Místo celebrit jsme tentokrát vyzpovídali jiného umělce, a totiž fotografa Jiřího Šubrta. Zaměřuje se na různé typy fotografií a na vše má jasný názor. Přečtěte si o modelkách, křivkách a lásce k fotografování…

Pane Šubrte, módních fotografů musí být nejen na českém trhu spousta. Jak se odlišujete od konkurence a jak se vám daří být vždy před ní?

Nežene mne touha být před konkurencí, prakticky ani většinou nevím kde konkurence je, protože ji nesleduji. Dělám to, co mě baví, a snažim se vše kolem přizpůsobovat tomu, abych nic jiného dělat nemusel, a když člověk může dělat to, co ho baví, a má svou snůšku schopností a dovedností, tak pak to přichází zpětnou vazbou. Díky tomu, jak vypadá můj kalendář do konce roku, tak předpokládám, že jdu správným směrem.

Můžete něco říct o fotografiích, na které se zaměřujete?

Ty, jež dělám, se prakticky nejčastěji dělí do pěti skupin. Jsou to fashion fotografie pro návrhářky/návrháře, booky pro modelky/modely, beauty pro vizážistky/vizážisty, glamour, „krásné“ a liniové fotografie pro dívky, co chtějí vyobrazit nějakou hezkou či sexy formou sebe sama pro svou vlastní potřebu nebo pro svého přítele, přítelkyně či manžele.Fashion fotografie jsou především editoriály či reklamní fotky, produkty jako takové mne nijak moc nelákají, proto je ani nefotím. U beauty fotografie se zachycuje pouze dokonalost krásy lidského obličeje či jiné části těla, u booků naopak přirozenost a zajímavost celého modelu. U liniových a glamour fotografií zase krása a sexuálnost lidské bytosti přivedená k dokonalosti na základě hry světel, stínů, oblečení a pózování. A tou pátou skupinou jsou art fotografie. Je to něco ještě o trochu více srdcovějšího. Výtvory, které lze vidět téměř jen na výstavách.

Fotíte v několika ateliérech, zajisté i v exteriérech. Kde se vám fotí nejlépe? Co vše potřebujete ke své práci, aby dílo bylo dokonalé?

Prakticky fotím v současné době, co se týká ČR, pouze v Royal Ateliéru SMP. Je to ateliér, který jsem si vybudoval naprosto od základů. Tím myslím, že v něm nebyly schody do patra, ani některé podlahy, ani zrovna moc funkční elektřina, apod. Dnes je z něho ateliér, na který jsem hrdý, protože se mi podařilo skloubit požadavky ateliéru, dnešních nároků na moderní existenci co se týče technologií, základních interiérových palácových složek ze 14. století, (ateliér se nachází v Schonfeldském paláci u Karlova mostu v přijímacím sále), kdy byl vystaven, tak interiérů, které se neustále mění, aby i fotografie mohly být stále jiné. Díky tomu, že jsem si ho vybudoval zcela dle vlastních požadavků, můžu říci, že v tomto ateliéru se mi fotí nejlépe, co se týká ateliérů a i interiérů, protože ty si v něm sestavuji sám. Venku fotím prakticky již jen v Paříži, Londýně či někde u moře. V ČR focení v exteriérech opravdu hodně zanedbávám, byť jsem od většiny zajímavých míst pár kroků. Asi se nad tím ještě budu muset zamyslet.

Váš tým i s vámi čítá 12 lidí – jak jste dal tuto skupinu dohromady a podle čeho jste ji vybíral?

Tým je spíše velmi živý proces, který se často mění na základě aktuálních podnětů. Každý z ns má kromě spolupráce se mnou jako fotografem i další projekty, kde již nějaký tým je sestaven zadavatelem, a ne vždy tedy spolupracujeme jen spolu. Ale pro projekty v mé režii vybírám vždy ty, kteří jsou na daný projekt nejvhodnější. Jinak asi teď myslíte pouze vizážistky, stylisty atd., ale do týmu by se dali určitě zařadit i modelové a modelky, se kterými taky spolupracuji a které prezentuji (jsou zařazeni v mých modelech) a těch je 50. Vrátím se ještě k otázce, kde zmiňujete skupinu dvanácti spolupracovníků. Naše spolupráce vychází ze společných projektů, právě většinou třetích stran, kde se nám spolu dobře pracovalo. Často jsem zván za fotografy do miss či jiných modelingových soutěží a tam většinou potkám i zástupce make-up artist, z těch se někdy stanou noví členové mého týmu.

Určitě jste se dostal do styku s mnoha modelkami. Jaké jsou z vašeho pohledu? Jedná se vždy o sebevědomé ženy či se najdou i nějaké stydlivé? Jak se s takovými pak spolupracuje?

I modelky a modelové jsou lidé a chovají se jako lidé. Oproti tomu, co by se dalo předpokládat, že nejvytíženějšími modelkami jsou ty krásky, co jim padají k nohám davy chlapů, je skutečnost zcela opačná. Nejzajímavějšími modelkami a modely jsou skromní lidé, kteří vypadají neutrálně či zajímavě, aby se dali předělat dle představ zadavatele projektu či v druhém případě nalákali na svou přirozenou zajímavost. Co se týká stydlivosti či jiných aspektů, tak se na focení hledají vždy modelové a modelky, které je splňují, a dle toho se pak i fotí, takže si nemůžu stěžovat, pracuje se mi vždy dobře.

A jaké je naopak focení s muži? Je práce s nimi hodně odlišná? Pokud ano, v čem?

Ano. Minimálně pro mne. Krásu a přirozenost žen studuji celý svůj život, takže pro mne není složité ji zachytit. Krásu a přirozenost mužů a jejich sexuální potenciál, díky své orientaci, nejsem schopen v takovém měřítku porozumět a vyobrazit.

Co je podle vás nejdůležitější na fotografii postavy? Co musíte nutně zachytit a na co se zaměřit?

To záleží na projektu, na potřebách zadavatele a tím myslím i sám sebe. Pokud budeme jednat na obecné rovině, tak jsou mé fotografie postav nejčastěji liniového charakteru, takže na fotkách musí být zachycena ladnost lidského těla a jeho křivek.

Přizpůsobujete například pózy a prostředí jednotlivci, nebo se to tím vůbec neřídí?

Přizpůsobuji jednotlivce pózám či prostředí.

Setkal jste se někdy s nějakým opravdu ojedinělým požadavkem na focení? Pokud ano, vyhověl jste mu?

Ke mně lidé chodí, protože se jim líbí, co fotím, a to chtějí. Abych se přiznal, tak vše musím vymýšlet sám a s vlastními vizemi, nikdo sám zatím nepřišel.

Co se obecně nejhůře fotí? A co je nejtěžší pro vás?

Cokoli, co se nedělá s láskou. Takže u focení fotografie, která není čistě pro mne, kde nemůžu uplatňovat své vize.

Kdy jste vyfotil vaši první fotografii? Co na ní bylo a jakou měla kvalitu? Kdy vás pak chytla vášeň do focení? Máte nějaké vzory?

To bylo kdysi dávno v Legolandu. Mohlo mně být tak pět let, ale opravdu jsem začal fotit až pro soutěž miss, když jsem končil na vysoké škole. Až tam jsem začal dělat první cílené fotografie na ženskou krásu. Vzory díky tomu, že konkurenci ani historii nesleduji, nemám.

Musíte se stále nějak vzdělávat? Co vám v tomto ohledu nejvíce pomohlo? Co patří mezi dnešní trendy ve světě fotografie?

Určitě je stále spousta věcí, které je třeba si osvojovat, zkoušet, přemýšlet nad nimi, vyvozovat závěry a zkoušet znovu… Jak jsem řekl, nesleduji ostatní, jdu svou vlastní cestou formou vize, pokusů, vize, pokusů, vize, pokusů a omylů. Nejvíce mi pomáhá se vyspat. Zatím se mi to moc nedaří, ale ty vysněné dny zcela jistě přijdou.

Na jakou vaši fotku jste nejvíce hrdý a proč?

Stále je to na fotografii „Fairy“ z roku 2005. Je to fotografie co vyhrála řadu ocenění, vidělo ji několik milionů lidí a stále ji považuji, i dnes po těch dalších osmi letech, za svou nejzajímavější fotografii.

Co byste chtěl vzkázat těm, kteří by chtěli mít fotky z ateliéru, ale nemají dost odvahy a stále váhají?

Kouknout se na „Yes Man“.

Děkuji za rozhovor!

< Předchozí		Další >