Přinášíme vám rozhovory se třemi členy souboru OLDstars, složeného ze studentů pražských uměleckých škol, kteří ztvárňují hlavní role v představení TVÁŘ V OHNI (Feuergesicht) Maria von Mayenburga – Annou Peřinovou (Olga), Jeníkem Tylem (Pavel) a Martinem Satoranským (Pavel). Tvář v ohni je nekompromisní sondou do života středostavovské rodiny, která žila poklidně do té doby, než se cosi pohnulo v duších jejích příslušníků.

 

Anna Peřinová: Je extrémní, ve svém životě hodně tápe

To říká o své postavě Olgy v Mayenburgově Tváři v ohni Anna Peřinová. Ve své rodině má sice divadelní kořeny, přesto tvrdí, že se chce naučit i spoustu jiných věcí. V klubovém prostoru HarOLD v pražských Vršovicích si zahrála již v mnoha inscenacích, podílela se na několika FAMU filmech, nyní vstupuje na prestižní adresu Divadla v Celetné.

Tvůj dědeček je hercem Městského divadla v Brně, chodí se dívat na tvoje představení, je ke své vnučce shovívavý nebo nekompromisní?

S dědečkem se sice o divadle často bavíme, ale nikdy nerozebíráme naše herecké výkony. Je to taková tichá úmluva.

Bylo pro tebe herectví jasnou volbou již od dětství?

Vůbec ne. Jako dítě jsem chtěla dělat hodně věcí, ostatně to chci dělat pořád, ale nikdy jsem nechtěla být herečkou. Zlom nastal úplnou náhodou – díky Dance Ouhrabkové. Ta mě k herectví navedla.

Hrála jsi ve hře Elevátor o dvou teenagerech, kteří uvíznou ve výtahu v opuštěné budově, kde nakonec zemřou, nedávno zoufalou Ofélii v Hamletovi nyní Olgu v Mayenburgově ne zrovna veselé Tváři v ohni, jak to máš s komediemi?

Je pravda, že jsem nikdy v žádné komedii nehrála. Myslím si, že udělat dobrou komedii je skutečně velké umění. Rozhodně by to byla zkušenost, kterou chci zažít. Jen jsem k tomu zatím neměla příležitost.

Tvého přítele Pavla v Tváři v ohni hrají v alternaci dva kolegové, jaké to je hrát pokaždé s někým jiným?

Já jsem ráda, že to hraje zrovna Martin s Jeníkem, protože jsme dobří přátelé a slyšíme na sebe. Navíc jsme spolu už hráli (např. V Shakespearově Hamletovi nebo v Princezně T. Daniely Fischerové.), proto se mi s nimi hraje dobře.

Máš s Olgou něco společného?

S Olgou mám podobný věk. Jinak jsme ale každá úplně jiná. Olga je uzavřenější, v mnoha reakcích je až extrémní a hodně ve svém životě tápe.

Po většinu roku tě můžeme vídat v klubovém prostoru HarOLD v pražských Vršovicích, co znamená pro herce mít diváka na pár centimetrů?

Herectví na tak malém prostoru musí být mnohem preciznější, protože divák zaznamená každé mrknutí okem. Je to mnohem snazší pro komunikaci s divákem. Nevýhodou ale je, že se občas zapomíná na technickou stránku, třeba na mluvu.

V čem bude jiné Divadlo v Celetné, kde bude v rámci repertoáru inscenace Tvář v Ohni pravidelně reprízována?

Je to jiné v tom, že máme možnost hrát s profesionálními herci. Zpočátku jsem se bála toho, jak bude spolupráce vypadat, ale celkem rychle jsme si na sebe zvykli. Navíc hrajeme na mnohem větším prostoru než je jeviště v HarOldu.

S kolegy z OLDstars hrajete, zkoušíte, jezdíte na víkendová soustředění, v létě pořádáte festivaly, kolik času spolu strávíte?

Když se zrovna něco zkouší, tak se potkáváme několikrát do týdne. Často se ale vídáme i mimo zkoušky.

Máš ještě čas na něco jiného mimo divadla?

Samozřejmě. Pořád studuji a pracuji, snažím se naučit všechny věci, které chci znát a umět. Divadlo mě zatím neživí.

Jeník Tyl: Občas to dost bolí, ale stojí to za to! Jedním z představitelů Pavla v Mayenburgově Tváři v ohni, kterou uvede v premiérách mezi 10.- 12. srpnem umělecká skupina OLDstars na prknech Divadla v Celetné, je Jeník Tyl.

Divadlu se věnuješ již řádku let, jaké role máš za sebou?

Bylo jich celkem dost, řeknu moje nejoblíbenější a nejzásadnější. Stanley (Tramvaj do stanice Touha), Pete (Slyšet hlasy), Tuzenbach (Tři sestry), Polonius (Hamlet).

Byla nějaká z nich pro tebe zásadní?

Každá role byla svým způsobem zásadní, každá mě naučila něco jiného a posunula mě. Nejvíc mi ale asi dal Stanley Kowalski v Tramvaji.

Je nějaká, kterou by si určitě odmítl?

V mém věku? Ne. Jedině taková, o které bych věděl, že na ní ještě nemám. Zkušenostmi a věkem. Ale mám rád výzvy.

Vzpomeneš si na moment, když ses dozvěděl, že máš hrát Pavla v Mayenburgově Tváři v ohni, co ti běželo hlavou?

Celý začátek zkoušení, a vlastně i celý průběh, je opředen zvláštním tajemstvím a nábojem. Když jsem se dozvěděl, že to bude Pavel, tak mi proběhlo hlavou asi něco jako - Hmmm.... ty jo. Skvělý, velká výzva. Ale hlavně jsem měl radost, že vůbec k takovému projektu došlo, že mám možnost se na něm podílet a těšil jsem se na zkoušení.

Hraješ Pavla, kluka který se dostává do rodiny jako přítel dcery Olgy, v alternaci s kolegou, jaké to je dělit se o roli s dalším hercem?

S Martinem na sebe dobře slyšíme. Poslední dva roky spolu dost hrajeme. K Pavlovi přistupujeme každý jinak. Je to dáno vizáží a hereckým přístupem. Alternace mi nevadí, jiný přístup nabízí varianty, dost spolu o jednotlivých situacích debatujeme. Samozřejmě, že se trochu špičkujeme, kdo bude hrát premiéru, ale spíš ze srandy. Zatím :). Jsem rád, že “druhý” Pavel je právě Martin.

Mayenburgova hra je často označovaná jako temná, nemyslíš že by se měl v současné době spíš divák bavit než plakat?

Mayenburg nabízí oboje. Mám rád tenhle typ dramat. Divák se směje, ale zároveň mu mrazí z brutality současné společnosti. Nastavuje zrcadlo. Takto koncentrovaná reflexe rozhodně není nikdy na škodu. Jen ať pláčou...:)

O čem je pro tebe vaše inscenace Tváře v ohni?

O absurditě dnešní doby. O morálce a jejích hranicích. O pokroucených hodnotách. O bolesti, lásce, zradě. Snaze změnit zaběhlý vyprahlý řád. Uf, je toho hodně.

Jaké by podle tebe mělo být současné divadlo?

Dobré!

Autor Tváře v ohni nastartoval svoji kariéru v Berlíně, kde dnes působí jako dramaturg Schaubühne am Leniner Platz, navštívil si někdy tohle město?

Třikrát. Je skvělý. Tepe neuvěřitelnou energií. Zbožňuju berlínský U-Bahn. Celé město má nezaměnitelnou sílu a atmosféru. Metropole se vším všudy.

Divadlo plní většinu tvého času, vzpomeneš si na extrémní zážitek s divadlem?

Hodně zásadní a extremní pro mě byla má nahota na jevišti. V podstatě jakákoli inscenace, kterou jsem dělal s Tomášem Staňkem je extremní, ale myslím, že herec neustále balancuje na hraně. Občas to dost bolí, ale stojí to za to!

Martin Satoranský: Divadlo by mělo být chytré

Nejen o tom, jaké by mělo být současné divadlo a je-li dobře, když se do něho chodí divák především smát, jsme si v krátkém rozhovoru povídali s Martinem Satoranským. Ten na jevišti Divadla v Celetné ztvárňuje roli Pavla v alternaci s Jeníkem Tylem.

Divadlu se věnuješ již řádku let, jaké role máš za sebou?

Za těch pár let jich už je celkem dost. Aktuálně například Claudius v Hamletovi, Solený a Veršinin ve Třech sestrách, Albert Donay ze hry Pozvání na Večírek nebo Bernie ze Sexuální perverze v Chicagu a spousta dalších. Naposled samozřejmě Pavel.

Byla nějaká z nich pro tebe zásadní?

Každá postava kterou jsem hrál mě určitým způsobem posouvala dál. Spíš je dělím na hodně oblíbené a oblíbené. Z těch co mám nejradši je to pak Claudius a Bernie. Kdybych měl opravdu říct nejzásadnější, tak je to asi zase Claudius. A do jisté míry Albert, postava, která byla tak trochu protiúkol.

Je nějaká, kterou by si určitě odmítl?

O žádné takové zatím nevím.

Vzpomeneš si na moment, když ses dozvěděl, že máš hrát Pavla v Mayenburgově Tváři v ohni, co ti běželo hlavou?

První věc která mě v kontextu toho všeho napadla byla: „Čím jsem si to zasloužil?“ Pak už převládalo jenom nadšení a to se mě drží stále.

Hraješ Pavla, kluka který se dostává do rodiny, v alternaci s kolegou, jaké to je dělit se o roli s dalším hercem?

Já osobně mám princip alternace rád, i když to s sebou nese občas určité organizační potíže. Baví mě to, že já i kolega přistupujem k postavě jinak, navzájem se ovlivňujem, necháváme se sebou inspirovat, přebíráme od sebe dobré nápady a ty zapracováváme podle svého vlastního výkladu. Alternace mě bavila už při zkoušení Hamleta a to natolik, že jsem tohoto principu využil i při svých režijních pokusech.

Mayenburgova hra je často označovaná jako temná, nemyslíš že by se měl v současné době spíš divák bavit než plakat?

My si často řikáme, že divadlo není žádná charita. Nevím proč by měl divák chodit do divadla se slovy: „Bavte mě.“ Samozřejmě, že není na škodu se občas zasmát, ale je dobré, si občas odnést i témata k přemýšlení o sobě, svém okolí, světe ve kterém žiju. A netýká se to samozřejmě jenom divadla. To je stejné jako kdyby filmaři točili jen romantické komedie.

O čem je pro tebe vaše inscenace Tváře v ohni?

Asi o hranicích normality. Neschopnosti vidět jinak, než svoji vlastní omezenou optikou. O neporozumění a netoleranci. O tom jak naše neschopnost nebo lenost věci řešit může vyústit až v tragédii. Témat je v té hře opravdu hodně a neustále nacházíme nová.

Jaké by podle tebe mělo být současné divadlo?

V první řadě by mělo být dobré, což ne vždycky úplně platí. Nemám úplně konkrétní představu a chci se vyhnout slovům jako inspirativní, inovativní atd. Asi nejvíc si říkám, že by mělo být chytré. Ale to ať si každý vyloží po svém.

Autor Tváře v ohni Marius von Mayenburg nastartoval svoji kariéru v Berlíně, kde dnes působí jako dramaturg Schaubühne am Leniner Platz, navštívil si někdy tohle město?

Sám několikrát na skok. Ale v rámci přípravy na Tvář jsme Berlín navštívili a to opravdu velmi intenzivně. To město má neuvěřitelnou atmosféru a je pro mě nasáklé tolerancí a respektem.

Vzpomeneš si na jiný podobně intenzivní zážitek s divadlem?

Stejně intenzivní? Spíš bych řekl extrémní jako Tvář? Takhle extrémní asi ne, i když často nás okolnosti vzniku nových inscenací tlačí k tomu, říkat jejich realizaci „rychlokurzy“. Extrémními zážitky bývají vždy naše letní projekty. Stejně tak extrémní bylo zkoušení Caliguly, kdy jsme se na 12 hodin zavřeli do sklepa a čekali, co z toho vzejde.

Více o představení: http://www.kultura21.cz/divadlo/7230-oldstars-divadlo-celetna

Zdroj informací: zpracované rozhovory nám laskavě poskytnuli OLDstars

< Předchozí		Další >