S uměleckou fotografkou Monikou Váňovou jsem se před časem seznámila na kurzech tvůrčího psaní a velmi brzy jsem pochopila, že tato křehká blondýnka má nejen výrazně tvůrčího ducha, ale že si také dokáže tvrdě jít za svými sny a dovést je až k realizaci. Vděčím jí za spousty nádherných fotek, na kterých mě udělala hezčí, protože ví, jak zachytit půvab okamžiku ze správného úhlu a při správném osvětlení. A vděčím jí i za netušený zážitek, když ve svém ateliéru při focení provozovala něco jako akrobatický tanec. Ano, baletka s fotoaparátem v ruce a spoustou nápadů v hlavě, to je pro mě Monika Váňová.

 

Moniko, pamatuješ si ještě, kdy jsi poprvé vzala do ruky foťák a co jsi tehdy vyfotila? A kudy vlastně vedla tvoje cesta k umělecké fotografii?

Bylo mi asi pět. Pamatuji se na strašně těžkou flexaretu, moc jsem to taky chtěla zkusit… teda do chvíle, než mi ji dali do ruky. Tenkrát se mi nic vyfotit nepodařilo. S focením jsem začínala na kinofilm. Fotky jsem si vyvolávala sama v improvizované fotokomoře. Mělo to něco do sebe. Teď fotky zpracovávám ve photoshopu v počítači a také to má to něco do sebe. Moje cesta k focení však nebyla jednoznačná, trvalo poměrně dlouho, než jsem se tomu začala věnovat naplno.

Vím, že máš za sebou zajímavé projekty. Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch a čeho bys ráda dosáhla v budoucnu?

Asi moji výstavu Love hearts, na piazzetě Národního divadla v Praze. Jednalo se o benefiční výstavu 101 portrétů mužů, jejímž tématem byla srdečnost. Podle ohlasů bych řekla, že snad vzbudila zájem. Výstavou jsem také chtěla upozornit na projekt “Cenu Ď“, kterému věřím i do budoucna.

Jsi nejen dobrá fotografka, ale koketuješ i s jinou múzou. V tvém šuplíku čekají na vydání čtyři pohádky, které jsi během dvou semestrů na Literární akademii s přehledem sepsala, takže byly zařazeny do chystané sbírky sportovních pohádek pro nakladatelství JaS. Jak se cítíš při psaní? Dá se to nějak porovnat s prožitkem při focení?

Obojí je to tvůrčí činnost. Důležitý je nápad, styl a technika. Dětský svět mě inspiruje, ráda děti fotím a psát pro ně pohádky je zábava.

Ve svých pohádkách ses zaměřila na čtyři slavné sportovce. Kteří to byli a co tě při výběru vedlo právě k nim? A nepomýšlíš ve skrytu duše na to, že bys tyto osobnosti, které se staly hrdiny tvých příběhů, také zvěčnila svým fotoaparátem?

Myslím, že za výběrem stojí asi moje intuice. Hlavními hrdiny mých pohádek jsou Kateřina Neumanová, Bára Špotáková, Martina Sáblíková a Jaromír Jágr. Jeho portrét jsem si přála zařadit do své výstavy, mezi ostatních 101 mužů. Jenže jsem ho nikdy nezastihla, buď byl v Omsku, nebo v Americe.

A když už neustále hovoříme o propojení slova a fotografie, nenapadlo tě nikdy, že bys mohla vytvořit svou autorskou knihu, kde by text přímo souzněl s obrazem?

Napadlo a zrovna nedávno. Nechtěla bych zatím prozrazovat, snad jen to, že výsledek bude určen dětem.

Kultura 21 vyhlásila listopad měsícem fotografů. Je pro tebe tento měsíc zvlášť inspirativní, nebo dáváš přednost jiné roční době?

Inspirující jsou pro mě různé podněty bez ohledu na roční dobu. Je ale pravda, že pozorování spadaného listí, jeho různobarevnost a rozmanitost mně bere dech. Nutí mě k zastavení a zamyšlení. A snad i právě proto jsem si pro svoji fotografickou výstavu Love hearts zvolila měsíc listopad.

Děkuji ti za rozhovor, Moniko, s přáním, ať tě dechberoucí zážitky provázejí nejen v listopadu, ale po celý rok.

< Předchozí		Další >