako první, když řeknu Jim Morrison nebo The Doors?

Petr: Nespoutanost. Potom se mi vybaví brácha a kus života, který jsem strávil s The End of Colours. Prostě, samé skvělé myšlenky!

Pavel: Vybaví se mi rychlost a strmá mohutná hora nebo dokonce skála, která tu bude čnít navěky.

Na kterou skladbu od nich nedáte dopustit?

Petr: Bubeník John Densmore řekl v nějakém rozhovoru, že díky tomu, že je členem The Doors, si mohl zahrát tak skvělé skladby, jako jsou Riders On The Storm a Roadhouse Blues. Souhlasím s ním. Postupem času se tyhle dvě u mě také propracovaly na první příčky pomyslného žebříčku.

Pavel: Mám rád a rád si zazpívám třeba Moonlight Drive, People Are Strange nebo Shaman’s Blues, ale dopustit nedám na celou tvorbu The Doors.

Nepřemýšleli jste někdy nad nápadem založit svoji vlastní rockovou kapelu se svými písněmi a věnovat se tomu na 100 %?

Petr: Přemýšleli. A vedle The End of Colours to také občas děláme. Ovšem na těch 100 % to asi nikdy nedotáhneme. Máme v současnosti spoustu jiné práce. Mimochodem, já jsem ve svých začátcích podobným způsobem tvořil metalovou skupinu Tudor. Tehdy to bylo na více než sto procent a dodnes toho zápalu rozhodně nelituji.

Pavel: Skutečně přemýšleli, než se nám do toho přimotalo herectví, tam se stala záliba zároveň zaměstnáním a obživou. Ale hudba člověka pustí ještě dál a hlouběji. A i když hrajeme převzatou hudbu, je i v tom těch 100 %.

Hrajete předělávky od The Doors. Na jakých kapelách a žánrech doopravdy ujíždíte? Jezdíte pravidelně na nějaké naše letní hudební festivaly?

Petr: Na hudební festivaly nezbývá čas, takže se na ně podíváme většinou jen jako účinkující. A co se týká hudebního zaměření, já mám hodně velký záběr, ale přece jenom přednost většinou dávám tvrdším rockovým kapelám.

Pavel: Díky tátovi jsem vyrostl na rocku šedesátých let, díky mamce na české scéně téhož období a díky bráchovi na tvrdším rocku až metalu. Od čtrnácti let to mám asi takhle: Karel Kryl, Plastic People Of The Universe, King Diamond, The Doors, Tom Waits, moje number one, a teď hodně elektronická hudba, až se sám sobě divím… tak si vyberte.

Divadlo nebo televize?

Petr: Oboje a někdy i současně - třeba divadlo v televizi. I když jako divák nestíhám většinou ani jedno.

Pavel: Radost nebo radost?

Jedna věc, která by šla udělat v životě ještě jednou a třeba lépe, která by to byla?

Petr: Všechno jde udělat lépe, i tenhle rozhovor. Ale vrátit nic nelze a to je dobře!

Pavel: Všechno je a bylo tak, jak má být.

Jak vznikl nápad na dokument o vaší kapele?

Pavel: Toť otázka na bráchu...

Petr: Snahou každého umělce je zanechat po sobě nějakou stopu. Navíc máme kolem sebe spoustu výtvarníků, divadelníků, filmařů a jiných tvůrců. Tak proč to nepropojit. Upekli jsme to s režisérem našeho filmu Sedmnáct barev ticha Peterem Chmelou. Myslím, že výsledek je nad naše očekávání. Ale posuďte sami.

Jaké jsou vaše nejbližší hudební nebo herecké projekty? Co do blízké budoucnosti od vás můžeme očekávat?

Petr: V herectví nás čeká spousta zajímavé práce. A co se týká skupiny The End of Colours, tam to filmem ještě zdaleka nekončí. Máme v plánu spoustu zajímavých projektů, ale nebudeme zatím nic prozrazovat. Snad zatím jen to, že film dostane také DVD podobu s přebalem Pavla Kodedy a Lukáše Janičiny. Křest plánujeme na říjen 2013.

Pavel: V létě se bude dotáčet film Zejtra napořád, kde hrajeme s bráchou, v divadle bude práce spousta a s The End of Colours hrajeme čím dál víc – všecko to jde nahoru.

Jedna věc, která vás opravdu dokáže naštvat?

Petr: Lidská blbost a bezohlednost.

Pavel: Agrese v jakékoli podobě.

Jedno poselství světu?

Petr: Svět je plný absurdit, což znamená, že naděje je vždycky!

Pavel: Světe, vydrž i přes tu nepoučitelnost lidí.

Chtěli byste na závěr vzkázat něco lidem, co teď tenhle rozhovor čtou?

Petr: Jděte si za svým a nenechte se odradit. Jo, a je fajn, že jste si našli čas na čtení tohoto článku. Děláme to pro vás!

Pavel: Radši jim to někdy řeknu osobně. Bylo by to na delší dobu.

Díky moc za váš drahocenný čas, přeju hodně úspěchů do příštích let a mějte se moc fajn.

Petr: Tobě taky. A někdy se zase ozvi. Pomáhá nám to třídit myšlenky!

Zdroj foto: Lukáš Janičina

< Předchozí		Další >