Jak jsme již psali, soubor Městského divadla Zlín v 68. sezóně oživili dva Tomášové – Tomáš David a Tomáš Červinek. S druhým jmenovaným, který je nyní nejmladším hercem divadla, vám nyní přinášíme rozhovor. Popsal nám, jak probíhala jeho studia a především jaký byl jeho start na zlínských prknech.

 

Představ se v úvodu našim čtenářům. Co tě kromě lásky ke špenátu charakterizuje a bez čeho si nedokážeš představit život?

Dobrý den. Pokud se tedy pokusím vyhnout lásce ke špenátu, která je pro celý můj život zastřešující, pak jsou dalšími v pořadí rozhodně divadlo a hudba. K divadlu jsem se poprvé dostal v páté třídě základní školy a měl jsem to štěstí a mohl u něj zůstat. Hudbou myslím hlavně hru na klavír, na který se sice "samoučím", ale snažím se na něj brnkat skoro denně už tak 6 let, takže bych si bez toho asi život představit nedokázal.

Proč vedly tvé kroky zrovna do Zlína? Co tě nejvíce lákalo? A co tě fascinuje přímo na Městském divadle Zlín?

Rád bych napsal, že divadlo ve Zlíně bylo mým snem od dětství, protože jsme sem jezdili do divadla se školou a já tady měl své herecké idoly, s kterými teď můžu hrát, ale tak to bohužel nebylo a nemohl bych to napsat vlastně o žádném divadle. Jako v každé jiné práci je i u divadla obrovský problém sehnat stálé angažmá. Na to jsem byl připravovaný od prvních chvil, kdy jsem se divadlu začal věnovat a tak jsem si postupně vybudoval názor, že pokud budu mít to obrovské štěstí a podaří se mi do nějakého divadla opravdu dostat, budu ho v tom, či onom městě a divadle dělat tak dobře, jak jen to svedu. To, že jsem se přes konkurz dostal právě do Městského divadla Zlín, které je známé svým souborem i neuvěřitelnou diváckou základnou pro mě bylo obrovské překvapení a i když už jsem tady 2 měsíce pořád to vstřebávám a asi ještě nějakou dobu budu.

Na co se ve Zlíně nejvíce těšíš? Už sis našel nějaká místa, kde budeš trávit svůj volný čas?

Do Zlína jsem se přestěhoval za prací, takže snad nebude znít otřepaně, když napíšu, že se nejvíc těším právě na ni. K trávení volného času jsem si stihl vyhlídnout dvě příjemné kavárničky poblíž divadla, v kterých se snažím chytře odpovídat na rozhovory a v kterých čekám, až napadne trocha sněhu a budu si moct jít občas zalyžovat.

V hereckém souboru budeš nyní nejmladší. Jsi na tuto pozici zvyklý?

Co se role nejmladšího týká, tak mám staršího bratra, na základce, na střední i vysoké jsem byl vždy nejmladší, nebo patřil mezi ně. Zdálo by se, že už jsem profesionální benjamínek, ale pravdou je, že čím jsem starší, tím menší výhody z toho plynou… Mám pocit, že v práci se už na věk nehledí skoro vůbec, spíš se zaměňuje za profesní zkušenosti. Dovedu si představit, že pokud bych nastoupil ve čtyřicítce do nové práce, připadal bych si jako dvacetiletý zelenáč.

Jak vycházíš se staršími kolegy? Dokážeš se od nich učit?

Pod pojmem dobrého vztahu mezi kolegy si představuju to, když zkušenějším hercům stojí úplný nováček za to, aby ho upozornili na jeho chyby a naopak ho alespoň občas pochválili, pokud dělá něco dobře. Ve Zlíně to takhle funguje.

V představeních Řek Zorba a Největší z pierotů tě čekají role strážníka a policisty. Je to náhoda nebo to má skrytý význam?

Učení se je hlavně o pozorování jiných při práci a já se snažím sedět na zkouškách a pozorovat, jak to jde. Jestli mi to k něčemu bude, se ještě uvidí.
Jediným skrytým významem obou policistů je to, že jsou to menší role, u kterých musí každý nováček začít.

Jak se přebírala role po Milanu Hlouškovi v muzikálu Řek Zorba? Dával ti nějaké cenné rady nebo se s tím popereš sám?

S panem Hlouškem jsem se bohužel zatím osobně nesetkal, takže mým největším pomocníkem při přezkušování byla režisérka Hanka Mikolášková a nahrávka z představení.
S přebíráním role nemám skoro žádné zkušenosti, proto jsem z toho byl asi vystrašený víc, než jsem musel, ale každopádně už chápu, proč to nepatří mezi nejoblíbenější herecké disciplíny. Hlavně kvůli časovému presu, v kterém musí člověk vše stihnout za nesrovnatelně kratší dobu, než ostatní.

A co hra Největší z Pierotů? Nejsi nervózní před tvou premiérou na zlínských prknech?

Před premiérou jsem byl nervózní jako nikdy. Stát poprvé před tolika lidmi, na tak velkém jevišti je doslova paralyzující. Skoro celé představení ale sedím u klavíru a s roztřepanýma rukama se přece jen moc dobře nehraje, takže jsem se snažil uklidňovat, jak to šlo. Nakonec to dopadlo vcelku dobře.

Jaká byla práce s režisérkou Zojou Mikotovou? Jaká je spolupráce s ostatními herci?

Paní Mikotová je profesorkou na JAMU, proto jsem ji potkával už na škole a zkoušet své první představení v novém divadle s člověkem, kterého už alespoň trochu znám, bylo příjemné, mimo to je to samozřejmě ostřílený profík a pozorovat ji při práci byl zážitek.
Přijít do nového kolektivu není nikdy jednoduché. Bál jsem se, abych se špatně neuvedl, abych na prvních zkouškách moc nekoktal, nebo aby ze mě hned nevypadla nějaká konina. Když jsem se tohohle zbavil, došlo mi, že jsou tady docela normální a příjemní lidi, s kterýma se pracuje skvěle.

Hraješ rád v komediích či tě lákají více dramata? Jaký máš vztah k humoru?

Asi jako každý jsem chtěl ze začátku dělat jen komedii, prostě srandu, ať se lidi za břicho popadají. Chtě-nechtě jsem ale musel hrát i ve vážnějších věcech a hodně rychle mi došlo, že divadlo rozhodně není jen o tom, pobavit diváka. Teď už asi nedokážu říct, co mám radši. Myslím si, že v každé dobré komedii by měly být i okamžiky, kdy diváka zamrazí, naopak v dramatu chvíle, kdy se pousměje.

Je nějaká role, kterou by sis v životě chtěl zahrát? A nějaká, která je pro tebe opravdovou výzvou?

Vzhledem k tomu, že asi nejsem typ princů a vždycky hraju toho zlého a pokud možno toho nejzlejšího, chtěl bych si zahrát koncentrované klaďase, to by byla určitě výzva.

Čteš i knihy? Jací jsou tví oblíbení autoři?

Snažím se číst knihy, týkající se hry, kterou zrovna zkouším. Vyloženě oblíbeného autora, kterého bych tu a tam přečetl, nemám.

Studoval jsi divadlo na Janáčkové akademii múzických umění a také na brněnské konzervatoři. Jak na studia vzpomínáš a která škola ti dala více?

Je těžké tyhle dvě školy srovnávat, snad to dost dobře ani nejde. Když nastupujete na konzervatoř je vám většinou 15-16 let, na JAMU už kolem dvaceti. Je to sice pár let, ale mentálně je člověk úplně jinde a obě školy jsou tomu přizpůsobené. Konzervatoř je více svazující a člověk se musí řídit nějakými tvůrčími pravidly a limity, je tak trochu vedený za ručičku, což je ale vzhledem k věku a nulovým zkušenostem pochopitelné a myslím, že i správné. Na JAMU už se počítá s jakousi vyzrálostí, názorem a hlavně zapáleností pro věc a mantinely jsou proto o dost širší. Vzpomínky, ať už pozitivní, nebo negativní bych za nic nevyměnil.

Kdy ses rozhodl pro divadlo a co bys doporučil mladým talentovaným dětem, které by se chtěly věnovat divadlu?

Rozhodnutí padlo po několika odehraných představeních v ochotnickém spolku Pískle v Kyjově a po tom, co jsem uviděl své vysvědčení z osmé třídy a pochopil, že architekt ze mě rozhodně nebude.
Kromě mého dědy, který býval ochotník, není a nebyl v naší rodině jediný herec. Když se lidi dozvěděli, že zkouším přijímačky na konzervatoř, hleděli na mě a říkali, že se tam hlásí tolik lidí, že to ani nemá cenu a že mají hromadu známých, kterým se to nepovedlo, a že i kdybych se tam náhodou dostal, stejně se divadlem neuživím. A ejhle…
Určitě ze sebe nechci dělat ukázkový příklad, spousta lidí by řeklo, že herec školy nepotřebuje, že hercem se člověk musí narodit, každopádně se mi daří, aspoň na nějaký čas, živit tím, co mě baví nejvíc. A tak snad jediné, co můžu poradit je: nenechat se odradit… stojí to za to.

Nyní už tě poprosím o vzkaz pro naše čtenáře a přeji ti hodně úspěchů a radosti ve zlínském divadle!

Mám na jazyku " Choďte do divadla, je to lepší, než televize", ale ve Zlíně se do divadla chodí a tak snad můžu říct jen "Prosím vydržte".

Děkuju moc a přeji hezký den.

< Předchozí		Další >